KSČM

Petr Braný hovořil o bytové situaci na území celé České republiky. Žádné z dostupných statistik však nedokládají, že by v současnosti docházelo k tak radikálnímu poklesu počtu bytů, o jakém Braný hovoří.

Souhrnné informace o bytovém fondu a počtu domů přináší ČSÚ v pravidelném desetiletém intervalu Sčítání lidu, domů a bytů. Naposledy proběhlo v roce 2011. Podle jejich dat počet obydlených bytů a domů roste (.pdf, bod 2.1, tab. 1). Poslední SLDB (.pdf, bod 2.3., str. 7) z roku 2011 uvádí pokles bytů o 14 tisíc oproti roku 2001, a to ve prospěch nárůstu počtu rodinných domů.

Za celá devadesátá léta činil odhadem odpad bytového fondu (.pdf, bod 2.2) 100 000 bytů, koncem devadesátých let se mohlo jednat o 3–4 tisíce bytů ročně.

Jediným zdrojem, který zmiňuje úbytek 30 000 bytů, je doktorská práceSociální bydlení - první bydlení pro mladé, která cituje dokument Koncepční rozvoj bytové politiky (1996) ministerstva pro místní rozvoj (.pdf, str. 5). Tento dokument má informovat, že odhadem ročně ubylo 30 000 bytů.

Novější data nejsou k dispozici, proto musíme pracovat s posledním odhadem, kterým je pokles o 14 tisíc za období 2001–2011. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Odbor veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra vydal v roce 2016 dokument (.pdf), stanovující povinnosti obcí při nakládání s obecním majetkem. Tento materiál navazuje na novelu zákona o územních samosprávných celcích (z. č. 106/2016 Sb.).

Jedním z bodů je i povinnost držet se při převodu nemovitosti obvyklých cen pro danou oblast.

„Při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné.“ (z k. 128/2000 Sb., §39 odst. 2)

V případě odchýlení se od obvyklé ceny jsou orgány obce povinny zdůvodnit tento jev do takové míry, aby nebyl převod označen za neplatný. Tyto orgány zároveň rozhodují v případě prodeje majetku i o kupní ceně, která je zároveň odhadci stanovena na cenu tržní.

„Pokud obec prodává bez nepodmíněného nabídkového řízení, musí být pozemek nebo stavba oceněna jedním nebo více nezávislými odhadci tak, aby byla stanovena tržní hodnota na základě obecně uznávaných tržních ukazatelů a oceňovacích norem, přičemž takto stanovená tržní cena je minimální prodejní cenou, která může být dohodnuta, aniž by se jednalo o veřejnou podporu.“ (. pdf, str. 42)

Obce mají tedy od 1. července 2016 mj. povinnost prodeje obecních nemovitostí za obvyklé, respektive tržní ceny pro danou lokalitu.

Nepodařilo se nám dohledat okolnosti této konkrétní kauzy, na kterou Braný upozorňuje. Tedy fakt, že by stát prostřednictvím kraje do hospice „nalil“ 8 milionů korun na úhradu DPH. Výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

Od prvního volebního období, na které Petr Braný odkazuje, se sice výdaje na komunikace zvýšily takřka dvakrát, zároveň se však výrazně zvýšil i rozpočet kraje. Podíl vydávaný na silnice II. a III. třídy je tak v celkovém objemu peněz výrazně nižší. Navíc Braný nekorektně popisuje výchozí stav, kterým byly výdaje na dopravu v roce 2002. Ty totiž přesáhly výši 1,3 miliardy.

První rada kraje vzešla po krajských volbách na podzim 2000 a hejtmanem se stal Jan Zahradník. Krajům přešly komunikace do vlastnictví na základě zákona 132/2000 Sb. (k 1. 10. 2001), který upravoval kromě dalšího také zákon o pozemních komunikacích. Konkrétně vymezil vlastnictví v § 9 zákona.

„(1) Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba.“

Srovnáváme tedy rok 2002, kdy silnice byly poprvé celý rok ve vlastnictví krajů, s loňským rokem. V roce 2002 vydal kraj na položku silnic ze svého rozpočtu 1,336 mld. Kč (.pdf, str. 6), což však byla podstatná část, protože kraj hospodařil s částkou 3,165 mld. Kč. (.pdf, str. 4).

Závěrečný účet o plnění a čerpání kraje za rok 2015 říká, že na rozpočtovou položku „silnice“ bylo vyčleněno 2,511 mld. Kč (.pdf, str. 4). Během roku 2015 došlo k výraznému navýšení investic do pozemních komunikací, protože původně schválený rozpočet počítal s částkou 1,837 mld. Kč.

Konečný rozpočet kraje dosáhl na částku 20,426 mld. Kč (.pdf, str. 16), i když se původně počítalo s částkou skoro o 6 mld. Kč nižší.

