Nez.

Michal Horáček v kontextu svého výroku hovoří o tom, že nevidí v investičních pobídkách pro zahraniční společnosti budoucnost pro ČR a argumentuje tím, že pobídky získávají společnosti bez oddělení výzkumu a vývoje, což je obvykle případ tzv. montoven.

Naprostá většina investic směřuje v posledních letech do sektorů typu výroba motorových vozidel či kovodělný a kovozpracující sektor, které nemají vysokou přidanou hodnotu a v jejichž rámci se investuje do výrobních závodů. Právě do těchto závodů míří nejvýznamnější investice, třebaže podíl podpořených projektů s vysokou přidanou hodnotou v posledních letech roste. Ve společnosti Hyundai navíc skutečně nemají oddělení výzkumu a vývoje. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý. V souvislosti s tímto hodnocením však musíme jasně dodat, že nijak neposuzujeme v čem je, či není budoucnost ČR.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest – ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb. Projekty s vysokou přidanou hodnotou neboli tzv. high-tech projekty, jejichž podíl se v roce 2015 zvyšoval a které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech.

Pokud se blíže podíváme na investice podle sektoru v roce 2016, z výroční zprávy CzechInvestu za rok 2016 (.pdf, str. 14) vyplývá, že nejvíce investičních projektů bylo ve výrobě motorových vozidel, dřevozpracujícím a papírenském sektoru a plastikářském sektoru. Úplně stejně (z hlediska množství investičních projektů dle sektorů) tomu bylo dle výroční zprávy (.pdf, str. 15) i v roce 2015. V roce 2014 bylo pak podle téže zprávy (.pdf, str. 13) investováno z hlediska sektorů nejvíce projektů opět ve výrobě motorových vozidel, dále v kovodělném a kovozpracujícím sektoru a strojírenském sektoru.

Výroční zprávy za roky 2014–2016 obsahují také seznam 10 nejvýznamnějších investic za daný rok dle výše investice. Z nejvýznamnějších investic za rok 2016 patřila pouze jedna investice do sektoru centra strategických služeb. Jednalo se o high-tech projekt společnosti Kiwi.com. V ostatních případech šlo o investice do výrobních závodů v sektorech výroby motorových vozidel, potravinářském, strojírenském atd.

Nejvýznamnější investice za rok 2015 směřovaly dle výroční zprávy do sektorů výroby motorových vozidel, sektoru kovodělného a kovozpracujícího či elektronického. Ve všech případech se jednalo o investice do výrobních závodů, které neměly vysokou přidanou hodnotu. Rovněž v roce 2015 směřovaly nejvýznamnější investice do takových sektorů, jako jsou výroba motorových vozidel, gumárenský, kovodělný a kovozpracující sektor a obdobné. V sektoru biotechnologie a medicínská technika investovala společnost Mölnlycke, která však na českém území vybudovala „pouze“ závodní továrny.

V minulém roce odešlo do zahraničí v dividendách na 288,7 miliard Kč, v minulých letech byla celková suma o poznání nižší.

Michal Horáček se oproti minulému roku odchýlil od reality o 10 %, v dalších letech však svým odhadem celkovou výši odvedených dividend navýšil asi o 15 až 19 %. Nepřesnost je na hranici naší tolerance, i kvůli vyšším aktuálním číslům však výrok považujeme za pravdivý.

Podle nejnovější studie Doing business, kterou každoročně vydává Světová banka, zaujímá Česká republika v délce stavebního řízení 127. příčku ze 190 hodnocených zemí. Kosovo se skutečně umístilo o pár míst před Českou republikou, konkrétně se nachází na 122. místě. Sierra Leone je v žebříčku výrazně horší, obsadila až 182. místo.

Pro zajímavost můžeme uvést, že první místo ve zmíněném žebříčku obsadilo Dánsko, druhé místo patří Spojeným arabským emirátům a na třetím místě je Nový Zéland.

I přes nepřesnost u Sierry Leone hodnotíme výrok jako pravdivý – Horáček má pravdu, že i v tomto konkrétním ohledu si Česká republika nevede zrovna valně.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k tomu, že nejsou nabízeny vyšší platy. V Německu si pochopitelně pracovníci přijdou na vyšší mzdy, k tomu ale skutečně mohou dostat další benefity. Je také pravdou, že řada Čechů z pohraničí v Německu pracuje.

Definitivně se brány Čechům na pracovní trh otevřely v roce 2011, kdy odpadla administrativní překážka v podobě nutnosti pracovního povolení. Před rokem 2011 pracovalo Čechů v Německu okolo 17 tisíc, po roce 2011 to už bylo přes 27 tisíc.

Podle Úřadu práce (.doc, str. 52) pracuje v sousední spolkové zemi Bavorsko přes 17 tisíc Čechů. V Německu je poptávka po široké škále zaměstnanců, od technických profesí přes prodavače až k lékařům, nelze zcela specifikovat jen jedno odvětví.

Pokud se podíváme specificky na zdravotní sestry, můžeme porovnat nabídku práce z domažlické nemocnice a např. z hodinu a půl vzdálené nemocnice v bavorském Regensburgu. Zatímco v Domažlicích sestrám nabízejí 16 500–27 000 korun měsíčně, v Řezně je to zhruba dvojnásobek. Konkrétně 43–48 tisíc korun.

