SOCDEM

Výrok na základě dohledaných informací hodnotíme jako zavádějící.

Je vhodné poznamenat, že v rámci tohoto výroku nelze objektivně hodnotit, zda je v zájmu politické kultury, aby prezident České republiky po volbách pověřil sestavováním vlády předsedu vítězné strany, jelikož se jedná o subjektivní názor Bohuslava Sobotky.

Co se týče porušení této nepsané zvyklosti, lze nalézt v české politice pouze jeden případ, kdy se tak stalo. Tímto případem bylo pověření Petra Nečase (ODS) sestavením vlády ČR v roce 2010, ačkoli vítěznou stranou se ve volbách stala ČSSD.

RokVítěz volebPověřený premiér1996ODSVáclav Klaus (ODS)1998ČSSDMiloš Zeman (ČSSD)2002ČSSDVladimír Špidla (ČSSD)2006ODSMiroslav Topolánek (ODS)2010ČSSDPetr Nečas (ODS) Zdroj: Volby.cz

V roce 1999 sice byla předložena novela Ústavy ČR, která měla mj. zavést povinnost (.doc, čl. I, b. 13) pověřit sestavením vlády vítěze voleb: "Prezident republiky po vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny požádá představitele politické strany, která získala nejvíce mandátů, aby mu do třiceti dnů navrhl složení vlády." Tento návrh byl schválen Poslaneckou sněmovnou, zamítl jej však Senát, který nemůže být při projednávání ústavních zákonů přehlasován.

Předkladatelem byla skupina poslanců - Ivan Langer, Petra Buzková, Eva Dundáčková, Zdeněk Jičínský, Jitka Kupčová a Jan Zahradil, nikoli přímo Miloš Zeman a Václav Klaus. Ani v záznamech z jednání sněmovny, ani v dobových textech médií jsme nenašli vyjádření Miloše Zemana či Václava Klause, které by ilustrovalo jejich pozici k tomuto návrhu. Ani text opoziční smlouvy a jejích dodatků, přestože je zdůrazněno " právo té z těchto stran [ODS či ČSSD] , která zvítězila ve volbách, sestavit vládu", nezmiňují změnu pravomocí prezidenta.

Lze jen těžko předpokládat, že by o návrhu špičky největších stran nevěděly, ale vzhledem k absenci vyjádření, na kterém by se jejich postoj dal doložit, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Protože k vyslovení souhlasu se jmenováním ústavního soudce prezidentem není podle ústavy nutná žádná jinak specifikovaná většina, stačí senátu pro schválení většina přítomných senátorů. Kateřina Šimáčková získala 20. června 2013 v tajné volbě za přítomnosti 73 senátorů 59 hlasů. Miloslav Výborný obdržel 36 hlasů a k jeho schválení tak chyběl pouze jeden hlas.V případě Šimáčkové se na rozdíl od Výborného jednalo o poměrně jasnou většinu.

Stenozáznam z 11. schůze senátu: "Dr. Kateřina Šimáčková, počet vydaných hlasovacích lístků 73, počet odevzdaných platných i neplatných hlasovacích lístků 73, počet neodevzdaných hlasovacích lístků 0. Pro Dr. Kateřinu Šimáčkovou bylo odevzdáno 59 platných hlasů.""Dr. Miloslav Výborný, počet vydaných hlasovacích lístků 73, počet odevzdaných platných i neplatných hlasovacích lístků 73, počet neodevzdaných hlasovacích lístků 0. Pro Dr. Miloslava Výborného bylo odevzdáno 36 platných hlasů."

Výrok hodnotíme na základě mediálních informací jako pravdivý.

Účetnictví vedené ke kampani odevdzal J.Fischer ke kontrole senátem 28. března 2013. Podle ihned.cz: Když Fischer účetnictví své kampaně koncem března zveřejnil, činily neuhrazené závazky 8,18 milionu korun.
Celkové výdaje na kampaň činily 27,94 mil. Kč. Dluh po ukončení kampane teda predstavoval 29,2% celkových vynaložených prostředků.

Ke splacení dluhu došlo až v posledních dnech, jak informoval server iHned.cz nebo lidovky.cz.

Financování prezidentské kampaně je upraveno v zákonu. č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky (sněmovní tisk 613).

K zákonu byly Ústavně právním výborem podány pozměňovací návrhy týkající se zejména transparentnosti financování kampaně. Návrhy ústavně právního výboru byly předloženy zpravodajem Jeronýmem Tejcem (ČSSD). Ze zápisu z jednání výboru není jasné, kdo konkrétně návrhy předložil, údajně se podrobné rozpravy zúčastnil jak Jeroným Tejc, tak Marek Benda.

Předsednictvo ČSSD však vydalo tiskovou zprávu, kde požaduje „zavést jasná pravidla pro transparentní financování prezidentských kampaní“, což je v souladu s výše uvedenými pozměňovacími návrhy.

Nutno dodat, že tyto pozměňovací návrhy byly přijaty většinou přítomných a jsou součástí platné úpravy.

Výrok nicméně hodnotíme jako pravdivý, protože tento požadavek maximální transparentnosti byl skutečně stranou ČSSD akcentován a prosazován.

Při hodnocení výroku vycházíme ze situace po parlamentních volbách v červnu 2006.

Volby tehdy skončily patem a sestavování vlády se tedy protáhlo. Plán sestavittrojkoaliční vládu s lidovci a stranou zelených oznámil předseda vítězné ODS Mirek Topolánek hned po vyhlášení výsledků voleb. Přestože pak lídři ODS, KDU-ČSL a SZ podepsali na konci června koaliční smlouvu, nedařilo se sestavit vládu ani programové prohlášení, trojkoalici se navíc opakovaně nedařilo ani prosadit vlastního předsedu Poslanecké sněmovny. Kvůli sporům Zelení navrhli odstoupení od koaliční smlouvy a strany hovořily o předčasných volbách.

