ANO

Předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyen podle slov českého europoslance Ondřeje Knotka připustila, že se vedení Evropské unie v posledních letech málo bavilo se zástupci průmyslu. Knotek to řekl v kontextu debaty o náročnosti ekologických opatření a jejich dopadů na průmysl i zemědělce. Zdůrazňuje tak, že by se EU a Evropská komise dle jeho názoru měly více věnovat zlepšení podmínek pro průmysl, aby toto odvětví bylo konkurenceschopné na světovém trhu.

Vyjádření Ursuly von der Leyen

O komunikaci s průmyslem mluvila von der Leyen v srpnu 2023, kdy se rozhodla jmenovat slovenského eurokomisaře Maroše Šefčoviče místopředsedou Komise pro oblast Zelené dohody. Tehdy řekla, že realizace Green Dealu, jehož cílem je do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality, „vyžaduje ještě intenzivnější dialog s průmyslem, klíčovými zúčastněnými stranami, jako jsou vlastníci lesů, zemědělci, a také s občany“. Podobně se von der Leyen vyjádřila i v září 2023, kdy zopakovala, že jedním z úkolů Šefčoviče v nové funkci bude „posílit dialog“ EU se zástupci průmyslu (.pdf, str. 5).

V září 2023 také v Evropském parlamentu von der Leyen při svém projevu o stavu EU uvedla, že Komise chce sbírat podněty od malých a středních podniků ohledně překážek v jejich fungování (video, čas 3:35) a jmenovat jejich speciálního vyslance, který nově podává zprávy přímo šéfce EK. 

Ve spojitosti s průmyslem von der Leyen tehdy také mluvila o tom, že EU vstupuje do nové fáze plnění evropské Zelené dohody. Zmiňovala, že Unie bude průmysl podporovat po celou dobu jeho transformace a že už Komise předložila návrhy Aktu o klimaticky neutrálním průmyslu a Aktu o kritických surovinách. Následně von der Leyen dodala, že právě od září 2023 Komise se zástupci průmyslu odstartuje řadu „dialogů o čisté transformaci“.

První z těchto dialogů se nakonec konal 10. října 2023. V úvodním proslovu tehdy von der Leyen zopakovala, že se Zelená dohoda nově posouvá na další úroveň. K tomu podle ní dochází pomocí opatření, která jsou průmyslu „šitá na míru – prostřednictvím posíleného dialogu“ se zástupci tohoto odvětví.

V letošním únoru poté von der Leyen řekla, že Komise pracuje „na zintenzivnění dialogu“ se soukromým sektorem ohledně investic do zelené energie.

Doplňme, že média také mluví o roli průmyslu v případném příštím mandátu Ursuly von der Leyen, která opětovnou kandidaturu ohlásila 19. února. Ve stejné době se šéfka EK na pozvání belgického premiéra zúčastnila jednání se zástupci zejména chemického průmyslu, které probíhalo za zavřenými dveřmi. Z celého summitu nakonec vzešla Antverpská deklarace, kterou podpořili zástupci několika průmyslových odvětví. Hlavním cílem této deklarace je, aby v příštím unijním volebním období došlo k vytvoření Evropské průmyslové dohody, která by doplnila současnou Zelenou dohodu a zajistila tak lepší podporu průmyslu v EU.

Závěr

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v poslední době klade větší důraz na podporu průmyslu, s jehož zástupci v poslední době i jednala. V srpnu 2023 zmiňovala, že realizace Zelené dohody „vyžaduje intenzivnější dialog s průmyslem“, později také několikrát zopakovala, že Komise „pracuje na posílení dialogu“ se zástupci průmyslu a soukromého sektoru. Ve svých vyjádřeních tak sice explicitně neřekla, že se vedení EU s průmyslem „bavilo málo“, z jejích slov ale skutečně vyplývá, že dřívější komunikaci nepovažovala za dostatečnou. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Evropského parlamentu Ondřej Knotek výrok zmiňuje v kontextu diskuze o tzv. přeshraničním uhlíkovém clu, které se vztahuje na „dovážené suroviny a výrobky ze třetích zemí, jejichž výroba je spojena se zvýšenou emisí skleníkových plynů“. Knotek se k tomuto mechanismu staví skepticky a podotýká, že ačkoliv některé státy mají podobný cíl v boji proti klimatické změně, cesta, jak jej dosáhnout, se liší. Jako příklad uvádí Austrálii, která podle jeho tvrzení hodlá být do roku 2050 klimaticky neutrální, v případě potřeby ale neplánuje zastavit energetické zpracování uhlí do roku 2049.

