Triko

Zdeněk Koudelka argumentuje, že klimatické změny jsou přirozeným jevem a že lidstvo by se mělo zaměřit na adaptaci místo snahy omezit emise oxidu uhličitého (CO₂), který podle něj tvoří jen nepatrnou část atmosféry (0,04 %). Pouze malý zlomek z toho je podle Koudelky důsledkem lidské činnosti. Z toho důvodu považuje investice do snižování emisí za neúčelné a navrhuje soustředit se na praktická opatření, jako je zavlažování a hospodaření s vodou v Jihomoravském kraji.

Přírodní zdroje, jako jsou oceány, půda a vegetace, skutečně neustále uvolňují do atmosféry velké množství CO₂. Tyto emise jsou však téměř vyváženy přírodními procesy, které CO₂ pohlcují, například fotosyntézou rostlin a absorpcí oceány, a uhlíkový cyklus byl tak v předindustriálním období zpravidla v rovnováze (.pdf, str. 5). Lidské aktivity, jako je spalování fosilních paliv, odlesňování a průmyslová výroba, přidávají do atmosféry dodatečné množství CO₂, které přírodní pohlcovače nedokáží zcela absorbovat, a to tak způsobuje růst koncentrace CO₂ v atmosféře.

Dle posledního měření NASA z července 2024 dosáhla koncentrace oxidu uhličitého 426 ppm, tedy 0,0426 % atmosféry. Před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO₂ kolem 280 ppm (0,028 %) a podobných hodnot dosahovala po stovky tisíc let předtím. Tato změna, ač se může zdát malá, způsobuje posun v tepelné rovnováze planety, což vede ke globálnímu oteplování. Lidská činnost způsobila za posledních 250 let posun o cca 150 ppm, což neodpovídá 3 % z celkového množství CO₂, ale přibližně jedné třetině.

Ačkoli tedy oxid uhličitý tvoří přibližně 0,04 % atmosféry, lidské aktivity jsou zodpovědné za výrazný nárůst jeho koncentrace od předindustriální doby (z 280 ppm na 426 ppm). Emise z činnosti člověka tedy představují přibližně jednu třetinu současné koncentrace, nikoli pouhá 3 %. Výrok Zdeňka Koudelky proto hodnotíme jako nepravdivý.

Lídr kandidátky SPD, Trikolora, PRO a Svobodní Zdeněk Koudelka se v debatě vymezuje vůči záměru snížit podíl individuální automobilové dopravy (IAD), který je součástí Klimatického akčního plánu (KAP) pro Jihomoravský kraj. Cílem KAP je snížení emisí, zvýšení energetické soběstačnosti a adaptace na klimatickou změnu. Zastupitelstvo kraje plán schválilo 5. září 2024 (.docx, str. 19).

V oblasti mobility (.pdf, str. 34 a násl.) mluví KAP o potřebě snižovat emise oxidu uhličitého a navýšit podíl veřejné hromadné dopravy aktivních forem mobility, jako jsou chůze či jízda na kole. Jedním z dílčích cílů je snížení podílu individuální automobilové dopravy v roce 2030 o 10 % oproti roku 2022, k roku 2050 pak o 30 %. V městských oblastech by se podíl IAD měl snížit až o 50 % (str. 35). Klimatický akční plán tedy skutečně obsahuje cíle směřující k výraznému snížení podílu individuální automobilové dopravy, výrok Zdeňka Koudelky proto hodnotíme jako pravdivý.

Zuzana Majerová v kontextu výroku kritizuje pakt o migraci a azylu, jehož cílem je mimo jiné zefektivnit azylové řízení a zajistit, aby Evropská unie zvládla nápor přicházejících osob. Podle slov Majerové jsou čísla příchozích osob jsou stále vysoká, migrační pakt navíc údajně nemá význam, protože migraci do EU nezastaví.

Kdo je žadatel o azyl a kdo migrant?

Z vyjádření Zuzany Majerové není zřejmé, o jakém druhu migrace mluví. Je totiž rozdíl, zda mluvíme o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové imigraci do Evropské unie ze zemí mimo EU. Žadatelé o azyl se ucházejí o mezinárodní ochranu a mohou ji získat, pokud jsou v zemi svého původu prokazatelně pronásledováni nebo jim hrozí nějaké jiné nebezpečí. Tito lidé musí požádat o azyl v první členské zemi EU, do které vstoupí, jak je obsaženo i v migračním paktu (.pdf, str. 128).

