Zkušenost z Německa i ze Slovenska, že ten náběh eura řada obchodníků velmi mazaně využila k tomu, aby se k tomu postavila mírným zvýšením cen.
Analýzy, které provedli jak Spolkový statistický úřad, tak Národní banka Slovenska, prokázali, že nárůst cen spojený s přijetím eura se v daných zemích neprojevil. Německá strana nárůst cen spojený s přijetím eura vysloveně neguje. Národní banka Slovenska označuje nárůst cen spojený s přijetím eura za zanedbatelný. Vratislav Kulhánek tedy prezentuje nesprávné fakta.
Problematika zavedení eura sebou přirozeně nese obavy ze zvyšování spotřebitelských cen. Zavedení nové měny vyžaduje dodatečné náklady, které se mohou přímo nebo nepřímo promítnout do výše spotřebitelských cen. Nejzákladnějším ukazovatelem, který danou skutečnost odráží je index spotřebitelských cen, označovaný zkratkou CPI.
Německý statistický úřad ve svých analýzách tvrdí, že v souvislosti se zavedením eura „o nárůstu cen skutečně nelze uvažovat“ (.pdf, str. 1). Od roku 2002, kdy bylo v Německu zavedeno euro v hotovostní podobě, do zkoumaného období listopadu roku 2011 roční nárůst cen dosahoval v průměru 1,6% oproti předešlými roku. 10 let před příchodem eura se roční nárůst cen pohyboval v průměru na úrovni 2,2% oproti předešlému roku. Index spotřebitelských cen tak potvrzuje pozitivní vliv eura na zvyšování spotřebitelských cen v Německu.
Analýza Národní banky Slovenska (NBS) pracuje s harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP) a prokázala, že zavedení eura v Slovenské republice přispělo k zvýšení cen o 0,15% (HICP) při celkové inflaci 2,7%. Pokud tedy 10 eurový tovar v důsledku inflace zdražil o 27 centů, 1,5% z tohoto nárůstu mělo na svědomí přijetí eura. To znamená, že jednu dvacetinu zvýšení ceny je možné připočítat na úkor přijetí eura. NBS proto dospěla k závěru, že „obavy a očekávaní obyvatelstva v souvislosti s cenovým vývojem se nepotvrdili a zavedení eura mělo na cenovou hladinu z krátkodobého hlediska zanedbatelný vliv“ (.pdf, str. 4).
Zavedením eura by se prakticky téměř zneutralizovaly v Evropské unii transakční náklady.
Transakční náklady vznikají při převodu financí z jedné měny do druhé. Pokud mají jednotlivé země Evropské unie své vlastní měny, firmy tak při mezinárodním obchodování ztrácejí na nutnosti konverze měn. Pokud by ale země EU měly jednotnou měnu, tyto náklady by skutečně odpadly (str. 466).
My jsme závislí na exportu, 70 nebo 80 procent GDP (HDP, pozn. Demagog.cz) dělá export.
Saldo zahraničního obchodu netvoří většinu HDP. V tomto tradičním pojetí výpočtu HDP se ale jedná o obchodní bilanci, tedy rozdíl mezi vývozem a dovozem. ČR má dlouhodobě kladnou obchodní bilanci, což znamená, že více exportujeme než importujeme.
V roce 2016 tvořilo saldo zahraničního obchodu cca 7,5 % HDP (saldo obchodu bylo 357 203 mil.Kč). V tomto roce bylo HDP rovno 4 773 240 mil.Kč v běžných cenách. Český export byl v roce 2016 ve výši 3 974 043 mil.Kč v běžných cenách (pdf.,str.35). Poměr mezi absolutní výší českého vývozu v roce 2016 a absolutní výší českého HDP téhož roku je roven 83,26 %. Tato interpretace je ale poněkud zavádějící, neboť HDP se tímto způsobem nepočítá.
Nicméně česká ekonomika je poměrně otevřená zahraničnímu obchodu a vzhledem k malé velikosti naší ekonomiky (ve srovnání s velkými státy např.Německa) je pro české hospodářství export klíčový.
