Vojtěch Filip

Dle údajů Českého statistického úřadu, který sleduje počet nových bytů od roku 1998, bylo v tomto roce dokončeno 22 183 (.xlsx) nových bytových jednotek. Naopak v loňském roce došlo k dokončení 34 412 nových bytových jednotek. Výstavba a dokončování nových bytů v rodinných a bytových domech kolísaly – maximum bylo dosaženo v roce 2007, kdy bylo dokončeno 41 649 bytů, minimum v průběhu sledovaných let bylo dosaženo hned v roce 1998 s 22 183 byty, později při propadu výstavby v roce 2014 bylo dokončeno 23 954 bytových jednotek.

Vývoj počtu postavených bytů je vidět na následujícím grafu, přičemž vidíme dva vrcholy, jeden v roce 2007, druhý v roce 2019. Zároveň však platí, že v žádném roce nebylo postaveno méně bytů, než v roce 1998, celkové počty postavených bytů tedy spíše rostou. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V tomto volebním období předložila KSČM 11. prosince 2018 Sněmovně poslanecký návrh novely zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. V rámci této novely navrhovali pravidelnou a automatickou valorizaci (.pdf, str. 3) plateb za státní pojištěnce. Návrh novely zákona byl ovšem ve třetím čtení 4. března 2020 zamítnut.

K navýšení základu plateb za státní pojištěnce nicméně během tohoto volebního období skutečně došlo. Stalo se tak novelou č. 231/2020 Sb. Za vládu tuto novelu předložilo 20. dubna 2020 Ministerstvo zdravotnictví, schválena byla již 22. dubna. Tato novela navýšila vyměřovací základ stanovený v § 3c odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., a to od 1. června 2020, ze 7 903 Kč na 11 607 Kč, přičemž tato částka se od 1. ledna 2021 dále navýšila na 13 088 Kč. Pro úplnost dodejme, že mezi státní pojištěnce patří na základě § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. důchodci, děti, studenti, nezaměstnaní a vězni. Díky tomuto navýšení vzrostly od 1. ledna platby za státní pojištěnce z cca 1 000 Kč na 1 700 Kč měsíčně.

Krátce před přijetím zmíněné novely prosazovala zvýšení plateb za státní pojištěnce i KSČM. Ta však ke konci února požadovala (video, čas 1:40), aby platby za státní pojištěnce v roce 2021 narostly o 3,5 miliardy oproti roku 2020. Jednalo by se o zvýšení ze 77 na 80,5 miliardy, tedy o méně než pět procent – z původní výše plateb 1 000 Kč měsíčně by to tedy znamenalo navýšit platby o necelých 50 korun. Takové zvýšení by však nebylo ničím neobvyklým, meziročně totiž výdaje na platby za státní pojištěnce vzrostou právě o cca 3 miliardy korun. V roce 2020 původně narostly dokonce o 5 miliard a v roce 2019 o 3,5 miliardy. V reakci na epidemii covidu-19 nicméně vláda platby navýšila ještě daleko razantněji, a to v řádu desítek miliard korun.

Celkově tedy výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť návrh předložený poslanci KSČM na automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce nebyl Sněmovnou přijat. Zvýšení těchto plateb až o 70 % pak navrhla vláda, nikoliv KSČM, která navíc původně považovala zvýšení pouze 5%, tedy např. méně než činilo zvýšení za předcházející rok.

Zastupitelstvo, ne jen starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, rozhodlo o dalším nakládání se sochou maršála Koněva. Hlasováním (33 pro, 1 proti, 6 se zdrželo, 5 nehlasovalo) bylo rozhodnuto, že pro sochu bude nalezeno důstojné uplatnění a že pro oblast na náměstí Interbrigády bude vyhlášena umělecká soutěž. Tento návrh byl předložen politickými kluby TOP 09, KDU-ČSL, ODS a STAN jako návrh koaliční (.doc, str. 17).

Socha byla na začátku dubna 2020 odstraněna a měla by být zapůjčena plánovanému Muzeu paměti 20. století. Nyní je socha v depozitáři a není tedy přístupná veřejnosti.

