Piráti

V posledních sněmovních volbách na podzim loňského roku kandidovali Piráti společně s hnutím STAN. Koaliční smlouva těchto dvou uskupení byla přijata (.pdf, str. 1) 22. prosince 2020. Že se jedná pouze o dohodu k nadcházejícím sněmovním volbám, svědčí její celý název „Koaliční smlouva pro volby do poslanecké sněmovny konané v roce 2021“. V příloze č. 2, konkrétně v podkapitole Základní principy koalice, je i bod (.pdf, příloha č. 2, str. 2), ve kterém stojí: „Ačkoliv se tato koaliční smlouva uzavírá pouze pro volby do Poslanecké sněmovny konané v roce 2021 a navazující volební období, koaliční strany deklarují, že mají zájem spolupracovat na všech úrovních. Postup na těchto úrovních je však v gesci příslušných organizačních jednotek koaliční strany.“

Obě partaje se tedy dohodly pouze na spolupráci pro sněmovní volby v roce 2021. Pro kontext uveďme, že bezprostředně po zveřejnění výsledků sněmovních voleb mluvil předseda Pirátů Bartoš i o možnosti utvoření společného poslaneckého klubu. Nakonec však utvořili Piráti a hnutí STAN poslanecké kluby zvlášť, což ale také bylo již předem dohodnuto (.pdf, příloha č. 2, str. 6) v koaliční smlouvě, konkrétně její druhé příloze.

Ivan Bartoš rovněž nepopíral značné zklamání z výsledků. Piráti totiž vlivem preferenčních hlasů (neboli tzv. kroužkování) získali jen 4 poslance, Starostové přitom obdrželi 33 poslaneckých křesel. Po volbách si Piráti nechali zpracovat svou analýzu, kterou následně zveřejnil server Neovlivní.cz. V analýze se píše, že se Starostové měli opakovaně dopouštět porušení koaliční smlouvy, hlavně co se týče osobnostní kampaně a kroužkování. Europoslanec za Piráty Mikuláš Peksa pak v rozhovoru pro iRozhlas vyjádřil neochotu podílet se společně se STAN na dalších koaličních uskupeních. Jako „nepravděpodobnou“ označil pro iDnes další spolupráci s Piráty také předseda hnutí STAN Vít Rakušan.

V posledních sněmovních volbách, na podzim loňského roku, kandidovali Piráti společně s hnutím STAN. Koaliční smlouvu (.pdf) oba politické subjekty podepsaly na konci roku 2020. Kromě programové vize, se kterou se tato koalice ucházela o přízeň voličů, obsahovala smlouva i přílohu s názvem „Finanční dohoda“. V ní se řeší nejen financování předvolební kampaně a hospodaření se společným majetkem, ale i to, jakým způsobem si obě partaje rozdělí po volbách státní příspěvky, na které mají ze zákonanárok.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že předseda Pirátů Bartoš mluví pouze o povolebním vyrovnávání účtů, a tak se v našem hodnocení budeme zabývat pouze jím.

Příspěvek na úhradu volebních nákladů

Po sněmovních a evropských volbách se vyplácí jednorázový příspěvek na úhradu volebních nákladů. Když subjekt ve volbách do Poslanecké sněmovny získá nejméně 1,5 % hlasů, dostane za každý hlas 100 Kč. (U voleb do Evropského parlamentu je minimální hranice procentního zisku snížena o půl procentního bodu, za každý obdržený hlas je pak sazba 30 Kč.)

Ve smlouvě mezi Piráty a hnutím STAN se počítalo s tím, že se obdržená částka z tohoto příspěvku rozdělí mezi oba politické subjekty podle tzv. rozhodného poměru. Ten se odvíjel od počtu získaných poslaneckých křesel. Pokud by Piráti a Starostové získali například celkem 100 mandátů, dělil by se tento příspěvek v poměru 1,703 : 1 ve prospěch Pirátů. Při zisku 54 a méně poslanců, což se nakonec na základě výsledků voleb i stalo, je pak poměr 2,25 : 1. Piráti si tak podle Ministerstva financí přišli na více než 58 milionů korun a hnutí STAN na bezmála 26 milionů korun.