Říkáte (směrem k Hannigovi, pozn. Demagog.cz), že způsob výkonu funkce prezidenta Zemana Vám vyhovuje...
V rozhovoru pro Aktuálně.cz z července tohoto roku Petr Hannig uvedl, že by „s jeho(Zemanovou, pozn. Demagog.cz)politikou pokračoval.“
Naproti tomu se ale vymezuje vůči pokračování stylu:
„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta lidí říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“
Pro Českou televizi v listopadu tohoto roku podobně uvedl: „Mnozí lidé souhlasí s politikou prezidenta Zemana, nechtějí ho však volit kvůli formě jeho chování, jak říkají. Mou formou bude pokora, naslouchání druhým, snaha pochopit jiná stanoviska.“
Z výroků Petra Hanniga sice vyplývá, že s politikou prezidenta Zemana souhlasí a pokračoval by v ní, nicméně by se tak dělo jinou formou, tedy jiným stylem. Celkově proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.
Já jsem v posledních osmi letech dělal něco, čemu se vznešeně říká management vědy, byl jsem v pozici předsedy Akademie věd České republiky a to znamenalo styk s politiky. To znamenalo neustálé potýkání se s politiky, s premiéry, s ministry financí a dalšími politiky. V poslední době měla vláda pozici vicepremiéra pro vědu.
Tomuto výroku jsme se již věnovali v jednom z našich předchozích ověřování.
Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd České republiky (AV ČR) osm let, tedy dle zákona dvě funkční období – od 25. března 2009 do 24. března 2013 a následně od 25. března 2013 do 24. března 2017. Během této doby zastávalo funkci pět premiérů v pěti vládách.
Coby předseda AV ČR se Jiří Drahoš skutečně stýkal s politiky. V roce 2009 jednal s tehdejším premiérem Janem Fischerem o navýšení rozpočtu pro akademii o půl miliardy korun. Tomuto jednání předcházela rozhodnutí vlády naopak snížit rozpočet AV ČR o více než miliardu korun pro rok 2010 a do roku 2012 přibližně na polovinu. Tématem financování AV ČR jsme se více zabývali v listopadu letošního roku, konkrétně v této analýze.
Další jednání/styk s politiky dokládá například pozvání premiéra Petra Nečase na sněm AV ČR v roce 2010, na kterém se měl mimo jiné řešit rozpočet na následující rok, nebo výstup (.pdf) ministra školství Petra Fialy na obdobném zasedání v roce 2012.
Sněmu z letošního roku se účastnil i premiér Bohuslav Sobotka s Pavlem Bělobrádkem a Milanem Štěchem, přičemž Pavel Bělobrádek skutečně zastával od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017 funkci vicepremiéra pro vědu, výzkum a inovace (od 5. do 13. prosince v demisi).
Já jsem nikdy v žádné straně nebyl.
Jiří Drahoš se veřejně prezentuje jako kandidát na prezidenta, který v minulosti nikdy nebyl členem politické strany a neplánuje to ani v budoucnosti. Stejné tvrzení uvádí i na své oficiální osobní stránce, na které zároveň předkládá i lustrační osvědčení o tom, že nikdy nebyl příslušníkem StB.
Nejsou dostupné žádné informace, které by jeho opakované veřejné tvrzení, že nikdy nebyl členem politické strany, vyvrátily.
Čekal jsem také, jestli politické strany vygenerují nějaké kandidáty, jako tomu bylo vždycky v minulosti. Ani z té strany jsem se ničeho nedočkal.
Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.
Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.
Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.
Když jsem třeba přišel s představou strategie Akademie věd pro 21. století, spolupracovat efektivně s průmyslem a se státní správou, tak jsme vedli nejprve velmi dlouhé debaty na úrovni Akademie věd. Já jsem musel ty lidi přesvědčit, já jim to nemohu nařídit jako předseda Akademie věd (...) No a pak jsem s tím šel za politiky a musel jsem zase přesvědčovat je.
