KSČM

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.

V kontextu tohoto výroku by bylo nejprve vhodné říci ve stručnosti něco o legislativním procesu EU. Drtivou většinu evropských právních předpisů přijímá Evropský parlament a Rada Evropské unie na základě návrhů Evropské komise. V Evropském parlamentu jsou zástupci voleni přímou volbou občanů členských států. V Radě Evropské unie zasedají vrcholní zástupci členských zemí.

Konkrétní legislativa musí být schválena jak Evropským parlamentem, tak Radou. V Evropském parlamentu je legislativa schvalována většinou odevzdaných hlasů. V Radě probíhá schvalování legislativy podle druhu a důležitosti daného zákona. Ke schválení je tedy zapotřebí buď prosté či kvalifikované většiny, nebo je nutné daný zákon schválit jednomyslně. Jednomyslné hlasování se uplatňuje například v otázkách zahraniční politiky, v oblasti daní, společné obrany, policejní spolupráce atd. V rámci jednomyslného hlasování má každý členský stát právo veta.

Česká republika jako stálý člen Evropské unie má své zástupce v obou těchto institucích, což znamená, že má na tvorbu evropské legislativy zásadní vliv.Připomeňme rovněž, že se občané České republiky dobrovolně rozhodli pro vstup do EU v prvním celostátním referendu 13.–14. 6. 2003. Smlouva o přistoupení pak vstoupila v platnost 1. 5. 2004.

Co se týče onoho „diktátu byrokratů“, jak poznamenává poslanec Filip, je vhodné rovněž připomenout, že ona implementace evropských právních norem do českého prostředí neprobíhá vždy v mantinelech minimálních požadavků EU.

V této souvislosti zmíníme termín gold-plating (.pdf). Tím se rozumí postup členského státu, který při zavádění právních předpisů EU jde za minimální požadavky, jež EU považuje za nutné. To znamená, že si členský stát vymyslí přísnější podmínky či větší byrokratickou zátěž pro své občany, než by podle práva EU musel. Státy, které ve své vnitrostátní úpravě evropské normy stanoví přísnější požadavky, vytvářejí na svém území horší podmínky pro adresáty daného zákona než v jiných zemích EU, kde byly zvoleny minimální transpozice práva EU. Tím je adresátům daného zákona vlastně uměle snižována konkurenceschopnost na evropském trhu. V českém prostředí můžeme například jmenovat podporu používání biopaliv, snižování energetické náročnosti budov a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze mluvit o „diktátu byrokratů“, kteří nám říkají, co máme dělat, protože na chodu a rozhodování institucí EU máme svůj podíl. To samé platí i o implementaci evropských právních norem do českého prostředí. Tento výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Do hodnocení dopadů ruských sankcí vstupuje více faktorů - např. vliv krize a pád cen ropy. Podle dostupných dat však tyto sankce negativně ovlivnily obchod jak mezi Ruskem a Evropou, tak mezi Ruskem a USA. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V první řadě je třeba zmínit, že EU a USA mají zcela rozdílnou míru hodnoty vzájemného obchodu s Ruskem, a tedy i míra dopadu sankcí na jednotlivé trhy bude jiná. Situaci v % vzájemného obchodu jeden rok po zavedení sankcí (2015) ukazuje následující graf, ze kterého je patrný proporcionální rozdíl mezi obchodní výměnou Ruska s USA a EU.

Zdroj: FAS (str. 10)

Za druhé je nutné zmínit, že vzájemný obchod také negativně ovlivnila ruská finanční krize (.pdf, str. 16–19), která vedla k pádu hodnoty rublu a ve spojení s nízkou cenou ropy omezila (nehledě na sankce) možnosti ruské ekonomiky, což se následně projevilo v propadu vzájemného obchodu jak s EU, tak s USA.

Dle dostupných údajů došlo během let 2014–2015, tedy době jednoho roku po zahájení sankcí, k propadu vzájemného obchodu s Ruskem jak v případě EU (pdf., str.8), která ztratila v tomto období přibližně 19,6 % hodnoty vzájemného obchodu, tak v případě USA. Obchod mezi USA a Ruskem ukazuje následující graf, který odhaduje propad v řádech desítek procent. Vidíme, že poklesl export i import.

Zdroj grafu: FAS (str. 9)

Srovnávání dopadu sankcí na hospodářství EU a USA je složité už jen kvůli zcela rozdílnému postavení ruského trhu pro jejich hospodářství. Zcela nepravdivé je však tvrzení, že americká ekonomika na sankcích profitovala, neboť obě ekonomiky hlásí pokles v obchodu s Ruskem.

Tento Filipův výrok je nepravdivý, ačkoli růst minimální mzdy se skutečně zastavil po roce 2007 a další zvýšení proběhlo až za Rusnokovy vlády v roce 2013. Průměrná výše starobního důchodu však naopak mezi lety 2005–2017 každý rok rostla a vlády schvalovaly valorizace penzí i po roce 2006.

V roce 2006 schválila první vláda Mirka Topolánka valorizaci penzí pro rok 2007 v průměru o 500 korun. Následující rok schválila druhá vláda Mirka Topolánka vládním nařízením č. 256/2007 Sb. další valorizaci penzí pro rok 2008. V srpnu roku 2008 navíc vláda mimořádně zvýšila důchody o 470 korun (.pdf; str. 2). Valorizace následovala i pro rok 2009.

Poslední schvalování navýšení důchodů proběhlo v dubnu (potažmo červnu) letošního roku, kdy parlament schválil jejich rychlejší růst. Příští rok by tedy měly podle novely důchody vzrůst v průměru o dalších 500 korun.

