Nez.

Marek Hilšer v rozhovoru uvádí, že jedním z témat, kterému by se jako prezident chtěl věnovat, je energetika. V této souvislosti zmiňuje, že by se podle něj měla Česká republika stát více energeticky nezávislou, čehož by chtěl dosáhnout právě „pomocí obnovitelných zdrojů“.

Mezi obnovitelné zdroje energie (OZE) se v českých podmínkách řadí např. energie získávaná z vody, větru, slunečního záření, biomasy, energie kapalných biopaliv či geotermální energie.

Pokud bychom se zaměřili na podíl, který tvoří energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny, tak poslední data zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu na konci listopadu 2021. Podle této statistiky se OZE na spotřebě elektřiny v roce 2020 podílely ze 14,8 % (.pdf, str. 5).

Ve stejném roce se v Evropské unii jako celku podílela energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny ze 37 %. Jen v Rakousku a Švédsku bylo více než 70 % spotřebované elektřiny vyrobeno z obnovitelných zdrojů. Ostatní členské země EU se dle dat Eurostatu pohybují pod touto hranicí. Česko patří mezi pět zemí s nejnižším podílem OZE na spotřebě elektřiny – méně je z tohoto hlediska využívá už jen Lucembursko, Maďarsko, Kypr a Malta.

Ministerstvo průmyslu a obchodu vyčísluje také podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie, tzn. nejen elektřiny. Do této celkové spotřeby se tak započítává (.pdf, str. 30) i spotřeba energie v dopravě a spotřeba energie na vytápění a chlazení (str. 17, 22). V tomto případě v ČR v roce 2020 odpovídal podíl OZE 17,3 %.

Podíl energie z OZE lze také kromě podílu na spotřebě vyjádřit i podílem na výrobě elektřiny. Zastoupení jednotlivých druhů energie na celkovém množství vyrobené elektřiny udává tzv. národní energetický mix, který pravidelně zveřejňuje státní Operátor trhu s elektřinou (OTE). Podle nejnovějších dat za rok 2021 se obnovitelné zdroje na výrobě elektřiny v České republice podílely jen 5,56 %, v roce 2020 to bylo 6,75 %. Ostatní elektřina pocházela z fosilních a jaderných zdrojů.

Skutečnost, že se zastoupení OZE ve spotřebě a výrobě elektřiny liší, je dána mj. rozdílným způsobem výpočtu. Statistika zveřejněná Ministerstvem průmyslu a obchodu, která vyjadřuje podíl OZE na spotřebě, vychází z metodiky EU a do množství vyrobené elektřiny započítává (.pdf, str. 14) např. i výrobu elektřiny pro vlastní spotřebu (typicky solární panely). Národní energetický mix (.pdf) ale tento druh produkce nezmiňuje. Dalším z důvodů rozdílnosti obou statistik je poté i fakt, že spotřeba elektřiny v ČR je dlouhodobě nižší než výroba (.pdf, .pdf, vše str. 7–8), a Česko je tak vývozcem elektřiny. Energetický mix (.pdf) nepracuje přímo s pojmy „dovoz“ a „vývoz“, z množství vyrobené elektřiny u jednotlivých zdrojů ale odečítá množství elektřiny (.pdf, str. 4, 28), které bylo odvedeno do tzv. evropského mixu. Roli tak zde hraje i to, že do tohoto evropského mixu může být v případě jednotlivých zdrojů odvedeno rozdílné množství elektřiny.

Na závěr shrňme, že „podíl obnovitelných zdrojů“ lze posuzovat z různých hledisek. Marek Hilšer ve výroku neupřesňuje, zda mluví o zastoupení obnovitelných zdrojů v rámci celkové spotřeby či výroby elektřiny. Podíl OZE na spotřebě elektřiny nicméně činí Markem Hilšerem zmiňovaných 15 %, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost nicméně doplňme, že na výrobě elektřiny se obnovitelné zdroje dle posledních dostupných dat podílejí jen přibližně ze 6 %.

Marek Hilšer uvádí svou účast na zmíněných protestech jako důkaz toho, že již v roce 2014 poukazoval na zločinnost Putinova režimu. Za oběma akcemi uspořádanými na podporu Ukrajiny stála skupina oMEN. Ta se inspirovala ukrajinskými feministkami Femen, které jsou známy tím, že na svých protestních akcích vystupují částečně – a občas i zcela – nahé.  

