KSČM

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože z vyhodnocení programů podpory ministerstva kultury plyne, že finančně podporovány jsou jak církevní památky, tak i další kulturní pamětihodnosti. Kostelů, far a podobných objektů je v těchto příspěvcích asi polovina (budeme-li brát v potaz např. Program záchrany architektonického dědictví nebo Podporu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí).

Daniel Herman byl ministrem kultury od začátku roku 2014 do konce roku 2017. Podle vyhodnocení Programu záchrany architektonického dědictví 2016, který vyhlašuje ministerstvo kultury, tvořil církevní majetek zhruba 53 % podpořených památek.

Jednalo se přitom o 138 kostelů a 13 klášterů, jiných památek bylo pak celkem 101. V letech 2014 a 2015 se jednalo pokaždé o cca 54 % církevních památek podpořených v tomto programu.

Nejde o jediný program ministerstva kultury – dále existuje např. program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Z jeho vyhodnocení plyne, že v rámci obcí bylo podpořena asi polovina památek církevního charakteru, jsou zde ovšem zastoupeny i hrady, zámky, památky lidové architektury a tak dále.

V rámci hodnocení jsme hledali, nakolik si pirátské strany vedou ohledně zastoupení v národních parlamentech. V tomto ohledu se výrazně prosadili Piráti na Islandu a v České republice. V dalších zemích jde prozatím spíše o dílčí úspěchy sestávající v zisku europoslaneckého křesla. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pirátské strany jsou zakládány všude po světě, jejich seznam lze najít na Pirate Parties International, tedy nadnárodním sdružení pirátských stran.

Na Islandu zaznamenala tamní Pirátská strana v parlamentních volbách v roce 2016 úspěch, kdy získala 14,5% voličských hlasů a 10 křesel v Parlamentu.

Švédská Pirátská strana v roce 2009 získala jedno z křesel Švédska v Evropském parlamentu.

V Německu měla Pirátská strana vcelku nadějné pozice po úspěchu v roce 2012, avšak její popularita poté klesla.

Ve Finsku se Piráti do vyšší politiky ještě nedostali, avšak objevují se v politických funkcích na nižších úrovních.

V kontextu evropské politiky, jak shrnuje článek Evropské rady pro mezinárodní otázky, se pirátské strany mohou jevit jako rebelské hlasy úzké skupiny společnosti. Vzhledem k tomu, jakými otázkami se zabývají, a vzhledem k jejich rostoucí popularitě na různých úrovních politiky by ale neměli být opomíjeni.

V České republice získali Piráti v posledních parlamentních volbách 10,79 % hlasů, tedy 22 mandátů.

Pirátské strany většinou nehrají prim ve vyšší politice jednotlivých států, Island a Česká republika jsou prvními státy s výrazným zastoupením členů Pirátské strany v parlamentu. V ostatních zemích se Piráti zapojují spíše do regionální politiky a jejich zisky ve volbách nejsou nijak závratné.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože v rámci EU hrají prim národní státy. Jejich rozhodnutím jsou přijímána zásadní rozhodnutí, jako např. velmi často zmiňované kvóty.

V první řadě je nutné připomenout, že Evropská unie vznikla na základě rozhodnutí národních států, a právě národní státy podmiňují její měnící se podobu. Národní státy jsou zastoupeny ve všech klíčových institucích EU, stejně tak je zastoupena veřejnost těchto států prostřednictvím volených zástupců v Evropském parlamentu.

Jsou to právě národní státy, které rozhodují o přijetí a následné ratifikaci jakýchkoli smluv o EU. Postup, kterým přijmou a ratifikují tyto smlouvy, je však ve výhradní kompetenci jednotlivých států a jejich ústavních úprav. Svalovat vinu (například v souvislosti s postupem při ratifikaci Lisabonské smlouvy) na EU a vyjímat ze zodpovědnosti národní státy a veřejné mínění proto není na místě.

Mezi základní instituce EU patří:

• Evropská rada, ve které zasedají jak hlavy členských států, tak čelní představitelé Unie,
• Evropský parlament, který je přímo volený občany EU a reprezentuje tak názory veřejnosti,
• Evropská komise, která má za úkol střežit zájmy EU, přičemž jednotliví komisaři jsou jmenováni členskými státy, a
• Rada Evropské unie, která zprostředkovává postoje vlád členských zemí k jednotlivým oblastem politiky.

Jsou to právě národní státy, které obsazují posty jednotlivých institucí EU a které se v první řadě podílejí na jejich rozhodování. Základní přehled fungování EU je k dispozici zde, přehled jednotlivých institucí EU společně s jejich složením a činností lze nalézt zde.

Vojtěch Filip se odvolává na referendum o Lisabonské smlouvě. Její ratifikaci předcházelo v první řadě hlasování o Smlouvě o ústavě pro Evropu. V tomto případě na základě rozhodnutí několika národních států bylo nutné schválení ústavy v celostátním referendu. Pro přijetí ústavy byla nutná ratifikace ústavy všemi členskými státy EU.

V roce 2005 referendum ve Francii dopadlo negativně. Proti přijetí evropské ústavy se vyjádřilo téměř 55 % obyvatel. Stejný scénář následoval i v Nizozemí, kde se proti ústavě vyjádřilo téměř 62 % obyvatelstva. Zamítavý postoj veřejnosti byl respektován a jednání o přijetí evropské ústavy se nenaplnila.

