Petr Mach

Evropský program Projekt snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pomocí izolační zeleně v Praze 5 jako nástroj ke zlepšení kvality ovzduší umožnil této městské části umístit do vybraných ulic betonové květináče, v nichž měly zasazené stromy a keře fungovat jako izolant sloužící k zachytávání emisí z dopravního provozu. Tento projekt schválila Rada městské části na svém zasedání dne 9. března 2010. Po stížnostech nejen občanů, ale i zastupitelů usilovala Praha 5 o prodej těchto truhlíků, větší část z nich (179 kusů) ale musí zůstat na svém místě až do roku 2018, jinak by městská část musela poskytnutou dotaci vrátit.

Radniční odbor také čelil kritice, že jsou betonové truhlíky nevhodné pro pěstování keřů a stromů, protože v letním období stromy usychaly. Betonová hmota sálala velké teplo a uvnitř truhlíků dosahovala teploty až 69 °C.

Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v 60. letech a jeho členy jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. Zakládajícími členy však byly Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie: část členů tedy později vystoupila a přidala se do Evropského hospodářského společenství, z něhož se později vyvinula Evropská unie. Mezi oběma spolky je úzká spolupráce, jsou mezi nimi uzavřené dohody a pohybují se na společném evropském trhu.

Jeho hlavním účelem je ekonomická spolupráce mezi členy. Jako hlavní měny jsou používány švýcarské franky a euro. Je pravda, že Evropské sdružení volného obchodu (dále jen ESVO) parlament nemá, nicméně nejvyšším orgánem je Rada, ve které zasedají buďto ministři zemí, nebo stálí vyslanci. Rozhodnutí se přijímají pouze konsenzuálně a týkají se většinou vztahů s třetími stranami, dohod atd. ESVO má i další orgány, každodenní činnost zajišťuje sekretariát organizace.

Je vidět, že ESVO a EU jsou spolky založené na odlišných principech a směřující k jinému cíli. Zatímco EU předpokládá větší integraci (také skrz společnou měnu) a jeho orgány přijímají i legislativu a například formulují společnou zahraniční politiku, Evropské sdružení volného obchodu se soustředí na čistě hospodářské záležitosti. Výrok Macha hodnotíme jako pravdivý.

Strana svobodných občanů vznikla v roce 2009 a od svého počátku se vymezovala proti přijetí tzv. Lisabonské smlouvy, která novelizovala zakládající smlouvy, tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES (pdf. s. 6), viz ideový projev Petra Macha k založení Strany svobodných občanů z 14. února 2009 a následující větu: „Jsme přesvědčeni, že přijetí Lisabonské smlouvy by vedlo k úpadku Evropy, vedlo by k předstírané demokracii, k obcházení vůle voličů v jednotlivých zemích ze strany nadnárodních institucí. Nechceme Lisabonskou smlouvu, protože chceme udržet svobodu, chceme udržet funkční demokracii a chceme obnovit prosperitu.“ Lisabonská smlouva byla Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009.

Článek 78 odstavec 3 Smlouvy o fungování EU (původní název Smlouva o založení ES) říká (pdf. s. 76, 77): „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“ Což ještě doplňuje článek 79 odstavec 1 Smlouvy o fungování EU: Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.

Tento výrok je pravdivý. Švédsko patří mezi země, které nejvíce poskytují azyl. Jak dokládá zpráva Eurostatu z 12.05.2015 pro rok 2014. Rovněž je pravdivé tvrzení, že Švédsko má podstatně méně obyvatel než Německo.

Německo má 80,62 mln obyvatel, zatímco Švédsko pouhých 9,6 mln obyvatel.

Aktuální statistika (pdf) Eurostatu za rok 2014, která se zabývá azylanty, ukazuje následující.

