Vojtěch Filip

Při volbách do Evropského parlamentu byl Miloslav Ransdorf umístěn na 4. místo kandidátky Komunistické strany Čech a Moravy, což bylo nevolitelné místo. Díky preferenčním hlasům poskočil na 2. místo a získal mandát europoslance. Kateřinu Konečnou, která kandidátku vedla, skutečně Ransdorf nepřeskočil.

Celkově získala KSČM 11 % hlasů a 3 mandáty.

Vzhledem k povaze hlavních institucí Evropské unie hodnotíme výrok jako zavádějící.

Evropský parlament je skutečně jedinou institucí EU, do které jsou zástupci přímo voleni evropskými občany. Nicméně označení všech ostatních institucí jako byrokratických už se za přesné označit nedá. S tímto označením můžeme souhlasit u Evropské komise, kde naprostou většinu činnosti vykonávají úředníci. Další hlavní instituce Evropské unie - Evropská rada a Rada Evropské unie jsou však naopak zcela politické. Tvoří je zástupci národních exekutiv (premiéři či prezidenti v Evropské radě a ministři či jejich náměstci v Radě EU) jednotlivých členských států. Ti jsou sice primárně voleni do národních úřadů, činnost v orgánech EU je však v rámci popisu práce funkcí, do nichž byli občany zvoleni.

Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako nepravdivý, neboť žádné referendum nebylo ignorováno a nebyly přijaty dokumenty, proti kterým by občané vyjádřili v referendu nesouhlas. Pokud se zaměříme na Irsko, tak tam proběhla dvě referenda o přijetí Lisabonské smlouvy (v Holandsku se referendum o Lisabonské smlouvě nekonalo). V prvním referendu (.pdf, str. 22) 12. června 2008 Irové podpis Lisabonské smlouvy odmítli. Poté, co byly Irsku přislíbeny záruky a ústupky členskými státy EU, však Irové Lisabonskou smlouvu v druhém referendu 3. října 2009 dobrovolně přijali 61,7 % hlasů.

Odmítavé referendum v Nizozemí zaměňuje Vojtěch FIlip pravděpodobně s ratifikačním procesem Ústavní smlouvy pro Evropu v roce 2005. V Nizozemsku se totiž referendum k Lisabonské smlouvě nekonalo, rozhodnutí bylo přijato pouze představiteli státu. Odmítavá referenda v Holandsku a Francii způsobila svrhnutí schvalovaného dokumentu pod stůl. Nedá se tedy říct, že by hlas občanů byl ignorován.

Výrok předsedy KSČM je hodnocen jako nepravdivý, neboť schvalování Lisabonské smlouvy probíhalo v Poslanecké sněmovně zcela obvykle a jednotliví poslanci nebyli omezeni na svém právu diskutovat o této otázce. To dokládá také řada vystoupení jednotlivých poslanců KSČM včetně opakovaných vystoupení samotného Filipa.

Lisabonská smlouva byla do Poslanecké sněmovny předložena v únoru 2008 a následně prošla standardním legislativním procesem pro mezinárodní smlouvy, který trval od 1. čtení do schválení ve 2. čtení téměř rok.

Vojtěch Filip mluví o nemožnosti diskutovat o Lisabonské smlouvě ve sněmovně. První čtení k tomuto bodu proběhlo celkově ve 3 dnech - 19. a 20. března 2008 a pak 1. dubna stejného roku. Diskuze probíhala obvyklým způsobem. Během 1. čtení vystoupili za KSČM uvedení poslanci (odkaz obsahuje stenozáznam jejich vysoupení): Václav Exner, Pavel Kováčik, Kateřina Konečná a Vojtěch Filip sám.

Ve 2. čtení se opět v jednotlivých jednacích dnech o Lisabonské smlouvě klasicky diskutovalo. Šlo o dny 9. prosince 2008 a následně 3., 7. a 18. února 2009. Přikládáme také všechna vystoupení poslanců KSČM při tomto druhém čtení.

Stenoprotokoly jsou vloženy postupně podle pořadí vystoupení poslanců KSČM: Vojtěch Filip, Jiří Dolejš, Václav Exner, Vojtěch Filip, Pavel Kováčik, Vojtěch Filip, Václav Exner, Stanislav Grospič, Miroslav Grebeníček.

Dokládáme také záznam finálního hlasování v Poslanecké sněmovně.

Na webových stránkách Europarlamentu je k dispozici dokument, jehož název by se dal přeložit jako "Zahraniční politika EU vůči zemím BRICS a dalším rychle se rozvíjejícím mocnostem: cíle a strategie", která v poslední kapitole obsahuje i politická doporučení. Není tedy pravdou, že by nebyla vymezena žádná politika vůči zemím BRICS.

Dle námi dohledaných informací o účastnících vysokého fóra čínsko-evropských politických stran hodnotíme Filipův výrok jako pravdivý.