Protest na Úřadu vlády se odehrál 8. října 2014 a byl cílen především na tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku. Marek Hilšer tehdy společně s Otakarem van Gemundem, v Česku žijícím Nizozemcem, pronikl na brífink po jednání vlády. Oba se během něj svlékli do půli těla a odhalili tak ukrajinské vlajky a nápisy jako „Premiére odvahu“ či „Braňte svobodu, ne paštiky“. Následně rozvinuli vlajky Evropské unie a NATO.

Hilšer v té době pro Novinky.cz tehdejší situaci shrnul slovy: „Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“ Narážel tak na Sobotkův zdrženlivý postoj ke zpřísnění sankcí, které v několika vlnách uvalila Evropská unie na Rusko kvůli anexi Krymu v březnu 2014. V srpnu téhož roku například Sobotka po mimořádném zasedání Evropské rady uvedl, že si Česko ponechá možnost nesouhlasit s některými sankcemi, které by výrazně poškodily českou ekonomiku.

Protestní akce na ruské ambasádě pak proběhla 25. února 2015. Hilšer se tehdy společně s dalšími šesti členy skupiny oMEN připoutal k plotu ambasády, přičemž sám měl na těle napsáno „Putin killer“, tedy text, na který ve svém výroku odkazuje. Na transparentech či tělech protestujících se dále objevovaly nápisy jako: „Putin murderer, sprostej vrah“, „Ruthless killers, hands off Ukraine“ (tedy „Nelítostní vrazi, ruce pryč od Ukrajiny“) či „Minsk stinks“ (tedy nápis „Minsk smrdí“, jenž odkazoval na II. minskou mírovou dohodu, která byla uzavřena v roce 2015 a která měla ukončit konflikt na Donbasu).

Marek Hilšer se tedy skutečně do protestů proti ruskému režimu a na podporu Ukrajiny zapojoval již v roce 2014. Akce u ruské ambasády, při které měl Marek Hilšer na těle opravdu napsáno „Putin killer“, se ale konala až v roce 2015. Hilšer nicméně v rozhovoru na tento výrok navazuje slovy, že „(…) po sedmi letech tady máme obrovský problém“, čímž danou událost nakonec sám do roku 2015 posouvá. S přihlédnutím k této větě a také k tomu, že zbytek jeho tvrzení je fakticky správný, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou. 

Superhrubou mzdou rozumíme základ pro výpočet daně z příjmu fyzických osob. Ke standardní hrubé mzdě se pro tento účel přičítají odvody zaměstnavatele dotyčné osoby na sociální a zdravotní pojištění. Tento způsob zdanění byl zaveden (.doc, str. 180) v roce 2008 vládou Mirka Topolánka v rámci reformy veřejných financí. V roce 2011 došlo ke schválení daňové reformy, kterou se měla rušit superhrubá mzda (.pdf, str. 163), ale s odkladem účinnosti do roku 2015. Tehdejší vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL však tuto reformu zrušila a superhrubá mzda tak zůstala zachována.

Na konci srpna 2020 oznámila vláda Andreje Babiše, že se kabinet shodl na zrušení superhrubé mzdy. K tomu nakonec došlo skrz pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, protože vládní ČSSD přišla s jinou verzí úpravy daní. Poslanecká sněmovna schválila zrušení konceptu superhrubé mzdy definitivně 22. prosince 2020, a to zejména hlasy ANO, ODS a SPD. Nový zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2021. Základem daně je od té doby pouze hrubá mzda, která podléhá dani 15%, případně 23%, která se uplatní pro příjmy nad 48násobek průměrné mzdy ročně.

Vyjádření ekonomů o důsledcích zrušení superhrubé mzdy zazněla například pro server Peníze.cz: Jak předseda Národohospodářské komise ČSSD Michal Pícl, tak ekonomka, nynější kandidátka na prezidentku a tehdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, hovořili v srpnu 2020 o částce přibližně 90 miliard korun, která, podle nich, bude ve státním rozpočtu chybět právě kvůli zrušení superhrubé mzdy.

