Primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) o negramotnosti některých ukrajinských uprchlíků mluvil např. v reportáži odvysílané 23. května v pořadu Reportéři ČT. Uveďme, že reportáž mapovala situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd tak způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

K situaci, že se pro tyto romské uprchlíky nedaří najít vhodné bydlení, Hřib pro ČT konkrétně řekl (video, čas 7:12): „Oni třeba nemluví ukrajinsky nebo větší část té skupiny je třeba negramotná a ubytovat celou rodinu najednou, která má třeba desítky členů, je opravdu nesnadné.“ Podobně se pražský primátor vyjadřoval i dříve, například v rozhovoru pro DVTV ze 12. května (video, čas 15:55) či v dubnu pro Seznam Zprávy.

O skutečnosti, že jsou mezi přijíždějícími ukrajinskými Romy také lidé negramotní, mluvila v rozhovoru Právo mimo jiné i členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alice Sigmund Heráková. Zároveň však upozornila na to, že mezi ukrajinskými Romy jsou v tomto ohledu značné rozdíly: „Rozptyl mezi nimi je obrovský, od negramotných až po ty, kteří jsou plně integrovaní, mají vzdělání. Jsou mezi nimi vysokoškoláci.“

Dodejme, že velká část ukrajinských Romů, kteří přicházejí do Česka, pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, jež je válkou zasažena nejméně. Česká televize poté zmiňuje, že v některých oblastech Zakarpatí je problém s negramotností tak velký, že z nich „ani ve větším rozsahu nemobilizovali muže do armády“.

Vláda 18. května 2022 schválila návrh tzv. lex Ukrajina II, tedy soubor opatření, která upravují pravidla přijímání ukrajinských uprchlíků. Návrh zákona konkrétně rozšiřuje důvody, ze kterých může být žádost o udělení tzv. dočasné ochrany posuzována jako nepřijatelná, dále prodlužuje lhůtu pro vyřízení těchto žádostí, zavádí povinnost uprchlíků hlásit změnu pobytu do tří dnů nebo povinnost žadatelů předkládat doklad o ubytování.

Podle tiskové zprávy Ministerstva vnitra vládní návrh reaguje„na zkušenosti z praxe a nutnost doplnit opatření“ původního zákona lex Ukrajina, který Parlament schválil v březnu. „Jde o jeden z důležitých nástrojů, které po schválení v legislativním procesu umožní neprodlužovat nouzový stav,“ dodalo k tomu ministerstvo.

Po schválení na vládní úrovni kabinet Petra Fialy návrh lex Ukrajina II 19. května 2022 předložil v Poslanecké sněmovně. Ve stejný den byl také tento návrh rozeslán poslancům, kteří tak v rámci tisku 221/0 dostali k dispozici dokument (.pdf), jenž obsahoval celý návrh zákona včetně dvacetistránkové důvodové zprávy (str. 8–28).

Na základě žádosti vlády byl tehdy zákon projednáván ve zkráceném jednání s vynecháním 1. čtení. Druhé čtení Sněmovna následně zahájila 31. května, kdy poslanci návrh také schválili.

Na závěr zopakujme, že podle vyjádření Tomia Okamury v rozhovoru z 24. května nebyl ještě lex Ukrajina II vládou předložen tak, aby mohl být projednán. Předseda SPD dále doplnil, že neví, jaké budou v tomto zákoně podmínky pro přijímání ukrajinských uprchlíků, protože o návrhu zákona „slyší jen verbálně z médií“ (video, čas 24:04). Vzhledem k tomu, že návrh zákona byl ve Sněmovně předložen a rozeslán poslancům včetně Tomia Okamury již 19. května, tedy 5 dnů před datem rozhovoru, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Poslanec Okamura výrok zmiňuje v kontextu dotazu moderátorky na případnou podporu SPD pro tzv. Lex Ukrajina II. Tomio Okamura svůj výrok uvádí jako příklad scénáře, kdy by hnutí SPD tento soubor opatření nebylo ochotné podpořit. Ověříme proto, zda Petr Fiala a Vít Rakušan skutečně tvrdí, že by měla Česká republika přijímat uprchlíky neomezeně nebo jestli by zde již měli uprchlíci zůstat.

