"Za mé vlády, a to už se týká konsolidace veřejných financí, státní dluh narůstal, a je to strašné číslo, o 136 milionů korun denně. Za této vlády státní dluh narůstá o 436 milionů denně."
Státní dluh lze za jednotlivé roky (posledním dostupným údajem je rok 2011) zjistit díky makroekonomickým údajům (.xls) ze stránek Českého statistického úřadu. Podle výpočtu, kdy nárůst státního dluhu za jednotlivé roky (1998-2002) sečtený dohromady vydělíme celkovým počtem dní za jednotlivé roky, se dostaneme na částku přibližně 138 mil. Kč za den. Stejný postup jsme zvolili i pro roky 2010 a 2011 s výsledkem přibližně 425 mil. Kč za den. Vzhledem k nedostupnosti zdrojů za rok 2012 tuto nepřesnost tolerujeme a označujeme výrok Miloše Zemana za pravdivý.
Pane redaktore, pokud jste četl parlamentní zápisy z té doby, tak boj mezi opozicí a mezi sociální demokracií jako vládní stranou probíhal o téměř každý zákon včetně zákona o státním rozpočtu. Čili role opozice se nezměnila. (v době opoziční smlouvy)
Je sice otázkou, co přesně Miloš Zeman považuje za boj mezi vládní sociální demokracií a opozicí, kterou oficiálně podle opoziční smlouvy a výsledků voleb měla být ODS, podle odborných textů byla však de facto vládní stranou a opozicí pak nesmluvní parlamentní strany. Avšak terčem kritiky opozičních poslanců (i z ODS) např. návrhy rozpočtů opravdu byly. Ověřit zda předmětem takových " bojů " byl " téměř každý zákon " bohužel není v našich silách, tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.
Právě v letech tzv. opoziční smlouvy (konkrétně roku 1999 a 2000) zažil státní rozpočet dvě rozpočtová provizoria.
První návrh zákona o státním rozpočtu č. 22/1999 Sb. byl podle stenozáznamů z Poslanecké sněmovny kritizován v prvním čtení například poslanci Janem Kasalem (oznámil, že KDU-ČSL rozpočet podpořit nemůže), Karlem Kühnlem z Unie Svobody nebo Milanem Zunou z ODS. Václav Klaus pak například zmiňoval mj. deficit rozpočtu nebo část rozebírající makroekonomickou situaci země. Návrh byl také nejprve vrácen a přijat až 15. ledna 1999.
V případě rozpočtu na rok 2000, jak je patrné z legislativního procesu, byl tento vrácen k přepracování v prvním čtení hned dvakrát. Nakonec byl přijat až 3. března roku 2000. Zmíněný odkaz obsahuje také další odkazy na stenozáznamy, usnesení či pozměňovací návrhy.
Kritikem návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2001 byl dle stenozáznamů Miroslav Grebeníček z KSČM, své komentáře zmínil například i Miroslav Kalousek, Ivan Pilip a další. Na rozdíl od rozpočtu předchozích dvou let, tento nebyl vrácen k přepracování.
Návrh rozpočtu pro rok 2002 byl pak v prvním čtení opět vrácen na přepracování usnesením v říjnu 2001 a byl předmětem kritiky například Miloslava Ransdorfa, Miroslava Kalouska či Marie Machaté a dalších.
Role opozice oproti standardnímu chování byla částečně jiná a to tím, že formálně nejsilnější opoziční strana ODS se zcela vědomě vzdala možnosti svrhnout vládu prostřednictvím institutu vyjádření nedůvěry vládě.
Otázka: Ale přesto jste polovinu ministrů odvolal. Miloš ZEMAN: Ale ti ministři byli věkově starší a samozřejmě, když děláte s plným nasazením 16 hodin denně, no, tak, vzhledem už k jejich věku se ti ministři, neuctivě řečeno, opotřebovali, unavili, koneckonců tak jako já na konci svého funkčního období, tak je nahradili mladší a čerstvější síly.
Ministři ve vládě Miloše Zemana byli měněni v průběhu celého volebního období, nicméně ne vždy v dané výměně ministrů nově nastupoval mladší z nich. Konkrétně šlo o případy výměn na ministerstvech financí a zdravotnictví. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.
Na webu Vlády ČR lze dohledat přehled jednotlivých členů kabinetu Miloše Zemana. Během funkčního období vlády proběhly následující výměny ve vládě.
Ministerstvo financíIvo Svoboda; Pavel Mertlík; Jiří RusnokMinisterstvo vnitraVáclav Grulich; Stanislav GrossMinisterstvo spravedlnostiOtakar Motejl; Jaroslav BurešMinisterstvo pro místní rozvojJaromír Císař; Petr LachnitMinisterstvo zdravotnictvíIvan David; Bohumil FišerMinisterstvo dopravyAntonín Peltrám; Jaromír SchlingMinisterstvo obranyVladimír Vetchý; Jaroslav Tvrdík
Vládu opustil také Egon Lánský a Jaroslav Bašta byl na postu ministra bez portfeje nahrazen Karlem Březinou.
