Petr Hannig

Oblast Sahel se rozkládá na jižním okraji Sahary, táhne se od západu k východu Afriky a zahrnuje území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu, Eritrei a Etiopie.

Podívejme se na tabulku Eurostatu ukazující počty uprchlíků podle jejich státní příslušnosti za prvních šest měsíců roku 2017. V tomto období přišlo do Evropy přibližně 315 tisíc uprchlíků, nejvíce ze Sýrie (44 320), dále pak z Afghánistánu, Nigérie, Iráku a Pákistánu.

Uprchlíků ze zemí v oblasti Sahel, konkrétně z Eritrei, Senegalu, Mali a Súdánu, přišlo pak součtem do Evropy 27 290, což se jen těžko blíží například Syřanům. Rozdíl cca 17 tisíc lidí se pak dá srovnat třeba s počtem obyvatel Svitav (.pdf, str. 65).

Pokud bychom sledovali příchody do Evropy po moři, tak data Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že nejvíce lidí přichází z Nigérie, Sýrie, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Maroka a Bangladéše. Je tedy zjevné, že do Evropy přicházejí lidé i z jiných zemí, než jen ze zemí Sahelu, jak o tom Hannig mluví.

Jak plyne z rozhovoru prezidentských kandidátů, jsou jak Hannig, tak i Hynek proti přijetí společné evropské měny. Nicméně proti přijetí eura se vyslovil i Mirek Topolánek na svých oficiálních stránkách, kde mimo jiné uvedl, že:

„Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snězeno, vypito ashání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne! "

Stejně tak Topolánek odmítl přijetí eura v debatě, kterou pořádal Deník. Na otázku, zda by měla Česká republika ke společné měně přistupovat v období budoucího prezidentského mandátu, odpověděl „ne“.

Agentura ČTK položila prezidentským kandidátům otázku, zda jsou pro zavedení eura do roku 2023. Zeman a Topolánek na otázku neodpověděli. Hannig i Hynek odpověděli negativně.

Hannig například řekl: „Ne. Jsem zásadně proti euru, jehož přijetí znehodnotí důchody a úspory občanů ČR. Euro je dobré pro ty nejbohatší podnikatele –miliardáře, neboť jim šetří bankovní poplatky jim šetří bankovní poplatky. Chci být prezidentem dolních deseti milionů a horních tisíců. "

Obdobně se vyjádřil i Hynek: „Euro je mrtvý projekt a nikdy ho prosazovat nebudu. "

Ostatní prezidentští kandidáti mají k zavedení eura zdrženlivý přístup. Zavedení eura označují jako odpovědnost vlády Horáček, Fischer a Kulhánek.

Horáček například uvedl:

„Zavedení eura k určitému datu je věcí vlády. Jako prezident bych se snažil o hlubší obecné pochopení potencionálních přínosů a rizik. Proto jsem slíbil, že bych na Hradě uspořádal konferenci za účasti našich slovenských přátel v čele s prezidentem a premiérem SR. Právě oni by nám ve vnímání celé složité záležitosti velmi pomohli. Rozhodnutí totiž není záležitostí odbornou, ale spíše politickou a nepochybně citovou. "

Fischer odpověděl:

„Není na prezidentovi, aby stanovoval parametry přijetí eura, to je odpovědností vlády. Chápu však, že zavedení nové měny může u celé řady občanů vyvolat obavy. I proto je úkolem prezidenta nastolit občanský dialog o přijetí eura a do celého procesu vstoupit jako prostředník. "

Kulhánek řekl:

„Impuls k zavedení společné evropské měny dává vláda, nikoliv prezident. Proti zavedení eura nejsem vyhrocený, ale časový rámec dnes neví nikdo, ani odborníci z bankovního sektoru se na datu nedokážou shodnout."

