Vratislav Kulhánek

Transakční náklady vznikají při převodu financí z jedné měny do druhé. Pokud mají jednotlivé země Evropské unie své vlastní měny, firmy tak při mezinárodním obchodování ztrácejí na nutnosti konverze měn. Pokud by ale země EU měly jednotnou měnu, tyto náklady by skutečně odpadly (str. 466).

Saldo zahraničního obchodu netvoří většinu HDP. V tomto tradičním pojetí výpočtu HDP se ale jedná o obchodní bilanci, tedy rozdíl mezi vývozem a dovozem. ČR má dlouhodobě kladnou obchodní bilanci, což znamená, že více exportujeme než importujeme.

V roce 2016 tvořilo saldo zahraničního obchodu cca 7,5 % HDP (saldo obchodu bylo 357 203 mil.Kč). V tomto roce bylo HDP rovno 4 773 240 mil.Kč v běžných cenách. Český export byl v roce 2016 ve výši 3 974 043 mil.Kč v běžných cenách (pdf.,str.35). Poměr mezi absolutní výší českého vývozu v roce 2016 a absolutní výší českého HDP téhož roku je roven 83,26 %. Tato interpretace je ale poněkud zavádějící, neboť HDP se tímto způsobem nepočítá.

Nicméně česká ekonomika je poměrně otevřená zahraničnímu obchodu a vzhledem k malé velikosti naší ekonomiky (ve srovnání s velkými státy např.Německa) je pro české hospodářství export klíčový.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz z července tohoto roku Petr Hannig uvedl, že by „s jeho(Zemanovou, pozn. Demagog.cz)politikou pokračoval.“

Naproti tomu se ale vymezuje vůči pokračování stylu:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta lidí říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Pro Českou televizi v listopadu tohoto roku podobně uvedl: „Mnozí lidé souhlasí s politikou prezidenta Zemana, nechtějí ho však volit kvůli formě jeho chování, jak říkají. Mou formou bude pokora, naslouchání druhým, snaha pochopit jiná stanoviska.“

Z výroků Petra Hanniga sice vyplývá, že s politikou prezidenta Zemana souhlasí a pokračoval by v ní, nicméně by se tak dělo jinou formou, tedy jiným stylem. Celkově proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se ve zmiňované statistice Česká republika umístila v roce 2016 na 18. místě a v téže statistice za rok 2017 dokonce na místě 17.

Vratislav Kulhánek hovoří o výzkumu francouzské společnosti Natixis Global Asset Management, která kromě jiných výzkumů každoročně zveřejňuje výsledky Global Retirement Index (volně přeloženo jako globální důchodový index), který zkoumá faktory přispívající k důchodovému zabezpečení a poskytuje srovnávací nástroje pro osvědčené postupy v důchodové politice.

Ve výzkumu jsou nejen evropské země porovnávány na základě 18 faktorů, které jsou tematicky rozděleny do čtyř kategorií. Země (.pdf, str. 6), jež jsou do výzkumu zahrnuty, jsou vybrány na základě členství v Mezinárodním měnovém fondu (IMF), v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), a země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Některými ze z míněných kritérii jsou (.pdf, str. 4) např. zdraví, délka života, výdaje na zdravotní péči na obyvatele, inflace nebo vládní dluh.

V roce 2016 (.pdf, str. 8) se v rámci tohoto výzkumu Česká republika skutečně umístila na 18. místě ze 43 zkoumaných zemí. Ve výzkumu pořádaném stejnou společností o rok později, tedy v roce 2017 (.pdf, str. 11), se Česká republika umístila dokonce na 16. místě ze 43 zemí.

Průměrný starobní důchod v České republice dosáhl v polovině roku 2017 11 807 korun. U mužů je to cca 13 000 a u žen 10 700. Jde tedy zhruba o 40 % průměrné mzdy.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

Režim v Kubě skutečně kvůli embargu ze strany USA nepadl. Embargo bylo dokonce v roce 2015 po půl století uvolněno. Vzájemná kontinentální námořní blokáda Francie a Británie také nevedla k pádu Napoleona. Jeho pád se blížil až s tažením do Ruska v roce 1812. Sankce vůči Íránu byly z velké části staženy v roce 2016. Jak známo, k Íránské revoluci nedošlo kvůli sankcím a sankce, trvající po revoluci, se nepodepsaly na změně režimu. Severní Korea navzdory současným sankcím zatím funguje.

Nedá se však říci, že by různé formy sankcí byly nefunkční. Washington Post popisuje konkrétní příklady sankcí, které zafungovaly.

Sankce například výrazně pomohly k pádu režimu v dnešním Zimbabwe. Avšak sankce většinou fungují ve spojení s dalšími prostředky, stejně tak tomu bylo v tehdejší Republice Rhodesie.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, samotné sankce bez dalších prostředků v historii sice k pádu režimu nevedly, často to ovšem není ani jejich cílem. Výsledkem sankcí není automaticky pád režimu, proti kterému jsou vedeny, tudíž nelze jejich hodnocení chápat pouze skrze tuto jedinou kondicionalitu.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.