Rovněž hlavní ekonom ING Jakub Seidler mluvil o dopadech této změny: „Výpadky v příjmech v řádech vyšších desítek miliard korun nebude jednoduché najít a vysoké deficity se tak patrně stanou v příštích letech běžnou praxí.“ Stejně kriticky hodnotila pro Český rozhlas Dvojka situaci i ekonomka Ilona Švihlíková, která považovala výpadek 100 miliard korun za velice významný pro státní rozpočet. Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská pro Hospodářské noviny upozorňovala na to, že pro takovou změnu je nejhorší doba, a že tento krok významně přispěje ke schodku státního rozpočtu. Zrušení superhrubé mzdy podle ní znamená výpadek v rozpočtu ve výši 80 až 90 miliard korun.

Mezi ekonomy se nicméně objevovaly i názory, které byly vůči zrušení superhrubé mzdy méně kritické. Např. ekonom z finanční skupiny Roklen Dominik Stroukal komentoval zrušení superhrubé mzdy jako „učebnicový krok v recesi“ a věří, že se část peněz, která lidem zůstane, vrátí do ekonomiky zpět. Dle jeho vyjádření pro Echo24.cz však také vnímá silný zásah do státního rozpočtu: „Pro státní rozpočet je to samozřejmě obrovský výpadek, ale pokud by si měla vláda vybrat, kde investovat v době recese 90 miliard, není lepší způsob, než snížení daní zaměstnancům.“ Stejně tak i David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte, si v Hospodářských novinách snížení daní z příjmu pochvaloval. Doporučil jej však kompenzovat jiným opatřením, které by minimalizovalo dopady zrušení superhrubé mzdy.

Dodejme, že dopady na rozpočet zmiňuje také pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, který superhrubou mzdu zrušil. V něm se uvádí (.pdf, str. 8), že na dani z příjmu fyzických osob přijdou veřejné rozpočty o zhruba 85 miliard Kč, na DPH se naopak dle návrhu má vybrat o 6 miliard korun více.

Jak kritika zrušení superhrubé mzdy ze strany ekonomů, tak i odhad dopadu na státní rozpočet tedy odpovídají slovům Marka Hilšera. Ačkoli Hilšerem uvedená částka 100 miliard je horní hranicí těchto odhadů, jeho výrok hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že tzv. superhrubá mzda, zavedená v roce 2008, představovala základ pro výpočet daně z příjmů fyzických osob. Základ v tomto případě tvořil součet hrubé mzdy, odvodu zaměstnavatele na zdravotní pojištění (9 % z hrubé mzdy) a odvodu zaměstnavatele na sociální pojištění (25 % z hrubé mzdy). Daň z příjmu pak činila 15 % ze superhrubé mzdy. To poté odpovídalo (tzv. efektivnímu) zdanění ve výši 20,1 %.

Bývalá vláda Andreje Babiše oznámila konkrétní plán na zrušení superhrubé mzdy v srpnu 2020. Zároveň zástupci tehdejšího vládního hnutí ANO a ČSSD informovali, že počítají se zavedením dvou sazeb daně z příjmu – ve výši 15 % z hrubé mzdy v případě příjmů nepřevyšujících čtyřnásobek průměrné mzdy a ve výši 23 % v případě příjmů vyšších.

Záměr vlády následně kvůli obavám z velkého zásahu do státního rozpočtu kritizoval Miloš Zeman. Někdejší ministryně financí Alena Schillerová po schůzce s expertním týmem prezidenta 20. září 2020 uvedla, že prezident podpořil zrušení superhrubé mzdy a s ním související zavedení 15 % daně z příjmů, ale jen na dobu dvou let. 

Andrej Babiš poté oznámil, že vláda navrhne zrušení superhrubé mzdy skutečně jen na dočasnou dobu. „Myslíme si, že je to potřeba na dva roky, protože samozřejmě rozpočet na rok 2022 bude ještě připravovat naše vláda, ale po volbách potom ten, kdo vyhraje, takže myslím, že je to dobře,“ řekl k tomu Babiš 26. září 2020. Proti tomu se nicméně o den později vymezil někdejší předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček. Konkrétně požadoval zrušení superhrubé mzdy trvale, zároveň také zmiňoval, že by podpořil zákon, který by na dva roky zavedl daň z příjmu ve výši 15 % a poté by tuto daň zvýšil na přibližně 19 % (video, čas 14:00 – 15:45). Pro doplnění – nahrazení superhrubé mzdy sazbami ve výši 19 % a 23 % bylo součástí programového prohlášení vlády Andreje Babiše z roku 2018 (.pdf, str. 5).

