Na základě infromací Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Infomace o aktuálním počtu nenastoupených výkonů trestu není z veřejných zdrojů dohledatelná. Oslovili jsme proto tiskový odbor Vězeňské služby ČR s dotazem o aktuálním počtu osob odsouzených k výkonu trestu, které jej doposud nenastoupily. Odpověď přikládame níže:

"Dobrý den,

počet osob, které nenastoupily do výkonu trestu odnětí svobody, činí 4 368.

S pozdravem

vrchní komisař

kpt. Ing. Mgr. Gabriela Pohlová

tisková mluvčí"

Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Data vycházejí ze souhrné studie Mezinárodního centra pro vězeňské studie (ICPS)

Statistika České republiky

rok věznů celkem počet věznů na 100 000 obyvatel

2004 18,343 (179)
2007 18,901 (182)
2010 21,900 (208)
2012 22,992 (219)

Statistika Německa

rok věznů celkem počet věznů na 100 000 obyvatel

2004 81,166 (98)
2007 75,719 (92)
2010 72,052 (88)
2012 65,722 (80)

Statistika Rakouska (chybí data z roku 2012)

rok věznů celkem počet věznů na 100 000 obyvatel

2004 8,449 (103)
2007 8,957 (108)
2010 8,658 (103)
2011 8,694 (104)

Česká republika tak ve srovnání s těmito zeměmi dopadá stabilně nejhůř. Počet věznů na počet obyvatel je vždy minimálně dvakrát a v posledním porovnání s Německem skoro třikrát větší.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací ze stránek vlády ČR, ministerstva dopravy a zpravodajských článků. Hodnocení však doplňujeme i o další koncepční dokumenty, které zůstaly v platnosti i ve zmiňovaném období.

Za posledních 6 let, které uvádí Milan Chovanec, měla Česká republika tři pravicové vlády - první a druhá vláda Mirka Topolánka a po úřednické vládě Jana Fischera následovala současná vláda Petra Nečase. Za období těchto tří vlád se vystřídalo šest ministrů dopravy v pořadí: Aleš Řebíček, Petr Bendl, (zde následoval ministr úřednické vlády Gustáv Slamečka), Vít Bárta, Radek Šmerda, Pavel Dobeš a současný ministr Zbyněk Stanjura.

Superkoncepcí, o níž hovoří Milan Chovanec, je myšlen dokument s názvem Strategie dopravy jako nevyhnutelná součást rozvoje České republiky do roku 2025 vydaná v lednu 2011 za ministra Víta Bárty. Původně měl být před ní projednáván vládou nový harmonogram výstavby dopravní infrastruktury pro léta 2011 - 2013, byl však kvůli této nové strategii stažen. Nástupce Radek Šmerda tuto " superkoncepci " následně odložil a přehodnotil význam některých staveb. Další ministr v pořadí Pavel Dobeš pak na společném mítinku s Petrem Nečasem uvedl, že nechce prosazovat Bártovu nebo Šmerdovu koncepci.

Během let 2005 - 2013 však existoval také například koncepční dokument s názvem Dopravní politika České republiky pro léta 2005 - 2013 přijatý již za vlády Jiřího Paroubka. V prezentaci (.pdf) Pavla Dobeše z roku 2012 se uvádí, že tento dokument byl průběžně aktualizován, nicméně zůstal v platnosti. V současné době již existuje návrh (.pdf) na dopravní politiku pro roky 2014 - 2020 s výhledem do roku 2050. Dále uvádí i Národní programy reforem. Ačkoliv je tedy fakticky výrok Milana Chovance pravdivý, netýká se všech koncepčních dokumentů.

V roce 2013 Ústavní soud opustí osm členů – Jiří Mucha, Miloslav Výborný, předseda Pavel Rychetský, místopředseda Pavel Holländer, Vojen Güttler, Dagmar Lastovecká, Jan Musil a Jiří Nykodým.

Zmiňovanou knihu bohužel nemáme v době hodnocení výroku k dispozici, musíme tedy výrok hodnotit jako neověřitelný. Uvítáme, pokud citací knihy Pavla Rychetského disponujete a mohli byste nám ji poskytnout.

Otázka amnestie byla skutečně projednávána na zasedání vlády z 9. ledna 2013 jako bod 32, kde – jak prohlásil ministr spravedlnosti Pavel Blažek na tiskovce – "vláda schválila zprávu ministra spravedlnosti o dosavadním průběhu provádění amnestie."

