Tomio Okamura

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Tento výrok jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Okamura má tedy pravdu v tom, že novelu zákona předložil, zavádí však svým naznačováním, že daní reprezentanti již dnes takovou odpovědnost nenesou.

Tomio Okamura byl explicitně tázán na možnou nulovou sazbu DPH na pivo, což slibuje ve svých volebních novinách.

Jeho argumentace Velkou Británií je zavádějící, protože tam sice některé položky jsou osvobozeny, alkohol mezi ně ale nepatří. Pokud se navíc podíváme na evropskou legislativu, tak směrnice o DPH popisuje, že alkohol ani do snížené sazby zařazen být nemůže (příloha 3).

Na pivo se ve Velké Británii nulová sazba nevztahuje. Na pivo, víno a ostatní alkoholické nápoje je uplatňována sazba 20 % DPH (.pdf, str. 114). Dokument je platný k 1. lednu 2017.

Nulová sazba DPH ve Velké Británii zahrnuje některé druhy jídla a pití, alkoholické nápoje mezi ně však nepatří. Dvacetiprocentní sazbou jsou zdaněny i nealkoholické nápoje, mezi něž patří např. nealkoholické pivo či minerální voda.

Mezi nápoje s nulovou sazbou DPH se řadí např. mléko, čaj, kakao i káva. DPH se v Británii vyhnete, i když si koupíte chleba nebo jiné pečivo (odst. 3.4) - pokud tedy není součástí „take-away“ občerstvení, tam už se standardní sazba daně započítává.

Jen třetina absolventů oboru gastronomie, hotelnictví a cestovní ruch se uplatní ve svém oboru. Na druhou stranu však není korektní podsouvat škole jako motivaci pro počet otevřených míst pouze příspěvek od státu. Školy jsou vázány počty míst podle nařízení vlády, nemohou vypsat obory a počty studentů, pro jaké se samy rozhodnou - výjimky v počtů žáků ale může teoreticky povolit zřizovatel školy.

Počet studentů v odborném vzdělávání upravuje nařízení vlády, které ustanovuje, že studentů se zaměřením na stravovací a ubytovací služby (kód skupiny oborů 65) může být v oborech zakončených vyučením nejvýše 8 na učitele. V takto zaměřených oborechs maturitní zkouškou nejvýše 17, v posledním ročníku pak 12 žáků na učitele. Dalším kritériem je kapacita školy, která je uvedena v rejstříku příslušného krajského úřadu nebo ministerstva školství podle § 144školského zákona. Je zde uveden nejvyšší počet žáků vzhledem ke kapacitám na stravování, případně kapacitě lůžek, také je specifikováno, jaká je kapacita pro jednotlivé využívané obory.

Výjimku povoluje zřizovatel, kterým můžebýt kraj, obec, svazek obcí, ministerstva, registrované církve nebo právnická osoba a organizační složka státu. Je tedy zjevné, že školy samy o své vůli ani nemohou vypisovat obory s cílem získat co nejvíce studentů s cílem získávat co nejvyšší příspěvky od státu.

Přijímací řízení na střední školy se uskutečňuje v jednotlivých kolech, která jsou vyhlašovaná ředitelem. Musí být vyhlášené minimálně jedno kolo přijímacího řízení. Ředitel určí pro každé z nich jednotné podmínky a předpokládaný počet přijatých uchazečů.

Pokud se podíváme na počet uchazečů o obor cestovní ruch, ten se v posledních letech snižuje. Důsledkem toho je nižší počet přijatých studentů. V minulém roce bylo plánováno přijmout až 2044 uchazečů o studium. Skutečně jich bylo přijato pouze 1525.

Ve zprávě o přechodu absolventů středních škol na trh práce z roku 2014 se uvádí, že 33 % absolventů skupiny oborů gastronomie, hotelnictví a turismus zakončených maturitou se po dostudování střední školy uplatní v tomto oboru. Po třech letech od ukončení studia je to jen 24 %. Ve zprávě nejsou blíže uvedené jednotlivé obory (.pdf, str. 34). Není tedy možné přesně určit, jaký na tom mají podíl absolventi oboru cestovní ruch. Pod skupinu oborů gastronomie, hotelnictví a turismus ukončených maturitou patří i obor hotelnictví. Je však možné konstatovat, že procento absolventů, kteří se uplatní ve svém oboru, je nízké.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť je pravda, že Česká republika sice poskytuje mezinárodněprávní ochranu lidem i mimo systém povinných kvót (na základě nichž fakticky nikoho nepřijímáme), ten však tuto naši povinnost nijak nenahrazuje. Jako země jsme vázáni mezinárodněprávními závazky, ke kterým jsme se sami přihlásili. Nejde tedy o svévolné obcházení kvót, jež byly zavedeny dávno poté, co jsme se připojili k výše uvedeným závazkům.

„Azylová zařízení“ existují ve smyslu zákona o azylu 325/1999 Sb., který je dělí na přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. Všechny pak zřizuje ministerstvo vnitra. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen pobývat zákonem stanovenou dobu v přijímacím středisku a následně je přemístěn do pobytového střediska. Integrační azylové středisko slouží k přechodnému ubytování azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany. Předseda Okamura mluví právě o IAS, které řídí Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Integrační střediska se nachází v Brně-Židenicích, Jaroměři-Josefově, Předlicích a v České Lípě.

Ze Zprávy o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 můžeme zjistit (str. 3) např. počet žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR, množství a národnost lidí, kterým byl udělen azyl dle podmínek stanovených zákonem o azylu, nebo kolika cizincům udělilo ministerstvo vnitra doplňkovou ochranu - to vše za rok 2016. Česká republika například za minulý rok udělila z 1 478 žádostí azyl 148 osobám, z nichž většina (101 lidí) byla držiteli státního občanství Iráku. Předsedou Okamurou zmiňovaných Afghánců přišlo do ČR na základě udělení azylu pět.