V rozhovoru pro rádio Frekvence 1 o tomto tématu 27. září 2020 také mluvil prezident Zeman. „Jan Hamáček nepochopil, o čem v tom společném návrhu premiéra Babiše a mě jde. To je totiž přesně to, co navrhuje i on. Nemluvme teď vůbec o termínu superhrubá mzda, to je jenom způsob, jak vypočítat základ daně z příjmu. To, co je rozhodující, je daňový výnos. A jak jistě víte, daňový výnos je součin základu daně a daňové sazby. My navrhujeme, aby to teď kleslo na těch 15 % z dnešních 19 %, a za dva roky, stejně tak, jak to navrhuje pan předseda Hamáček, se to zase vrátilo.” (audio, 1:52)

V reakci na to poté Andrej Babiš ve stejný den prohlásil, že chce „zrušit superhrubou mzdu navždy“, a předchozí mediální zmínky o omezení na dva roky označil za „chybné interpretace“ jeho vyjádření (video, 7:03). Dále uvedl, že se s prezidentem Zemanem dohodl (video, čas 8:15), že superhrubá mzda bude zrušena natrvalo a dva roky bude doba, po kterou bude snížené pouze efektivní zdanění.

26. října 2020 pak k daňovému balíčku, který v té době projednávala Poslanecká sněmovna, předložil Andrej Babiš pozměňovací návrh (.pdf), jímž mělo dojít právě ke zrušení superhrubé mzdy (.pdf, str. 2, § 6 odst. 12). V důvodové zprávě k návrhu Babiš argumentoval tím, že její zrušení s sebou přinese „snížení daňového zatížení zaměstnanců” (str. 7). Zároveň také Babiš navrhl nastavit sazby daně z příjmu na 15 % a 23 % (str. 3).

Zakotvení omezení platnosti na dva roky přímo do zákona Andrej Babiš nenavrhnul. Důvodová zpráva jen obecně uvádí, že snížení daňového zatížení „je zamýšleno pouze jako dočasné, a to na 2 roky s tím, že o definitivním daňovém režimu a výši sazeb bude rozhodnuto dle aktuálního ekonomického a fiskálního vývoje” (.pdf, str. 7). Alena Schillerová tehdy ve Sněmovně vysvětlovala, že omezení doby na dva roky podle ní není legislativně možné: „Takže to je napsané pouze v důvodové zprávě. Prostě legislativně technicky to jinak nešlo.“ 

Pozměňovací návrh Sněmovna přijala. Prezidentův mluvčí následně uvedl, že Miloš Zeman bude celý daňový balíček vetovat. Jedním z důvodů byla právě skutečnost, že v něm nebylo explicitně uvedeno, že zrušení superhrubé mzdy a zavedení sazeb daně z příjmu ve výši 15 % (a 23 %) bude platit jen dva roky. Prezident Zeman nakonec daňový balíček nevetoval, ale jen nepodepsal, a zákon tak nakonec i bez jeho podpisu vstoupil v účinnost začátkem roku 2021.

Na závěr shrňme, že se zrušení superhrubé mzdy jen na dva roky do výsledné podoby daňového balíčku nedostalo. Časové omezení obecně pro „snížení daňového zatížení práce“ zmiňuje důvodová zpráva (.pdf, str. 7) k návrhu, díky němuž ke zrušení superhrubé mzdy došlo. Z některých mediálních vyjádření Andreje Babiše ze září 2020 vyplývá, že dříve skutečně hovořil o zavedení dvouleté doby platnosti zrušení superhrubé mzdy, později nicméně mluvil o časovém omezení jen v případě nastavení sazeb daně z příjmu na 15 % a 23 %. Výrok Marka Hilšera tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pavel Fischer v rozhovoru zmiňuje, že ohlásil kandidaturu na prezidenta ještě před senátními volbami v říjnu 2018, kterými následně úspěšně prošel. Poukazuje přitom na to, že „není lepší test pro politika, než jsou volby“.

Ve volbách do Senátu v roce 2018 kandidoval jako nestraník za obvod Praha 12. V prvním kole, které probíhalo 5. a 6. října, se tehdy umístil na 1. místě. Ve druhém kole o týden později následně s přehledem porazil Evu Tylovou kandidující za Piráty. Jeho vítězství bylo oznámeno 13. října 2018.