Stálý příspěvek

Stálý příspěvek získá strana či hnutí, které v posledních sněmovních volbách obdrží minimálně 3 % všech hlasů. Částka činí 6 milionů korun ročně s tím, že za každou další získanou desetinu procenta hlasů obdrží strana ještě 200 000 Kč každý rok. Pokud je však jejich volební výsledek vyšší než 5 %, podpora se dále nezvyšuje. Maximálně je tak možné získat 10 milionů korun ročně.

V situaci, kdy do voleb kandiduje koalice, je podle zákona u stálého příspěvku rozhodující „dohoda o podílu členů koalice na volebním výsledku“. Koaliční smlouva Pirátů a Starostů na ni myslí a počítá přitom se třemi situacemi. Pokud by byl volební výsledek minimálně 10 %, započítá se každé straně smlouvy 5 % s tím, že zbytek volebního výsledku se rozpočítá tak, aby odpovídal rozhodnému poměru, o kterém jsme psali výše.

Pokud by koalice získala ve volbách alespoň 6 %, ale méně než 10 %, připadne každé straně přesně polovina volebního výsledku koalice. V případě zisku méně než 6 % hlasů připadne pro účely nároku na podporu vše Pirátům, kteří ale musí následně polovinu obdrženého stálého příspěvku dát hnutí STAN.

Příspěvek na mandát a příspěvek na podporu činnosti politického institutu

Za každý mandát poslance pak náleží podle zákona straně či hnutí částka 900 000 korun. Piráti a hnutí STAN se ve své koaliční smlouvě dohodli, že si celkovou částku, která odpovídá příspěvkům za všechny poslance koalice, rozdělí podle již zmiňovaného rozhodného poměru.

Smlouva zmiňuje i příspěvek na činnost politického institutu. Z údajů Ministerstva financí ale vyplývá, že ani jeden z politických subjektů tuto podporu nečerpá. Tento druh příspěvku odpovídá 10 % celkové výše příspěvku na činnost, kam spadá stálý příspěvek a příspěvek na mandát. Příspěvek na mandát se přitom netýká jen poslaneckého křesla, ale i pozice senátora a člena zastupitelstva kraje (včetně hlavního města Prahy).

Nevyužité prostředky

Jediný bod koaliční smlouvy, který souvisí s povolebním vyrovnáváním financí, ale zároveň nemá co do činění se státními příspěvky, se týká nevyužitých prostředků a společného majetku po konci kampaně. Dohoda říká, že se tyto prostředky rozdělí mezi obě partaje, a to v poměru, v jakém se oba subjekty zavázaly na kampaň přispět. Piráti podle smlouvy přispěli 33 miliony korun, vklad hnutí STAN byl o něco nižší, konkrétně 16 milionů korun.

Předseda Pirátské strany Bartoš výrok zmiňuje ve svém komentáři ke stávajícím kontaktům hnutí STAN s Michalem Redlem, podnikatelem aktuálně obviněným z korupce v kauze pražského dopravního podniku. V ověření shrneme kauzu europoslance Stanislava Polčáka z roku 2017 a reakce politiků STAN na ni.

V únoru 2017 upozornil Český rozhlas Radiožurnál, že europoslanec za hnutí STAN Polčák konzultoval nominace na důležitá místa ve firmách hlavního města Prahy a na magistrátu s Michalem Redlem. Přesněji tomuto podnikateli přeposlal e-mail od svých kolegů z pražského hnutí STAN. V dopise Starostové žádali Polčáka o radu, koho do těchto pozic vybrat. Polčák v reakci uvedl, že chtěl o radu požádat Redlova otce, který dle něj nemá e-mail.

