KSČM

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.

V kontextu tohoto výroku by bylo nejprve vhodné říci ve stručnosti něco o legislativním procesu EU. Drtivou většinu evropských právních předpisů přijímá Evropský parlament a Rada Evropské unie na základě návrhů Evropské komise. V Evropském parlamentu jsou zástupci voleni přímou volbou občanů členských států. V Radě Evropské unie zasedají vrcholní zástupci členských zemí.

Konkrétní legislativa musí být schválena jak Evropským parlamentem, tak Radou. V Evropském parlamentu je legislativa schvalována většinou odevzdaných hlasů. V Radě probíhá schvalování legislativy podle druhu a důležitosti daného zákona. Ke schválení je tedy zapotřebí buď prosté či kvalifikované většiny, nebo je nutné daný zákon schválit jednomyslně. Jednomyslné hlasování se uplatňuje například v otázkách zahraniční politiky, v oblasti daní, společné obrany, policejní spolupráce atd. V rámci jednomyslného hlasování má každý členský stát právo veta.

Česká republika jako stálý člen Evropské unie má své zástupce v obou těchto institucích, což znamená, že má na tvorbu evropské legislativy zásadní vliv.Připomeňme rovněž, že se občané České republiky dobrovolně rozhodli pro vstup do EU v prvním celostátním referendu 13.–14. 6. 2003. Smlouva o přistoupení pak vstoupila v platnost 1. 5. 2004.

Co se týče onoho „diktátu byrokratů“, jak poznamenává poslanec Filip, je vhodné rovněž připomenout, že ona implementace evropských právních norem do českého prostředí neprobíhá vždy v mantinelech minimálních požadavků EU.

V této souvislosti zmíníme termín gold-plating (.pdf). Tím se rozumí postup členského státu, který při zavádění právních předpisů EU jde za minimální požadavky, jež EU považuje za nutné. To znamená, že si členský stát vymyslí přísnější podmínky či větší byrokratickou zátěž pro své občany, než by podle práva EU musel. Státy, které ve své vnitrostátní úpravě evropské normy stanoví přísnější požadavky, vytvářejí na svém území horší podmínky pro adresáty daného zákona než v jiných zemích EU, kde byly zvoleny minimální transpozice práva EU. Tím je adresátům daného zákona vlastně uměle snižována konkurenceschopnost na evropském trhu. V českém prostředí můžeme například jmenovat podporu používání biopaliv, snižování energetické náročnosti budov a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze mluvit o „diktátu byrokratů“, kteří nám říkají, co máme dělat, protože na chodu a rozhodování institucí EU máme svůj podíl. To samé platí i o implementaci evropských právních norem do českého prostředí. Tento výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Do hodnocení dopadů ruských sankcí vstupuje více faktorů - např. vliv krize a pád cen ropy. Podle dostupných dat však tyto sankce negativně ovlivnily obchod jak mezi Ruskem a Evropou, tak mezi Ruskem a USA. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V první řadě je třeba zmínit, že EU a USA mají zcela rozdílnou míru hodnoty vzájemného obchodu s Ruskem, a tedy i míra dopadu sankcí na jednotlivé trhy bude jiná. Situaci v % vzájemného obchodu jeden rok po zavedení sankcí (2015) ukazuje následující graf, ze kterého je patrný proporcionální rozdíl mezi obchodní výměnou Ruska s USA a EU.

Zdroj: FAS (str. 10)

Za druhé je nutné zmínit, že vzájemný obchod také negativně ovlivnila ruská finanční krize (.pdf, str. 16–19), která vedla k pádu hodnoty rublu a ve spojení s nízkou cenou ropy omezila (nehledě na sankce) možnosti ruské ekonomiky, což se následně projevilo v propadu vzájemného obchodu jak s EU, tak s USA.

Dle dostupných údajů došlo během let 2014–2015, tedy době jednoho roku po zahájení sankcí, k propadu vzájemného obchodu s Ruskem jak v případě EU (pdf., str.8), která ztratila v tomto období přibližně 19,6 % hodnoty vzájemného obchodu, tak v případě USA. Obchod mezi USA a Ruskem ukazuje následující graf, který odhaduje propad v řádech desítek procent. Vidíme, že poklesl export i import.

Zdroj grafu: FAS (str. 9)

Srovnávání dopadu sankcí na hospodářství EU a USA je složité už jen kvůli zcela rozdílnému postavení ruského trhu pro jejich hospodářství. Zcela nepravdivé je však tvrzení, že americká ekonomika na sankcích profitovala, neboť obě ekonomiky hlásí pokles v obchodu s Ruskem.

Tento Filipův výrok je nepravdivý, ačkoli růst minimální mzdy se skutečně zastavil po roce 2007 a další zvýšení proběhlo až za Rusnokovy vlády v roce 2013. Průměrná výše starobního důchodu však naopak mezi lety 2005–2017 každý rok rostla a vlády schvalovaly valorizace penzí i po roce 2006.

