Petr Hannig

Petr Hannig se vyjadřuje k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady EU známému Dublin IV.

Nařízení EU je přímo použitelné a závazné v členských státech, pokud prošlo řádným legislativní procesem Evropské unie.

Účelem tzv. Dublinského systému je sjednotit a zefektivnit mechanismus řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Cílem je vypořádat se s následky migrační krize.

Návrh nařízení Dublin IV právě prochází řádným legislativním procesem. V tuto chvíli probíhá jednání na úrovni Rady a poslední jednání proběhlo 6. prosince 2017. Česká republika má své zástupce z řad ministrů v Radě Evropské unie a v Evropském parlamentu, kteří se mohou k návrhům nařízení vyjadřovat.

Senát ČR se k tomuto návrhu nařízení vyjádřil odůvodněným stanoviskem. Senát se domnívá, že toto nařízení by překračovalo působnost Evropské unie. Evropská komise Senátu odpověděla.

Podle návrhu nařízení by byli do členských států žadatelé přidělováni na základě tzv. referenčního klíče. Pokud by počet žadatelů v jednom ze států překročil limit určený na základě stanovených kritérií (např. velikosti státu, HDP, dosavadní počet žadatelů,...), pak by byli žadatelé přidělováni jiným členským státům.

Česká republika tedy má možnost se k návrhu nařízení Dublin IV vyjádřit.

Prezident 21 je projekt miliardáře Karla Janečka, který dává uživatelům možnost nanečisto hlasovat o volbě prezidenta. Způsob hlasování je následující: každý uživatel disponuje 3 kladnými a 1 záporným hlasem, přičemž může využít od 1 do 4 hlasů.

Po spuštění druhé fáze hlasování se v současné době Petr Hannig nachází v tomto žebříčku na posledním místě. Stávající prezident Miloš Zeman se v současnosti v tomto hlasování umístil na pátém místě.

V první fázi hlasování se na prvním místě umístil Jiří Drahoš, na druhém místě Michal Horáček a na třetím místě Marek Hilšer. Následoval Pavel Fischer na 11. místě, Vratislav Kulhánek na 14. místě, Mirek Topolánek na 26. a JIří Hynek na 27. místě. Petr Hannig se umístil na 36. místě a Miloš Zeman na posledním 613. místě.

Petr Hannig svým výrokem odkazuje na situaci z roku 2009, kdy byl Sněmovnou a Senátem schválen ústavní zákon o zkrácení volebního období v té době činné Poslanecké sněmovny. Poslanec Melčák proti tomu zákonu podal ústavní stížnost – Ústavní soud dal pak poslanci za pravdu a poprvé v historii České republiky zrušil ústavní zákon.

Jak vyplývá z článku věnujícího se nálezu Ústavního soudu, Melčákův právní zástupce v tomto řízení byl skutečně Jan Kalvoda. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název strany Rok Volební zisk v %

Senát Rozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Petr Hannig v rozhovorech s prezidentskými kandidáty – konkrétně například v Prezidentském duelu Seznamu, který jsme již dříve ověřovali – prohlásil, že je proti přijetí společné měny Evropské unie. Svůj postoj k euru dlouhodobě prezentuje například i kandidaturou do Evropského parlamentu za stranu Rozumní, jejíž oficiální název v roce 2014 zněl Strana zdravého rozumu –NECHCEME EURO – za Evropu svobodných států.

Miloš Zeman naproti tomu ve svých veřejných vyjádřeních pro média opakovaně vyjadřuje svůj kladný postoj k přijetí eura – avšak nejdříve tehdy, až z eurozóny vystoupí Řecko, protože v opačném případě by se Česká republika musela podílet na splácení řeckého dluhu.

Na 212. Žofínském fóru, konaném dne 22. června 2017 na téma Český národní zájem, Zeman uvedl, že Česká republika je na vstup do eurozóny připravena již téměř deset let a přijetí eura neuškodí národní suverenitě. Lidé se dle jeho vyjádření přijetí eura obávají iracionálně.

Ve svém vystoupení kromě dalšího řekl: „Česká republika je na vstup do eurozóny připravena necelých deset let, plníme maastrichtská kritéria, ale je tu mentální bariéra. Jen 30 procent Čechů je pro vstup do eurozóny (...) Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Prohlášením kancléřky Merkelové o otevření hranic Německo opravdu porušilo evropské právo, konkrétně nařízení Dublin III týkající se kritérií pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Čtvrtého září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušani otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie, což bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

Oblast Sahel se rozkládá na jižním okraji Sahary, táhne se od západu k východu Afriky a zahrnuje území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu, Eritrei a Etiopie.

Podívejme se na tabulku Eurostatu ukazující počty uprchlíků podle jejich státní příslušnosti za prvních šest měsíců roku 2017. V tomto období přišlo do Evropy přibližně 315 tisíc uprchlíků, nejvíce ze Sýrie (44 320), dále pak z Afghánistánu, Nigérie, Iráku a Pákistánu.

Uprchlíků ze zemí v oblasti Sahel, konkrétně z Eritrei, Senegalu, Mali a Súdánu, přišlo pak součtem do Evropy 27 290, což se jen těžko blíží například Syřanům. Rozdíl cca 17 tisíc lidí se pak dá srovnat třeba s počtem obyvatel Svitav (.pdf, str. 65).

Pokud bychom sledovali příchody do Evropy po moři, tak data Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že nejvíce lidí přichází z Nigérie, Sýrie, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Maroka a Bangladéše. Je tedy zjevné, že do Evropy přicházejí lidé i z jiných zemí, než jen ze zemí Sahelu, jak o tom Hannig mluví.

Podle článku 68 Ústavy jmenuje prezident předsedu vlády a na jeho žádost pak jmenuje další členy vlády. Vláda po svém jmenování musí předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru.

Pokud tato vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident předsedu vlády znovu, přičemž může jmenovat i stejného premiéra. Pokud ani tato vláda nezíská důvěru, pak jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Prezident není ve jmenování předsedy vlády nijak omezen. Teoreticky může hlava státu jmenovat libovolnou osobu, nicméně přirozeně vychází z výsledků voleb.

Hannig ve svém výroku vyjadřuje názor, že při druhém pokusu by měl šanci získat předseda druhé nejsilnější strany. Aktuálně to znamená, že by jmenoval Petra Fialu. Tento jeho postoj je zcela legitimní a nijak jej nehodnotíme. Hannig se ovšem odvolává na ústavní zvyklosti – žádné takové ústavní zvyklosti prakticky neexistují.

Od roku 1996 se po volbách sestavovala vláda doposud celkem šestkrát. Jediná vláda, které nebyla vyslovena důvěra při prvním pokusu, byla první vláda Mirka Topolánka. Prezident svým druhým pokusem jmenoval znovu Mirka Topolánka, jehož druhá vláda již získala důvěru Poslanecké sněmovny. Zpravidla hlava státu jmenuje premiérem předsedu vítězné strany, i když i zde již došlo k výjimce. V roce 2010 Václav Klaus jmenoval předsedou vlády Petra Nečase, jehož ODS byla ve volbách na druhém místě.

Ústavní zvyklostí tedy není při druhém pokusu jmenovat lídra druhé nejsilnější strany. K této situaci doposud došlo pouze jednou a prezident se zachoval tak, že jmenoval podruhé stejnou osobu, která předtím se svou vládou důvěru nezískala. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.