Vojtěch Filip hovoří o mezinárodní smlouvě, konkrétně o smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, kterou v roce 1993 podepsal za českou stranu Václav Havel a za ruskou Boris Jelcin. Článek 22 této smlouvy mluví o spolupráci při potlačování zločinnosti, pašování zboží, ale také uměleckých předmětů majících kulturní a historickou hodnotu, nemá tedy co do činění s pomníky či válečnými hroby.

Obsah 21. článku této smlouvy je následující: „Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim. Budou rovněž spolupracovat při zjišťování a udržováni pohřebišť občanů druhé Smluvní strany, výměně informací o osudu zemřelých a nezvěstných na svém území“. Podle tohoto paragrafu by tedy Česká republika měla zajistit přístup k vojenským pomníkům. Jak ale uvádí ve svém prohlášení české Ministerstvo zahraničí, přemístění tohoto pomníku není porušením dané smlouvy.

Tři komunální politici v Praze se v těchto dnech nacházejí pod policejní ochranou. A to od té doby, co ruský ministr obrany Sergej Šojgu oznámil, že je chce trestně stíhat. Vedle starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starosty Řeporyjí Pavla Novotného (ODS) se opatření týká i pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti).  

Rusko kritizuje Ondřeje Koláře za odstranění sochy maršála Koněva, Pavla Novotného kvůli stavbě pomníku protisovětským vlasovcům (kteří se na konci 2. světové války podíleli na osvobození Prahy) a Zdeňka Hřiba za rozhodnutí magistrátu přejmenovat náměstí Pod Kaštany (kde se nachází ruská ambasáda) na náměstí Borise Němcova (zavražděný ruský opoziční politik).  

Ačkoliv Ondřej Kolář řekl, že on, Pavel Novotný i Zdeněk Hřib mají policejní ochranu kvůli Rusovi, který je má za úkol zlikvidovat, Rusko tuto možnost popřelo a policie i tajná služba odmítly situaci blíže komentovat. Mluvčí primátora Hřiba Martina Vacková však uvedla: „Mohu potvrdit, že pan primátor Zdeněk Hřib má krátkodobou policejní ochranu. Termín jejího ukončení nebyl stanoven. Důvody a konkrétní způsoby ochrany není možné komentovat z rozhodnutí Policie ČR.“ Tato slova potvrdil i primátor Hřib pro DVTV (čas 2:23): „Mohu říct, že mi skutečně byla přidělena zhruba okolo Velikonoc." 

Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se momentálně nachází na neznámém odlehlém místě. Kde je, neví ani jeho rodina.

Předseda KSČM Vojtěch Filip dále v Otázkách Václava Moravce řekl: „Já jsem četl, pravděpodobně to taky nemusí být pravda, protože jsem to jenom četl v médiích, že si požádali o ochranu a že jim byla přidělena, ale já jenom říkám, že jeden článek v Respektu ještě neznamená, že něco takového je pravda.“

Z dohledatelných zdrojů o tom spekuluje pouze prezident Zeman v rozhovoru pro iROZHLAS: „Je zase otázka, zda to není součástí jejich zviditelňování, jestli o tu policejní ochranu případně nepožádali sami.“

Proti tomuto výroku prezidenta se ohradil Pavel Novotný: „To nemůže myslet vážně. V životě jsem si nefňukal na policii. Schoval jsem dvě stě anonymů. Vyšlo to na mě najevo, až když policie přišla za mnou. Neřekl jsem si o policejní ochranu sám a v životě bych to neudělal.“

Pro pořad 168 hodin (zveřejněný 10. května 2020) všichni tři aktéři zpochybnili, že by o ochranu požádali (čas 6:21): „Policejní ochrana mi byla přidělena, já jsem k tomu byl vyzván jednak jedním členem vlády, ale také Policií České republiky," nechal se slyšet primátor Hřib. „Není to tak, že bych si o ochranu požádal," potvrdil Ondřej Kolář. Svá ostřejší slova odmítnutí, že by si o ochranu žádal sám, přidal i Pavel Novotný. Zmíněná reportáž pro 168 hodin sice vyšla až týden po Filipově výroku, komunální politici ale popisují skutečnost, která nastala již dříve. 