V roce 2006 schválila první vláda Mirka Topolánka valorizaci penzí pro rok 2007 v průměru o 500 korun. Následující rok schválila druhá vláda Mirka Topolánka vládním nařízením č. 256/2007 Sb. další valorizaci penzí pro rok 2008. V srpnu roku 2008 navíc vláda mimořádně zvýšila důchody o 470 korun (.pdf; str. 2). Valorizace následovala i pro rok 2009.

Poslední schvalování navýšení důchodů proběhlo v dubnu (potažmo červnu) letošního roku, kdy parlament schválil jejich rychlejší růst. Příští rok by tedy měly podle novely důchody vzrůst v průměru o dalších 500 korun.

Penzijní společnosti za své služby skutečně pobírají mnohem více, než utratí za svůj provoz ČSSZ. Tyto dvě instituce však nejsou srovnatelné. Zatímco sociální správa z pojistného financuje (kromě vyplat různých sociálích dávek a programů) svůj chod, penzijní společnosti se snaží pro svého klienta vložené peníze dále zhodnotit (na akciovém trhu, nákupem dluhopisů apod.). Účast na třetím pilíři je doborovlná, ale podporována daňovými úlevami, čímž jde také o výhodný benefit z hlediska zaměstnavatele, a stát na něj přispívá. Typ a smysl činnosti se tedy liší, a proto nejsou srovnatelné. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Česká správa sociálního zabezpečení vybere na pojistném asi 435 miliard korun, z toho 5,7 miliardy jde na její provoz. Jedná se o 1,3% podíl, předseda komunistů tedy svůj odhad navýšil ještě o půl procentního bodu.

Zákon o doplňkovém penzijním spoření stanovuje (§ 60, odst. 3, 4) výši maximální úplaty za obhospodařování majetku ve fondu na 0,4 % v případě povinného konzervativního fondu a 1 % v případě ostatních účastnických fondů. Podíl je zpočten z průměrné roční hodnoty naspořené částky.

Dále si společnosti účtují úplatu za zhodnocení majetku – v případě povinného konzervativního fondu podle zákon nejvýše 10 % a v případě ostatních účastnických fondů nejvýše 15 %.

Co se týče největších penzijních společností v Česku, první (Penzijní společnost České spořitelny, .pdf), druhá (Penzijní společnost České pojišťovny, .pdf) i třetí (Penzijní společnost ČSOB,.pdf) si účtují nejvyšší úplaty, jaké jim zákon povoluje. Každá si přitom účtuje ještě další poplatky.

Tzv. účastnické fondy ve třetím pilíři nemají garanci nezáporného zhodnocení a mají různé investiční strategie. Konzervativní fondy jsou nejméně rizikové, protože investují hlavně do dluhopisů - na druhou stranu bývají také nejméně výnosné. Další typy účastnických fondů (vyvýžený, dynamický fond) jsou rizikovější, mohou investovat třeba do nemovitostí, ale i akcií na burze - zhodnocení vložených prostředků zde může být v případě dlouhodobého vkladu větší.

Účast na třetím pilíři je navíc podporována daňovými úlevami (např. snížení základu daně, osvobození příspěvku zaměstnavatele od daní a pojištění). Stát na něj též přispívá (podle výše vkladu).

Jak je vidět, fondy z třetího pilíře fungují na jiném principu a nejsou tedy srovnatelné s ČSSZ.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám totiž dohledat data, která by podporovala Filipovu argumentaci. Jen pro úplnost dodejme, že Vojtěch Filip uvádí, že příjmy se snížily o zhruba pětinu tím, že se od roku 2006 nevalorizovaly penze (což není pravda) a minimální mzda (což je vzhledem k časovému vymezení korektní vyjádření).

Pavel Kováčik vyřkl v debatě (čas 36:25) tento výrok v reakci na Jaroslava Faltýnka, jenž obhajoval Andreje Babiše tím, že ministr financí prokázal své příjmy, a zároveň se dotazoval, kdo další to tak udělal. Výrok je pravdivý, neboť při žádosti o dávky hmotné nouze je opravdu třeba odhalit majetkové poměry své a často i dalších osob.

Existují tzv. nárokové dávky, které se bez dalšího přidělují za splnění podmínek bez prokazování majetku (např. u rodičovského příspěvku a pohřebného nikoliv). Vedle toho ovšem existují také dávky, kde je jedním z kritérií příjem adresáta (§ 2 zákona o státní sociální podpoře, např. u příspěvku na bydlení, přídavku na dítě a porodného).