Mirek Topolánek však požádal prezidenta Klause, aby ho pověřil sestavením vlády. V plánu měl sestavit menšinovou vládu ODS tolerovanou ostatními stranami.

Pověření Václava Klause získal až 16. srpna, stále však nebylo jasné, jestli tento menšinový kabinet získá podporu. Vláda byla jmenována 4. září 2006 a nový premiér oznámil, že o důvěru požádá pravděpodobně 4. října, tedy že hodlá využít celou třicetidenní lhůtu, kterou mu dává Ústava.

Vůli vládu podpořit poté vyjádřili lidovci i zelení, to by společně s hlasy ODS znamenalo podporu 100 poslanců.

Před samotným hlasováním pak grémium Strany zelených potvrdilo tuto podporu, zatímco lidovci se dohodli na volném hlasování.

Jak předem oznámili poslanci Kalousek, Šustr a Ambrozek, nechtějí vládu aktivně podpořit a odejdou proto při hlasování ze sálu.

Ze sálu odešel také sám předseda vlády Mirek Topolánek, který tímto gentlemanským gestem vypároval nemocnou poslankyni ČSSD. Vláda tedy důvěru nezískala, při kvóru 98 hlasů ji podpořilo jen 96 poslanců.

I přes tento neúspěch byl však Mirek Topolánek znovu pověřen sestavením vlády, kterou se rozhodl sestavit na půdorysu původní trojkoalice.

Strany ODS, KDU-ČSL a SZ tedy podepsaly 28. prosince 2006 novou koaliční smlouvu, obsahující přesně vymezené závazky a termíny. Podle výsledků voleb tyto strany disponovaly stovkou poslaneckých hlasů.

Ty nakonec stačily pro získání důvěry, protože sál před hlasováním opustili (a tím snížili kvórum) poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka (oba ČSSD, později nezařazení).

Dle průzkumu společnosti SANEP s.r.o. ze 7. června 2013 nesouhlasí s provedeným majetkovým vyrovnáním státu s církvemi 74,5% lidí.

Pro zajímavost přikládáme ještě starší průzkum (.pdf) Sociologického ústavu AV ČR, ze září 2012, který se tématem zabývá obšírněji, a pokládá i další podotázky. S návrhem církevních restitucí tehdy nesouhlasilo 65% respondentů.

S ohledem na první zmíněný průzkum, který je nejaktuálnější a potvrzuje slova Jeronýma Tejce, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok Jeronýma Tejce je hodnocen jako pravdivý, neboť poslanec Pospíšil skutečně podporoval vládu Mirka Topolánka (druhá), která byla postavena na 2 "přeběhlících" ČSSD.

Ve volebním období 2006-2010 byla sestavena druhá vláda Mirka Topolánka, která vznikla při rozložení sil 100:100 v Poslanecké sněmovně. To bylo možné díky tomu, že 2 poslanci zvolení za ČSSD (Melčák - Pohanka) vystoupili z klubu ČSSD a při hlasování o důvěře vládě opustili sál. Snížilo se tak kvórum potřebné pro zisk důvěry a kabinet ODS - KDU-ČSL - SZ tak získal důvěru.

V tomto konkrétním hlasování vládu podpořil i tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Stejně tak podporoval vládu v dalších hlasováních, která byla namířena směrem k vyjádření nedůvěry vládě.

V původním návrhu novelyÚstavy z pera ČSSD byla obsažena odpovědnost i za závažné porušení Ústavy, konkrétně se jednalo o rozšíření článku 65:

"(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Prezident republiky může být stíhán též pro jiné závažné porušení ústavního pořádku, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Poslanecké sněmovny. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt".

V témže dokumentu byla zahrnuta možnost (nový článek 66a) odvolat prezidenta pomocí lidového hlasování:

"(1) Prezident republiky může být odvolán z funkce před skončením volebního období lidovým hlasováním. Lidové hlasování o odvolání prezidenta republiky vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny na základě usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, a to do třiceti dnů od přijetí usnesení tak, aby se lidové hlasování konalo do šedesáti dnů od jeho vyhlášení".

Strana od možnosti odvolání prezidenta pomocí lidového hlasování ustoupila s tím, že: "...nejpravděpodobnější variantou, o níž nyní politici v souvislosti s odvoláním hlavy státu diskutují, je možnost „impeachmentu". Pokud by z ústavou daných důvodů obě komory parlamentu chtěly vědět, zda prezident porušil ústavní pořádek, rozhodoval by o tom Ústavní soud".

ČSSD též navrhovala omezení trestní odpovědnosti prezidenta pouze na dobu jeho mandátu.

Projednávání volby prezidenta probíhalo na úrovni stranických expertů, kteří dojednávali, v jaké formě bude změna představena parlamentu. Zde se projevila rozdílnost názorů mezi vládní koalicí a ČSSD na postavení prezidenta, kdy zástupci ODS např. řekli: „Byl silný hlas, který říkal, že bychom spíše neměli měnit pravomoci prezidenta. Kolegové z ČSSD mají trochu jiný názor", či zástupce TOP09 Stanislav Polčák, který se vyjádřil, že: "...ústupkem ČSSD od požadavku odvolání prezidenta všelidovým hlasováním padl „největší příkop" budoucí možné dohody".

Na základě informací z webu Poslanecké sněmovny hodnotíme výrok jako pravdivý.

Skupina poslanců ČSSD skutečně předložila 8. září 2011 Návrh zákona o přiznání k registrovanému majetku a o změně zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona byl také následně v rámci prvního čtení zamítnut.