Austrálie a emise

Austrálie obsazuje přední příčky mezi všemi zeměmi v produkci emisí oxidu uhličitého (CO₂) na obyvatele. V roce 2022 se jednalo o 15 tun emisí CO₂ na obyvatele, což je například ve srovnání s Čínou téměř dvojnásobek. Na čelních místech se Austrálie dlouhodobě nachází i ve statistice, která vyčísluje množství emisí všech skleníkových plynů (včetně metanu a oxidu dusného) na obyvatele.

Podle zprávy energetického think-tanku Ember měla Austrálie v roce 2021 také nejvyšší emise CO₂ z uhlí na obyvatele mezi zeměmi G20, a to i přes pokroky v oblasti solární a větrné energie. Ember zároveň zemi kritizuje za vývoz zásob uhlí do zahraničí, což dlouhodobě přispívá k růstu emisí. Austrálie je totiž po Indonésii druhým největším exportérem uhlí na světě.

Uhlíková neutralita do roku 2050

V říjnu 2021 tehdejší premiér Scott Morrison zveřejnil plán, ve kterém se Austrálie zavázala do roku 2050 dosáhnout nulových čistých emisí uhlíku – tedy že stát bude do ovzduší vypouštět stejné množství oxidu uhličitého, jaké z ní bude odstraňovat, a výsledná bilance tak bude nulová. Tím se Austrálie připojila k řadě dalších států, které usilují o uhlíkovou neutralitu. Odborníci a opoziční představitelé však zpochybňovali účinnost australské strategie především kvůli chybějícím průběžným cílům.

Morrisonův plán spoléhal především na investice ve výši více než 20 miliard australských dolarů do nových technologií, které by umožnily snížení emisí v následujících letech. Tehdejší premiér však neplánoval zastavit ani omezovat využívání fosilních paliv, aby dle jeho slov nebyla ohrožena konkurenceschopnost průmyslu.

V parlamentních volbách v roce 2022 po devíti letech zvítězila Labouristická strana a novým premiérem se stal Anthony Albanese. V září téhož roku australský parlament schválil vládou navrhovanou legislativu, která obsahuje závazek snížit emise všech skleníkových plynů (nejen oxidu uhličitého) o 43 % do roku 2030 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Do roku 2030 Austrálie také plánuje dodávat 82 % elektřiny na australském národním trhu s elektřinou (NEM) z obnovitelných zdrojů.

Uzavření uhelných elektráren

Australský operátor trhu s energií (AEMO) vydal nový Plán integrovaného systému (ISP) pro rok 2024, který navrhuje efektivní rozvoj australského trhu s elektřinou v průběhu příštích 20 let (.pdf, str. 3, 7). Plán obnáší tři možné cesty, jak energetických cílů dosáhnout – skoková změna, postupná změna a vývoz zelené energie (str. 8).

Nejpravděpodobnějším scénářem je podle plánu tzv. skoková změna, která předpokládá vyřazení 90 % zbývajících uhelných elektráren v Austrálii do roku 2034 či 2035 a vyřazení celkové uhelné výroby do roku 2038 (.pdf, str. 9, 18).

Téměř stejnou pravděpodobnost ale plán uvádí i u tzv. postupné (progresivní) změny (.pdf, str. 8–9), která počítá s tím, že se množství elektřiny vyráběné z uhlí bude snižovat pomaleji. V úvahu totiž bere obtížnější ekonomické podmínky a pomalejší investování do moderních technologií (str. 40). Zmíněná varianta proto předpokládá, že se od roku 2040 do roku 2050 bude kapacita australských uhelných elektráren pohybovat stále okolo 3 GW (str. 9). Pro srovnání, česká uhelná elektrárna v Prunéřově má instalovaný výkon 0,75 GW.