Také novinář Ondřej Kundra, který napsal v týdeníku Respekt článek s názvem „Muž s ricinem“, v němž s odkazem na blíže nespecifikované zdroje uvádí, že do České republiky přijel z Ruska muž se smrtícím jedem v kufříku s možným posláním použít tohoto jedu vůči některým pražským politikům, se vůči slovům prezidenta ohradil:

Prezident v CRO rekl, ze politici - kterym vyhrozuje Rusko - mohli pozadat o ochranu policii sami. Neni to pravda, Zeman zamerne zamlzuje. Vsem trem byla policejni ochrana durazne doporucena. Nekterym kvuli tomu volali dopredu ministri a zadali je, at ji neodmitaji. @RESPEKT_CZ

— Ondrej Kundra (@okundra)  May 5, 2020

Všichni politici shodně potvrdili, že o policejní ochranu nežádali z vlastního přesvědčení, nýbrž jim byla přidělena. 

OPRAVA: Výrok byl původně hodnocen jako neověřitelný. Na vyjádření pro pořad 168 hodin nás upozornila čtenářka Kristýna Helgetová.

Předně uveďme, že jak Rusko, tak USA jsou federacemi a existuje tu tedy jakási dvojkolejnost právní úpravy – státní a federální. Vzhledem k tomu, že zákon, na který Vojtěch Filip naráží, byl vydán na ruské federální úrovni, zaměřili jsme se taktéž pouze na americkou federální úroveň.

Dne 7. dubna 2020 byl v Rusku přijat zákon, na základě kterého bude možné trestně stíhat i zahraniční občany za poškození válečných pomníků věnovaných ruským osobnostem či Rusku obecně. Konkrétně se jedná o federální zákon s označením „N 112-ФЗ“, který novelizuje ruský trestní zákoník přidáním nového § 243.4. Dle nového ustanovení tedy platí, že: 

„Zničení nebo poškození vojenských hrobů umístěných na území Ruské federace nebo za jejími hranicemi, jakož i památníků, stél, obelisků, jiných pamětních staveb nebo objektů, jejichž cílem je připomenout ty, kteří zemřeli při obraně vlasti nebo jejích zájmů nebo přispěli k ruským vojenským úspěchům (včetně muzeí a pamětních značek na bojišti), jakož i památníků, dalších pamětních staveb nebo objektů věnovaných osobám, které hájily vlast nebo její zájmy, s cílem znevážit historický a kulturní význam těchto objektů – se trestá pokutou až do výše tří milionů rublů, nebo ve výši mzdy odsouzeného nebo jeho jiného příjmu za dobu až tří let, nucenou prací po dobu až tří let nebo uvězněním na stejné období.“

Článek 12 trestního zákoníku pak stanoví:

„Zahraniční občané a osoby bez státní příslušnosti, kteří nemají trvalý pobyt v Ruské federaci a kteří se dopustili trestného činu mimo hranice Ruské federace, podléhají trestní odpovědnosti podle tohoto Kodexu v případech, kdy je trestný čin namířen proti zájmům Ruské federace nebo občanovi Ruské federace nebo osobě trvale pobývající v Ruské federaci bez státní příslušnosti, jakož i v případech stanovených mezinárodní smlouvou Ruské federace nebo jiným dokumentem mezinárodního charakteru, který obsahuje závazky uznané Ruskou federací v oblasti vztahů upravených tímto Kodexem, pokud tyto osoby nebyly odsouzeny v cizím státě a jsou stíhány na území Ruské federace."

Z těchto dvou ustanovení jasně vyplývá, že orgány Ruské federace mohou nově trestně stíhat i osoby nemající ruské občanství za poškození památníku, který se nenachází v Rusku a ani není v jeho vlastnictví.