Toto fórum se koná každoročně od roku 2010. Zasedá na něm kolem 80 představitelů 43 politických stran z 26 zemí Evropy a přibližně 100 evropských i čínských expertů. Podrobný seznam účastníků třetího fóra, které se konalo v roce 2012, můžete nalézt zde (.pdf).

Druhého fóra, které se konalo v Bruselu v roce 2011, se zúčastnil současný předseda Evropského parlamentu Martin Schulz i nynější předseda (nikoliv předsedkyně, jak uvedl Filip) frakce strany lidové Joseph Daul.

Zároveň se Filip tohoto fóra opravdu již několikrát zúčastnil.

Je pravda, že se Vladimír Remek výraznou měrou na vývoji projektu Galileo podílel, nedá se však ověřit, zda to, že se sídlo centrály satelitního navigačního systému Galileo přesunulo do Prahy, bylo jeho zásluhou. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

O přesunu centrály rozhodla Rada EU v roce 2010. Česká vláda přitom o přesun sídla z Bruselu do Prahy usilovala již od roku 2006.

V letech 2004 - 2014 Státní fond dopravní infrastruktury pracoval s různě vysokým rozpočtem, ale nikdy se jeho výše nepohybovala v hodnotě okolo 110 miliard korun.

S nejvyššími rozpočty pracoval Státní fond dopravní infrastruktury v letech 2008 (pdf str. 4), 2009 (pdf str. 2) a 2010 (pdf str. 2). V těchto letech se jeho rozpočet pohyboval okolo 100 miliard korun.

V současnosti se rozpočet pohybuje okolo 60 miliard korun. Konkrétně je rozpočet na rok 2014 (pdf str. 2/29) 71 091 809 000 korun.

Na základě údajů Státního fondu dopravní infrastruktury hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Pro lepší přehlednost tabulka s rozpočty Státního fondu dopravní infrastruktury pro jednotlivé roky:

rokvýše rozpočtu200442 440 000 000 Kč2005

52 353 000 000 Kč200655 671 000 000 Kč200771 675 000 000 Kč200899 118 049 000 Kč2009101 763 716 000 Kč2010103 685 713 000 Kč201178 238 649 000 Kč201258 267 203 000 Kč201364 495 699 000 Kč201471 091 809 000 Kč

Zdroj: http://www.sfdi.cz

Ukrajinský historik Serhy Yekelchyk (Ukraine: Birth of a Modern Nation. New York: Oxford University Press, 2007, 147) shrnuje poválečné teritoriální změny hranic Ukrajinské sovětské socialistické republiky tak, že na základě jednání v Jaltě v únoru 1945 byly v rámci změn hranic Polska k Ukrajině přičleněny oblasti východní Haliče, západní Volyně a část Polesí.

SSSR dále získal severní část Bukoviny původně patřící Rumunsku a původně československou Podkarpatskou Rus. Autor dochází k závěru, že to bylo vůbec poprvé v moderní historii, kdy jednotlivá území obývaná etnickými Ukrajinci byla zahrnuta do jednotného státního útvaru.

Poloostrov Krym byl k Ukrajině připojen v roce 1954. Mezi roky 1919 a 1945 měl Krym status autonomní republiky v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky, přičemž později došlo k jeho překlasifikování na "autonomní oblast". Jeden z historických výkladů dokonce skutečně interpretuje připojení Krymu k Ukrajině jako "dar" Nikity Chruščova (Taras Kuzio, Ukraine: State and Nation Building London: Routledge, 1998, 106-107).

Z našich poznatků vyplývá, že argumentace obsažená ve výroku koresponduje s výkladem historiků zabývajících se vznikem a vývojem Ukrajiny, a proto jej hodnotíme jako pravdivý.

Není pravdou, že všechny ropovody a plynovody směřující z oblastí Ruska vedou přes Ukrajinu. Od roku 2011 je spuštěn plynovod Nord Stream, který vede po dně Baltského moře a spojuje Rusko a Německo. Na tento plynovod je pomocí plynovodu Gazela napojena i Česká republika.

Mimo zmíněný Nord Stream vede také infrastruktura přes území Běloruska. Celá mapa včetně dalších informací je dohledatelná v statistickém reportu organizace Eurogas (.pdf - mapa na str. 11) za rok 2013.

Ropovod Družba, který je hlavním ropovodem z Ruska do Evropy, se dělí na dvě hlavní větve sever a jih, kdy severní část ropovodu jde přes Bělorusko dál do Polska a Německa, což zobrazuje i přiložená mapa.

Na základě dohledaných informací o plynovodech i ropovodech z Ruska je výrok hodnocen jako nepravdivý. Je evidentní, že ne všechny součásti této infrastruktury vedou přes území Ukrajiny.