Pod pojem „migrant“ spadají osoby, které odcházejí ze země původu například kvůli hledání lepšího zaměstnání, aby zlepšili svoji životní úroveň. V jiných případech se stěhují za vzděláním nebo kvůli sjednocení rodiny. Z takových důvodů by jim podle mezinárodního práva nebyla přiznána mezinárodní ochrana a nemohli by tak být považováni za uprchlíky.

Žadatelé o azyl

Data o počtu žadatelů o azyl v EU sbírá statistický úřad Eurostat. V roce 2015, kdy Evropu zasáhla migrační krize, přišlo těchto lidí nejvíce – počet žádostí o azyl tehdy dosahoval skoro 1,3 milionu. V roce 2016 bylo žádostí přibližně o 60 tisíc méně a v následujících pěti letech lze pozorovat propad, kdy se počty žadatelů o azyl pohybovaly pod 700 tisíci. Až v roce 2022 a 2023 se čísla navýšila přibližně na milion. V roce 2023 o azyl nejčastěji žádali obyvatelé Sýrie a Afghánistánu, dále pak lidé z Turecka nebo Venezuely. Při posuzování počtu žadatelů o azyl je nicméně nutné brát v úvahu i to, že ne všichni žadatelé mezinárodní ochranu skutečně dostanou. Neúspěšní žadatelé nadále pobývající v EU se tak typicky řadí do kategorie nelegálních migrantů.

Vstupy do EU

Následující graf zobrazuje počet nelegálních a legálních vstupů do EU, v čemž jsou zahrnuty i žádosti o azyl. Jak je z něj patrné, nelegální migrace tvoří pouze malou část celkové migrace do EU. Výjimkou je krizový rok 2015, kdy představovala téměř polovinu. Počet nelegálních i legálních vstupů dohromady se ve většině posledních let pohyboval okolo tří milionů. V roce 2015 a 2022 ale došlo skoro ke čtyřem milionům vstupů. V pandemickém roce 2020 se tento počet naopak snížil. Nejvíce povolení k pobytu v roce 2022 obdrželi lidé z Ukrajiny a Běloruska, následování občany Indie a Maroka.

Závěr

Z výroku Zuzany Majerové není zcela jasné, zda mluví o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové migraci do EU. Ani jedna uvedená skupina se ale neshoduje s čísly, která zmiňuje. Počet žadatelů o azyl od roku 2015 dosáhl okolo milionu pouze ve čtyřech letech a ke dvěma milionům se navíc v roce 2015 nepřiblížil. Počet nelegálních vstupů do EU se v roce 2015 k této hranici skoro dostal, v ostatních rocích se ale pohyboval nejvýše na 500 tisících. Také počet legálních vstupů byl kromě roku 2015 odlišný, než jaký uvádí Majerová. Její výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajuje názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho. Ten v minulosti mimo jiné čelil obvinění, že se pod jeho vedením Frontex podílel na nelegálních deportacích migrantů na řecko‑turecké hranici. Majerová nejdříve uvádí, že byl Leggeri ze své funkce odvolán (video, čas 5:50), a později v debatě také odporuje tvrzení Tomáše Zdechovského, podle kterého Leggeri naopak sám rezignoval (video, čas 15:19–15:40).

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Hlavní úlohou Frontexu je koordinace operací na hranicích, posílení bezpečnosti a předcházení nelegální migraci a přeshraniční kriminalitě. Agentura spolupracuje s národními orgány hraniční kontroly, v České republice se jedná o službu cizinecké policie.

Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci zástupce vedoucího francouzského velvyslanectví v Jižní Koreji a od roku 2013 funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra. V průběhu let agentura pod Leggeriho vedením posílila své zdroje a personál, aby mohla lépe kontrolovat vnější hranice EU.

Odchod Fabriceho Leggeriho

Frontex od roku 2020 čelil řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko‑turecké námořní hranici vytlačovaly lodě s migranty z řeckých vod. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnaja, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri ze své funkce nebyl odvolán, ale sám odstoupil v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, která se týkala obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako nepravdivý, a to i s přihlédnutím k tomu, že se v debatě přímo vymezovala proti tvrzení, že Leggeri sám rezignoval.

Kandidátka SPD a Trikolory v evropských volbách Zuzana Majerová tvrdí, že migrační politika Evropské unie nefunguje, a dodává, že azylová řízení podle ní trvají až pět let. Jelikož se vyjadřuje o celoevropské úrovni, zaměříme se na to, jak dlouho tato řízení trvají v celé EU, nikoliv pouze v Česku.

Právní předpisy

V současné době, tedy ještě před vstupem migračního paktu v účinnost, se azylová řízení ve státech EU řídí směrnicí o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Dle ní musí členské státy zajistit, „aby řízení o posouzení žádosti (o azyl, pozn. Demagog.cz) bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti". Za určitých podmínek je povoleno tento limit překročit, a to např. v případě velkého množství žadatelů. Celková délka azylového řízení ale podle pravidel nesmí překročit 21 měsíců (.pdf, str. 19 z 36).