Ministr vnitra Vít Rakušan už na začátku března 2022 mluvil o tom, že nedokáže určit přesný „strop“ počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko může přijmout. To, kolik uprchlíků ČR přijme, podle něj záviselo na ubytovacích kapacitách, které jsou k dispozici. Rakušan tedy neuvedl maximální počet uprchlíků, dal nicméně najevo, že Česko nemůže přijímat Ukrajince neomezeně.

Ani Petr Fiala žádná konkrétní čísla neuváděl. V polovině března například řekl: „Uprchlická vlna je svou rychlostí a velikostí nesrovnatelná. ČR to zvládne. A zvládneme i větší počty.“ Jeho stranický kolega Marek Benda podle iDNES.cz nicméně řekl, že Česko se musí „snažit pomoci každému, kdo k nám přijde.“

Vít Rakušan i premiér Petr Fiala také již od března hovoří o scénářích, kdy by ukrajinští uprchlíci mohli v Česku zůstat nastálo. Kabinet premiéra Fialy si nechal zpracovat odhady toho, kolik Ukrajinců by mohlo chtít v Česku po konci války trvale zůstat. V případě, kdy bude válka trvat několik let, mohlo by v ČR zůstat kolem 40 % lidí. Navíc je podle Rakušana vzhledem ke zkušenostem z jiných migračních krizí možné, že u nás až třetina uprchlíků zůstane.

V polovině dubna představila vláda strategii (.pdf) pro zvládnutí uprchlické krize, která počítá s tím, že část ukrajinských uprchlíků v ČR zůstane i po konci války (str. 4). Na tiskové konferenci k této strategii Vít Rakušan uvedl: „Pokud se podíváme na ta dlouhodobá řešení, tak tam se dostáváme k návratové politice, jakým způsobem, kdy, za jakých okolností se lidé budou vracet. Dočasná ochrana jim je zatím udělena na jeden rok. Anebo jakým způsobem případně ty, kteří se rozhodnou zůstat, skutečně integrovat do české společnosti, a to zcela.“ Ministr vnitra tedy připustil možnost, že v Česku někteří ukrajinští uprchlíci zůstanou.

Stejně tak premiér Fiala vzal na vědomí dlouhodobý scénář, kdy bude vláda muset najít řešení integrace do české společnosti pro ty, kteří se rozhodnou zůstat. Zároveň Petr Fiala na konci března řekl, že „pokud ti lidé chtějí zůstat na našem území, ať tady zůstanou.” Svá slova pronesl v kontextu toho, že odmítá kvóty, podle kterých by si evropské země přerozdělily uprchlíky z Ukrajiny.

Vít Rakušan naopak na konci března mluvil o možnosti určitých humanitárních koridorů pro uprchlíky z Ukrajiny,: „které by už na ukrajinsko-polské a ukrajinsko-slovenské hranici určovaly nějakou cílovou zemi. Já nechci říkat, že to jsou nové kvóty, ale realita je, že středoevropské země to nejsou schopny ve volném režimu unést.“

Jak premiér Fiala, tak i ministr Rakušan tedy jen poměrně obecně komentovali maximální počet ukrajinských uprchlíků, které může ČR přijmout. Podle Víta Rakušana to záleželo na kapacitě ubytování, později také zmiňoval, že bez celoevropského řešení nebudou středoevropské země schopny vysoké počty uprchlíků zvládnout. Oba politici také připustili, že část Ukrajinců v Česku již zůstane nastálo. 

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na jejich slova, kdy odmítali určit maximální počet uprchlíků, které Česko přijme a mluvili také o tom, že ukrajinští uprchlíci již v ČR zůstanou. Okamura nicméně svým výrokem naznačuje, že Fiala s Rakušanem mluvili o tom, že počítají s tím, že v Česku zůstanou všichni z tohoto „neomezeného“ počtu Ukrajinců. O tom však vládní představitelé veřejně nemluvili, vždy byla řeč jen o menší části z nich. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící.

