STAN

S odkazem na platnou legislativu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotíme výrok poslance Polčáka jako pravdivý.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Celý postup odvolání státních zástupců probíhá následovně:

Dle zákona o státním zastupitelství se rozumí pojmem vedoucí státní zástupce celá skupina osob. Dle ustanovení § 8 citovaného zákona se tak jedná o nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajské státní zástupce a okresní státní zástupce.

Postup při odvolávání však není u všech stejný. V ustanovení § 9 se hovoří o nejvyšším státním zástupci, kterého "může na návrh ministra spravedlnosti z funkce odvolat vláda."

Ustanovení následující pak specifikuje proces odvolání ostatních vedoucích státních zástupců. "Ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ( o jednotlivých povinnostech státních zástupců se píše dlouze v sedmé části daného zákona , pozn .); nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán." Zmiňované odstavce 1 až 3 jsou následující. "Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce,
který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován. Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován."

Důležitý je rovněž odstavec 5, ve kterém se píše, že "Ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce."

Výrok poslance Polčáka byl s ohledem na platnou legislativu označen za nepravdivý. Pokud mluvíme o možnostech zákonodárné iniciativy, tak ministr spravedlnosti není jediný, kdo může zákon předložit. Poslanec mohl svým výrokem mínit fakt, že předložení takové právní úpravy vyžaduje vysokou odbornost (nutnost přiložení důvodové zprávy atd.), kterou může v tomto případě nejlépe poskytnout pouze ministerstvo spravedlnosti, a tak použil slova "jediný možný". To ale není z jeho výroku explicitně jasné.

Druhá část výroku je také nepravdivá, neboť Legislativní rada vlády zákonodárnou iniciativu nemá.

Žádná výjimka pro návrh zákona o státním zastupitelství není dohledatelná.

V článku 41 Ústavy ČR se jasně píše, kdo má právo zákonodárné iniciativy. "Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku." Obecně tedy může předložit zákon nejen ministr spravedlnosti. Legislativní pravidla vlády (pdf.) jsou o něco konkrétnější. V třetím článku je uvedeno, že "věcný záměr zákona vypracovávají ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a předkládají jej k projednání vládě před vypracováním návrhu zákona, a to v případě, že věcný záměr je obsažen v plánu legislativních prací vlády." V článku devět se taktéž uvádí, že součástí návrhu zákona musí být tzv. důvodová zpráva, která musí obsahovat celou řadu odborných náležitostí, jako je zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy nebo zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy EU.

Pokud část výroku poslance Polčáka o Legislativní radě vlády chápeme tak, že tento orgán může předložit novelu zákona, tak neříká poslanec pravdu. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, kdo má zákonodárnou iniciativu. Navíc ze Statutu Legislativní rady vlády (pdf.) jasně vyplývá, že se jedná o "poradní orgán vlády pro legislativní činnost vlády". Její kompetence, v nichž se o možnosti předkládání návrhů nepíše, jsou zde popsány takto:

"a) zaujímá stanoviska pro vládu k legislativním návrhům,
b) zaujímá stanoviska k závěrům pracovních komisí Legislativní rady nebo odboru kompatibility Úřadu vlády k návrhům vyhlášek, pokud zpracovatel návrhu vyhlášky vyjádří nesouhlas s těmito závěry,
c) zaujímá stanoviska v dalších případech, rozhodne-li tak vláda nebo předseda Legislativní rady,
d) vyjadřuje se k návrhu Legislativních pravidel vlády a k návrhům jejich změn,
e) na návrh předsedy Legislativní rady jmenuje a odvolává členy pracovních komisí Legislativní rady a z jejich řad jmenuje předsedy a místopředsedy pracovních komisí Legislativní rady a odvolává je."

Výrok označujeme za neověřitelný, neboť otázka, zda byla Benešová odvolána bezdůvodně, je značně subjektivní povahy a v jakkoli objektivní rovině zůstává předmětem sporu.

Vláda Jiřího Paroubka odvolala nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou na žádost tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce, o čemž rozhodla usnesením (doc.) Vlády České republiky, a to ke dni 29. září 2005. Jako důvod jejího odvolání uvedl premiér Jiří Paroubek zachování tehdejší křehké vládní koalice.

V médiích jsou pak za primární důvody jejího odvolání považovány neshody Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti v otázkách souvisejících s návštěvou katarského prince, a na ní podaná žaloba související s jejími výroky v médiích ohledně kauzy Čunek, o čemž informovaly například internetové portály BBC, Českého rozhlasu, nebo Hospodářských novin.

Portál ministerstva spravedlnosti Justice.cz uvádí primárně odvolání vrchního státního zástupce Kuvejta. Na žádost Renáty Vesecké byli však za bývalé Topolánkovy vlády v rámci personálních změn odvoláni i někteří další státní zástupci.

"Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil dnes rozhodl o odvolání pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta. Vyhověl tak návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, která svůj návrh odůvodnila rozdílným pohledem na řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze a poukázala na průtahy v některých případech. Nástupcem Jiřího Kulvejta byl v následujících dnech jmenován Vlastimil Rampula, kterého ministrovi navrhla do funkce nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká."
Dále však učinila Renáta Vesecká také některé další personální změny, které, i přes to, že byly prezentovány spíše jako změny na postech žalobců, s odvoláváním některých státních zástupců souvisely, a lze je tedy tak chápat. Konkrétně se to týkalo státních zástupců Petra Kovandy, Romana Hájka, Lumíra Crhy, Igora Stříže a Iva Ištvána, o čemž informovala ČTK. Tuto zprávu poté převzaly i některé české internetové deníky jako Česká televize, Týden, či Novinky.cz.

Tento výrok je pravdivý, ústava skutečně prezidentovi nestanovuje žádné podmínky.

Prezidentskou milost zakládá Hlava III. Ústavy ČR ve článku 62. písmeno g). Žádné náležitosti nejsou dále uvedeny. Tento institut dále upravuje trestní řád ČR v Hlavě XXIII, kde se zavádí tzv. řízení o udělení milosti. Ani zde ale není uveden žádný požadavek odůvodnění. Určitou úpravu provedl prezident Havel "rozhodnutím prezidenta republiky č. 33 ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti" na ministra spravedlnosti, který měl rozhodovat, jaké žádosti jdou odůvodněné a takové pak se svým doporučením předávat prezidentovi. Blíže se k této praxi lze dočíst na stránkách deníku epravo. Toto rozhodnutí však bylo, rozhodnutím prezidenta Klause ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, zrušeno, a dále žádosti o milost zpracovává Kancelář prezidenta republiky. Platné normy lze nalézt také na stránkách Hradu.

Koaliční-opoziční jednání na mimovládní úrovni nejsou veřejná.

Bohužel, vzájemná jednání ODS, TOP 09 a Věci veřejných nejsou přístupná veřejnosti. Proto není ani možné najít a porovnat, jaký byl postoj ODS a VV předtím a v současnosti. Tato jednání byla zřejmě na mimovládní úrovni, není o nich totiž veřejně přístupný záznam, tudíž ani nemůžeme ověřit, jestli byla ODS a Věci veřejné proti.

Francouzká ústava potvrzuje, že francouzský prezident potřebuje k udělení milosti kontrasignaci.

Podle francouzské Ústavy, platné od 8.října 1958, skutečně prezidentskou milost kontrasignuje předseda vlády a ministr spravedlnosti. Je to jedna z oblastí, ve kterých je vyžadována účast dalšího prvku výkonné moci. Přesněji tuto právní úpravu můžeme dohledat v Hlavě II. článku 17, který stanovuje, že prezident rozhoduje o milostech. V článku 19 je pak zmíněna nutnost kontrasignace pro toto rozhodnutí.

Jak výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj, tak i ústavně právní výbor, hlasovaly pro návrh novely o Nejvyšším kontrolním úřadu. Rovněž v souladu s tvrzením Stanislava Polčáka pro návrh novely zvedli ruce i poslanci sociální demokracie.

Zápis z jednání ústavně právního výboru z 1. prosince 2011 poukazuje na projednávání a rovněž odsouhlasení novely zákona o NKÚ. V tomtéž dokumentu je i seznam poslanců hlasujících pro návrh, v němž se objevují hned 3 zástupci ČSSD, a to: Jan Chvojka, Stanislav Křeček, Václav Zemek. Podobný zápis z jednání nabízí i výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj. I jeho členové návrh novely odhlasovali. Na rozdíl od ústavně právního výboru ale není konkretizováno, kteří poslanci hlasovali pro návrh. Nicméně ze 14 hlasujících nikdo nehlasoval proti.

Tvrzení poslance Polčáka odpovídá právní úpravě NKÚ SR.

Čl. 60 Ústavy SR (.pdf) a § 2 příslušného zákona (.pdf) stanovuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu SR poměrně široce. Úřad kontroluje hospodaření právnických osob s majetkovou účastí mj. státu, obcí a vyšších územních celků. Není přitom stanoven žádný minimální rozsah této účasti a jediný podíl tedy postačuje.

Jednací řád Poslanecké sněmovny ani konkrétní část webových stránek PS PČR určená výboru pro obranu a bezpečnost pravomoci vůči státnímu zastupitelství neuvádí.

Na stránkách PS lze nalézt pouze funkce výborů v legislativním procesu.

Unie státních zástupců se ohradila proti úmyslům výboru pro obranu a bezpečnost svolat mimořádné zasedání bezpečnostního výboru k tématu prověrky mimořádného dohledu vrchního státního zastupitelství na Městském státním zastupitelství v Praze dne 6. února 2012. V jejím prohlášení (.doc) ze dne 16. 02. 2012 uvádí, že " žádný státní zástupce není nejen povinen, ale ani oprávněn, zodpovídat se z výkonu svých zákonných oprávnění Parlamentu ČR, jeho výborům nebo jednotlivým poslancům či senátorům. Pravomoci státních zástupců, vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství a kontrolní oprávnění jsou definovány v příslušných právních předpisech, zejména v trestním řádu, zákonu o státním zastupitelství a vyhlášce o jednacím řádu státního zastupitelství, přičemž z žádného právního předpisu nevyplývá, že by kterýkoliv představitel moci zákonodárné či výkonné mohl do činnosti státního zastupitelství jakkoliv zasahovat. Výjimkou jsou zákonem jasně definovaná oprávnění ministra spravedlnosti."