RokRozpočet (v mld. Kč)Výdaje na silnice II. a III. tříd (v mld. Kč)Podíl na rozpočtu (v %) 20023,1651,33642,211201520,4262,51112,290

V roce 2007 se projednávala novela zákona o rozpočtovém určení daní. Tehdejší poslanec KSČM Petr Braný navrhoval (.pdf, str. 7.), aby obce dostávaly až 25 procent ze sdílených daní. Když o jeho pozměňovacím návrhu hlasovala sněmovna, neprošel o dva hlasy. Později schválený návrh určil, že obce budou dostávat 21,4 procent ze sdílených daní namísto 20,59 procent. Obcím měla navržená novela přinést 4,6 mld. Kč ročně. (.doc, str. 10.)

Náměstek hejtmana správně uvádí, že se podle životní úrovně řadí Zlínský kraj v ČR na deváté místo.

Kandidát KSČM patrně čerpá informace ze studie serveru Aktuálně.cz. Ten letos sestavil žebříček krajů podle indexu kvality života, kde porovnává všechny kraje i hlavní město například podle střední délky života, HDP na obyvatele nebo počtu osobních automobilů na tisíc obyvatel - celkově podle zmiňovaných 24 ukazatelů. V konečném pořadí se Zlínský kraj skutečně umístil na devátém místě.

Protože žádná jiná studie porovnávající životní úroveň napříč kraji neexistuje, výrok Ivana Mařáka hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Do problémů se Zlínský kraj dostal sám svým protiprávním chováním, o kterém rozhodlo opakovaně ministerstvo vnitra a pravomocně Okresní soud ve Zlíně. Luděk Maděra postupoval dle zákona a judikatury správně.

Případ, o kterém se radní Mařák zmiňuje, je případ Luďka Maděry, který požadoval (.pdf) po krajském úřadu ve Zlíně informace o výši mimořádných odměn, které dostali:

• vedoucí odborů krajského úřadu ve Zlíně
• ředitel krajského úřadu ve Zlíně
• hejtman Zlínského kraje
• náměstci hejtmana Zlínského kraje

Krajský úřad devatenáctkrát odmítl vydat údaje o výši odměn vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu ve Zlíně. Luděk Maděra se pokaždé odvolal k ministerstvu vnitra, které vždy rozhodlo (.pdf, str. 1) o zrušení rozhodnutí krajského úřadu a předalo mu věc k novému projednání.

Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra nemohlo rozhodnutí krajského úřadu změnit a krajský úřad se rozhodnutím ministerstva odmítl řídit, se situace dostala do mrtvého bodu. Luděk Maděra se poté rozhodl podat žalobu na vydání informace (dle Práva ve veřejném zájmu), ale úřad nakonec informace vydal.

Kromě žaloby na vydání informace Luděk Maděra podal zároveň žalobu na zadostiučinění za nesprávný úřední postup Zlínského kraje. Okresní soud ve Zlíně shledal postup kraje za protiprávní a uložil (.pdf, str. 1) mu k zaplacení částku 46 571 Kč na účet Luďka Maděry. Totéž potvrdil odvolací Krajský soud v Brně, který pouze zvýšil (.pdf, str. 1) částku za uhrazení nákladů z 6400 na 30 774 Kč.

Poskytováním informací o platech úředníků se zabýval (.pdf, str. 7) Nejvyšší správní soud v květnu 2011, přičemž došel k závěru, že příjemcem veřejných prostředků je jakákoliv osoba, které je vyplacena byť i minimální částka z veřejných rozpočtů. Mezi takové osoby tedy patří i ředitel či vedoucí odborů krajského úřadu. Zároveň výše těchto prostředků patří dle NSS mezi údaje, které povinný subjekt musí na požádání poskytnout. Krajský soud měl už od května 2011 povinnost při svém rozhodování zohlednit judikaturu, což při sporu s Luďkem Maděrou neudělal.

Zlínský kraj dostal hlavní anticenu Zavřeno za rok 2015 za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. O několik let dříve, konkrétně v letech 2008–2012, se Luděk Maděra dostal do sporu s Magistrátem města Zlín, jehož primátorem je od roku 2010 Miroslav Adámek, který je zároveň zastupitelem Zlínského kraje.

Ivan Mařák má pravdu v tom, že Zlínský kraj obdržel anticenu Zavřeno. Ve zbývající části výroku však skutečnost značně zkresluje. Spojuje totiž dohromady několik odlišných skutečností, přičemž z plnění nesprávně viní úředníka krajského úřadu.

Předně, anticenu Zavřeno obdržel Zlínský kraj za rok 2015, a to za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. V tomto případě v letech 2012–2015 krajský úřad ve Zlíně odmítal Luďku Maděrovi vydat údaje o odměnách vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu Zlínského kraje.

Co se týče odškodnění Luďka Maděry, bylo mu přiznáno rozsudkem (.pdf) Okresního soudu ve Zlíně v dubnu 2015 a v prosinci téhož roku jej potvrdil (.pdf) Krajský soud v Brně. Maděrovi soudy přiznaly částku 40.171,23 Kč jako odškodnění za nemateriální újmu způsobenou v důsledku průtahů v řízení a s nimi spojeným, pro žalobce nepříznivým, stavem nejistoty (str. 13–14). Více o případu naleznete zde. V této věci není zpráv o tom, že by kdy došlo k exekuci.