Dle dat Organizace spojených národů od začátku ruské invaze na Ukrajinu požádalo v Evropě o určitou formu ochrany už přes 4,7 milionu ukrajinských uprchlíků (k datu 1. června). Ukrajinskou hranici směrem ven pak od 24. února překročili lidé ve více než 6,9 milionu případů. Směrem zpět bylo zaznamenáno přibližně 2,1 milionu případů přechodu přes hranici.

Nejvíc ukrajinských uprchlíků přitom podle OSN míří do Polska, k 1. červnu zde o ochranu požádalo víc než 1,1 milionu lidí. Pro srovnání, v České republice to bylo přes 362 tisíc lidí. OSN dále uvádí, že mezi uprchlíky tvoří přes 90 % ženy a děti (.pdf, str. 7). Doplňme, že ukrajinští muži ve věku mezi 18 a 60 lety z Ukrajiny odjet nemohou, protože se jich týká vyhlášená všeobecná mobilizace a zákaz ze země vycestovat.

Abychom v rámci našeho ověření určili, kolik osob překračovalo hranici do a z Ukrajiny, vycházíme z údajů ukrajinské pohraniční stráže, která každodenně monitoruje pohyb lidí a vozidel na ukrajinské západní hranici (hranice s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Moldavskem). V jejích přehledech lze nalézt informace o celkovém počtu osob odcházejících z Ukrajiny i přicházejících na Ukrajinu a dále také přímo počty navracejících se Ukrajinců. Upřesněme, že do uvedených počtů lidí překračujících západní hranici Ukrajiny, se započítávají i osoby, které překračují hranici pravidelně, například dobrovolníci z humanitárních organizací. 

Na začátku dubna se ruské síly rozhodly vzdát pokus o dobytí Kyjeva, což byl pro mnohé Ukrajince důvod vrátit se do země. Dle dat ukrajinské pohraniční stráže dne 16. dubna 2022 poprvé od začátku ruské invaze překročilo hranici na Ukrajinu víc lidí, než kolik se jich vypravilo opačným směrem. Konkrétně Ukrajinu v tento den opustilo 32 tisíc lidí a opačným směrem putovalo 38 tisíc lidí, z toho 35 tisíc Ukrajinců.

Pro lepší zachycení trendů a eliminaci výkyvů v denních počtech lidí překračujících hranici jsme data ukrajinské pohraniční stráže zobrazili jako 7denní klouzavé průměry. V následujícím grafu je vidět, že k otočení trendu došlo 22. dubna, kdy v předchozím týdnu na Ukrajinu poprvé přišlo víc lidí, než kolik z ní odešlo. Tento stav vydržel jen do 27. dubna, kdy se směr migrace znovu otočil. Od 13. května pak již na Ukrajinu konstantně přichází víc lidí, než kolik z ní odchází.

Graf výše nicméně kromě Ukrajinských občanů zahrnuje i občany dalších zemí, a nemusí tak trendy v migraci Ukrajinců zachycovat zcela věrně. Další graf zobrazuje data ukrajinské pohraniční stráže o počtu ukrajinských občanů, kteří se ze západu vrací na Ukrajinu. Na 7denních průměrech můžeme vidět, že počet příchozích převýšil počet odchozích poprvé 15. května, tedy v neděli, na kterou se odkazuje Tomio Okamura.

