Petr Hannig

V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.

Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).

V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).

S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.

Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.

Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Je pravdou, že návrh Dublin IV umožňuje za určitých podmínek nucené přerozdělování migrantů. Také je pravdou, že v rámci systému kvót ČR přijala jen 12 migrantů. Vzhledem k probíhajícímu řízení ale není pravdou, že by ČR v současné době musela platit pokuty ohledně nepřijímaní migrantů v rámci kvót. O pokutách rozhodne až evropský soud, jehož rozhodnutí nelze předjímat a výrok je tedy hodnocen jako zavádějící.

Systém Dublin IV je návrhem řešení problematické imigrační politiky EU. Je pravdou, že podle současného stavu v rámci takzvaného automatického relokačního mechanismu bude možné, v případě přetížení přijímacího státu migranty, část těchto migrantů za splnění předem definovaných podmínek přesunout k projednání žádosti o mezinárodní ochranu do dalšího státu EU, například i do České republiky. Podrobněji jsme se problematice již věnovali v jedné z minulých debat.

V současnosti bylo v rámci kvót přijato 12 migrantů a dne 5. června 2017 se vláda ČR dle slov ministra Chovance rozhodla nadále v tomto systému neangažovat:

„Vláda na základě návrhu z dílny ministerstva vnitra schválila vzhledem k zhoršené bezpečnostní situaci a dysfunkčnosti celého systému relokací pozastavení celého tohoto systému pro Českou republiku. V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní.“

Spory mezi Evropskou komisí, ČR a některými dalšími zeměmi EU vedly 15. června 2017 k zahájení řízení za porušení unijní legislativy, a to kvůli tomu, že země (ČR, Maďarsko a Polsko) neplní přijímání migrantů podle stanovených kvót. Dne 7. prosince se Komise rozhodla žalovat výše zmíněné státy u Evropského soudního dvora.

V případě možných pokut je situace nejasná a je zcela závislá na výsledku soudního řízení. V případě, že by k němu došlo a ČR by prohrála, hrozí jí dle odhadů expertů ministerstva vnitra jednorázová pokuta ve výši až 270 milionů korun a případné denní penále do doby naplnění požadavků komise.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Petr Hannig opravdu přesně neřekl, že způsob výkonu funkce prezidenta Miloše Zemana mu přímo vyhovuje, jelikož se vymezuje proti stylu politiky současného prezidenta, jak je již ověřeno v dřívějším výroku, který na adresu Hanniga vznesl další z kandidátů na prezidenta, Jiří Drahoš.

Způsobu výkonu funkce prezidenta Zemana se Hannig vymezuje např. takto v rozhovoru pro Aktuálně.cz, kde zmínil, že:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Dále ve středeční Výzvě avizoval:

„Zeman není moc empatický, někdy řekne věci, které by zrovna říkat nemusel, na fórech, kde by to nemělo zaznívat. Čili já budu v tomto daleko diplomatičtější, ale možná ostřejší.“

ODA na svých billboardech neměla ohledně přijetí eura přesně tu formulaci, kterou Hannig zmiňuje, ovšem jejich závazek reálně směřoval ke stejnému cíli, o němž prezidentský kandidát mluví.

Zdroj: Facebook ODA.

ODA se tedy přiklání k zavedení společné měny, nespecifikuje ale časový horizont, na který Petr Hannig upozorňoval.

Ovšem vyjdeme-li z toho, že strana hlásala zahájení procesu přijetí evropské měny, je nepochybné, že toto by směřovalo k brzkému přijetí eura. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Petr Hannig zmiňoval žebříček konkurenceschopnosti již na začátku prosince v tomto článku. Tam uvádí konkrétní žebříček, když říká:

„Například poslední výzkum Světového ekonomického fóra v Davosu zjistil, že nové státy Evropské unie platící eurem mají nižší konkurenceschopnost než ty, které platí svou národní měnou. V žebříčku konkurenceschopnosti zemí postoupilo Česko ze 33. místa na místo 31., zatímco Slovinsko ze stejného 33. místa, které sdílelo s Českem, kleslo na 48., a Slovensko dokonce ze 46. na místo 59.“

Podle letošního žebříčku konkurenceschopnosti od WEF (Světové ekonomické fórum) je ČR na 31., Slovensko na 59. a Slovinsko na 48. místě. Avšak podle žebříčku konkurenceschopnosti ze zprávy z roku 2015–2016 (.pdf. str. 15) si Slovensko spíše polepšilo, z tehdejšího 67. místa na dnešní 59. místo.