Shrnutí

Australská vláda v čele s Anthonym Albanesem v roce 2022 v parlamentu prosadila legislativu, ve které se stát zavázal k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Podle Australského operátora trhu s energií existuje více možností, jak Austrálie této klimatické neutrality dosáhne. Jedna z variant, která reflektuje obtížnější ekonomickou situaci a pomalejší investování do nových technologií, opravdu počítá s tím, že některé uhelné elektrárny budou v provozu i v letech 2040 až 2050. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ondřej Knotek (ANO) mluví o dostavbě bloků jaderné elektrárny Temelín, od které bylo v roce 2014 upuštěno v reakci na přístup vlády Bohuslava Sobotky. Ta se rozhodla negarantovat minimální výkupní ceny elektřiny, načež energetická společnost ČEZ, jež je většinově vlastněna státem, zrušila tehdy probíhající výběrové řízení. Europoslanec Knotek ale tvrdí, že váhavý postoj k projektu měly i starší vlády, během kterých se tendr zdržel.

Plán dostavby jaderné elektrárny Temelín

Výstavba jaderné elektrárny Temelín byla dokončena v roce 2002. V původních plánech se počítalo celkem se čtyřmi jadernými bloky, nakonec ale byly postaveny a zprovozněny jen dva. Zmiňme, že možnou dostavbu podporoval z pozice premiéra například Mirek Topolánek.

O dostavbě třetího a čtvrtého bloku se nicméně hovořilo už po spuštění elektrárny. ČEZ v roce 2011 (tedy během vládnutí Nečasova kabinetu) předal zájemcům zadávací dokumentaci k veřejnému výběrovému řízení na dostavbu bloků. Řízení se zúčastnily celkem tři subjekty: americký Westinghouse, francouzská Areva a konsorcium složené z ruských státních společností Atomstrojexport a Gidropress a z české Škody JS. Francouzská společnost ale byla později z tendru vyloučena a dál se tak rozhodovalo jen mezi zbylými dvěma subjekty.

Výkupní cena elektřiny

K výběru vítěze tendru mělo dojít v roce 2013. Vzhledem k postupnému poklesu velkoobchodních cen elektřiny se projekt dostal do bodu, kdy nebylo jisté, zda by investice byla pro ČEZ návratná. Začalo se proto hovořit o možné minimální výkupní ceně elektřiny, kterou by ČEZu garantoval stát.

O tomto možném schématu, kdy by stát dotoval ČEZu nízké ceny a při vysokých cenách by naopak ČEZ odváděl přebytky do státního rozpočtu, se mluvilo především v první polovině roku 2013. Vláda Petra Nečase samotný projekt dostavby podporovala, před svou rezignací nicméně nedošla k žádnému závěru ohledně státní garance minimální výkupní ceny elektřiny.

ČEZ v červenci 2013, kdy už vládl úřednický kabinet Jiřího Rusnoka, oznámil, že o výherci výběrového řízení nerozhodne na podzim téhož roku, jak původně plánoval, ale až o rok později. Ředitel divize strategie ČEZu krok vysvětloval mimo jiné tím, že vláda do té doby nerozhodla o možné státní garanci minimální výkupní ceny elektřiny.

V roce 2014 o výkupní ceně elektřiny jednala vláda Bohuslava Sobotky, která se k této variantě postavila odmítavě. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš jednání komentoval slovy, že „si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny“. ČEZ následně zareagoval na postoj vlády tím, že celý tendr zrušil.

Generální ředitel ČEZu Daniel Beneš přitom už před klíčovým jednáním vlády avizoval, že pokud společnosti nebude garantována minimální výkupní cena elektřiny v souvislosti s dostavením bloků, bude tendr pravděpodobně zrušen.

Závěr

Nečasova vláda tedy tendr na dostavbu jaderné elektrárny Temelín opravdu zdržela, jelikož během svého působení nestihla projednat možnost zavedení minimální výkupní ceny elektřiny. Andrej Babiš jakožto ministr financí v Sobotkově vládě byl jedním z těch, kteří tyto ceny odmítli garantovat, což odůvodnil tím, že si to stát nemohl dovolit. Tato garance se přitom stala podmínkou ČEZu pro pokračování tendru. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že mezi Topolánkovým a Nečasovým kabinetem byla u moci ještě úřednická vláda Jana Fischera.

Europoslanec Ondřej Knotek říká, že Evropská komise zamýšlela prosadit návrh, který by od roku 2030 zakázal produkovat elektřinu z fosilních paliv. V našem odůvodnění se tak zaměříme na to, zda EK takový cíl někdy zmiňovala.

Podle nejnovějších dat Eurostatu k roku 2021 pocházelo 37,9 % elektřiny vyprodukované v Evropské unii (EU) z obnovitelných zdrojů, 25,2 % elektřiny vyrobily jaderné elektrárny a 36,6 % bylo ze všech fosilních zdrojů dohromady, tedy např. z uhlí nebo zemního plynu.