Fischer o svém záměru kandidovat na prezidenta republiky mluvil například právě 13. října. Po získání mandátu senátora uvedl: „Počítám s tím, že za čtyři roky bude ČR v jiném světle a bude mít možná úplně jinou agendu než dnes. Sám za sebe se ale chci připravit, aby voliči se mnou mohli počítat.“

Podobně se vyjadřoval už i v únoru 2018, tedy krátce po lednových prezidentských volbách, kterých se také účastnil a v nichž skončil na třetím místě. Na otázku, zda uvažuje o kandidatuře v prezidentských volbách v roce 2023, tehdy uvedl (video, 9:40): „Já mám pocit, že se nám podařilo něco nebývalého, během tří měsíců jsme získali obrovskou podporu a fantastický výsledek. Zároveň mám ale pocit, že nám chyběl čas, že jsme něco nedokončili, že tady zůstala nedodělaná práce. Proto jsem připraven, budou-li k tomu podmínky příhodné, znovu kandidovat a ucházet se o přízeň a o důvěru občanů.“

Pavel Fischer tedy mluvil o svém úmyslu kandidovat v nadcházejících prezidentských volbách skutečně i v době před svým zvolením na post senátora. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost však doplňme, že oficiálně kandidaturu na Hrad oznámil letos 18. října.

Pavel Fischer v kontextu výroku uvádí, že si váží práce analytiků, kteří zpracovávají předvolební průzkumy, a že těmto průzkumům důvěřuje. Své tvrzení podtrhuje vlastní profesní zkušeností v této oblasti.

Senátor a kandidát na prezidenta Fischer byl ředitelem organizace STEM, která provádí veřejné průzkumy. Na pozici ředitele této společnosti působil od 4. listopadu 2015 do 20. října 2017. Na tento post rezignoval kvůli své kandidatuře v prezidentských volbách 2018. Novým ředitelem STEM se stal v dubnu 2018 sociolog Martin Buchtík. 

Doplňme, že historie tohoto výzkumného střediska sahá do roku 1990. V roce 1994 se pak z organizace vyčlenila sesterská společnost STEM/MARK, která se zaměřuje na výzkum trhu, spotřebního chování a médií.

Senátor Pavel Fischer ohlásil svou kandidaturu v prezidentských volbách 2018 později než většina jeho soupeřů, přesněji až na začátku října 2017. První kolo voleb se tehdy konalo 12. a 13. ledna 2018 a tento termín byl vypsán již v srpnu 2017.

V prvních průzkumech v listopadu, přesněji zmiňme ten od agentur Kantar TNS a Median pro Českou televizi, byl Pavlu Fischerovi ve volbách připisován zisk pouze 2,5 % hlasů. Výrazně tedy zaostával za první trojicí kandidátů: Milošem Zemanem s 42 %, Jiřím Drahošem se 30 % a Michalem Horáčkem se 16,5 %. V průzkumu se umístil také za bývalým premiérem Mirkem Topolánkem, který by podle tohoto volebního modelu získal 4,5 % hlasů.

Tentýž volební průzkum Fischerovi zároveň připisoval volební potenciál (tedy podíl respondentů, kteří jeho volbu zvažovali) ve výši 11,5 %. To nakonec nebylo daleko od reálného zisku v prvním kole prezidentských voleb, ve kterém se umístil na celkovém třetím místě s 10,23 % hlasů. Jiří Drahoš, který se umístil o jednu příčku výše a postoupil tak do druhého kola, tehdy obdržel 26,6 % hlasů. Podpořilo jej o zhruba 840 tisíc voličů více než Pavla Fischera.

V průběhu předvolební kampaně Fischerův zisk ve volebních průzkumech stoupal. Průzkum agentur Kantar TNS a Median, který Česká televize zveřejnila 17. prosince 2017, například přisuzoval Pavlu Fischerovi zisk 5 % hlasů a celkové 5. místo. Jeho volební potenciál dokonce přesáhl hranici 20 %. Podle posledního průzkumu těchto agentur před prvním kolem prezidentských voleb, který vyšel 8. ledna 2018, by Pavla Fischera volilo 7 % respondentů, a podle volebního modelu by tak skončil na 4. místě.