Penzijní společnosti za své služby skutečně pobírají mnohem více, než utratí za svůj provoz ČSSZ. Tyto dvě instituce však nejsou srovnatelné. Zatímco sociální správa z pojistného financuje (kromě vyplat různých sociálích dávek a programů) svůj chod, penzijní společnosti se snaží pro svého klienta vložené peníze dále zhodnotit (na akciovém trhu, nákupem dluhopisů apod.). Účast na třetím pilíři je doborovlná, ale podporována daňovými úlevami, čímž jde také o výhodný benefit z hlediska zaměstnavatele, a stát na něj přispívá. Typ a smysl činnosti se tedy liší, a proto nejsou srovnatelné. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Česká správa sociálního zabezpečení vybere na pojistném asi 435 miliard korun, z toho 5,7 miliardy jde na její provoz. Jedná se o 1,3% podíl, předseda komunistů tedy svůj odhad navýšil ještě o půl procentního bodu.

Zákon o doplňkovém penzijním spoření stanovuje (§ 60, odst. 3, 4) výši maximální úplaty za obhospodařování majetku ve fondu na 0,4 % v případě povinného konzervativního fondu a 1 % v případě ostatních účastnických fondů. Podíl je zpočten z průměrné roční hodnoty naspořené částky.

Dále si společnosti účtují úplatu za zhodnocení majetku – v případě povinného konzervativního fondu podle zákon nejvýše 10 % a v případě ostatních účastnických fondů nejvýše 15 %.

Co se týče největších penzijních společností v Česku, první (Penzijní společnost České spořitelny, .pdf), druhá (Penzijní společnost České pojišťovny, .pdf) i třetí (Penzijní společnost ČSOB,.pdf) si účtují nejvyšší úplaty, jaké jim zákon povoluje. Každá si přitom účtuje ještě další poplatky.

Tzv. účastnické fondy ve třetím pilíři nemají garanci nezáporného zhodnocení a mají různé investiční strategie. Konzervativní fondy jsou nejméně rizikové, protože investují hlavně do dluhopisů - na druhou stranu bývají také nejméně výnosné. Další typy účastnických fondů (vyvýžený, dynamický fond) jsou rizikovější, mohou investovat třeba do nemovitostí, ale i akcií na burze - zhodnocení vložených prostředků zde může být v případě dlouhodobého vkladu větší.

Účast na třetím pilíři je navíc podporována daňovými úlevami (např. snížení základu daně, osvobození příspěvku zaměstnavatele od daní a pojištění). Stát na něj též přispívá (podle výše vkladu).

Jak je vidět, fondy z třetího pilíře fungují na jiném principu a nejsou tedy srovnatelné s ČSSZ.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám totiž dohledat data, která by podporovala Filipovu argumentaci. Jen pro úplnost dodejme, že Vojtěch Filip uvádí, že příjmy se snížily o zhruba pětinu tím, že se od roku 2006 nevalorizovaly penze (což není pravda) a minimální mzda (což je vzhledem k časovému vymezení korektní vyjádření).

Kováčik správně uvádí, že § 90 jednacího řádu obecně pojednává o prvním čtení zákona. Tzv. zkrácené schvalovací řízení se děje podle § 90 odst. 2, kde se píše, že zákon může být z iniciativy navrhovatele schválen již v prvním čtení. Tento i běžný režim spadají pod § 90, Kováčik má tedy pravdu.

Pro stávající volební období zůstává v legislativním procesu 256 právních norem. Sám předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek v těchto Otázkách (15. minuta) konstatoval, že se ve Sněmovně nestihnou projednat legislativní změny, které na první dubnové schůzi neprojdou prvním čtením.

Jak správně uvádí poslanec KSČM, mezi těmito zákony jsou návrhy z opozičních lavic (např. novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi), nechybí však ani návrhy od poslanců koaličních stran (např. novela zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) nebo samotné vlády.

Počet neprojednaných zákonů můžeme porovnávat vzhledem k délce mandátu s Poslaneckou sněmovnou za vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase. Tehdy zákonodárci nedotáhli do konce celých 154, respektive 170 předložených norem.

Opoziční poslanecké návrhy jsou v tomto období vládní většinou skutečně často nepřipouštěny k projednání na plénu Sněmovny a odsouvají se dále, aniž by vůbec vstoupily do prvního čtení. Jako příklad uveďme návrhy předsedy TOP 09 Kalouska, u nějž jsme podobný výrok již ověřovali.

Přestože koalice častěji projednává vládní návrhy, do programu schůze vždy zařadí i několik norem z řady návrhů opozice. Jde ovšem o tzv. opoziční okénko, kde na základě domluvy nechá koalice projednat i několik málo návrhů z řad opozičních subjektů.

Na poslední 55. schůzi tedy poslanci hovořili například o změně zákona o Ústavním soudu z pera poslanců TOP 09 nebo o návrhu zastupitelstva Libereckého kraje. Na 54. schůzi se zase zabývali vydáním zákona proti terorismu. Celkově jde o zlomek ze všech podaných návrhů.

Návrh na zdanění církevních restitucí byl poslancům rozeslán 11. března 2016, vláda se však na postoji k zákonu nedohodla. Poprvé se měl projednávat na 47. schůzi (bod 185) Sněmovny, po uplynutí dalších devíti jednání však dosud na schváleném pořadu nebyl. Většina poslanců jej na jednání schůze zatím nezařadila, a je tak fakticky odsouván.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.