Spíše pro zavedení se vyslovili Drahoš s Hilšerem. Drahoš uvedl:

„Prezident není ten, kdo má prosazovat zavedení eura za každou cenu. Já se chci zasadit o zahájení opravdu seriózní diskuze. Položit na stůl podstatné argumenty pro a proti. Osobně si myslím, že těch ‚pro‘ je více. Jsou pro občany podstatnější, míří více do budoucnosti. Například právě z důvodu, abychom patřili mezi ty, kdo sedí v EU u rozhodovacího stolu a nekrčí se v předsíni. Ale určitě bych euro netlačil proti vůli většiny odborníků i občanů. "

Hilšer odpověděl:

„Úkolem prezidenta není prosazovat euro. To je v kompetenci vlády a parlamentní politické reprezentace. Ukáže-li se, že koruna zůstane maličkou zranitelnou měnou v moři eura, naše ekonomika bude tratit odchodem investorů, platy obyvatel se nebudou zvyšovat a životní úroveň bude stagnovat, nebudu proti zavedení eura vystupovat. "

Naproti tomu kladný postoj k přijetí eura dlouhodobě zastává současný prezident Zeman. Například na Žofínském fóru přirovnal Zeman přechod z koruny na euro k přechodu z Réaumurovy stupnice na Celsiovu a Fahrenheitovu stupnici. Prohlásil, že: „Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“

Zeman nicméně ve svých veřejných prohlášeních uvedl, že by Česká republika neměla přistupovat ke společné měně dříve, než od ní upustí Řecko.

Petr Hannig založil svůj transparentní účet spojený s prezidentskou kandidaturou dne 4. července 2017 u Fio banky. Na účet bylo připsáno několik darů v řádu stokorun a také několik haléřových položek, přičemž jedinými výdaji jsou právě tyto odmítnuté haléřové dary, které Petr Hannig zaslal zpět dárcům. V 27. listopadu 2017, kdy Petr Hannig uvedl stav svého účtu v diskuzi, byl zůstatek 3 200,15 Kč.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a maďarský Orbán vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i německý Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by mělo být toto rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Hannig hovoří o zprávě Světového ekonomického fóra, která každoročně srovnává země na základě indexu konkurenceschopnosti. Změny umístění zmíněných zemí jsou nepravdivé, výrok navíc padl v souvislosti s otázkou přijetí eura, což je vzhledem k výsledkům i způsobu výpočtu indexu zavádějící.

Podle posledního vydání této ročenky se Česká republika (str. 102) skutečně nachází na 31. místě, oproti předchozím rokům to však není žádná změna, protože si jej drží už od roku 2015. Slovensko (str. 264) najdeme na 59. pozici, na kterou ovšem nepropadlo, naopak si svou pozici v tomto hodnocení v posledních letech postupně zlepšuje. Podobně i Slovinsko (str. 266) sice nyní je na 48. místě, ani u něj ale nedošlo k propadu, nýbrž ke zlepšení pozice.

Hannig tento žebříček zmínil v souvislosti s přijímáním eura. Pokud se podíváme na umístění ostatních států Evropy, najdeme v první desítce jak země eurem neplatící (Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie), tak i členy eurozóny (Nizozemsko, Německo, Finsko). U některých zemí platících eurem lze pozorovat zlepšující se trend, naopak u některých zemí, které mají vlastní měnu, lze pozorovat pokles. Spojení daného měření čistě s měnou, kterou se v daných zemích platích, je tak evidentně nesmyslné,

Je třeba také zmínit, že index, který určuje pořadí zemí, je velice komplexní. Do jeho výpočtu se promítají jak statistická data, tak výsledky dotazníkového šetření a sleduje celou řadu oblastí – od infrastruktury a kvality veřejných institucí, přes efektivitu trhu práce až po inovace. Na umístění země má tedy vliv široká škála ukazatelů a přímou souvislost s měnou dané země žebříček nemá.

Do doby vysílání diskuze proběhly dohromady čtyři debaty prezidentských kandidátů a to v Deníku, na Právnické fakultě UK v Praze a na Seznamu, kde byla debata rozdělena do dvou částí (zmíníme později). Poslední z nich uspořádala liberecká občanská sdružení Občanem na 72 hodin a Parlament mladých a moderoval ji Martin Veselovský z DVTV.

Petr Hannig se nezúčastnil dvou z nich – na Seznamu a v Deníku. Ani v jedné ze zmíněných debat nepřítomnost Hanniga moderátoři nijak významně neokomentovali. Pouze omluvili prezidenta Miloše Zemana.