Jak hodnotí sociolog Daniel Prokop, za velmi výrazným nárůstem Fischerova zisku mohla stát například jeho kampaň na sociálních sítích: „Byl relativně vidět na sociálních sítích, dostal podporu některých osobností. Možná mu také pomáhalo, že se začal umisťovat v průzkumech v první pětici.“

Senátor a kandidát na prezidenta Pavel Fischer tvrdí, že Petr Pavel a Andrej Babiš byli členové Komunistické strany Československa (KSČ), a zároveň zmiňuje, že se zapojili do represivních složek tehdejšího režimu. V první části odůvodnění se zaměříme na členství obou politiků v KSČ.

Členství v KSČ

Andrej Babiš vstoupil do KSČ v roce 1980. V roce 2013 to označil za chybu a prohlásil, že byl ke vstupu do strany donucen svou matkou, která mu chtěla zajistit karierní postup. Údajně mělo jít o kariéru v podniku zahraničního obchodu Chemapol Bratislava, kam bývalý premiér nastoupil v roce 1978. Členem strany byl Andrej Babiš až do roku 1989 (.doc, str. 1).

Petr Pavel o vstup do KSČ požádal v únoru roku 1983, plnohodnotným členem strany byl poté od roku 1985. Během jeho studia jej spolužáci zvolili předsedou základní organizace KSČ. Ze strany následně vystoupil v listopadu 1989. Rovněž Petr Pavel své členství v KSČ považuje (video, čas 7:36) za chybu.

Represivní složky státu

Represivní složky v Československé socialistické republice (ČSSR) tvořily především policejní sbory a armáda, nad nimiž měla kontrolu Komunistická strana Československa. Hlavním nástrojem upevňování moci komunistů v ČSSR byla – spolu s Lidovými milicemi – zejména Státní bezpečnost (StB), tj. tajná policie.

Cílem StB bylo bojovat proti „vnitřnímu“ i „vnějšímu" nepříteli, k čemuž sloužily její složky – civilní kontrarozvědka, rozvědka a vojenská kontrarozvědka. Budovala navíc i rozsáhlou síť „agentů“, kterou tvořili jak dobrovolní, tak přinucení spolupracovníci.

Komunistická strana ihned po uchopení moci v únoru 1948 provedla rozsáhlé čistky mj. i v armádních strukturách, následkem čehož si zajistila úplnou kontrolu nad armádou, která od 50. let (.pdf, str. 17) nesla název Československá lidová armáda (ČSLA). Zejména v důstojnickém sboru našli své místo lidé oddaní režimu a součástí vojenské služby nebyl jen fyzický výcvik, ale také systematická politická výchova ve prospěch KSČ.

Armáda nesloužila jen pro obranu proti „vnějšímu“ nepříteli, ale i k případnému potlačení nepokojů na území Československa. ČSLA byla např. v roce 1953 nasazena proti demonstrantům, kteří vyšli do ulic vyjádřit nesouhlas s měnovou reformou. Armáda vůči občanům zasahovala i během prvního výročí Pražského jara v roce 1969. Dodejme, že o ozbrojenou vojenskou výpomoc mohlo požádat mj. Ministerstvo vnitra nebo krajské správy StB (.pdf, str. 118).

Spojitost Petra Pavla a Andreje Babiše s represivními složkami

Andrej Babiš se v roce 1980 podle dokumentů slovenského Ústavu paměti národa stal důvěrníkem Stb a později také agentem pod krycím jménem „Bureš“. Předseda hnutí ANO kvůli archivním svazkům, podle kterých s StB jako agent spolupracoval, na zmíněný slovenský ústav 17. ledna 2012 podal žalobu.

Okresní soud a následně i vyšší soudy rozhodly, že je Andrej Babiš jako agent ve svazcích Stb veden neoprávněně. Ústav paměti národa se poté odvolal až k Ústavnímu soudu, který rozhodl o zrušení předchozích rozsudků. Bratislavský krajský soud v červnu 2022 v obnoveném líčení nakonec zamítl žalobu Andreje Babiše, že je neoprávněně veden jako agent StB. Dle dostupných zdrojů tedy bývalý premiér skutečně agentem byl.