Členské státy rozhodly myšlenku ústavy opustit a místo toho přijmout novou smlouvu, která by přinesla reformu a zpřehlednění EU (nakolik jde o oprávněný nebo úspěšný krok, nehodnotíme). Výsledkem těchto snah byla Lisabonská smlouva v roce 2007.

O přijetí Lisabonské smlouvy se muselo hlasovat v referendu jen v Irsku, protože to přímo vyžaduje irská ústava. Irové však v prvním referendu podobu Lisabonské smlouvy odmítli. Proto bylo nutné její podobu opětovně projednat a upravit podle potřeb Irska. K tomu došlo, Irové nehlasovali o zcela stejné věci a byly jim poskytnuty některé záruky.

V takto upravené podobě bylo vyhlášené druhé referendum o schválení Lisabonské smlouvy, které Irové 67 % nakonec schválili v říjnu 2009.

Prvotní referenda ve Francii a Nizozemí o přijetí evropské ústavy byly především rozhodnutím politických špiček národních států. Z hlediska EU dopadly negativně a EU tyto výsledky musela respektovat. To, že se o přijetí Lisabonské smlouvy znovu nerozhodovalo v rámci referend, bylo rovněž v pravomoci jednotlivých členských států, které se rozhodly pro schválení smlouvy v rámci vlastních parlamentů.

Co se týče irského případu, prvotní odmítnutí bylo respektováno. Irsku byl nabídnut upravený text Lisabonské smlouvy, který na národní úrovni opětovně prošel testem veřejného mínění.

Na Slovensku byla účtenková loterie spuštěna v září 2013. Za prvních osm měsíců jejího fungování Slováci registrovali zhruba 100 milionů účtenek, postupně ale začal zájem o loterii opadat. V současné době se na Slovensku zaregistrují necelé tři miliony dokladů za měsíc.

V Gruzii byla účtenková loterie zrušena, protože neměla očekávaný finanční dopad. Na Tchaj-wanu byla účtenková loterie zavedena v roce 1951 a úspěšně funguje dodnes. Pro tamní obyvatele se stala tradiční součástí jejich života. Z losování se na Tchaj-wanu stala celospolečenská událost vysílaná živě televizí.

Případný postup zavedení společné evropské měny by byl korigován Národním plánem zavedení eura. Konkretizace přepočtu mezi českou korunou a eurem bude upravena v Obecném zákoně o zavedení eura. Portál ministerstva financí zavedenieura.cz popisuje princip zaokrouhlování detailně.

CZK → EUR. Při přepočtu korunové částky na eurovou je korunový základ dělen přepočítacím koeficientem. Výsledná částka bude zaokrouhlena na dvě desetinná místa čili na nejbližší eurocent jako nejnižší nominále peněžní jednotky eura. Při nerozhodném výsledku, tj. končícím na třetím desetinném místě číslicí 5, je zaokrouhlováno vždy směrem nahoru.

EUR → CZK. Při přepočtu eurové částky na korunovou se eurový základ násobí přepočítacím koeficientem. Výsledná částka bude zaokrouhlena na nejnižší národní měnovou jednotku, v případě ČR tedy na jeden haléř.

Dílčí versus konečná částka. Skládá-li se peněžní částka z více dílčích položek, je doporučováno zaokrouhlovat až konečnou hodnotu, zatímco dílčí položky mohou být uváděny nezaokrouhleně. Tímto způsobem se zabrání nekonzistencím z důvodu drobných odchylek mezi zaokrouhlováním po jednotlivých položkách a zaokrouhlením výsledné částky. Ilustrativní přepočet korunové částky na částku v eurech:

Výchozí částka: 1500 Kč
Přepočítací koeficient (ilustrativní): 1 € = 27,6540 Kč

Správně: 1500 : 27,654 = 54,24 € (použit byl platný přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 : 27,65 = 54,25 € (použit byl zaokrouhlený přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 : 27,6 = 54,35 € (použit byl zkrácený přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 × 0,036161 = 54,24 € (použit byl invertovaný přepočítací koeficient)

Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců rostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také rostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

V letech 2009–2015 dosahovaly příjmy českých občanů v porovnání s lidmi ze starých zemí EU (tj. původní patnáctky) ani ne zmiňovaných 40 %. Tento údaj odpovídá srovnání s průměrem celé Evropské unie.

Co se týče výše cen v EU, je nutné říci, že se ceny zboží v jednotlivých státech velmi různí.

Namátkou uvedeme pohostinství (.pdf), potraviny (.pdf) či ceny bytů. Ve statistikách vystupuje ČR pod evropským průměrem. V březnu 2016 uváděl Český statistický úřad, že v porovnání s průměrem celé unie dosahovala cenová hladina v České republice zhruba tří pětin. V rámci této komparace tedy lze konstatovat, že cenová hladina je u nás výrazně nižší oproti EU.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf, str. 14) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 deklarovala, že prosadí zvýšení minimální mzdy z tehdejších 8 500 Kč na 12 000 Kč do roku 2018.

V programovém prohlášení z roku 2014 se pak vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by podle premiéra Sobotky mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Toto přání sociální demokracie se tak skutečně plní, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)