Spojené státy americké pak památníky a další stavby na počest válečným veteránům chrání ve svém federálním trestním zákoníku také. Konkrétně se jedná o § 1369:

„a) Kdo za okolností popsaných v odstavci b) úmyslně poškodí nebo zničí nebo se pokusí poškodit nebo zničit jakoukoli stavbu, pamětní desku, sochu nebo jinou památku ve veřejném vlastnictví připomínající službu jakékoli osoby nebo osob v ozbrojených silách Spojených států, bude potrestán pokutou podle této části, uvězněn až na 10 let, nebo obojí.

b) Okolností popsanou v tomto odstavci je:

     1) při páchání trestného činu popsaného v pododstavci a) žalovaný cestuje nebo přiměje jiného cestovat mezi státy federace či ze zahraničí, nebo používá poštu nebo jiný prostředek dálkové komunikace; nebo

     2) stavba, pamětní deska, socha nebo jiná památka popsaná v pododstavci a) se nachází na pozemku ve vlastnictví nebo pod jurisdikcí federální vlády.“

Z těchto slov je patrné, že podle trestního zákoníku Spojených států je trestné poničit/zničit pomník veteránům ve veřejném vlastnictví Spojených států. Je rovněž trestné cestovat do USA s účelem poškození takového pomníku, či zvát do USA cizího občana za tímto účelem. Trestní odpovědnost se však omezuje pouze na památníky stojící na pozemcích ve vlastnictví veřejné moci Spojených států, resp. památníky přímo vlastněné federální vládou.

Není tedy pravdou, že by USA měly stejnou právní úpravu, jakou nedávno přijala Ruská federace. Zatímco ruský zákon se vztahuje ne veškeré památníky ruským hrdinům kdekoliv na světě, zákon USA je omezen pouze na památníky ve vlastnictví federální vlády či památníky stojící na pozemcích ve veřejném vlastnictví (pokud před jejich poničením pachatel překročil vnější či vnitřní hranice USA).

Na závěr uveďme, že ustanovení umožňující trestně stíhat cizí občany za činy spáchané v zahraničí nejsou až tak neobvyklá. Většinou jsou však omezena pouze na ty nejzávažnější trestné činy. Například podle § 7 českého trestního zákoníku mohou české orgány stíhat zahraniční pachatele za činy spáchané v zahraničí, jen pokud se jedná např. o trestný čin teroristického útoku, financování terorismu, genocidia či padělání a pozměnění peněz. 

Socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva není součástí oficiální Centrální evidence válečných hrobů. V evidenci nejsou jen hroby, ale i pietní místa. Do pietních míst se řadí: pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a jejich oběti. Přesto kdyby byl pomník součástí seznamu válečných hrobů, obce mají povinnost minimální péče, která by měla dokázat zachovat pomník v důstojném a poznatelném stavu.

Je možné, že se Vojtěch Filip odvolává na neoficiální seznam pietních míst, který provozuje Spolek pro vojenská pietní místa a v němž je pomník I. S. Koněva zmíněn jako pietní místo. Tento spolek také uvádí poznámku, že je socha maršála Koněva vedena v Centrální evidenci válečných hrobů, a to pod evidenčním číslem CZE-0006-41772. Tato evidence ale zmíněné místo neobsahuje. 

Socha byla součástí 141 pomníků, památníků a pamětních desek, které měly připomínat osobní statečnost během 2. světové války v Praze 6. V roce 2005 tehdejší starosta Tomáš Chalupa pomník I. S. Koněva zařadil do svého pietního okruhu.

Na konci minulého roku pak Ministerstvo kultury zamítlo návrh na přeměnu sochy maršála Koněva v Praze 6 na kulturní památku, který podal místopředseda KSČM Petr Šimůnek. Návrh byl podán s odůvodněním, že socha ztvárňuje symbol nesvobody.

Sochu maršála Koněva rovněž nelze považovat za válečný hrob podle dohody z roku 1999. Česká republika se sice podle čl. 21 smlouvy uzavřené v roce 1993 zavázala pečovat o vojenské hroby a vojenské pomníky, zmíněnou sochu však nelze považovat za válečný hrob, neboť Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel v důsledku války či zajetí.

Vojtěch Filip se ve výroku vyjadřuje k roli Rudé armády v osvobození Prahy. Pro ověření výroku si nejprve musíme zrekapitulovat události, které předcházely osvobození Prahy od německých vojsk. 

Kromě širšího kontextu, kterým je konec druhé světové války a postup spojeneckých vojsk československým územím, se asi jako nejpodstatnější událostí jeví vypuknutí Pražského povstání z 5. května 1945. Povstání bylo (.pdf, str. 22) vedeno domácím odbojem v čele s Českou národní radou, která představovala zákonného představitele tzv. košické vlády. V jejím vedení stál profesor Albert Pražák jako nestraník, ale výraznou roli zde měli i komunisté, např. Jiří Smrkovský (str. 23).

