Pavel Bělobrádek

V rámci tohoto výroku hodnotíme pouze to, zda Babiš skutečně ve svých veřejných vystoupeních a prezentacích akcentoval otázku rušení místních zastupitelstev.

Už na konci léta prohlásil předseda lidovců, že v případě, bude-li Andrej Babiš obviněn, jeho strana by s ním do vlády nešla. Svoje stanovisko potvrdil o pár dní později v rozhovoru pro Právo.

Pokud tedy přistoupíme na otázku moderátora Jindřicha Šídla, že by lidovci šli do vlády s hnutím ANO, ve kterém by nefiguroval jako ministr či premiér Andrej Babiš, nesmělo by ANO jít do do koaličního vyjednávání bez podmínky rušení místních zastupitelstev, jak Babiš píše ve svém díle O čem sním, když náhodou spím (. pdf) . Zmiňuje se o tom na straně 127 v části o silných radnicích řízených přímo volenými starosty. K úloze obecních zastupitelstev se vůbec nevyjadřuje. Absenci obecních zastupitelstev ve své vizi pak potvrdil i v rozhovoru pro Lidovky.cz.

„AB: Ale v rámci prvků přímé demokracie jsem myslel především na to, abychom tak, jak volíme prezidenta, volili starosty a primátory.LN: Jenom starostu, nikoho dalšího?
AB: Na radnici by byli úředníci, hlavní slovo by měl starosta, který by tam přišel a normálně by to řídil.
LN: Kdo by ho kontroloval, kdyby nebylo zastupitelstvo?
AB: Voliči.“

Při prezentaci své knihy pak (čas 07:05) Babiš pronesl: „Starosta, kterého budeme volit přímo jako prezidenta, tzn. obec, město, žádná koalice, žádní radní, jsou tam úředníci a lidi si zvolí starostu a ten bude mít obec jako rodinou firmu.“

Touto odpovědí tedy zcela jasně říká, že pozice starosty by měla být dominantní. Na straně 128 si pak ve své knize Babiš pokládá otázku, zda jsou třeba i krajská zastupitelstva.„Myslím, že by stálo za to odstartovat diskusi, jestli fakt potřebujeme kraje a jejich samosprávy.“

Od roku 2013 se Česká republika drží v žebříčku podle Světového indexu míru v první patnáctce zemí. V tomto i minulém roce se umístila na šestém místě. Je ale třeba poznamenat, že index neměří přímo míru bezpečnosti v zemi – sleduje celou řadu faktorů, jako je politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost nebo dodržování lidských práv. Jedno ze sledovaných kritérií se orientuje na vnímání bezpečnosti a ČR v něm dosahuje dvou bodů z pěti (pět značí nejhorší stav).

Kriminalita v ČR za současné vlády skutečně klesala. Za rok 2016 jsou zatím dostupné statistiky pouze do konce listopadu, nicméně i podle nich je celková kriminalita nižší než ta za stejné období v letech 2015 a 2014. Lze tedy předpokládat, že i konečné číslo bude nižší a potvrdí klesající trend.

Think-thank Evropské hodnoty ve svém přehledu definuje skoro čtyři desítky dezinformačních webů působících v České republice. V poslední době bylo téma tzv. fake news časté i v jiných zemí světa. Ve Francii se dezinformátoři při prezidentské volbě snažili poškodit současného francouzského prezidenta Emanuela Macrona a v USA byla snaha, pomocí šíření různých konspirací, dostat Donalda Trumpa do Bílého domu.

Problém s fake news je globální, zprávy o vlivu dezinformací přichází z různých koutů Evropy. Např. ve Finsku bylo otevřeno Centrum proti dezinformacím, jenž bylo podpořeno podpisem několika zemí Evropské unie (mezi nimi Německo, Francie nebo Polsko). Samo Německo plánuje provoz podobného centra, jaké zřídila ČR.

Litva se taktéž obává šíření fake news, konkrétně pak z Ruska, které jsou podobném těm, které byly použity v konfliktu na Ukrajině. U našich východních sousedů na Slovensku existuje problém s dezinformacemi také, jelikož pro ně působí stejné stránky, jako pro ČR. I na Slovensku si hrozbu polopravd a konspirací uvědomují.

Celkově se na otázku, zda v ČR působí nadprůměrný počet konspirujících médií, odpovědět nedá. Již zmíněné francouzské a americké prezidentské volby ovlivňovaly „automatické“ profily, které sdílely dezinformace za cílem většího zásahu – takového úkazu jsme v ČR zatím nebyli svědky.

Ve veřejné části výroční zprávy BIS se můžeme rovněž dočíst, že k danému fenoménu dochází. Zejména pak v souvislosti s fungováním Ruské federace a Čínské lidové republiky. Zpráva za rok 2015 (novější prozatím není dostupná) uvádí:

„Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“

K Číně pak zpráva v souvisloti s kyberválkou, o které mluví i Bělobrádek, uvádí:

„Kromě počtu kyberšpionážních kampaní stoupá i technická úroveň jejich provedení. Starší kyberšpionážní kampaně jsou dále využívány i po svém odhalení, nebo jsou dále přeprodávány. I to je pravděpodobně důvodem, proč počet států, které dokážou vést vlastní kyberšpionážní kampaně, neklesá. V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“

Vláda skutečně odsouhlasila (.pdf) vznik nového Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost vyčleněného z Národního bezpečnostního úřadu. Tento nový úřad zahájil činnost 1. srpna 2017 na základě změny zákona o kybernetické bezpečnosti a sídlí skutečně v Brně.