Mařák tak patrně zaměnil dva případy, přičemž jeden z nich zcela dezinterpretoval. Případ, který došel až k exekuci, byl případ rozhodnutý Krajským soudem v Brně již v roce 2012, tedy 3 roky před přiznáním odškodnění, kdy bylo rozsudkem tohoto soudu zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. To schválilo nevydání informace Magistrátem města Zlína a zároveň byla Maděrovi jakožto straně, která ze sporu vyšla vítězně, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

Připomeňme, že kauza začala žádostí (.pdf) Luďka Maděry k Magistrátu města Zlína o poskytnutí informace o odměnách vedoucího oddělení informačního systému. Magistrát města Zlína žádosti nevyhověl, načež podal Luděk Maděra odvolání ke krajskému úřadu. Následovala řada rozhodnutí, přičemž nakonec krajský soud Maděrovi vyhověl a zrušil (.pdf, str. 1) rozhodnutí krajského úřadu ve Zlíně, který se zároveň zavázal zaplatit 12 200 Kč na nákladech řízení.

Kraj však v určené lhůtě náklady řízení Maděrovi nezaplatil, a proto se rozhodl podat návrh na exekuci. Dle mluvčí Zlínského kraje kraj včas nezaplatil kvůli selhání úředníka, který poté musel uhradit 6000 Kč exekutorovi. Zbylých 12 200 Kč poskytl kraj podle mluvčí ze svého rozpočtu.

Správně pak Maděra upozorňuje na to, že po vleklé kauze s nevydáváním informací a nezákonnými průtahy ani nyní nebyl krajský úřad schopen plnit v termínu.

Je tedy pravdou, že kraj dostal anticenu Zavřeno za rok 2015. V témže roce bylo vydáno rozhodnutí o odškodnění, které byl krajský úřad povinen zaplatit. V této věci není známo, zda došlo k exekuci. Mařák však zjevně zaměnil tento případ za případ o tři roky starší, kdy kraj měl stejnému aktéru zaplatit nikoli odškodnění, ale náklady na řízení. Zaplatit je musel z titulu soudního rozhodnutí - k plnění tedy muselo dojít, nehledě na činnost úředníků. Co se údajně stalo chybou jednoho úředníka byla skutečnost, že Maděra musel tyto náklady získat přes exekuci. Nakolik je zásadní chybou úředníka to, že navýší dlužnou částku o 50 % tím, že včas dluh nezaplatí, to ponecháváme mimo hodnocení.

Není však pravda, že by odškodnění, resp. náhradu nákladů, dostal Maděra vinou pochybení úředníka - dostal by jej tak jako tak. Důsledkem pochybení byla pouze nutnost sáhnout k exekučnímu řízení, což je právem každého úspěšného žalobce s vykonatelným rozsudkem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Ze zprávy ministerstva vnitra (.pdf, str. 4) týkající se událostí ve Vrběticích vyplývá, že bývalý vojenský areál muničního skladu skutečně nepatří kraji, ale Vojenskému technickému ústavu, který jej pronajal soukromému podniku.

Ze stanoviska společnosti Imex Group, s.r.o., která areál využívala, je také možno zjistit, že areál spadal pod vojenský stavební úřad. Ten je organizační složkou ministerstva obrany.

Výhrada spočívá v Ivanem Mařákem uvedené nemožnosti zahrnutí muničního skladu ve Vrběticích v krizovém plánu. Není totiž zcela jasné, zda si areál zachoval statut vojenského objektu a byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli, jak vyplývá i z výše zmíněné zprávy (.pdf, str. 8).

Takový statut by totiž subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií, což znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Tato nejasnost je důvodem k výhradě udělené výroku Ivana Mařáka, jinak je však skutečnost popisována korektně.

První výbuch v muničním skladu ve Vrběticích byl ohlášen 16. října 2014 před 10. hodinou ranní. Druhý den ráno zasedal policejní krizový štáb. Podle policejní zprávy na něm byl přítomen i hasičský sbor, není však jasné, zda byla přítomna i bezpečnostní rada kraje. Kraj informoval o zasedání bezpečnostní rady až 27. října.

Podle nařízení vlády 462/2000 Sb. (§ 13) tvoří krizový štáb členové bezpečnostní rady a stálá pracovní skupina se zástupci složek integrovaného záchranného systému. Nemůžeme však doložit, že 17. října rada zasedla s policejním krizovým štábem. Tisková zpráva kraje přitom uvádí, že kraj celou věc monitoroval již od prvotního výbuchu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože není zcela jasné, zda 17. října zasedla v krizovém štábu i bezpečnostní rada kraje. Nepodařilo se dohledat žádný relevantní zdroj, který by potvrdil svolání bezpečnostní rady kraje do 48 hodin.