Strategie Akademie věd pro 21. stoletíje koncepcí pro budoucí vývoj výzkumu Akademie věd ČR, která byla představena v roce 2014. V rámci této strategie se počítá s rozvojem spolupráce vědy a průmyslu či státní správy tak, aby docházelo k financování výzkumu těmi subjekty, které v konečném důsledky z výzkumu profitují, a zároveň aby byla umožněna snazší mezioborová spolupráce na daných výzkumech. Tato strategie vznikla během předsednického působení Jiřího Drahoše, který dle svých slov za prosazení strategie bojoval.
V textu Ondřeje Kundry je Drahoš z výpovědí politiků vykreslen jako silný a neústupný soupeř, který politickému lobbingu věnoval mnoho úsilí. Text zároveň zmiňuje další strategické kroky jako tiché spojení se zahraničními univerzitami, ve kterých Drahoš přesvědčoval své partnery. Tyto výpovědi se ale váží zejména k období, kdy Rada pro výzkum, vývoj a inovace jednala o výrazném snížení rozpočtu pro AVČR v roce 2009. Rozpočet AVČR byl snížen o více než 0,5 miliardy Kč (.pdf, str. 9), což bylo však méně než bylo původně avizováno. AVČR svou pozici uhájila pravděpodobně i díky Drahošově snaze.
Co se však týče samotného projednávání Strategie AV21, nepodařilo se nám dohledat přímo s jakými akademiky či politiky Jiří Drahoš jednal. Mezi partnery Strategie AV21 patří i politici (mimo jiné i Parlament ČR, Vláda ČR), kteří jsou však partnery jednotlivých výzkumných programů (.pdf, str. 9). Co se týče samotného schválení AV21 v „Návrhu Strategie AV21“ stojí, že „nevyžaduje žádné legislativní změny“, aby financování mohlo probíhat i ve spolupráci s firmami, které mají na výzkumu zájem (.pdf, str. 6). Z těchto informací není jasné, zda a v jaké míře musela pro schválení Strategie jednání s politiky probíhat.
Vykonával jsem čtyři roky funkci prezidenta Evropské federace chemického inženýrství, což je instituce mimo ty klasické evropské struktury (...) Byl jsem jediný široko daleko z oblasti střední Evropy.
Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.
Pořadí prezidentů EFCE:
září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)
leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko
leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie
leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika
leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království
leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko
Když jsme u těch funkcí, já jsem vlastně zvítězil v konkurzu na náměstka generálního tajmeníka NATO (...) To, že jsem nakonec nebyl vybrán, to už byla politika. Tam byli tři kandidáti tzv. na shortlistu a vzali jinou národnost, nezvali Českou republiku.
Výrok Pavla Fischera je z faktického hlediska neověřitelný. Konkurzy na náměstky generálního tajemníka NATO probíhají v různých časových intervalech a jejich průběh není zveřejněn. Pavel Fischer nespecifikuje, kdy k jeho vítězství mělo dojít, tím pádem není možné ověřit ani pravdivost druhé částí jeho tvrzení. Jediným úspěšným českým kandidátem na post náměstka generálního tajemníka zůstává Jiří Šedivý, který se v říjnu 2007 stal náměstkem generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování.
Konkurzy na jednotlivé posty náměstků generálního tajemníka NATO jsou vypsané veřejně a všichni občané členských států NATO se mohou o tyto pozice ucházet. Výsledky konkurzů, ani v podobě tzv. shortlistu se třemi kandidáty, na který se Pavel Fischer odvolává, nejsou veřejné a jedinou zveřejněnou informací nadále zůstává jméno a profil úspěšného kandidáta.
Pokud se Pavel Fischer účastnil konkurzu na náměstka generálního tajemníka NATO před rokem 2007, potom část výroku „vzali jinou národnost“ je pravdivá. Český občan se stal náměstkem generálního tajemníka NATO jen jednou a to v roce 2007, kdy post náměstka pro obrannou politiku a plánování byl přidělen Jiřímu Šedivému, který na poste setrval do listopadu 2010. To však nic nemění na faktu, že tvrzení v celé své podobě nelze věrohodně ověřit.