Estonsko, které platí eurem, je vůbec nejvýš ze zemí bývalého východního bloku, a to na 29. místě – o 2 příčky výše než ČR. U Litvy a Lotyšska došlo oproti žebříčku ze zprávy 2015-2016 k poklesu o několik příček, avšak u Slovinska došlo ve srovnání s lety 2015–2016 ke zlepšení – z 59. pozice stouplo na letošní 48. pozici.

Organizace WEF srovnává země dle několika faktorů – infrastruktura, vzdělání, zdravotnictví, efektivita pracovního trhu, technologická připravenost, inovace, velikost trhu, makroekonomické prostředí, transparentnost a výkonnost vlády.

Tedy tvrzení, že státy bývalého východního bloku, které platí eurem (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Slovensko), spadly v žebříčku konkurenceschopnosti o hodně příček dozadu, není dle výše zvýšených informací u všech zemí zcela pravdivé. V pozici země v žebříčku navíc hraje roli mnoho dalších (výše vyjmenovaných) faktorů – přirovnávat jejich umístění pouze k tomu, jestli platí eurem, není dostatečné k vysvětlení toho, proč jsou některé země případně o několik příček vzadu.

V žebříčku Global retirement index 2017, který každoročně vydává francouzská investiční banka Natixis, se Německo umístilo na 7.příčce. Tato studie bere v potaz nejenom výši důchodů, ale i celkovou kvalitu života penzistů v daných zemích. Německo si oproti roku 2016 pohoršilo v indexu Material Wellbeing, což může být způsobeno v poklesu příjmové rovnosti německých penzistů. Celkově ale vychází jako jedna ze zemí s nejlepší kvalitou života důchodců (str.22). Česká republika se v tomto porovnání umístila na 16.místě a například v indexu Material Wellbeing si oproti roku 2016 polepšila o tři procentní body a je o pozici výše než Německo (str.31). V tomto porovnání tak Německo vychází velmi dobře.

Čisté důchodové bohatství ukazuje současnou hodnotu důchodu, bere v potaz příspěvky, které pracovník musí do důchodového systému zaplatit. V tomto hodnocení se Německo umisťuje pod průměrem zemí OECD (str.113). Tato hodnota se měří jako násobek ročních hrubých příjmů podle pohlaví. Německo má tento index 10,9, např. ČR má tento index vyšší (11,1 pro muže). Průměr OECD je 11,8. Čím vyšší index, tím vyšší čisté bohatství, které lze získat z povinných penzijních programů. Podle tohoto ukazatele se tak němečtí penzisté dají označit za méně bohaté, co se týče srovnání toho, kolik museli do systému přispět a kolik z něho získají.

Ukazatel míry nahrazení výdělků výší penze popisuje, jak efektivně jsou nahrazeny výdělky důchodem. Podle OECD v budoucnu zůstane Německo pod průměrem zemí OECD (v Německu je tato míra 51 %, průměr OECD je 63 %).

Veřejné výdaje na penze tvoří v Německu 10,1 % HDP. Průměrně v zemích OECD jsou veřejné výdaje rovny 8,2 % HDP.

Země, ve kterých je zavedeno euro, patří do tzv. Eurozóny. Země Eurozóny se podíli téměř 3/4 na HDP Evropské unie. V případě, že se některý ze států Eurozóny dostane do finančních problémů a ohrozí tak stabilitu měny v celé Evropě, tak může zasáhnout nadnárodní finanční instituce Evropský stabilizační mechanismus (ESM).

V roce 2012 byl ESM zaveden aby nahradil starší instituce podobného druhu (Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace). ESM má k dispozici až 700 mld. eur, které lze využít na záchranu finanční stability různými způsoby jako například nakupováním státních dluhopisů nebo poskytováním půjček.

Do fondu ESM přispívají pouze členové Eurozóny, Česká republika by se k ním při přijetí eura automaticky přidala. Petr Hannig tak poněkud neobratně popisuje realitu, za řecké dluhy by Česká republika ručila nepřímo skrze ESM.