Jelikož se jedná o směrnici, členské státy mají povinnost cíle v ní vytyčené splnit, způsob naplnění těchto cílů je ale v dikci jednotlivých států. V Česku je směrnice uplatněna skrze zákon o azylu, který upravuje výše zmíněné lhůty.

Současné unijní předpisy upraví zmíněný migrační pakt (.pdf, str. 2), který v květnu 2024 definitivně přijala Rada EU. Jeho cílem je mj. urychlit azylová řízení na území EU. Ačkoliv výše uvedené lhůty zůstávají stejné (.pdf, str. 123–125), pakt zavádí procedury pro jednotné azylové řízení, včetně zrychleného řízení, které má být rozhodnuto nejpozději do tří měsíců (.pdf, str. 31, 124).

Skutečný stav

Informace o azylovém řízení v zemích EU zveřejňuje například Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Podle ní bývá každoročně přibližně jen polovina žádostí o azyl vyřízena ve stanovené lhůtě do šesti měsíců (s výjimkou roku 2020). V roce 2023 si tak na vyřízení své žádosti více než šest měsíců počkalo přes 400 tisíc lidí. EUAA ovšem neposkytuje podrobnější údaje o tom, o kolik měsíců tato řízení zmíněnou šestiměsíční hranici přesahují. Z jejích dat tedy není možné zjistit, jestli trvají například sedm měsíců či pět let, o kterých mluví Zuzana Majerová.

Data o délce azylového řízení v některých členských státech EU sbírá také Azylová informační databáze (AIDA). Její zprávy o azylové situaci ve vybraných zemích většinou obsahují informace o průměrné době, za kterou úřady vydají rozhodnutí o žádosti v tzv. prvním stupni (.pdf, str. 32). Kromě toho uvádějí i průměrnou dobu, za níž úřady rozhodnou o žádostech o odvolání, které délku azylového řízení ještě dále prodlužují (.pdf, str. 41). 

Data v tabulce níže ukazují, že v některých státech azylová řízení trvají průměrně i více než tři roky. Ne vždy se tak zemím EU daří dodržovat lhůty stanovené v unijní směrnici. Vůbec nejdelší průměrné doby vyřízení žádostí jsou podle Azylové informační databáze ve Španělsku, kde se délka rozhodování úřadů v prvním stupni obvykle pohybuje v rozmezí od 3 měsíců do 3 let (.pdf, str. 57). Vyřízení žádosti odvolání úředníkům v průměru zabere další jeden až dva roky (str. 62), a i ve Španělsku tak délka řízení může dosáhnout až pěti let.

V řadě případů nicméně může rozhodování úřadů trvat ještě déle, než je průměr, který vyčísluje AIDA. Německý deník Zeit a další média v nedávné době informovala o tom, že někteří žadatelé v Německu čekají na konečné rozhodnutí právě i více než pět let. Řízení jsou velmi dlouhá i na Kypru. AIDA zmiňuje, že v některých případech trvá i čtyři roky, než zde žadatel obdrží jen rozhodnutí prvního stupně (.pdf, str. 33). 

Závěr

V EU skutečně existují případy, kdy se azylové řízení protáhlo na pět let, podle médií k tomu došlo například v Německu. Podle unijní Azylové informační databáze (AIDA) může řízení trvat až pět let také ve Španělsku, pokud se žadatel proti prvnímu rozhodnutí úřadů odvolá. AIDA také uvádí, že azylové řízení bývá velmi dlouhé například i na Kypru. Zde v řadě případů trvá až čtyři roky, než úřady vydají rozhodnutí v prvním stupni, proti kterému se žadatel může dále odvolat. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do eurovoleb za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě nejdříve kritizovala migrační situaci v Německu, Francii a Švédsku. Následně reagovala na tvrzení Markéty Gregorové (Piráti), podle níž má v Německu práci většina migrantů, kteří do země přišli po roce 2015. Právě v odpovědi na její výrok Zuzana Majerová čte z papíru „titulek německého kancléře Scholze“, který podle ní pro Hospodářské noviny řekl, že „se migranti musí masivně vyhošťovat“ (video, čas 13:52–14:20).

Vytrženo z kontextu

V českých médiích se nám pomocí mediální databáze Newton podařilo najít jen jeden článek, jehož titulek popisovanou frázi obsahuje. Jde o komentář Ondřeje Housky s názvem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“, který 24. října 2023 zveřejnily Hospodářské noviny.