Jde-li o věk jednotlivých ministrů, o kterém Miloš Zeman mluví, u některých výměn ministrů nastoupili jako náhrada za dosud působícího ministra lidé starší (resp. v jednom případě nejde mluvit o opotřebení z důvodu vysokého věku a náhradu mladší silou). Šlo o následující výměny (v závorce ročník narození daného ministra):
Pavel Mertlík (1961) - Jiří Rusnok (1960); Ivan David (1952) - Bohumil Fišer (1943).
Pro doplnění informací dodáváme, že ministr financí Ivo Svoboda opustil svůj post nikoli snad kvůli svému věku, ale na základě obvinění v kauze vytunelování podniku Liberta, následně dostal také trest odnětí svobody.
Ale je-li to prezident, který komunikuje s Poslaneckou sněmovnou, tak by před rozpravou na toto téma měl požádat o slovo a podle ústavy jemu je toto slovo přednostně uděleno
Článek 64 Ústavy ČR stanovuje, že “ prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.” Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.
….příkladu Německa, to je Spolková rada, Bundesrat. Kde Senát, respektive tedy Spolková rada je reprezentací spolkových zemí, v našem případě by to byla reprezentace krajů. (Zeman mluví o horní komoře v Německu - pozn. Demagog.cz)
Miloš Zeman při svém pohledu na možnou změnu významu českého Senátu vychází z nastavení horní komory v Německu. Tamní spolková rada (tedy horní komora v Německu) je složena ze zástupců vlád jednotlivých spolkových zemí a její personální obsazení závisí na výsledcích voleb na úrovni spolkových zemí. Ekvivalentem v České republice by byly kraje, výrok je tak fakticky přesný.
Například Řekové falšovali své statistiky.
Zprávy o falšování rozpočtových statistik Řecka přinesl na podzim 2009 např. Český Rozhlas, aféře se pak věnoval také server iDnes.c z (ze zahr. médií Financial Times). Již v roce 2004 se objevily zprávy (kupř. BBC) o statistikách, úmyslně manipulovaných pro účely vstupu do Eurozóny. Aféry s nepřesnými čísly se pak objevily i u dalších evropských zemí (dle LN šlo např. o Bulharsko či Maďarsko).
V zásadě my jsme se zavázali... (k přijetí EURA - pozn. Demagog.cz)
Povinnost zavést euro platí pro všechny členské země na základě Maastrichtské smlouvy. Výjimku z této smlouvy si vyjednala Velká Británie a Dánsko, ty tedy nejsou vázány povinností přijmout euro.
Jak dále upřesňuje ČNB, Česká republika a Švédsko jsou ve zvláštním postavení, protože není specifikováno, kdy k rozhodnutí o přistoupení k euro má dojít.
"Tedy pane Svěráku, já nevím, jaké byly vaše postoje tehdy, ale byl jsem odpůrce Václava Klause celou dobu, počínaje kritikou kupónové privatizace, rozlišováním mezi čistými a špinavými penězi, chválou Viktora Koženého a nyní jeho odporem a mým přitakáním k EU."
Miloš Zeman v pořadu (čas 12:04) ČT24 o kuponové privatizaci potvrzuje, že ji označoval jako podvod století a vymezil se v tomto ohledu proti Václavu Klausovi. Je pravda, že Miloš Zeman se profiluje jako proevropský politik - naproti tomu je Václav Klaus známým kritikem Evropské unie. Ve volebním programu ČSSD (které tehdy předsedal Miloš Zeman) schváleném v roce 1997 pak můžeme najít (str. 3-4) kritiku přehnané důvěry v neviditelnou ruku trhu a nerozlišování čistých a špinavých peněz. V tomto programu najdeme dále na straně 14 rovněž kritiku spekulantů a zbohatlíků na kuponové privatizaci, což dokazuje odmítavý postoj k lidem jako byl Viktor Kožený.
Slovensko už euro zavedlo a 70 procent Slováků po více než roční zkušenosti s eurem, jsou s touto měnou spokojeni.
Slovensko vstoupilo do eurozóny k 1. 1. 2009 (Oficiální stránky o zavedení eura na Slovensku). Podle průzkumu agentury Focus, který si nechala zpracovat Evropská komise v období cca rok po zavedení eura, jsou tři čtvrtiny Slováků s eurem spokojeno (Český rozhlas), jiný zdroj uvádí 80% obyvatel (iHNed.cz).
Podařilo se, i když to mnozí kritizují, dosáhnout dohody dvou nejsilnějších parlamentních stran, což se také zdálo nepředstavitelné.
Opoziční smlouva (neboli tzv. “Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi ČSSD a ODS”), která byla uzavřena po parlamentních volbách 1998 (výsledky voleb), skutečně představovala politickou dohodu mezi dvěma tehdy nejsilnějšími stranami, a to vítězem voleb - Českou stranou sociálně demokratickou a v pořadí druhou Občanskou demokratickou stranou (více např. na stránkách internetového politologického časopisu e-polis).