Evropská komise (EK) si v rámci programu REPowerEU dala za cíl navýšit do roku 2030 kapacitu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na 42,5 %. Do roku 2050 si pak EK dala za cíl vytvořit klimaticky neutrální Evropskou unii, což znamená, že by členské státy vypouštěly do atmosféry pouze tolik emisí, kolik by byl kontinent schopen znovu absorbovat.

V žádném z cílů se ovšem nemluví o zákazu spalování fosilních paliv, ani o jejich naprostém nahrazení obnovitelnými zdroji. Ani v jiných dokumentech EK nemluví o takovém záměru. Taktéž v přehledu právních předpisů Evropské unie se žádný takový návrh nenachází a o tomto cíli nemluvila ani předsedkyně EK Ursula von der Leyen. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako nepravdivý.

Německý Spolkový účetní dvůr, ekvivalent českého Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), vydal na začátku března 2024 „Zvláštní zprávu o stavu provedení energetické tranzice s ohledem na bezpečnost dodávek, cenovou dostupnost a slučitelnost dodávek elektřiny s životním prostředím“ (.pdf). Adresoval ji oběma komorám německého parlamentu a vládě.

Zpráva uvádí, že německá energetická transformace nejde s ohledem na dodávky elektřiny podle plánu. Podle autorů „je ohrožena bezpečnost dodávek, elektřina je drahá a spolková vláda není schopna komplexně posoudit dopad energetického přechodu na krajinu, přírodu a životní prostředí“ (.pdf, str. 6).

Dokument kritizuje německou vládu i Spolkovou agenturu pro sítě (BNetzA), jejíž monitorovací zprávy považuje za zkreslené (.pdf, str. 28–29). Podle auditorů vychází pouze z nepravděpodobných „nejlepších“ případů, tzv. „best-case“ scenarios, zatímco prognózy jiných analýz jsou pesimističtější. Auditoři také uvádí, že podle Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E) nejsou německé dodávky elektřiny do roku 2030 zajištěné (.pdf, str. 29).

Německá obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu tedy skutečně vydala zprávu, podle které zemi hrozí nedostatek energie. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Karel Havlíček mluví o celkových investicích na nákup a provoz stíhaček F-35. Podle něj nebude Česká republika platit jen za samotné stroje a infrastrukturu, ale bude také muset vyhradit přibližně dalších 200 miliard korun na jejich následný provoz a údržbu. Z kontextu jeho výroku vyplývá, že mu tato cena přijde příliš vysoká.

Přibližme, že Česko podepsalo memorandum o nákupu 24 stíhaček F-35 s USA na konci letošního ledna. První z těchto amerických letounů páté generace by měly dorazit v roce 2031 a sloužit by měly až do roku 2069. Výroky o pořízení těchto letounů, jsme ověřovali už v minulosti, například u premiéra Petra Fialy (ODS) nebo ministryně obrany Jany Černochové (ODS). Celý proces přípravy nákupu shrnuje také Česká televize ve své grafice.

Ministerstvo obrany odhaduje, že se celkové náklady na pořízení a provoz stíhaček vyšplhají na 322 miliard korun v dnešních cenách. Platby jsou přitom rozděleny do dvou období. V prvním období do roku 2034 má Česká republika zaplatit necelých 150 mld. Kč. Tato částka pokrývá nejen samotné letouny, ale také související vybavení, výcvik, munici, servis, údržbu a simulátory v celkové hodnotě 106 mld. korun.

Zbylých 44 miliard korun pak bude vyplaceno českým dodavatelům, kteří se na projektu mají podílet. Podle slov ministryně Černochové má být tato částka vynaložena na budování infrastruktury, na palivo, personál a odvod daně z přidané hodnoty. Dodejme, že na projektech spojených s nákupem F-35 by se mělo celkem podílet13 českých firem a univerzit.

Ve druhé fázi, tedy od roku 2034 do roku 2069, kdy by měla stíhačkám končit životnost, je pak na provoz, údržbu, servis, munici a palivo naplánováno dalších 172 mld. korun. Po tomto roce by tak Ministerstvo obrany na provoz letounů mělo vynakládat zhruba 4,9 mld. Kč ročně.