Jiná je situace u dávek hmotné nouze, tedy příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Zejména první dvě jmenované bývají nejčastěji skloňovány v diskuzi o sociálních dávkách. U všech tří je třeba přímo posoudit majetkové poměry (tedy vlastnictví movitých a nemovitých věcí) žadatele a dalších osob, které laicky řečeno tvoří příjem domácnosti. Zjišťuje se tak pro případ, že by si žadatelé místo získání dávek mohli zajistit příjem prodejem majetku. Žadatelé pak tedy, pokud chtějí uspět, musí vykázat veškerý majetek, jenž dohromady nesmí dostačovat na pokrytí základních potřeb.

Jsou tedy příspěvky a dávky, u kterých nehraje majetek roli. U většiny z nich je však předmětem podrobného zkoumání přinejmenším příjem žadatelů (a dalších osob). K „absolutnímu totálnímu odhalení majetkových poměrů“ dochází u dávek hmotné nouze. Kováčik chtěl výrokem ukázat, že odhalení majetku není v Česku neslýchanou novinkou a u dávek je to běžným standardem. S výhradou toho, že ne každý jednotlivý občan žádající o příspěvek či dávku musí „absolutně a totálně“ svůj majetek odhalit, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Návrh zákona o majetkových přiznáních podala skupina poslanců včetně Pavla Kováčika jako tisk 678 již v předchozím volebním období a projednávání tohoto zákona bylo s koncem daného období ukončeno. Nový návrh zákona o majetkovém přiznání byl podán v červnu 2014 (sněmovní tisk č. 235/0) a v únoru 2016 byl zamítnut. Ze záznamu hlasování vyplývá, že pro zamítnutí tohoto návrhu byli mimo jiné i poslanci za ANO. Hlasování č.157 je vedeno jako přijetí návrhu, avšak ze stenoprotokolu schůze zjistíme, že se jednalo o hlasování o návrhu na zamítnutí předloženého návrhu.

Tyto návrhy počítaly s majetkovým přiznáním pro všechny osoby k němu povinné (pdf., str.8):„Navrhovaná právní úprava se dotýká povinné osoby, za kterou je považována jak fyzická osoba, tak osoba právnická, jejichž majetek přesahuje hodnoty v navrhovaném zákoně stanovené.“ Podle § 3 odst. 1 by se rozhodným dnem k přihlášení majetku stal 1. leden 2015, povinná osoba by pak pravidelně po roce podávala přiznání. Majetkový přírůstek upravoval § 7, správce daně by zjišťoval skutečné přírůstky a informace vykázané přiznáním.

Zjistí-li správce daně, že majetek byl získán z nelegálních příjmů, je povinen tuto skutečnost bezodkladně písemně oznámit příslušné složce Policie České republiky a příslušnému státnímu zastupitelství.

Podle § 5 odst. 5 „Povinnost podat přiznání se vztahuje i na majetek, který sice ke dni rozhodnému pro podání přiznání již povinná osoba nevlastnila, ale nabyla jej v období od posledního podaného přiznání.“ V kauze Čapí hnízdo by byl Andrej Babiš povinen přiznat i majetek, který v době 2008–2010 nevlastnil, ale později jej nabyl.

V zásadě tak lze říci, že v době nástupu do funkce (a stejně tak v pravidelných intervalech v dalších letech) by byla známa výše majetku. Dále by bylo známo i to, zda je tento majetek nabyt legálně a zda příslušného politika nestíhá policie.

Nicméně Kováčik zcela opomíjí, že jím chválený princip prošel ve vládní novele zákona o střetu zájmů. Má tedy pravdu, že hnutí ANO a vláda návrh KSČM nepodpořili. Nicméně oni prosadili svůj vlastní, ačkoli nakonec bez hnutí ANO, neboť návrh získal pozměňovací návrhy (tzv. Lex Babiš). Je také otázkou, jak by daná věc, kterou Kováčik popisuje, řešila situaci Andreje Babiše. To není v našich silách korektně vyhodnotit.

Nejsme schopni posoudit, nakolik by daná případná legislativa postihla tento konkrétní případ (Babiš) a také další případné problémy politiků. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Kováčik ve svém výroku naráží na kauzu Víta Bárty a mluví o presumpci viny politiků. Podle něj, pokud je politik trestně stíhán či je pojato jen podezření z trestního činu, měl by odejít. Což podle Kováčika Vít Bárta udělal. Ve svém výroku tak konfrontuje kauzu Víta Bárty se situací Andreje Babiše, který je vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, kde se podle trestního oznámení jedná o dotační podvod a bylo na něj podáno také trestní oznámení kvůli krácení daní skrze korunové dluhopisy.

Podezření o korupci se poprvé v souvislosti s ministrem dopravy Vítem Bártou za VV objevilo 3. dubna 2011 v článku, který vydal Respekt. V něm poslanec Jaroslav Škárka (VV) tvrdil redaktorům, že bere od Víta Bárty pravidelně peníze za loajalitu a mlčení o financování strany. Podobně se vyjádřila i Kristýna Kočí, předsedkyně poslaneckého klubu VV.