Závažná je v tomto případě právě minulost Michala Redla, známého z kauz odsouzeného Radovana Krejčíře. Redlovo stíhání bylo zastaveno kvůli lékařskému potvrzení o vážné duševní nemoci. Doplňme, že Redlova nesvéprávnost byla v minulosti zpochybňována, v současnosti je pak Redl podle vyšetřovatelů z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) i státních zástupců svéprávný. Podle informací deníku Právo Redlovu svéprávnost kriminalisté vyšetřují i zpětně, aby ověřili, zdali byl v době vyšetřování kauz kolem Radovana Krejčíře skutečně duševně nemocný.

V reakci na tuto událost se Polčák rozhodl, že nebude kandidovat na sněmu STAN v březnu 2017 na žádnou volenou funkci v hnutí. Toto rozhodnutí Polčák zveřejnil v prohlášení, ve kterém sdělil, že nechce, aby byla celá věc zneužita k poškození pověsti hnutí STAN.

Kontakt s Redlem přiznali i další členové STAN, konkrétně tehdejší předseda Petr Gazdík, někdejší zlínský primátor Miroslav Adámek a jeho náměstek Ondřej Běťák. Ti přitom tvrdili, že o Redlově napojení na Krejčíře nevěděli. K vazbám na Michala Redla se vyjádřil i tehdejší šéf hnutí Petr Gazdík, který uvedl, že s ním nebyl „v pravidelném kontaktu“ a občas ho vídal např. na společenských nebo kulturních akcích. Nedohledali jsme žádnou zmínku o tom, že by některý z těchto členů STANu vzdal kandidaturu na volenou funkci. Petr Gazdík na sněmu Starostů a nezávislých v březnu 2017 obhájil předsednický post. Miroslav Adámek následně v roce 2018 např. kandidoval v komunálních i senátních volbách.

Jelikož v návaznosti na kauzu odstoupil z kandidátky pouze Stanislav Polčák, hodnotíme výrok jako zavádějící.

V prosinci 2017 proběhla na fóru Pirátské strany vnitrostranická anketa. V té mohli členové strany vyjádřit svou podporu jednomu z prezidentských kandidátů ve volbách, které poté proběhly v lednu 2018. Doplňme, že jak v minulých, tak v těchto prezidentských volbách nemá Pirátská strana vlastního kandidáta.

Svůj názor v pirátské anketě vyjádřilo celkem 289 hlasujících. Výsledek této nezávazné ankety byl vcelku zřejmý. Prezidentský kandidát Marek Hilšer získal 123 hlasů, což tvořilo 43 % z celkového počtu udělených hlasů. Dalšími kandidáty s relativně vysokou podporou byli Jiří Drahoš (59 hlasů, 20 %) a Michal Horáček (49 hlasů, 17 %). Ostatní kandidáti dosáhli nejvýše na 5 % hlasů. Uveďme například, že Miloš Zeman jako kandidát tehdy obhajující prezidentský post získal 12 hlasů, tj. pouhá 4 %.

Upřesněme, že anketa z prosince 2017 zahrnovala jen oficiální kandidáty na prezidenta, kteří v té době již podali přihlášku k volbám Ministerstvu vnitra a splnili zákonem dané podmínky. Ostatní osobnosti, které se dříve chtěly ucházet o prezidentský post, anketa neobsahovala. Právě o splnění formálních podmínek pravděpodobně mluví Ivan Bartoš, když zmiňuje „relevantní kandidáty, kteří splňují ta kritéria“. Dodejme, že podobná anketa Pirátů k nadcházejícím prezidentským volbám v roce 2023 se od té předchozí mírně liší, protože nynější kandidáti mají na splnění podmínek nutných pro přihlášení k volbám čas až do listopadu 2022.