Shrnutí

Karel Havlíček má tedy pravdu v tom, že Česko v souvislosti s nákupem stíhaček F-35 nezaplatí pouze počáteční cenu ve výši necelých 150 miliard korun. Ministerstvo obrany totiž odhaduje, že se na provoz a údržbu po roce 2034 až do konce životnost letounů vynaloží dalších cca 172 mld. Kč. Havlíček se uváděnou částkou sice těsně nevejde do naší standardní 10% odchylky, svými slovy ale naznačuje, že si přesnou částkou není jistý a poukazuje na další výdaje spojené s pořízením letounů. Celková částka je navíc odhadem Ministerstva obrany. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Karel Havlíček v debatě kritizoval Fialovu vládu za to, že podle něj „ukvapeně“ rozhodla o nákupu amerických letounů F-35 a déle nejednala s výrobci jiných stíhaček. Komentoval zejména cenu na pořízení a provoz strojů F-35 a zmiňoval podle něj výhodnější nákup švédských letadel Gripen. V této souvislosti nejdříve mluvil o možnosti pořízení „teprve připravovaných“ gripenů 5. generace. K tomu následně dodal, že Švédsko Česku navíc nabízelo, že mu přenechá čtrnáct starších letounů, které mu teď pronajímá.

Pátá generace vs. gripeny

Pro začátek upřesněme, že jako letouny 5. generace se běžně označují stroje, které disponují technologií stealth. Díky ní jsou letadla hůře zachytitelná radarem (.pdf), což je dáno kombinací použitých materiálů, tvarem letounu a dalšími prvky. Kromě toho letadla 5. generace využívají například modernější elektroniku než letouny předchozí generace, včetně více zautomatizovaných systémů.

Do 5. generace se řadí zmiňované americké stíhačky F-35 (.pdf, str. 1). Výrobce gripenů, švédská společnost Saab, v současné době letouny 5. generace nenabízí. Nejnovější model Gripen E (a dvoumístný typ F), který už nyní používá Brazílie, technologii stealth ve výbavě nemá. Protože ale některými svými vlastnostmi starší stroje předčí, je popisován jako letoun generace „4,5“. 

Saab v minulosti uváděl, že pracuje na projektu Flygsystem 2020, jehož cílem je zkonstruovat stíhací letoun 5. generace. Podoba těchto letounů a například ani plánované datum představení prototypu ale ještě zveřejněny nebyly. Ve veřejně dostupných zdrojích se neobjevují ani informace o tom, jaká by byla jejich cena. 

Nabízené letouny

O švédské nabídce, která by se týkala nákupu „připravovaných“ letounů 5. generace, se Ministerstvo obrany nikde nezmiňovalo. Uvádělo jen to, že Švédsko Česku nabídlo k prodeji gripeny verze E, tedy stroje generace čtyři a půl.

Zároveň švédská strana přišla s nabídkou, že pokud si ČR gripenů E koupí nejméně 12, přenechá jí 14 starších gripenů, které si stát od švédské vlády pronajímá už od roku 2005. Konkrétně jde o 12 letounů Gripen C a dva dvoumístné gripeny verze D.

Co se týče nabízené ceny, podle vyjádření Ministerstva obrany stojí pořízení letounu F-35 méně než pořízení letounu JAS-39 Gripen E. V případě ceny za provoz resort uznal, že by byly finančně výhodnější gripeny. „Roční provoz se započtením i průměrných nákladů na palivo a munici 24 letounů F-35 je o necelou čtvrtinu vyšší než provoz jiných platforem, například Gripenu,“ uvádí web resortu.

Přesto ale Ministerstvo obrany k žádné ze švédských nabídek nepřistoupilo s odůvodněním, že by byl takový nákup neefektivní. Gripeny E totiž podle něj „řeší budoucnost taktického letectva jen na velmi krátkou dobu a neposkytují zdaleka tolik schopností jako letouny 5. generace“. Česko proto nakonec vyjednávalo jen o pronájmu stávající švédské letky, a to do roku 2035, dokud se plně nezavedou americké F-35.

Závěrečné shrnutí

Švédsko Česku nabízelo, že mu přenechá 14 nyní pronajímaných gripenů, a to pokud si koupí 12 nových gripenů typu E. Tyto gripeny JAS-39 E, které používá například Brazílie, se ale řadí mezi letouny „generace 4,5“. Nejedná se tedy o stroje páté generace, do níž patří např. americké stíhačky F-35 a kterou Karel Havlíček ve spojitosti se švédskou nabídkou výslovně zmiňuje.