Co se týče benefitů, jenž mají lákat české pracovníky do Německa, tak například zdravotnickému personálu, kterého je v Německu nedostatek, můžou být nabízeny služební byty, nebo příspěvky na přestěhování rodiny. U řemeslníků (např. u zmíněných svářečů) lze dohledat v nabídkách práce mezi benefity i přídavky na děti.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože skutečnosti ohledně migrantů do České republiky a Československa popisované v programu Michala Horáčka se opravdu odehrály.

Co se týká ruské imigrace ve 20. letech minulého století, která měla být způsobena bolševiky, tato skutečnost se opravdu zakládá na pravdě. Velmi dobře o tom pojednává článek (.pdf, str. 1) historičky Anastasie Kopřivové pro Ústav pro studium totalitních režimů, který doslova říká: „V Československu žila mezi oběma světovými válkami velice početná komunita ruských emigrantů, kteří byli nuceni opustit svou vlast a uprchnout před bolše­vickým terorem. Mladá republika jim poskytla zázemí a podporu.“
Podle tohoto článku nabídla Československá republika ruským uprchlíkům jako jedna z mála pomoc na státní úrovni, financovanou státním rozpočtem. Československo se zavázalo přijmout uprchlíky a mimo jiné například zajistit péči o invalidy, péči o práceschopné uprchlíky (zajištění zaměstnání), péči o studenty či péči o lidi pracující duševně (vědci, žurnalisté, spisovatelé, atd.). Celkový počet ruských uprchlíků není znám, ale jen studentů a pracujících (těch mělo být podle předpokladů asi 5 000) bylo v roce 1925 dohromady asi 25 000; v letech 1921–1937 dosáhla státní podpora na Ruskou pomocnou akci přibližně 508 miliónů Kč.

Utečencům z nacistického Německa jsme taktéž poskytli pomoc – vyplývá to z článku projektu Naši nebo cizí, který zřídilo Židovské muzeum v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy. Z tohoto projektu také vyplývá, že tuto pomoc poskytovali především nestátní pomocné výbory a stát na ně přispíval pouze menší částkou. Že bylo Československo významným útočištěm německých uprchlíků, potvrzuje i článek Michala Frankla ze Židovského muzea v Praze.

Oficiální počet uprchlíků, kteří podle tohoto článku v naší zemi pobývali, byl přibližně 1 500. Oproti situaci s ruskými uprchlíky neexistovala žádná právní úprava, která by přijímání řešila. Většinou tedy taková nařízení byla omezována na to, které osoby nemají býti vpuštěny.

Také informace o přijetí řeckých uprchlíků je pravdivá. Dokládá to článek (.pdf, str. 8) Konstantinose Tsivose z Ústavu řeckých a latinských studií. Podle něj se příchod řeckých uprchlíků datuje do roku 1948, a to jako důsledek řecké občanské války. Zároveň je tato skutečnost potvrzena i dokumentem (str. 2–3) z webu cizinci.cz, který spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zahraničí.

Do Československa se mělo uchýlit přibližně 12–14 tisíc osob, které byly rozmístěny po republice. Tito uprchlíci byli umisťováni především do venkovských oblastí na severu Moravy, později pak i do větších měst. Je však zmiňováno, že Řekové si nemohli stát, kde by se rádi usídlili, vybrat. Toto mělo být rozhodováno v rámci moskevské direktivy či dalších socialistických států.

O imigrantech z bývalé Jugoslávie pak pojednává dokument (.pdf, str. 2–3) z výše zmíněného webu cizinci.cz. Z něho vyplývá, že se k nám v průběhu války v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995 dostalo několik tisíc uprchlíků, především pak bosensko-hercegovských muslimů.

V roce 1991, tedy před tímto konfliktem, se ve sčítání lidu Srbové či Chorvati ještě vůbec neobjevili. Až v roce 2001 bylo z vybraných balkánských zemí (Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Srbsko) přibližně 11 tisíc osob v České republice. Ti byli usazeni nejvíce v Praze a v Brně a pobyt v republice brali jako dočasný, což u některých z nich platí dodnes, a proto si nevyřizují české státní občanství.

Na základě výše uvedeného odůvodnění a informací z relevantních zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).

Miloš Zeman skutečně před minulými prezidentskými volbami slíbil, že v případě svého zvolení bude na Pražském hradě vyvěšena vlajka Evropské unie. Uvedl to např. v rozhovoru pro Události České televize 18. listopadu 2012.

Tento slib následně naplnil, protože necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), konkrétně 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Daný slib jsme pokrývali také v rámci výstupu Sliby Miloše Zemana, který mapoval, nakolik současná hlava státu plní, co před minulými volbami slibovala voličům.

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Podle Ústavy ČR se volby do Poslanecké sněmovny, do Senátu, prezidentské volby i volby do zastupitelstev územní samosprávy konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Horáček konkrétně mluví o volbách do Poslanecké sněmovny a z důvodu tajnosti hlasování odmítá sdělit, koho volil.