Ačkoliv předseda strany Ivan Bartoš hovoří o čtyřech kandidátech, kteří v anketě v roce 2017 získali mezi Piráty relevantní podporu, ve skutečnosti se jednalo jen o tři. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Ivan Bartoš hovoří o anketě, která běží na pirátském online fóru. V ní může volit každý registrovaný člen strany, k dispozici má 3 hlasy, které může i změnit. Anketa sleduje, koho pirátští členové zvažují volit v příštích prezidentských volbách. K 2. srpnu 2022 hlasovalo celkem 385 uživatelů, kteří rozdali 861 hlasů. Nejvíce hlasů dostala bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová (245 hlasů), následovaná generálem Petrem Pavlem (196 hlasů) a senátorem Markem Hilšerem (152 hlasů). Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro zajímavost uveďme, že podobnou anketu si Piráti na svém fóru uspořádali již před minulými prezidentskými volbami v roce 2018. V 1. kole dostal nejvíce hlasů Marek Hilšer, ve 2. kole získal nejvyšší podporu Jiří Drahoš.

1. srpna 2022 vyšel průzkum agentury Median, podle kterého by nyní první kolo prezidentské volby (.pdf, str. 7) vyhrál Andrej Babiš (25,5 %), následovaný generálem ve výslužbě Petrem Pavlem (21 %). Bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová by podle téhož průzkumu skončila se 7 % na čtvrtém místě, za odborovým předákem Josefem Středulou (9 %).

22. července 2022 vydala svůj prezidentský volební model také agentura Ipsos. Podle jejího průzkumu by taktéž zvítězil Andrej Babiš (31,7 %), opět následovaný Petrem Pavlem (23,8 %). Na třetím místě by se dle těchto informací umístila Danuše Nerudová se ziskem 10,8 %.

Doplňme, že podrobnější data agentury Ipsos zveřejněná Deníkem N ukazují, že mezi voliči Pirátské strany (jejímž předsedou je Ivan Bartoš) by největší podporu získal senátor Marek Hilšer, a to necelých 33 % (Deník N, 29. července 2022, str. 8). Dle průzkumu by 18 % příznivců Pirátů dalo hlas Danuši Nerudové, stejný počet pak i Petru Pavlovi. Pro kontext zmiňme, že ani jeden ze dvou hlavních favoritů prezidentských voleb oficiálně kampaň neoznámil. Petr Pavel se podle médií k oznámení kandidatury chystá na konci prázdnin, Andrej Babiš až na začátku listopadu.

Ministr zahraničí Jan Lipavský se vyjadřuje k řeči ruského prezidenta Vladimira Putina při příležitosti letošních oslav ruského Dne vítězství. Reaguje na dotaz moderátora, zda můžeme obsah prezidentova proslovu vnímat jako projev slabosti, způsobený absencí výraznějších úspěchů během invaze na Ukrajinu. 

Jan Lipavský v rozhovoru souhlasil s názorem, že Rusku se (ke dni výroku 9. května) nedařilo dosahovat vytyčených vojenských cílů. Dokládal to tím, že i v Mariupolu, který se téměř celý dostal pod kontrolu ruských sil na konci dubna, se k 9. květnu stále bránily poslední zbytky ukrajinských vojáků. Odhady, kolik jich v areálu oceláren Azovstal na okraji města tehdy bylo, se nicméně různí. Britský deník The Guardian například 8. května 2022, tedy den před ověřovaným rozhovorem, psal o dvou tisících ukrajinských vojáků. 10. května pak Česká televize v doprovodném článku k rozhovoru se starostou Mariupolu zmínila „více než tisíc“ vojáků.

Civilisté, kteří se v areálu oceláren Azovstal ukrývali, byli na začátku května všichni evakuováni, a v železárnách tak ke dni výroku zůstali pouze ukrajinští vojáci.