Švédská firma Saab v minulosti uváděla, že na vývoji stíhaček 5. generace pracuje, ve veřejně dostupných zdrojích se ovšem neobjevují informace o tom, kdy plánuje letoun představit, ani informace o jeho ceně. Podle webu Ministerstva obrany Švédsko tyto připravované stroje 5. generace Česku nenabízelo.

Z uvedených důvodů proto výrok Karla Havlíčka hodnotíme jako nepravdivý.

Místopředseda Sněmovny Karel Havlíček mluví o pořízení nových bojových vozidel pěchoty (BVP) CV90 a zmiňuje, že zapojení českých firem do této zakázky je prozatím menší, než s čím počítá podepsaná rámcová dohoda. Hodnota dodávek, které jsou nyní nasmlouvané s tuzemskými firmami, podle Havlíčka konkrétně dosahuje přibližně jen 5 miliard korun.

Vývoj zakázky na BVP

Resort obrany původně na nákup nových BVP v roce 2019 vypsal tendr, do kterého se přihlásilo několik zahraničních firem. Výběrové řízení ale později provázela řada nejasností a komplikací, a Fialův kabinet se ho proto v červenci 2022 rozhodl zrušit. Ve stejné době pověřil ministryni obrany Janu Černochovou, aby zahájila jednání o nákupu přímo se švédskou vládou a švédskou společností BAE Systems.

Vláda Petra Fialy nakonec schválila pořízení 246 švédských bojových vozidel CV90 v květnu 2023 (.pdf) a následně zástupci Česka, Švédka a zmíněné firmy BAE Systems podepsali dohodu. První stroje by armáda měla podle Ministerstva obrany dostat v roce 2026, poslední do roku 2030. Cena nákupu byla stanovena na 59,7 miliard korun.

Resort obrany ale na podzim 2023 změnil odhad částky, a nákup tak dle jeho vyjádření může celkem přijít až na 70,7 miliardy Kč (.pdf, str. 18). Podle ředitele sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany Lubora Koudelky ale ani tato částka není definitivní, „protože se bude průběžně měnit v závislosti na vývoji ekonomických ukazatelů“. Dohoda se švédskou stranou totiž obsahuje tzv. inflační doložku. Nově uváděných 70,7 miliardy Kč podle zástupců ministerstva zahrnuje aktuální odhadovanou cenu a rezervu, která bere v úvahu předpokládaný růst cen práce, surovin, kurz koruny a další faktory.

Upřesněme, že částku za pořízení BVP Česko nevyplácí najednou. V rozpočtu Ministerstva obrany na rok 2024 je na nákup BVP vyčleněno cca 11,2 miliardy Kč (.pdf, str. 19). Na další rok to podle plánů vlády bude 6,7 miliardy a v roce 2026 2,2 mld. Kč.

Zapojení českých firem

Dohoda mezi Českou republikou a Švédskem zahrnuje podmínku, aby se český obranný průmysl do zakázky zapojil alespoň ze 40 % (.pdf, str. 3). Švédská strana také počítá s tím, že české zapojení bude garantovaných 40 % přesahovat. Zpravodajský server iDNES.cz v této souvislosti zmiňoval, že z původně dohodnuté ceny, takřka 60 miliard korun, by tedy tuzemským společnostem mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Ministerstvo obrany uvádí, že přímo v Česku se má vyrobit přes 200 nových BVP, do výroby se přitom zapojí asi tři desítky českých firem. Hlavními pěti společnostmi, které se na výrobě mají podílet, jsou státní zbrojovka VOP CZ, VR Group, Exalibur Army, Meopta a Ray Service. Všechny tyto společnosti již se švédskou BAE Systems mají uzavřenou smlouvu.

Ministerstvo obrany konkrétní podíly českých společností na projektu neurčuje. Ty se totiž odvíjí od samostatných jednání mezi švédskou stranou a jednotlivými podniky. Resort tak do těchto jednání nezasahuje a ani nezveřejňuje finální dohody mezi tuzemskými firmami a švédskou BAE Systems. Z veřejně dostupných zdrojů proto není jasné, kolik miliard českým firmám v současnosti připadlo.