" Nejvíce uprchlíkům poskytlo útočiště Německo (47 600), Švédsko (33 tisíc), Francie (20 600) a Itálie (20 600). Celkem tak tyto čtyři země schválily azyl dvěma třetinám všech úspěšných žadatelů v EU. Nejméně azylantů naopak přijalo Estonsko (20), Chorvatsko a Lotyšsko (obě země 25) a Portugalsko (40). "

Pokud jde o Českou republiku, data jsou následující:

• K 31.12.2013 je v ČR 237 tisíc cizinců s trvalým pobytem a 203 tisíc cizinců s dlouhodobým pobytem, což dohromady činí 439 tisíc lidí.
• Pokud jde o zaměstnanost, tak bohužel nejsou "z důvodu integrace informačních systémů MPSV údaje za cizince evidované úřady práce od roku 2012 k dispozici." Známé je pouze číslo počtu cizinců s platným živnostenským oprávněním, které je 83 569 lidí.
• Posledními známými údaji jsou tak data z roku 2011, kdy bylo v ČR 196 tisíc cizinců s trvalým pobytem a 238 tisíc cizinců s dlouhodobým pobytem, což dohromady činilo 434 tisíc lidí. Zaměstnáno bylo 311 tisíc cizinců, což činí cca. 72 %.
• Pokud jde o zmíněné země, pak nejvíc pracujících cizinců v roce 2011 (mimo EU, kde je Slovensko jasně na prvním místě) u nás bylo (sestupně) z Ukrajiny, Vietnamu, Moldavska, Ruska, Mongolska a dalších států.

Pokud jde o srovnání se Švédskem, Francií a Německem, pak nám Eurostatnabízí k nezaměstnanosti cizinců takováto data z roku 2013 (viz tabulka níže):

• V České republice je nezaměstnáno 6,8 % ekonomicky aktivních občanů mezi 20-64 lety, přičemž u zdejších cizinců ve stejné věkové kategorii je nezaměstnaných 7,2 %
• Ve Francii je nezaměstnáno 8.9 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 18.8 %.
• V Německu je nezaměstnáno 4.8 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 9.9 %.
• Ve Švédsku je nezaměstnáno 6.2 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 20.2 %.

Se všemi srovnávanými zeměmi na tom byla s mírou nezaměstnanosti cizinců opravdu nejlépe Česká republika, přičemž následovalo Lucembursko s 8 % nezaměstnanými cizinci (míra všeobecné nezaměstnanosti, je však u této země 3.3 %). Nejhůře pak dopadlo Portugalsko s 28,9% nezaměstnanými cizinci (přičemž ale všeobecná nezaměstnanost byla 16.2 %).

Zajímavé je dokonce i to, že v České republice je více nezaměstnaných cizinců z EU (8,3 %), než těch kteří přišli ze zemí mimo EU (celoevropsky nejmenší číslo 6,2 %). Naopak ve Švédsku je nezaměstnaných cizinců mimo EU největší množství (28,7 %), přičemž nezaměstnanost občanů EU je 10,6 %.

Nezaměstnanost v rámci EU-28 dle zemí, občanství a věku

Výrok Petra Macha s nejvyšší pravděpodobností odkazuje na imigrační politiku Německa v 60. letech. V jejím rámci SRN uzavřela bilaterální dohodu s Tureckem o usnadnění přístupu Turků (a tureckých Kurdů) na německý pracovní trh formou krátkodobých povolení k pobytu. Původní záměr počítal s tím, že se tito tzv. gastarbeiteři po určitém čase v Německu vrátí do Turecka a nahradí je noví pracovníci. Němečtí zaměstnavatelé ale měli zájem nadále zaměstnávat již zaškolené pracovníky a tato politika tak vedla ke vzniku minoritní turecké a kurdské menšiny v Německu, protože za těmito pracovníky později přicestovaly i jejich rodiny a natrvalo se usídlily v Německu. Více informací zde.

Podle odhadu Kurdského institutu v Paříži se populace Kurdů v Německu v roce 1995 pohybovala nad číslem 600 000. V celé západní Evropě jich tehdy přitom bylo kolem 850 000.