6. dubna Vít Bárta celou kauzu popřel na tiskové konferenci. O celé kauze se vyjádřil následovně: „Já jsem třem kolegům půjčil, všem třem si opovažuju tvrdit, že to byli tykající kamarádi, částky od 100 do půl milionu korun a byla to bezúročná půjčka na jeden rok.“ Někteří poslanci VV tvrdili, že pokud neměli peníze a potřebovali si půjčit, mohli si říct Vítu Bártovi o finanční dar. Mezitím už Škárka s Kočí na Bártu podali trestní oznámení.

Mladá fronta uveřejnila 8. dubna část z dokumentu nazvaného „TOP manažerský etický kodex Strategie 2009-2014“, ve kterém tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta popisuje plány na další rozvoj firmy. Hlavním cílem je získání nejen ekonomické moci, ale také politické, protože veřejný sektor vytváří až čtyřicet procent zakázek. Vít Bárta ještě téhož dne rezignoval na svůj post ministra dopravy. Své rozhodnutí rezignovat na ministerský post zdůvodnil tím, že nechce svojí kauzou zatěžovat akceschopnost vlády v době důležitých reforem. Tehdejší premiér Petr Nečas jeho rezignaci přijal s tím, že nic jiného ani neočekával.

11. dubna premiér předal demisi Víta Bárty tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi a ten ji 21. dubna přijal.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Mezi českými politiky se totiž objevují tací, kteří byli trestně stíhaní a do politiky se vrátili, nebo alespoň dostali šanci znovu kandidovat.

Prvním z nich je Jiří Čunek. V roce 2007 byl tehdejší senátor a ministr pro místní rozvoj zbaven imunity a byl obviněn z přijetí půlmilionového úplatku od společnosti H&B REAL, jejímž prostřednictvím Vsetín prodával nájemníkům podnikové byty zkrachovalé Zbrojovky. Tato událost se měla stát v únoru 2002. 7. srpna 2007 státní zástupce Arif Salichov trestní stíhání zastavil, protože podle něj je nepochybné, že se nestaly skutky, kvůli nimž se stíhání vedlo. Také poukazoval na nedůvěryhodnost korunní svědkyně Marcely Urbanové a zpochybňoval i motiv uplácení. Uskutečněný prodej byl podle Salichova jednoznačně výhodný pro město Vsetín a tudíž korupci vylučuje (str. 23–25 usnesení). Státní zástupkyně Renáta Vesecká však případ znovu otevřela a Čunek i z toho důvodu rezignoval na post ministra pro místní rozvoj. V téže době s ním bylo vedeno trestní řízení ve věci střetu zájmů, protože v březnu 2007 v souvislosti s ukončením funkce starosty města Vsetín neuvedl, že má nesplacený hypoteční úvěr u Komerční banky. Také byl žalován, že neoprávněně pobíral sociální dávky. Ani v jedné kauze nebyl Čunek shledán vinným a v dubnu 2008 se vrátil do funkce ministra pro místní rozvoj.V současné době Jiří Čunek zastává funkci starosty města Vsetín, je hejtmanem Zlínského kraje a zároveň i senátorem.

Trestně stíhán byl i Pavel Trpák za ČSSD. V roce 2009 byl tento senátor zbaven imunity a obžalován z ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl Pavel Trpák dopustit při výkonu pohotovostní služby v trutnovské nemocnici v květnu 2007, když došlo k úmrtí novorozence po porodu. Trpák byl v prosinci 2011 zproštěn obžaloby. V roce 2012 se stal zastupitelem Královéhradeckého kraje. Post senátora v roce 2014 neobhájil, v témže roce se však stal opět zastupitelem města Trutnov.

Do politiky se vrátil i člen KSČM Josef Vondruška, který byl od roku 2006 stíhán, že během komunistické vlády v Československu nepřiměřeně trestal vězně. V roce 2011 byl zproštěn obžaloby, jelikož mu týrání nebylo prokázáno. V roce 2013 byl zvolen zastupitelem Libereckého kraje.

Šanci vrátit se dostal i Vít Bárta, který byl v roce 2011 obviněn z korupce. Poslancům z VV měl dávat obálky z penězi, čímž si tak kupoval jejich loajalitu. Tito poslanci měli také mlčet o financování strany. Bárta tvrdil, že se jednalo o půjčky, o které mohl požádat každý z VV. Bárta byl zproštěn obžaloby a v roce 2013 se stal lídrem kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury v Plzeňském kraji. Na mandát nedosáhl o 175 hlasů.

Je však potřeba doplnit, že skutečnost, že se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána naopak nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buďto výrok o vině nebo zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. „důkazní nouzi“, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.