Zpráva o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 obsahuje (str. 4) i data o nelegální migraci v České republice. Při nelegální migraci bylo loni v ČR odhaleno 5 261 osob a jedná se o značný pokles (o 38,6 %) oproti roku 2015 (8563 lidí). „Z uvedeného počtu bylo 222 osob (4,2 %) zjištěno při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici České republiky a 5 039 osob (95,8 %) při nelegálním pobytu.“ V tabulkové příloze (.pdf) je dále uvedeno (str. 34) i srovnání počtů ilegálních migrantů mezi léty 2006 a 2016 a rovněž seřazení deseti nejčetnějších státních příslušností nelegálních migrantů do ČR v roce 2016.

Je nutno poznamenat, že tvrzení „vláda obchází kvóty“ neobstojí, jelikož vláda nikoho do azylových zařízení neumisťuje a rovněž do ČR nikoho nepřiváží. Česká republika dodržuje mezinárodněprávní závazky plynoucí z přijetí Úmluvy o právním postavení uprchlíků a doplňujícího protokolu z roku 1993 a přijímá uprchlíky na základě zákona o azylu s účinností od 1. ledna 2000. Azylanti či žadatelé o udělení mezinárodní ochrany jsou povinni se tímto zákonem řídit.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) sice konstatoval nehospodárné konání na zmíněných ministerstvech, nicméně prověřoval zakázky z let 2013 a 2014. V roce 2013 přitom Sobotkova vláda vůbec nevládla, a tudíž spojování se současnými ministry není korektní.

Nejvyšší kontrolní úřad upozornil na nestandardní ceny zakázek zmíněných ministerstev ve zprávě (.pdf) z 29. srpna 2016. Nejedná se tedy o předposlední zjištění – to prováděl (.pdf) úřad 21. srpna tohoto roku na ministerstvu financí a jeho podřízených organizacích.

Úřad se jal kontolovat nákup kancelářských potřeb, náklady za školení pracovníků či za údržbu vozového parku v letech 2013 a 2014. Nejzávažnější pochybení zjistil skutečně na ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV), které za úklid sta metrů čtverečních platilo šestkrát více než na ministerstvu obrany (.pdf, str. 7). Nejvyšší kontrolní úřad však upozorňuje, že se cena odvíjí také od náročnosti úklidu a její měsíční četnosti.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám naleznout nepodařilo.

Poslanec Okamura neupozornil, že NKÚ prověřoval zakázky z let, kdy ministerstva nevedli zmínění ministři, nebo s jejich řízením teprve začali. Výrok proto hodnotíme minimálně jako zavádějící.

Dodejme, že v minulém roce prováděl úřad další jednotlivé kontroly na ministerstvu zemědělství (.pdf) a v Armádě ČR (.pdf), za jejíž řízení odpovídá ministr obrany. V obou zprávách však kritizuje jen koncepční kroky resortů a na závažné prohřešky nenarazil.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože ačkoliv Andrej Babiš veřejně mluvil o tom, že některé dotace nechce, jeho firmy je reálně čerpají. Nejde ovšem o miliardové částky, tento údaj je značně nadsazen (mluvíme o nenárokových dotacích).

Andrej Babiš se skutečně veřejně vyjádřil tak, že některé dotace jsou špatné a vlastně by je ani čerpat nechtěl. Typicky jde např. o dotace na podporu vzdělávání zaměstnanců. Babiš v dubnu 2017 řekl studentům (Aktuálně.cz) České zemědělské univerzity v Praze, že:

„Měkké projekty nemám rád. Evropská unie nám diktuje, na co máme peníze čerpat. Nutí nás k tomu, abychom dávali dotace na školení nebo na rekvalifikaci. Já bych je ani nechtěl. Stát to pak musí spolufinancovat ze svého rozpočtu.“

Přitom jeho společnosti, jak dokládá právě text Aktuálně.cz, popř. některé příklady níže, tyto dotace čerpají.

Podíváme-li se na konsolidované výroční zprávy (.pdf) společnosti Agrofert od roku 2013, kdy se Babiš stal poslancem, tak souhrnné přijaté dotace skutečně dosahují v těchto letech řádu miliard korun. Tyto dotace jsou ovšem ve výročních zprávách společnosti rozděleny na provozní a investiční.

Provozní neboli nárokové dotace jsou prostředky (zejména v zemědělství), na které má každý příjemce nárok při splnění konkrétních podmínek. V tomto ohledu se koncern Agrofert brání, že jako největší zemědělský podnik v České republice dostává také vyšší dotace, neboť obdělává více půdy a chová více hospodářské zvěře, na něž se dotace váží.

Ostatní dotace (nenárokové/investiční) nejsou subjektu, jenž o ně požádá, automaticky vypláceny. Tyto dotace mohou být určeny například pro oblast lidských zdrojů (MAFRA, a. s.) nebo životního prostředí (DEZA, a. s.) - obě firmy jsou součástí koncernu Agrofert.

Následující graf zachycuje výše přijatých dotací společnosti Agrofert v jednotlivých letech:

Z grafu vyplývá, že výše nenárokových dotací Agrofertu v žádném z těchto let nepřekročila miliardu korun, tudíž se nejedná o miliardy ročně, jak tvrdí Tomio Okamura. Nicméně ani uvedené částky nenárokových dotací nejsou zanedbatelné.

Analýzu k tomuto tématu vypracovaly před několika týdny Hospodářské noviny a dotacím, které Agrofert obdržel v minulých letech, respektive v programovacím období 2007–2013, se ve svých článcích věnoval rovněž portál HlídacíPes.org.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.