Co se týče Petra Pavla, ten podle zveřejněného lustračního osvědčení z roku 1992 v StB nebyl, byl ovšem příslušníkem Československé lidové armády. V armádě působil (.pdf, str. 5) od roku 1983 do roku 2018. Svou kariéru v tehdejší Československé lidové armádě v 80. letech začínal jako velitel čety u 22. výsadkového pluku speciálního určení v Prostějově. Tento vojenský útvar byl v té době zařazen (.pdf, str. 21) pod Zpravodajskou správu Západního vojenského okruhu (.pdf, str. 37). Formálně byl tedy generál Pavel příslušníkem zpravodajských služeb již od počátku svého působení v Československé lidové armádě (video, 37:50).

Upřesněme, že se formálně jednalo o vojenskou rozvědku (.pdf, str. 9), která podléhala Federálnímu ministerstvu národní obrany. Nešlo tedy např. o vojenskou kontrarozvědku, jež se věnovala např. odhalování aktivit západních tajných služeb na našem území a spadala pod tehdejší ministerstvo vnitra (.pdf, str. 9), či civilní kontrarozvědku, patřící ke Státní bezpečnosti (.pdf, str. 9).

Závěr

Závěrem shrňme, že oba zmiňovaní kandidáti na prezidenta, tedy jak Andrej Babiš, tak Petr Pavel, byli členy Komunistické strany Československa. Předseda hnutí ANO Babiš podle dostupných informací zahájil spolupráci s StB a později se stal také agentem. Petr Pavel pak byl příslušníkem zpravodajských služeb a působil v Československé lidové armádě. Lze tedy říci, že se oba kandidáti zapojili do represivních složek komunistického režimu, a výrok Pavla Fischera tak hodnotíme jako pravdivý.

Na začátek uveďme, že současný kandidát na post hlavy státu Pavel Fischer se prezidentského klání účastnil i před pěti lety. V tomto výroku bývalý diplomat Fischer tvrdí, že před koncem minulých prezidentských voleb existovaly předpovědi o tom, že kdyby volební kampaň pokračovala ještě dva týdny, mohl se dostat druhého kola voleb na post hlavy státu.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by takové odhady či volební průzkumy existovaly. Obrátili jsme se proto na tiskovou mluvčí Fischerovy nynější prezidentské kampaně s dotazem, z jakých predikcí bývalý diplomat Fischer vychází. Doposud jsme odpověď neobdrželi.

Predikce, ze kterých Pavel Fischer mohl ve svém výroku vycházet, nemusí být nutně veřejné. Mohou jimi disponovat například pouze týmy ve volební kampani. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Pro kontext dodejme, že Pavel Fischer vstoupil před pěti lety do boje o Hrad začátkem října 2017. Oznámil tedy svou kandidaturu později než většina ostatních kandidátů a zpočátku byl i relativně neznámou postavou. Listopadový průzkum agentur Kantar TNS a Median pro Českou televizi mu tehdy ve volbách přisuzoval zisk 2,5 % hlasů. Začátkem ledna 2018 by pak podle volebního modelu stejných agentur obdržel 7 % hlasů. Fischer nakonec skončil ve volbách na třetím místě, a to se ziskem více než 10 % hlasů. Druhý v pořadí Jiří Drahoš obdržel v prvním kole 26,6 % hlasů a získal o zhruba 840 tisíc hlasů více než Pavel Fischer.

To, že Pavel Fischer vstoupil do kampaně poměrně pozdě, komentoval například tehdejší senátor Zdeněk Papoušek, který Fischerovu kandidaturu také sám podepsal: „Bohužel začal s kampaní pozdě, ale myslím, že při té dynamice se to může ještě za týden zvednout tak, že se možná budeme divit,“ uvedl v lednu 2018 před prvním kolem voleb.

Frank-Walter Steinmeier poprvé zastával post ministra zahraničních věcí Spolkové republiky Německo v letech 2005 až 2009 a v těchto letech byl také jejím vicekancléřem. Podruhé nastoupil do čela ministerstva zahraničí v roce 2013 a tuto pozici zaujímal až do ledna 2017. V únoru téhož roku byl poprvé zvolen prezidentem SRN. 

K jeho znovuzvolení pak došlo 13. února 2022. Při této příležitosti pronesl Steinmeier proslov, v němž mimo jiné hovořil také o současné eskalaci vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Uvedl, že za eskalaci, a tedy i případný konflikt na východě Ukrajiny, nese odpovědnost právě Rusko, a vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina, aby „uvolnil smyčku kolem krku Ukrajiny a hledal společnou cestu, která zachová mír v Evropě“.