O nutnosti zařazení této otázky na jednání vlády hovořil Karel Schwarzenberg již v úterý 8. ledna po schůzce K9.

Je pravdou, že Petr Nečas rozhodně nemusel podepsat tento dokument automaticky - předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský o tom pro Hospodářské noviny řekl:
"...A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat."

A amnestie nemohla být vyhlášena bez jeho podpisu - o tomto hovoří Ústava, citujeme:

Čl. 63

(1) Prezident republiky dále

...

j) má právo udělovat amnestii.

(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Pro deník Právo se o tomto vyjádřil například:

ústavní právník Jan Wintr:

„Pokud Ústava říká, že za kontrasignovaná rozhodnutí odpovídá vláda, je jasné, že premiér může odepřít kontrasignaci z jakéhokoli důvodu."

ústavní právník Jan Kysela:

"Modernější nahlížení na institut kontrasignace nespočívá v tom, že si předseda vlády ověřuje, jestli je rozhodnutí právně v pořádku, spíš spočívá v tom, že spolurozhoduje. A v závislosti na tom, jak chápeme vztah předsedy vlády a neodpovědné hlavy státu, možná fakticky dokonce rozhoduje."

Pro Hospodářské noviny se vyjádřil ústavní soudce Pavel Rychetský takto:

"Kontrasignace tam je proto, aby vláda mohla mít amnestii nejen připravenou, ale aby také posoudila její dopady. Není v kompetenci prezidenta to posoudit, ani v kompetenci premiéra, to musí udělat armáda úředníků ministerstva spravedlnosti."

Předseda Legislativní rady vlády Petr Mlsna je toho názoru, že úkolem předsedy vlády není amnestii posuzovat či měnit, ale pouze zamezit nesouladu s platnou legislativou.

S prosbou o pomoc s ověřením tohoto výroku jsme se obrátili na vedoucího Katedry ústavního práva Masarykovy univerzity prof. JUDr. Jana Filipa, CSc.. Na základě jeho odpovědi, která je citována níže (zároveň je doplněna o případné zdroje), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

"1) Prezident Havel udělil celkem 4 amnestie (jejich přehled nalezneme např. zde či zde ) .Ve věcech přestupků k tomu nikdy prezident ČSFR neměl kompetenci.2) Amnestie z 16. února 1990 nebyla přestupkovou amnestií. Ve smyslu
tehdy platného práva bylo rozhodující, že amnestie a milosti se
vztahovaly na tresty ukládané v trestním řízení, tj. na tresty za
trestné činy podle trestního zákona a přečiny podle zákona č. 150/1969
Sb., o přečinech, ve znění pozdějších předpisů, tedy nikoli jen za
trestné činy.
3) Tuto amnestii mohl „udělit“ (tento používaný výraz je nepřesný)
prezident, zatímco amnestii ve věcech přestupků udělit nemohl, protože
by dne 16. února 1990 zasáhl neústavně do působnosti orgánů České
republiky a do 12. ledna 1990 taková možnost ani neexistovala na
úrovni republiky, a do 9. května 1990 na úrovni federace.
4) Pokud si ještě vzpomínám, tato úprava byla obsažena v návrhu ústavy
(oficiální návrh připravovaný Národní frontou) z roku 1989. Ten byl
využit v zákonném opatření předsednictva ČNR, takže takovou amnestii
mohla od 12. ledna 1990 udělovat vláda ČR, nikoli prezident jako orgán
federace. To vláda 15. ledna 1990také učinila (znění amnestie je možné nalézt zde) . Prezident to nikdy učinit nemohl." Celkový přehled amnestií dále nabízí např. dokument Ministerstva spravedlnosti AMNESTIE 1945 - 2002 (doc.) zpracovaný JUDr. Pavlem Rotykou.

Výrok Elišky Wágnerové hodnotíme jako pravdivý, a to na základě informací nalezených v českých internetových denících.

O tom, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl počet kauz, kterých se amnestie týká, informovali například novinky.cz, denik.cz či lidovky.cz. Stalo se tak ve středu 9. ledna, tedy více než týden po vyhlášení amnestie.

První odhad počtu kauz však zveřejnila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová již 2. ledna. Informoval o tom deník novinky.cz.