Nez.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Pavel Fischer působil v Kanceláři prezidenta republiky za Václava Havla v období 1995 až 2003. První dva roky pracoval pro prezidenta republiky jako tiskový specialista, dále pak jako zástupce tiskového mluvčího a poslední čtyři roky byl ředitelem politického odboru. V současné Kanceláři prezidenta republiky politický odbor není. Prezident Miloš Zeman ho supluje částečně svými poradci a kancléřem, pod kterého přešla agenda.

Z veřejně dostupných zdrojů nelze dohledat, zda Václav Havel pověřoval Pavla Fischera vyjednáváním s politickými subjekty. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Výrok musíme hodnotit jako neověřitelný. I když je pravdou, že bývalý velvyslanec Nicholas Burns byl v Praze v období kolem 30. listopadu 2017 a vedl zde řeč na konferenci Aspen Institutu, nelze z veřejně dostupných zdrojů dohledat přesné znení jeho řeči. Na naší žádost o potvrzení tiskové oddělení Aspen institutu nereagovalo.

Bývalý velvyslenec USA při NATO Nicholas Burns, se dne 30. listopadu 2017 účastnil jako hlavní závěrečný řečník na gala večeře po skončení hlavního programu anglické části každoroční konference Aspen Institutu - The shape of (central) Europe. Text jeho řeči je bohužel nedostupný, ale na svém twitterovém účtu téma shrnul takto:

"I warned democracy is under assault by right wing populists in Hungary, Poland and the Czech Republic itself. Europe needs a new Havel to defend its democratic future."

Z dostupných materiálů nevyplívá, že by Nicholas Burns v období kolem 30. listopadu 2017 řekl, že by jednomyslná aktivace článku 5, byla okamžikem formujícím spojenectví. Nutno poznamenat, že v rozhovoru pro NYTIMES z loňského září při vzpomínce na 11. září 2001 a reakci tehdejších spojenců z NATO, kteří 12. zaří 2001 jednomyslně schválili aktivaci článku 5 Smlouvy, poznamenal toto:

“When we needed allies the most, they were there for us,” Mr. Burns said. “The invocation of Article 5 demonstrated the power of the collective, versus the strength of one country trying to stand alone."

Jiří Drahoš zmiňuje, že o rozvoji venkova mluví Pavel Fischer ve svém programu jen velmi obecně. Konkrétně by očekával, že se bude zmiňovat například o změně rozpočtového určení daní, více financích do regionů, udržení výroby v malých rodinných farmách, kombinaci veřejného a soukromého sektoru nebo dopravní dostupnosti.

Program Pavla Fischera má tři pilíře: Rodina, Bezpečí a Rozvoj regionů.

Je pravdou, že ani v jednom z nich není možné najít konkrétnější informace, o kterých mluví Jiří Drahoš. Pokud jde o téma dopravní dostupnosti a financí v regionech, ve Fischerově programu se pouze obecně hovoří o zajištění služeb, vybudování klíčové infrastruktury a o pořádání školení o dotacích z EU.

Kromě bodů, které zmínil Jiří Drahoš, se v programu Pavla Fischera na téma regionálního rozvoje hovoří o tom, že je potřeba podpořit malé a střední podnikatele.

V rozhovoru Pavel Fischer na Drahošův dotaz odpověděl tak, že jeho zájmem je „vytvořit platformu, kde by se debatovalo.“ Navrhuje, aby se sdílely „ty zkušenosti nejenom s těmi, kterým to nejde podobně jako nám, ale možná že i hledat ty úspěšné, a s nimi pracovat.“ Podrobněji se o tématech zmíněných Jiřím Drahošem nevyjádřil.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože program Pavla Fischera i jeho vyjádření v rozhovoru jsou v tomto ohledu skutečně velmi obecná.

Dle dat Eurostatu v regionální ročence 2017 (.pdf, str. 252) pouze 28 % celkové populace EU žilo na venkově v roce 2015. V menších městech a předměstích 31,6 % a ve velkých městech 40,4 %.

Litva byla jedinou zemí EU, kde většina populace žila na venkově a to 56,2 %. Nejméně lidí žijících na venkově je na Maltě a to pouhých 0,3 %. V Německu žilo na venkově 22,4 % lidí, v Belgii 18 % a v Holandsku 14,7 %.

Zdroj

Když srovnáme údaje ze statistické ročenky z roku 2010 (.pdf, str. 244, 4. sloupec) s výše zmíněnými údaji, můžeme opravdu v řadě zemí sledovat úbytek obyvatelstva na venkově – například v Německu; oproti údajům z roku 2010, kdy žilo na venkově 28,2 % lidí, v nové ročence najdeme číslo 22,4 %. V Belgii je to potom 21,6 % oproti výše zmíněným 18 %, v Holandsku 15,6 % oproti 14,7 % a na Maltě 5,3 % dříve oproti 0,3 % z letošní ročenky.

Alespoň polovina venkovské populace v Bulharsku, Rumunsku a na Maltě byla v riziku chudoby a sociálního vyloučení. Většina členských států, které se k EU přidaly v roce 2004 a později, zaznamenaly vyšší riziko chudoby a sociálního vyloučení mezi jejich venkovskou populací než ve městech nebo předměstích.

Pouze 27,9 % lidí ve věku 30–34 let s vysokoškolským nebo vyšším odborným vzděláním žilo v roce 2015 na venkově. EU se snaží pomáhat rozvoji a konkurenceschopnosti venkova pomocí programu Rozvoj venkova 2014–2020.

Cenu Kyselá žába, kterou občanské sdružení Žába na prameni oceňuje autory nejhorších sexistických výroků, obdržel Miloš Zeman v březnu minulého roku. Prezident byl nominován za svá slova o Češkách unesených v Pákistánu a o ženách v burkách.

Nominovat výroky může kdokoliv, výběr těch „nejlepších“ pak zůstává na porotě. První z „výherních“ výroků se týkal dvou dívek, které byly dva roky v pákistánském zajetí a na jaře roku 2015 se dostaly do Čech. Miloš Zeman tehdy prohlásil: „S děvčaty se určitě nesejdu. Jednaly neprozřetelně a udělaly starosti rodině i českému státu.“„Porota se shodla na tom, že kdyby byli uneseni dva muži, asi by nezněl prezidentův výrok: S chlapci se nesejdu, protože udělali starost rodině i českému státu,“uvedla jako zdůvodnění rozhodnutí Dana Radová, ředitelka Žáby na prameni.

Jak už jsme zmínili, druhý výrok se týkal žen v burkách. Během návštěvy Zlínského kraje v říjnu 2015 líčil Zeman svou vizi České republiky po příchodu migrantů:

„Přijdeme o krásu žen, protože ty budou zahaleny v burkách od hlavy po paty včetně obličeje, kde máte jen takovou látkovou mřížku. Dovedu si představit ženy, kde by to bylo zlepšení, ale takových žen je málo a zrovna tady nikoho takového nevidím,“ pronesl tehdy prezident.

Kromě Kyselé žáby uděluje sdružení Žába na prameni také ocenění Zlatá žába, kterou mohou získat propagátoři rovných příležitostí žen a mužů.

Dodejme, že nehodnotíme oprávněnost udělení tohoto ocenění prezidentu Zemanovi.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“