Po vypuknutí povstání se někteří povstalci snažili zajistit pomoc, ta ovšem z politických důvodů z americké strany nepřicházela a stejně tak ani ze strany exilového vedení Edvarda Beneše, ze které byla pomoc pouze proklamativní. Sovětská vojska se pak dala do pohybu až 6. května v rámci tzv. pražské ofenzívy, ovšem nacházela se od Prahy příliš daleko. Proti slabě ozbrojeným povstalcům tak v noci na 6. května útočili dobře vyzbrojení Němci. V této chvíli vstoupila do hry Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, jejíž role bývá označována za kritickou.

Samotný další průběh povstání pro nás již není příliš podstatný a můžeme se tak přesunout do 8. května 1945. V tento den totiž byl v 16:00 podepsán německým nejvyšším vojenským velitelem v Praze Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze“. Podepsaný protokol znamenal ukončení bojů a rovněž volný odchod německých jednotek z Prahy do amerického zajetí. Nicméně na mnoha místech se bojovalo dál, především s fanatickými jednotkami SS. Například Pražský hrad byl osvobozen četami vládního vojska ve večerních hodinách a ve 23:00 na něm byla vyvěšena československá vlajka. Právnická fakulta, která sloužila jako velitelství pražské posádky SS, se vzdala až 9. května brzo ráno.

Pokud jde o Rudou armádu, ta od 6. května postupovala na Prahu ze dvou směrů: z Moravy II. a IV. ukrajinský front a z východního Německa od Drážďan (dobyty až 8. května) I. ukrajinský front maršála Koněva. Právě jednotky I. ukrajinského frontu dorazily do Prahy jako první, ovšem až 9. května ráno do již svobodné Prahy, v níž pouze dohořívala poslední ohniska odporu.

Dle badatele Jiřího Padevěta je osvobození Prahy Rudou armádou mýtem, který pochází již z prvních dnů po konci války, když se v dobových novinách objevila informace o osvobození Prahy sovětskými vojsky (video, od 23:13). Rovněž příchozí sovětští vojáci byli obyvateli vítáni (.pdf, str. 30) jako osvoboditelé. K mýtu sovětských osvoboditelů Prahy se například vyjadřuje (.pdf, str. 38–42) i dokument vypracovaný Ministerstvem obrany ČR. V brožuře mapující Pražské povstání se vyloženě mluví o falšování historie z propagandistických důvodů.

Na závěr si dovolíme odcitovat vojenského historika Eduarda Stehlíka:

„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli.“

Sovětský generál a od roku 1944 také maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za svého života desítek vyznamenání. Pokud jde o ta nejvyšší a nejpodstatnější, byl dvakrát jmenován Hrdinou sovětského svazu. V ČSR byl držitelem nejvyššího vyznamenání Řádu bílého lva z roku 1945 (.pdf, str. 93). 

Americké nejvyšší vojenské (.pdf, str. 3) vyznamenání pro příslušníky cizích vojsk Legii za zásluhy (Legion of Merit) získal z rukou generála Omara Bradleyho nedlouho poté, co se spojenecká vojska potkala na Labi v dubnu 1945 (.pdf, str. 5).

Posmrtně mu byl v roce 1997 udělen i jeden z vysokých britských řádů – Řád lázně (Order of the Bath). Ten získal již v roce 1945, ale vzhledem k změnám politické situace a nastupující studené válce si tento řád osobně nemohl převzít.

O udělení nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie (Légion d’honneur) jsme bohužel v písemné podobě nic bližšího nezjistili, ale z fotografií je patrné, že byl jeho držitelem.

Zmíněného francouzského vyznamenání si lze na obrázku všimnout ve druhém sloupci zprava na druhém místě odspodu. Podobně je na obrázku patrné i americké vyznamenání (první sloupec zleva).

Pokud jde o belgické vyznamenání, z období války se může jednat o tzv. Válečný kříž (Croix de Guerre) jako nejvyšší vojenské vyznamenání nebo o jeden ze tří belgických Řádů (Řád Leopolda, Koruny a Leopolda II.). Bohužel pro ani jeden z nich jsme nenašli informaci, že by byl kdy udělen maršálu Koněvovi.