Redaktor v úvodu textu zmiňoval případ vraždy dvou švédských fotbalových fanoušků, které 15. října 2023 v belgickém Bruselu zavraždil neúspěšný žadatel o azyl. Ten už se v době spáchání zločinu v EU podle pravidel nacházet vůbec neměl, belgické úřady ho totiž správně měly vyhostit do Tuniska. Dále komentář Ondřeje Housky poukazoval na to, že se zemím Unie daří vyhošťovat necelých 30 procent lidí, kteří v EU neúspěšně požádali o azyl.

O Scholzovi redaktor konkrétně psal: „Přesto se ale pohled na migraci napříč unií zásadně mění – naštěstí. ‚Musíme konečně začít ve velkém vyhošťovat,‘ prohlásil pro týdeník Der Spiegel německý kancléř Olaf Scholz.“ V článku přitom Houska na několika místech mluvil o vyhošťování „ekonomických migrantů, kteří nárok na ochranu prostě nemají“ a nutnosti držet „odmítnuté migranty“ v hlídaných táborech.

Popisovaný komentář z Hospodářských novin odkazuje na rozhovor německého kancléře Olafa Scholze pro týdeník Der Spiegel z 20. října 2023. Ten sice měl titulek „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“, jednalo se ale o zjednodušení Scholzova vyjádření o vyhošťování migrantů, „kteří nemají právo v Německu zůstat“. Scholz v rozhovoru upřesnil, že mluví o migrantech, kteří nemají šanci získat povolení k pobytu.

Kromě toho německý kancléř kritizoval zejména pomalou rychlost, jakou deportace nelegálních migrantů zpět do zemí jejich původu probíhají. Ve spojitosti s migrací také zmiňoval, že Německo potřebuje přijímat pracovníky z cizích zemí, zejména odborníky a talenty. Za samozřejmost zároveň považuje přijímání uprchlíků, kteří jsou doma politicky pronásledováni nebo „utekli před válkou a smrtí“.

Olaf Scholz legální migraci od té nezákonné odlišuje dlouhodobě. V lednu 2024 například zkritizoval pravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která diskutovala o plánech na hromadné deportace milionů přistěhovalců – včetně těch, kteří už mají německé občanství.

Závěr

Hospodářské noviny v říjnu 2023 zveřejnily komentář s titulkem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“. V něm se autor odkazoval na článek německého listu Der Spiegel s názvem „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“. Tyto titulky tak oba odpovídají tomu, co ve výroku zmiňuje Zuzana Majerová. Titulek Spiegelu je ale ve skutečnosti zjednodušením Scholzova delšího vyjádření o tom, že je podle něj nutné rychleji deportovat migranty, kteří nemohou získat povolení k pobytu. Protože výrok Zuzany Majerové v kontextu debaty vytváří dojem, že Scholz mluvil o vyhošťování všech migrantů obecně, hodnotíme jej jako zavádějící.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajovala názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho, který podle ní kandiduje za stranu francouzské političky Marine Le Pen.

Leggeriho vedení Frontexu

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra.

Od roku 2020 čelila agentura řadě obvinění, že se přímo i nepřímo podílela na vytlačování lodí s migranty z unijních řeckých vod zpět za tureckou námořní hranici. Agenturu kvůli tomu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a prověřována byla také Evropským parlamentem (.pdf). Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Kontrolní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o tom, že by se Frontex na vytlačování lodí migrantů zapojil přímo (.pdf, str. 5). Podle závěrů zprávy ale agentura věděla, že k porušování práva dochází ze strany členských států EU. Podle pozdější zprávy OLAF z února 2022 Frontex kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit (.pdf, str. 8–9). Vytlačování se podle OLAF také účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103). V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu. Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci a z funkce odešel.

Kandidatura

Fabrice Leggeri v současnosti skutečně kandiduje do Evropského parlamentu za francouzskou krajně pravicovou stranu Národní sdružení (dříve Národní fronta), kterou od roku 2011 vedla Marine Le Pen. V roce 2022 Le Pen sice tuto funkci opustila, stále ovšem zůstává vůdčí osobností strany a vede její poslanecký klub. Předsedou Národního sdružení je nyní europoslanec Jordan Bardella.

Leggeri nyní kritizuje evropské instituce za jejich přístup k migraci a tvrdí, že nový migrační pakt promění Evropu v „obří neziskovou organizaci na přijímání migrantů“. Zdůrazňuje potřebu přísnější imigrační kontroly, což je zároveň jedno z ústředních témat Národního sdružení.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně kandiduje za stranu Národní sdružení, kterou dříve vedla Marine Le Pen. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.