Shrnutí

Na nákup BVP je tedy vyhrazeno skoro 71 miliard korun, ačkoliv se původně jednalo o necelých 60 mld. Kč. Ve smlouvě o jejich pořízení je zakotveno, že minimálně 40 % podílu celkového dohodnutého objemu má zprostředkovat český obranný průmysl. Pokud tedy vycházíme z částky zanesené v podepsané dohodě, tuzemským firmám by mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Vyjednávání o konkrétním zapojení českých firem do výroby BVP má na starosti švédská společnost BAE Systems, Ministerstvo obrany do těchto jednání přímo nezasahuje a nezveřejňuje ani finální dohody. Jaký je celkový objem již nasmlouvaných dodávek se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Tvrzení Karla Havlíčka, že uzavřené smlouvy českých firmem se švédským výrobcem v současnosti dosahují hodnoty jen kolem 5 miliard korun, proto nemůžeme potvrdit, ani vyvrátit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček mluví o pořízení letounů F-35. Podle něj měla Fialova vláda s nákupem počkat dva roky a během toho vyjednávat o příznivější ceně. Dle jeho názoru byl tedy nákup ukvapený a tyto dva roky z hlediska obranyschopnosti Česka nehrají roli, jelikož všechny stíhačky F-35 budeme mít až za 11 let, tedy v roce 2035.

Uveďme, že v červnu loňského roku prodej 24 letounů F-35 schválilo americké Ministerstvo zahraničí. Fialův kabinet pak nákup za celkem 150 miliard korun schválil ke konci loňského září (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová v letošním lednu stvrdila pořízení těchto stíhaček pro českou armádu, když s americkým velvyslancem v Česku Bijanem Sabetem podepsala memorandum o porozumění mezi vládami obou zemí.

První stroje by do České republiky měly být dle Ministerstva obrany dodány v roce 2031, poté bude probíhat např. ještě výcvik pilotů na těchto letounech přímo v ČR (.pdf). Poslední stíhačky F-35 dorazí v roce 2035, ve stejném roce resort obrany počítá i s „dosažením plných operačních schopností“ systému F-35 (.pdf). Do té doby bude česká armáda také používat stávající gripeny. Podle plánů ministerstva tedy k plnému nasazení letounů F-35 dojde až za 11 let. Výrok Karla Havlíčka tak hodnotíme jako pravdivý.

Úroveň prosperity se dá porovnávat vícero způsoby, např. růstem hrubého domácího produktu (HDP). Světová banka vychází z příjmové nerovnosti, přičemž se odvíjí od růstu průměrných příjmů u spodních 40 % populace. Prosperitu v České republice měří např. Index prosperity. Jedná se o společný projekt České spořitelny, datového portálu Evropa v datech a Sociologického ústavu Akademie věd ČR, který srovnává data z Eurostatu, OECD, WHO, Světové banky nebo OSN. Na základě těchto dat pak členské státy Evropské unie (EU) srovnává.

Nyní Index prosperity zahrnuje vícero ukazatelů, například stav životního prostředí, úroveň bydlení či solidaritu a důvěru ve společnosti. V polovině roku 2022 se v něm Česko umístilo na třinácté příčce. Počátkem roku 2022 ovšem index měřil a srovnával pouze stav ekonomiky jednotlivých zemí a na základě těchto kritérií se Česká republika za rok 2021 opravdu umístila na devátém místě.

Dodejme, že ekonomická prosperita za rok 2021 byla hodnocena na základě několika kritérií. Jednalo se např. o podíl hrubého domácího produktu (HDP) na hrubém národním důchodu (HND), podíl HDP na osobu, míru inflace, míru investic vůči HDP nebo o přímé zahraniční investice.

Česko si tehdy nejlépe vedlo v diverzifikaci ekonomiky, tedy odolnosti vůči výpadkům produkce nebo poptávky v jednom z odvětví. V této kategorii nás z evropských zemí předběhlo pouze Německo. Dobrý výsledek mělo Česko i v oblasti investic, kdy se zpátky do ekonomiky investovalo 26,3 % celkové české produkce.

Jedním z problémů byl naopak nízký podíl národního důchodu na HDP a nízká přidaná hodnota daná přílišným napojením na dodavatelské řetězce. Jak jsme ale zmínili výše, kombinací výsledků v jednotlivých oblastech bylo Česko na konci roku 2021 devátou nejsilnější ekonomikou v rámci EU. Výrok Andreje Babiše tak hodnotíme jako pravdivý.