Odborníci z úřadu ve spolupráci s dalšími informatiky ze státní, privátní i akademické sféry zaujali širokou veřejnost vítězstvím v bezpečnostním cvičení Locked Shields, kde porazili i druhý tým z technicky vyspělého Estonska. Estonsko se stalo velmocí v kybernetické bezpečnosti poté, co se v roce 2007 jako jeden z prvních států dostalo pod kybernetický útok.

Podstatou soutěže, ve které zvítězil český tým, je simulovaný hackerský útok na domovskou zemi týmu, kterému se tým musí pokoušet všemi způsoby čelit. Jak konkrétněji popisuje Národní bezpečnostní úřad: „V letošním ročníku měly modré týmy na starosti zachování služeb a udržení chodu sítí vojenské letecké základny své fiktivní země. Na tu měly být dle scénáře provedeny závažné útoky cílící na systémy elektrické rozvodné systémy, drony, systémy velení a řízení a další systémy operační infrastruktury.“

O této problematice se pro Demagog.cz vyjádřilo již v lednu tohoto roku samo Národní centrum kybernetické bezpečnosti.

„Experti z NCKB jsou kontinuálně žádáni o sdílení svého know-how a zkušeností v oblasti kybernetické bezpečnosti. V uplynulých letech se jednalo ze strany států například o bezpečnostní složky a instituce USA, Singapuru, Ukrajiny, balkánských států aj. Dále má ČR v oblasti kybernetické bezpečnosti nastaveny bilaterální vazby s Izraelem, Spojenými státy či Korejskou republikou, jimž je strategickým partnerem, což je v regionu střední a východní Evropy výjimečné ... V roce 2015 NBÚ/NCKB dokonce uskutečnilo cvičení na klíč pro americké Ministerstvo obrany a velitelství kybernetických sil USA (US CYBERCOM).“

Česko-izraelskou spolupráci ve virtuálním prostoru ocenily ve svém prohlášení vlády obou zemí. Oba státy by měly navzájem sdílet informace o své činnosti a kybernetických bezpečnostních hrozbách, plánují se také společná školení a cvičení.

Podrobněji jsme o kybernetické bezpečnosti v ČR psali ve výroku dne.

Vláda v tomto volebním období provedla několik kroků k omezení tzv. obchodu s chudobou. Jedná se především o dvě novely zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Na podzim 2014 prošla první novela, která definuje vhodné bydlení a určuje, jak musí vypadat byt, na který dostane žadatel v hmotné nouzi dávky – jedná se hlavně o zakotvení stavebních a hygienických standardů. Navíc zavádí, že místo doplatku na bydlení poskytovaného na jednu osobu je doplatek poskytnut na jednu místnost ubytovny (jeden byt), bez ohledu na to, kolik lidí v ní žije.

V březnu 2017 prošla Parlamentem druhá novela zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ta podle důvodové zprávy (.pdf, str. 5–9) cílí přímo proti byznysu s ubytovnami, respektive upravuje a zpřísňuje podmínky, za kterých může žadatel získat doplatek na bydlení umožňující mu bydlet v „substandardních formách bydlení“ (tedy takových, které neodpovídají stavebně-technickým standardům).

Žadatel musí mít důvod v takových prostorách bydlet (např. jedná se o místo blízké k jeho zaměstnání) a musí spolupracovat na motivačním plánu. Zároveň byla novelou snížena výše dávky, kterou mohou žadatelé pro bydlení na ubytovnách získat (z 90 % pokrytých nákladů na bydlení na 80 %).

Pro srovnání stavu sociálně vyloučených lokalit v čase můžeme použít dvě studie, jejichž zadavatelem je ministerstvo práce a sociálních věcí. První z roku 2006 se zabývala analýzou sociálně vyloučených romských lokalit v ČR, ta druhá je analýzou z let 2014–2015. Studie z roku 2006 sice má v názvu zaměření na romské vyloučené lokality, nicméně novější studie byla vytvořena mimo jiné kvůli srovnání a doplnění té první, takže data z obou můžeme srovnávat.

Počet sociálně vyloučených lokalit skutečně vzrostl, a to skoro o dvojnásobek: z 310 lokalit v roce 2006 na 606 lokalit v roce 2014/15. Počet obyvatel žijících v těchto lokalitách pak vzrostl oproti předchozímu odhadu ze 60 000–80 000 na 95 000–115 000 obyvatel.