Zaměřme se krátce na to, že ministr Lipavský zvolil jako příklad ruského neúspěchu právě obranu ukrajinských vojáků v Mariupolu. Do povědomí široké veřejnosti se Mariupol dostal především jako cíl dlouhodobého masivního bombardování ze strany ruské armády. Město je podle BBC pro Rusko významné hned z několika důvodů. Z hlediska vojensko-strategického znamená jeho ovládnutí zajištění pozemního koridoru mezi okupovaným Krymem a Donbasem. Významný je Mariupol i z ekonomického hlediska. Zdejší přístav je totiž důležitým dopravním uzlem v Azovském moři, sloužícím k exportu ukrajinské oceli, uhlí a dalších surovin. Doplňme, že ocelárny Azovstal patří mezi největší v Evropě.

Mnichovská bezpečnostní konference je předním světovým fórem pro debatu o mezinárodní bezpečnostní politice a je pořádána každoročně. Ruský prezident Vladimir Putin se jí zúčastnil jen jednou, a to v únoru roku 2007. Dalšími hosty konference tehdy byli například i německá kancléřka Angela Merkelová nebo prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, Českou republiku tehdy zastupoval někdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Vladimir Putin ve svém projevu (video) vyjádřil znepokojení nad rozšiřováním východní hranice NATO. Zmínil (video, čas 18:39) například, že v Bulharsku a Rumunsku existují lehké předsunuté americké základny. „Jinými slovy, NATO posouvá svoji přední linii k našim státním hranicím," řekl.

Dále uvedl (video, čas 19:04), „že proces rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak je to podstatný provokační faktor snižující úroveň vzájemné důvěry. Máme právo (tj. Rusko, pozn. Demagog.cz) položit otevřenou otázku: Proti komu je namířeno toto rozšiřování?“

Pro kontext doplňme, že v roce 2004 se NATO rozšířilo o sedm států ve východní Evropě. Kromě Bulharska a Rumunska se členy Aliance staly ještě Slovinsko, Slovensko a především Litva, Lotyšsko a Estonsko, tedy státy přímo sousedící s Ruskou federací.

Vladimir Putin ve svém projevu dále zmínil, že NATO ve spojení s rozšiřováním na východ nedodrželo bezpečnostní záruky, které podle něj v minulosti Rusku přislíbilo (video, čas 19:25, 46:44). Uveďme nicméně, že se nejednalo o záruky, k nimž by se Severoatlantická aliance zavázala právně. Šlo pouze o ústní vyjádření zástupců USA a Německa a později generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera z roku 1990 v souvislosti s vyjednáváním o statusu sjednoceného Německa.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nepřesně uvedl rok Mnichovské bezpečnostní konference, na které Vladimir Putin vystoupil. Nicméně měl pravdu, že zde ruský prezident projevil obavy o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance, na což Vladimir Putin právě od té doby výrazně upozorňuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstaly na území Ukrajiny sovětské jaderné zbraně. Celkem to mělo být zhruba 1 700 jaderných hlavic. Kromě toho zůstal (.pdf, str. 2) sovětský arzenál i na území Kazachstánu a Běloruska. Ukrajinské vedení se vzdávalo „nukleárního dědictví“ jen opatrně (.pdf, str. 1–2), vzhledem k obavám z jaderného monopolu Ruska v postsovětském prostoru. Proto Ukrajina usilovala o vlastnictví veškerého sovětského materiálu na svém území, včetně zbraní, a teprve prostřednictvím dohod s jinými jadernými velmocemi prováděla denuklearizaci.

Budapešťské memorandum (.pdf) je označení pro mezinárodní dohodu o bezpečnostních zárukách, která byla uzavřena 5. prosince 1994. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti Ukrajiny, Ruska, Spojených států a tehdejší britský premiér, tzn. Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major. Ukrajina se v memorandu zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Ruska, Spojeného království a Spojených států.