V Berlíně, hlavním městě SRN, žije více než 3 miliony a 450 tisíc obyvatel, z nichž 160 tisíc jsou muslimové. Berlín se zároveň územně dělí na 12 obvodů. Podle Euro-islam.info za koncentrací muslimů v Berlíně stojí mj. pracovní politika v tehdejším západním Německu z počátku 60. let, kdy odstartovala i vlna imigrace. Obyvatelé muslimských zemí přicházeli v té době do Německa pracovat, později se za nimi stěhovaly i jejich rodiny. V Berlíně skutečně existují části v rámci městských obvodů se zvýšenou koncentrací muslimů, patří k nim hl. části obvodů Mitte, Neukölln a Kreuzberg. Celé Německo má přes 82 milionů obyvatel, z nich je kolem 4,8 milionů muslimů. PodleNovinky.cz tvoří Německo spolu s Francií největší základny přistěhovalých muslimů v Evropě. Muslimské čtvrti se nacházejí ve městech nejen v Berlíně, ale i v celém Německu. Turci totiž mají tendenci zachovávat soudržnost a koncentrují se v sociálně slabších čtvrtích města (Hesová 2005). Problémy i protiimigrantské nálady se v Německu skutečně objevují. Zmiňme například německou občanskou iniciativu PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes), která působí od roku 2014 a organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. Velký spor představují například zahalené muslimské dívky ve školách. Situace vyvrcholila na jaře v roce 2015, kdy německý ústavní soud zrušil zákaz nošení muslimských šátků. Německou společnost rozděluje také výstavba mešit na území země. Do situace se zapojují i extremistické skupiny, členy jedné z nich zajala policie v květnu 2015 s podezřením na plánované útoky na mešity. Výrok Petra Macha tedy vzhledem ke zjištěním označujeme za pravdivý.

Výzkumů ohledně výsledku případného britského referenda pro setrvání či odchod z Evropské unie je celá řada. Až na výjimky ale v aktuálních průzkumech převažují respondenti, kteří jsou pro setrvání Velké Británie v EU, podpora odchodu z Unie má spíše klesající trend. Zatím poslední průzkumy, uskutečněné těsně po volbách, ukazjí 45 % pro setrvání, 36 % (strana 5), respektive 37,5 % (strana 15) proti a 18/16 procent nerozhodnutých voličů. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Jen od počátku roku 2015 uvádí Wikipedie 21 průzkumů od různých organizací. Výsledky oscilují okolo 40 procent pro i proti setrvání v Unii, poměrně velký je i poměr nerozhodnutých respondentů (okolo 15 %, v některých průzkumech ale i 20 a více). O přibližně vyrovnaném počtu hlasů (49 % pro, 51 % proti setrvání) psal v únoru například Guardian v reakci na výzkum agentury Opinium, jednalo se ale o výsledek očištěný o nerozhodnuté voliče (výzkum, strana 53).

Veřejné mínění se v této otázce vyvíjí, ještě v roce roce 2013 ukazovala většina průzkumů, že téměř polovina respondentů podporuje takzvaný Brexit (vysoký byl ale i podíl nerozhodnutých voličů). V roce 2014 už byly průzkumy více vyrovnané, Wikipedie uvádí 43 uskutečněných výzkumů, ve 24 z nich převážil souhlas se zachováním členství, 16 z nich ukazovalo příklon k odchodu z Unie a ve třech dokonce vyšla vyrovnaná podpora příznivců i odpůrců Brexitu.

Jaký bude vývoj veřejného mínění do doby, než se uskuteční referendum, je těžké předvídat. V tuto chvíli ani není jisté, zda se referndum uskuteční v původně plánovaném roce 2017 nebo dříve, jak se nyní snaží prosadit znovuzvolený premiér David Cameron.

V tomto případě se jedná o dlouhodobý slib, který David Cameron vyřknul již v roce 2013, kdy slíbil, že pokud konzervativci vyhrají příští volby, uspořádají do roku 2017 referendum o setrvání Velké Británie v EU.