Dále je také uvedeno, že pokud je "na tomto jednání žádána přítomnost pověřeného vrchního státního zástupce v Praze Stanislava Mečla, je tento postup nutno hodnotit jako pokus o nedovolený zásah do činnosti státního zastupitelství a popření základních principů fungování veřejné žaloby. "

Také ministr spravedlnosti se měl skrze svou mluvčí vůči zamýšlenému postupu výboru pro obranu a bezpečnost ohradit. Uvedl, že "naším cílem je posilovat nezávislost státního zastupitelství, a nikoli ji oklešťovat tím, že si budou politici předvolávat na koberec státního zástupce ve chvíli, kdy on učiní něco, co se jim nelíbí."

Na to reagoval předseda daného výboru Radek John . Uvedl: " Odmítám prohlášení ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, že projednání věci poslaneckým výborem je zásahem do nezávislosti české justice. Důvodem mimořádného jednání výboru totiž není řešení konkrétních kontrolovaných případů, nýbrž posouzení zda by podobný postup státního zastupitelství, ke kterému došlo minulý týden, nemohl být v rozporu se zákonem.
Jelikož státní zastupitelství je coby orgán činný v trestním řízení součástí moci výkonné, nepovažuji postup při svolání schůze za jakkoli nestandardní. Ministr spravedlnosti nese za činnost státních zastupitelství politickou odpovědnost, podobně jako ministr vnitra nese politickou odpovědnost za činnost Policie ČR." Ve svém druhém vyjádření ještě doplnil: "Tématika státního zastupitelství, které je součástí moci výkonné, patří na parlamentní půdu, kdy Parlament ČR má jako zákonodárná síla, svou neoddiskutovatelnou kontrolní roli. a že "předseda výboru je ze Zákona o jednacím řádu povinen svolat zasedání výboru, požádá-li o to dvě pětiny členů bezpečnostního výboru. V tomto případě jich bylo osm ze tří politických stran, tedy dokonce celé tři pětiny členů bezpečnostního výboru. " Také ústavní právník Zdeněk Koudelka potvrzuje slova Radka Johna :
"Parlamentní demokracie je založena na odpovědnosti vládní složky výkonné moci parlamentu, u nás Poslanecké sněmovně. Naše ústava do vládní složky výkonné moci řadí státní zastupitelství. Z ústavy plyne, že vláda je i za činnost státního zastupitelství odpovědna Poslanecké sněmovně. Nástroje kontroly Poslanecké sněmovny nad činností vládní složky výkonné moci jsou různé. Poslanci mohou podávat na členy vlády interpelace, ale mohou tyto věci projednávat i na plénu Poslanecké sněmovny nebo ve svých výborech. Poslanecká sněmovna nemůže uložit závazně orgánu výkonné moci, jak má určitou věc řešit, ale může přijmout nezávazné usnesení, kterým něco doporučí či vyjádří názor na věc. Všechny státní orgány musí v demokracii unést veřejnou kritiku a kontrolu jako součást demokratického státního režimu. K veřejné kontrole patří i projednávání věcí veřejného zájmu v parlamentu. To platí i vůči státnímu zastupitelství.
Nejde o nic nového. Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny již dříve projednával kauzu katarského prince i situaci, kdy Nejvyšší státní zastupitelství odňalo trestní stíhání Jiřího Čunka nepříslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a přikázalo ji Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Ústavně právní výbor si vyslechl i vyjádření tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, která se nebála před poslanci hájit rozhodnutí svého úřadu. Dříve na jednání Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny byl opakovaně Jaroslav Fenyk, náměstek nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Státní zástupce si musí být vědom, že disponuje veřejnou mocí a že nakládání s mocí podléhá kontrole. Státní zastupitelství není v používání jemu svěřené části výkonné moci neodpovědné. Ani zákon nemůže zrušit ústavní odpovědnost vládní části výkonné moci Poslanecké sněmovně.
Jestliže se výbor Poslanecké sněmovny zajímá o nakládání se svěřenou mocí státním zastupitelstvím, je takový zájem v souladu se základy parlamentní demokracie. Pokud orgán výkonné moci není schopen či ochoten legitimně zdůvodnit svá mocenská rozhodnutí, včetně dotazů poslanců, vystavuje se podezření, že nemůže svou činnost důvěryhodně obhájit. V takovém případě v parlamentní demokracii nastupuje otázka, zda může vláda unést odpovědnost za orgány vládní složky výkonné moci, které neunesou veřejnou kontrolu. "

Dané texty tedy naznačují, že problematika kompetencí výboru pro bezpečnost není úplně jasná.