I přesto musíme uznat, že je pravdou, že všechny ostatní ve výroku jmenované země udělily maršálu Ivanu Koněvovi minimálně jedno z nejvyšších vyznamenání.

Předseda KSČM Vojtěch Filip reaguje na dotazy ohledně údajného lobbování za společnost První chráněná dílna obviněného podnikatele Tomáše Horáčka (je pravda, že zaměstnávala lidi s postižením). Ten měl poskytnout KSČM dva dary v celkové hodnotě zhruba 96 tisíc Kč. Vojtěch Filip následně psal dopisy řediteli Finančního úřadu Ústeckého kraje Janu Havlíčkovi. V nich výrazně kritizoval kontroly úřadu, které v případě Horáčkovy První chráněné dílny upozornily na možné zneužívání evropských dotací, a za tuto firmu se přimlouval.

Interpelace podle čl. 53 Ústavy není to samé jako oprávnění poslance požadovat informace a vysvětlení podle § 11 Jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Na tom se shoduje i publikace Ústavní systém České republiky na str. 158 od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek:

„Poslanec i senátor má zejména právo na informace. Je oprávněn požadovat od členů vlády a vedoucích správních úřadů informace a vysvětlení potřebná pro výkon jeho funkce. Za důraznější institut k získávání informací a vysvětlení od členů vlády je možné označit interpelace. Podle čl. 53 Ústavy má každý poslanec právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti.“

Interpelace, která slouží výhradně poslancům k dotazování vlády a jejích členů, je tradiční institut doplňující základní nástroje odpovědnosti vlády vůči Poslanecké sněmovně. Z tohoto důvodu náleží právo interpelace pouze poslancům, nikoli členům Senátu.

Právo na informace je pak širší, kromě členů vlády mohou být dotázáni také vedoucí správních úřadů, zároveň ho mají jak poslanci, tak senátoři (§ 11 Jednacího řádu Poslanecké sněmovny a § 12 Jednacího řádu Senátu).

Podané interpelace jsou pak zachyceny v databázi Poslanecké sněmovny. Z té můžeme zjistit, že v minulém ani současném volebním období nebyla právo interpelace ve věci zmíněných chráněných dílen využito. Že svého práva interpelace nevyužil je jasné také z adresátů dopisů, které poslanec Filip posílal. Ty byly odesílány ředitelům Finančního úřadu a České správy sociálního zabezpečení, přičemž vůči těmto osobám nemůže být interpelace, která je určena pouze vůči členům vlády, využita.

Vojtěch Filip tedy nemohl využít svého ústavního práva interpelace; mohl využít poslaneckého práva na informace, které ale nevyplývá z Ústavy.

Česká republika má na programové období 2014 až 2020 k dispozici 580,9 miliard korun. Jelikož však splnila pravidlo N+3 (stát musí vyčerpat dotace do tří let od té doby, kdy je obdržel) a do konce roku 2018 splnila 123 cílů daných Evropskou komisí z celkových 134, získala k tomu ještě výkonnostní rezervu 37 miliard korun. V konečném součtu tak Česko získalo okolo 618 miliard korun.

Obecně patříme mezi pomalejší čerpatele unijních dotací, navíc podle Nejvyššího kontrolního úřadu (str. 5) „využívání evropských prostředků stále provází dlouhotrvající problémy – například vysoká administrativní náročnost, dlouhý proces schvalování projektů nebo obecné a nicneříkající cíle.“ Server Echo24 pak píše o tradičním chování Česka, kdy budeme čerpat na poslední chvíli, přičemž nepůjde o příliš promyšlené projekty, které by nějak posouvaly ekonomiku. K 30. září 2019 bylo vyčerpáno 464 miliard a k dočerpání tak zbývá ještě přes 150 miliard (.pdf, str. 3), nikoliv pouze 60, jak říká Vojtěch Filip.

V roce 2021 začíná další období víceletého finančního rámce, který bude opět platit 7 let, tedy do roku 2027. Je tedy pravda, že stávající dotace se musí do roku 2021 vyčerpat (s možností dočerpání prostředků až do konce roku 2023 podle pravidla N+3), jinak o ně ČR přijde.