Při pohledu na rozložení sociálně vyloučených lokalit v ČR pak zjistíme, že se tyto oblasti skutečně nachází především v severně položených krajích, a to v kraji Ústeckém, kde se nachází 89 vyloučených lokalit, nebo na severu kraje Olomouckého, ve kterém se celkově nachází 62 lokalit. Problematickou oblastí je ale pak například i kraj Moravskoslezský, kde je druhý nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit v ČR. Přestože nelze říct, že by se tyto lokality nějak posouvaly, jelikož jejich počet rostl ve všech krajích, mapa ukazuje, že se sociálně vyloučené oblasti objevují poměrně často v severních Čechách a na severní Moravě.

Pokud tyto data porovnáme s rokem 2006, zjistíme, že největší nárůst pak zaznamenaly kraje Moravskoslezský a Karlovarský, kde přibylo přes 40 nových sociálně vyloučených lokalit oproti roku 2006. Za nimi je pak kraj Olomoucký s 35 novými lokalitami, poté následují kraje Středočeský, Ústecký a Liberecký, kde těchto lokalit přibylo přes 20.

V roce 2011 KDU-ČSL představila návrh řešení důchodové reformy. Návrh byl podán ve formě otázek a odpovědí. Zároveň reagoval na připravovanou reformu důchodového systému tehdejší vlády.

V Česku funguje systém financování důchodů. To znamená, že pojištěnci odvádí peníze na důchodové pojištění státu, ale tyto peníze nejsou odkládány na jejich budoucí důchody; namísto toho jsou rovnou vypláceny současným důchodcům. Kvůli nízké porodnosti a prodlužování věku dožití mužů a žen není tento systém podle jeho kritiků dlouhodobě udržitelný. V budoucnosti se podle nich sníží důchody, nebo na ně už nezůstanou finance.

Návrh reformy KDU-ČSL podává řešení založené na dvou pilířích. V prvním pilíři navrhli zachování průběžného systému s tím, že je nutné zvýšit odvody z 28 % na 31 %. Za každé vyživované dítě měla být sleva na sociálním pojištění tři procenta. Tuto slevu by mohli uplatňovat oba rodiče. Dále navrhli možnost poskytnutí dvou procent ze sociálního pojištění v prospěch svých rodičů a sdílení vyměřovacího základu manželů. Každý rok by byl plátci důchodového pojištění zasílán přehled o jeho důchodovém účtě.

Druhý pilíř návrhu reformy se zabývá soukromými úsporami, kterými se může občan zajistit na důchod: investováním do akcií, nemovitostí a – jako údajně nejlepší možnost – do vlastních dětí.

Vláda v tomto funkčním období prosadila některá opatření, která po finanční stránce pomáhají rodinám s dětmi.

Jedním z nich bylo zvýšení porodného a zavedení porodného na druhé dítě. Za první dítě má žena od roku 2015 nárok na 13 tisíc Kč, na druhé dítě pak 10 tisíc Kč. Změna také nastala u matek dvojčat a vícerčat. Před rokem 2015 měla matka nárok na 19 tisíc Kč při porodu dvojčat a vícerčat pouze v případě, že se jednalo o první porod. V případě, že se jí ale narodilo při prvním porodu jedno dítě a při dalším porodu dvě a více dětí, měla nárok pouze na porodné na první dítě ve výši 13 tisíc Kč. Od roku 2015 má rodička nárok na 23 tisíc Kč bez ohledu na to, o kolikátý porod jde. Úprava porodného znamenala zvýšení mandatorních výdajů (.pdf, str. 4) ročně o 330 mili. Kč. Celkem má jít podle důvodové zprávy na daný výdaj 470–480 mil. Kč navíc ročně. Počítejme tedy s nárůstem výdajů ve výši cca 1,4 mld. Kč.

Vláda také postupně zvyšovala slevu na dani na druhé, třetí a každé další vyživované dítě. Tyto slevy byly v roce 2014 stejně vysoké jako sleva na první dítě, tedy 13 404 Kč. Sleva na druhé dítě se od roku 2014 zvedla z 13 404 Kč na 19 404 Kč. U třetího a každého dalšího dítěte pak došlo ke zvýšení z 13 404 Kč na 24 204 Kč.

KDU-ČSL také přišla s návrhem na snížení sociálních odvodů pro rodiny s více dětmi. Díky tomuto opatření by rodiny s dětmi mohly ušetřit až 3,8 mld. Kč. Vláda tento záměr zatím podpořila.

Pokud sečteme výdaje, které vláda takto dala rodinám (ať již v podobě daňových slev nebo zvýšení porodného), dostáváme se zhruba na 5,2 mld. Kč. Bělobrádkův výrok hodnotíme tím pádem jako pravdivý.

Podle Českého statistického úřadu (.xlsx, pohyb obyvatelstva) se porodnost opravdu zvyšuje, konkrétně již od roku 2013, kdy dosáhla svého minima. V roce 2016 bylo v České republice 112 663 živě narozených dětí, nejvyšší číslo od roku 2011, kdy se porodnost mírně propadla.

Musíme poznamenat, že jde opravdu o „trochu“ nárůst: přesně o 2 803 dětí. V roce 2016 se narodilo skoro 113 tisíc dětí, což je stále výrazně méně než třeba v roce 2008, kdy se narodilo přes 119 tisíc dětí.