První odstavec dohody uvádí (.pdf, str. 169): „Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině, že budou, v souladu se závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, respektovat nezávislost a suverenitu stávajících ukrajinských hranic.“

Ve čtvrtém odstavci pak stojí (.pdf. str. 170), že tyto státy „znovu potvrzují svůj závazek usilovat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout podporu Ukrajině jakožto státu, který nevlastní jaderné zbraně a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala cílem agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly užity jaderné zbraně“. Právě tento odstavec potvrzuje slova ministra Lipavského, který říká, že se Moskva zavázala Ukrajinu bezpečnostně bránit.

Všechny čtyři státy zároveň vzaly v memorandu na vědomí (.pdf, str. 169), že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. V návaznosti na memorandum přistoupila Ukrajina v den podepsání Budapešťského memoranda i ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tím se zavázala i ke zdržení se výroby nebo jiného způsobu získávání jaderných zbraní. Do poloviny (.pdf, str. 1) roku 1996 byl z Ukrajiny všechen jaderný arzenál odvezen do Ruska k rozebrání.

Dalším dokumentem zaručujícím územní celistvost Ukrajiny je Charta Organizace spojených národů z roku 1945. Rusko jako člen OSN je zavázáno nezasahovat (.pdf, kap. I, čl. 2) do územní celistvosti dalších států. Rusko a Ukrajina pak v roce 1997 podepsaly Dohodu (.pdf, str. 119) o přátelství, spolupráci a partnerství. Ve druhém článku této dohody stojí, že budou navzájem respektovat svou územní celistvost a nedotknutelnost společných hranic.

Česká republika finančně přispívá (.pdf, str. 9) například do Evropské nadace pro demokracii a do nadačního fondu Prague Civil Society Centre (tedy Centra pro občanskou společnost – PCSC). Ty se v Rusku aktivně „zasazují o podporu demokracie“ a občanského aktivismu tím, že podporují neziskové organizace (.pdf, str. 9), prodemokratická hnutí, aktivisty i nezávislá média a novináře.

Nezávislou ruskou a ruskojazyčnou žurnalistiku Česko dále podporuje (.pdf, str. 9) např. spoluprací s rozhlasovou organizací Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, a to zejména stipendijními programy pro novináře. Stát rovněž přispívá (str. 168) na projekt Russian Language News Exchange (.pdf, str. 44), jehož cílem je propojovat nezávislá média a pomáhat jim sdílet zprávy v ruském jazyce. Doplňme, že centrála tohoto projektu se nachází v Praze a spojuje redakce nejen z Ruska, ale i z Estonska, Lotyšska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí.

V Rusku také působila česká nezisková organizace Člověk v tísni, kterou z části financuje (.pdf, str. 80–81) český stát. Ruské úřady nicméně její činnost v roce 2019 zakázaly. Člověk v tísni se v Rusku věnoval (.pdf, str. 6–7) lidským právům, podle zástupců této organizace podporoval např. aktivisty, blogery či další skupiny lidí, kteří bojují proti cenzuře či „chtějí, aby Rusko dodržovalo mezinárodní závazky (...), jako je ochrana a dodržování lidských práv nebo právo na sdružování a shromažďování“. Dodejme, že na konci roku 2020 zakázalo Rusko i činnost Prague Civil Society Centre.

25. února, tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila (.pdf) vláda zastavení vydávání víz ruským občanům. Výjimkou jsou víza udělená z humanitárních důvodů. „Vízum za účelem humanitárním se udělí člověku, který se prokazatelně nachází v ohrožení života v důsledku represe, odporu proti režimu nebo jeho kritiky nebo v případě, kdy hrozí akutní nebezpečí či perzekuce z politických či jiných důvodů,“ uvedla mluvčí Ministerstva zahraničí pro Deník N. Důvodem k vydání víza může být i rozdělená rodina. Dodejme, že vláda následně zákaz udělování víz s podobnými výjimkami rozšířila (.pdf) také na běloruské občany.