Slib referenda je pak také zahrnut v podrobnějším volebním manifestu strany pro rok 2015.

Svůj slib Cameron zopakoval ještě v týdnu před volbami, nedá se však potvrdit či vyvrátit, že toto je opravdu slib, který konzervativcům vyhrál volby. Přestože evropské otázky byly jedním z témat kamapně a televizní debat, voliči se rozhodují na základě mnoha faktorů a důkladná analýza jejich motivací překračuje rozsah tohoto hodnocení. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Tvrzení, že Velká Británie by samotným odchodem z EU ušetřila asi 10 miliard ročně je pravdivé. Ale z dlouhodobého hlediska nelze zjistit reálné finanční dopady vystoupení Velké Británie z EU.

Odchod Velké Británie z EU (tzv. Brexit) v číslech.

"Německý think-tank Bertelsmann Stiftungvaroval, že odchod by stál Británii až 225 miliard Liber k roku 2030, odchod by snížil potenciální HDP EU až o 0.36 procent a světové HDP až o 0.25 procent do roku 2030."

"Často uváděný argument pro Brexitje skutečnost, že Velká Británie jako čistý plátce by ušetřila ročně zhruba 12 miliard Liber ročně (někteří uvádějí až 20 miliard Liber), o které zbytečně přichází. Ano, země by ušetřila, ale EU je hlavní obchodní partner Velké Británie zodpovědný za příliv více než 400 miliard Liber do britské ekonomiky, takže by odchodem výrazně tratila.V případě odchodu z EU někteří predikují, že by ji postihla dokonce horší ekonomická krize, než ta poslední."

Druhá analýza je z londýnského euroskeptického think tanku.

"Pokud tedy na brexit dojde, co se stane? Trochu antiklimaktická odpověď říká, že skoro nic. Londýnský euroskeptický think tank Ústav pro ekonomické záležitosti letos vypsal odbornou soutěž, jejíž účastníci měli určit zisky a ztráty z brexitu plynoucí. Vítěznou práci sepsal 30letý diplomat a ekonom Iain Mansfield, jinak zaměstnanec britské ambasády na Filipínách. Příznivci i odpůrci brexitu se zhruba shodují s experty z Financial Times i týdeníku The Economist na tom, že odvedl dobrou práci. Výsledek? Nejpravděpodobnější možností je, že do roku 2027 by Británie díky odchodu z Unie v roce 2020 získala 0,1 procenta HDP. „Jestli tohle je hlavní argument pro brexit, začínám se o euroskeptiky bát,“ napsal John McDermott z Financial Times."

Velká Británie je čistý plátce do rozpočtu EU.

"V roce 2013 přispělaVelká Británie do rozpočtu EU 14,51 miliardy eur (po započtení zpětné platby ve výši 3,8 miliardy eur). Také pro EU vybrala 3,41 miliardy eur na clech a dávkách (clech) z obchodu se zemědělskými produkty. Z vybraných cel a dávek si Velká Británie mohla 25% ponechat jako administrativní poplatek. V roce 2013 vydala EU ve Spojeném království 6,31 miliardy eur."

Petr Mach pak dále pokračuje: "Zároveň si nemyslím, že by někdo kvůli odchodu Velké Británie z Evropské unie se rozhodl, že by stáhl svoji investici nebo tam neinvestoval. Naopak si myslím, že to bude příležitost. Předpokládám, že Velká Británie zůstane součástí toho společného trhu. Takže ten, kdo by tam investoval, vyráběl výrobky, tak je bude moci dál uvádět na celoevropský společný trh. Myslím si, že odchod Británie by ukázal zajímavou věc, že je možné být součástí společného trhu a zároveň být mimo systém společné měny, mimo systém dotací, placení peněz do Evropského rozpočtu a všemožných směrnic, které se vztahují na členské země".Zde se však jedná pouze o domněnky a předpoklady, které jsme se rozhodli nehodnotit. I tento kontext ale přispívá k hodnocení daného výroku jako zavádějícího.