V první části Seznamu situaci vysvětlil Jindřich Šídlo takto: „Do prezidentských voleb se minulý týden registrovalo devět kandidátů, potencionálních vyzyvatelů. A my jsme do debaty pozvali šest takových, o nichž si myslíme, že jejich účast tady má smysl. (...)Pozvání od Seznamu dostal současný prezident republiky Miloš Zeman. Jeho mluvčí nám ale vzkázal, že se debaty nezúčastní.“

Přítomni byli pánové Jiří Drahoš, Vratislav Kulhánek, Marek Hilšer, Pavel Fischer, Mirek Topolánek a Michal Horáček. Stejné složení bylo i v druhé části. „Pozvání dostal také prezident Miloš Zeman, ale ten se omluvil,“ okomentoval složení Jindřich Šídlo a dále se věnoval pouze taktice tázání pozvaných hostů.

V Deníku je odůvodnění možné sledovat v online reportáži z debaty. „Kandidáty, kteří budou debatovat, jsou Jiří Drahoš, Marek Hilšer, Michal Horáček, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek. Současná hlava státu Miloš Zeman se debaty zřejmě nezúčastní,“ vysvětlují zde svůj výběr.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, jeho ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.

Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.

Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Je tedy pravdou, že Topolánek v České republice Lisabonskou smlouvu prosadil, jak Hannig naznačuje. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva nově do hlasování touto většinou vložila 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veto plošně. Pro některé otázky se stále při hlasování využívá princip jednomyslnosti. Jde o tyto oblasti:

• společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
• občanství (udělení nových práv občanům EU),
  členství v EU,
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
• finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
• některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

V případě blokace hlasování, o které kandidát hovoří, je nutná blokační menšina, která je definována takto (.pdf, str. 136):

„Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.“

Do zemí východního bloku, které jsou členy EU, se počítají Bulharsko (1,4 %), Česká republika (2,04 %), Estonsko (0,26 %), Chorvatsko (0,82 %) Litva (0,57 %), Lotyšsko (0,39 %), Maďarsko (1,92 %), Polsko (7,43 %), Rumunsko (3,87 %), Slovensko (1,06 %) a Slovinsko (0,40 %). Dohromady tyto státy tvoří 20,16 % populace Evropské unie a na blokační menšinu by tedy skutečně nedosáhly.

Konflikt na Ukrajině vyvolal mnoho reakcí. Mezi ně patří také sankce. Nikoliv jen ze strany Evropské unie vůči Rusku, jak se může z výroku Hanniga zdát, ale také ze strany Ruské federace proti Evropské unii a sankce USA vůči Rusku. Sankce, které uvalila Evropská unie na Ruskou federaci, nemají žádný vliv na obchod s potravinami ani na energetiku.

Pětina celkové produkce největší české mlékárny Madeta končila před zavedením sankcí a přerušením obchodních styků v Ruské federaci. Na začátku roku 2015 jihočeská Madeta vyčíslila ztrátu na 150 miliónů. Později v roce 2015 pak uvedla, že neobnoví končící smlouvy se 72 dodavateli mléka, přičemž ve většině případů se jednalo o malé producenty.

Madeta je tak poškozena sankcemi, které uvalila Ruská federace na země Evropské unie. Tyto sankce zakazují dovoz potravin ze západní Evropy a reagují tak na sankce, které naopak Evropská unie uvalila na Rusko. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Ovšem existují ještě třetí sankce, které reagovaly na ukrajinskou krizi a to konkrétně americké. Sankce, jenž drtivě schválily obě komory Kongresu, mohou ohrožovat energetickou situaci Evropské unie. Ty kritizuje i Německo. Mohly by zkomplikovat výstavbu připravovaného plynovodu, který je známý také jako Nord Stream 2, jenž má vést po dně Baltského moře.

Petr Hannig tak velice zjednodušuje systém sankcí, jež byly vyvolány krizí na Ukrajině. Německo, jako člen EU, je pro sankce Evropské unie vůči Rusku, avšak ty nikterak nezasahují do energetické oblasti. Naopak Německo a např. i předseda Evropské komise Juncker zaujímají silný negativní prostoj k sankcím, které uvalily Spojené státy americké na Rusko.

V nejobecnějším pohledu, tedy že Německo sice slovy kancléřky Merkelové podporuje evropské sankce vůči Rusku a přitom s Ruskem obchoduje (byť v jiných oblastech), má ovšem Hannig pravdu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť se prezidentský kandidát dopouští řady zjednodušení.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název strany Rok Volební zisk v %

Senát Rozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.