Ani tento graf nicméně není uspokojivý, protože srovnává příchody výhradně ukrajinských občanů s odchody Ukrajinců a občanů druhých zemí dohromady. Kdy přesně se poprvé srovnaly počty příchozích a odcházejících Ukrajinců, nedokážeme zjistit, jelikož ukrajinská pohraniční stráž nezveřejňuje počty ukrajinských občanů, kteří ze země odcházejí. 15. května 2022 ale skutečnost, že na Ukrajinu přichází (dle 7denních průměrů) víc Ukrajinců, než kolik jich odchází, byla poprvé prokazatelná, a výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Tomio Okamura mluví o 45 miliardách korun, které ročně Česko vynakládá na podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE). Z toho 19 miliard korun mají podle Okamury platit přímo občané, což ve skutečnosti znamená, že je platí spotřebitelé formou poplatku ve fakturách na elektřinu. Podrobněji jsme se tímto tématem zabývali v jiném našem odůvodnění, kde jsme slova Tomia Okamury označili v rámci naší metodologie jako pravdu s výhradou. V tomto odůvodnění se zaměříme na to, jestli tyto peníze musí Česko platit kvůli Evropské unii.

Tato konkrétní podpora zelené energetiky, o které mluví šéf hnutí SPD, je reakcí (.pdf, str. 109) na směrnici Evropské unie z roku 2009. Tehdy se totiž unijní představitelé dohodli, že do roku 2020 musí 20 % unijní spotřeby energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Pro každý stát je cíl nastaven na jiné úrovni, a to vzhledem k výchozí pozici a celkovému potenciálu využití obnovitelných zdrojů. V případě Česka byla tato hranice stanovena (.docx, str. 6) na 13 % a poprvé byla překonána již v roce 2013, tedy o 7 let dříve, než činil unijní závazek.

V roce 2018 poté vstoupila v platnost nová revidovaná směrnice, podle níž musí do roku 2030 pocházet z obnovitelných zdrojů 32 % spotřeby energie Evropské unie. Evropská komise nyní dokonce posuzuje, zda tento cíl v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině nezvýšit na 45 %.

Evropská unie ovšem neurčuje, jak konkrétně mají jednotlivé státy tohoto podílu dosáhnout. Jak vyplývá (.zip) ze zpráv o pokroku všech členů Evropské unie, volí si každá země do určité míry vlastní politiku. Náklady jednotlivých zemí a jejich přístupů se nicméně výrazně liší. Dle nejnovější zprávy Rady evropských energetických regulátorů (CEER), která srovnává různé přístupy k podpoře obnovitelných zdrojů energie za roky 2018 a 2019, je v přepočtu na MWh elektřiny z obnovitelných zdrojů podpora (.pdf, str. 30) v Česku nejvyšší z 27 evropských zemí: přibližně 200 €/MWh.

Česká republika na podporu OZE vydává v přepočtu na MWh výrazně více peněz než většina evropských států. 45 miliard, které v Česku na podporu obnovitelných zdrojů každoročně dáváme, tedy není důsledkem unijní směrnice, ale spíše jiných faktorů. Jiné státy totiž dokáží obnovitelné zdroje podporovat s výrazně nižšími náklady.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že podpora obnovitelných zdrojů energie vychází z „příkazu“ Evropské unie, respektive její směrnice. Konkrétní způsob podpory a její výše, které se v Česku obnovitelným zdrojům dostává, ale již s unijní směrnicí přímo nesouvisí, jak je vidět z mezinárodního srovnání. Předseda SPD tak vytváří nepravdivý dojem, že Evropská unie může za to, kolik Česko vydává na podporu obnovitelných zdrojů. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Marian Jurečka uvádí, že pokud ukrajinští uprchlíci nezískají práci na stejné pozici do půl roku od příchodu do ČR, ztrácejí jistotu, že se uplatní ve svém oboru. V rámci našeho ověření se proto soustředíme na to, jak se u uprchlíků s délkou nezaměstnanosti vyvíjí jejich motivace a pravděpodobnost, že získají zaměstnání, a dále také na to, jak se tito uprchlíci uplatňují na pozicích, které odpovídají jejich kvalifikaci.

Zaměřme se nejdříve na trh práce obecně. Dle vyjádření odborníků z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí či Unie zaměstnavatelských svazů ČR nemají zaměstnavatelé o dlouhodobě nezaměstnané uchazeče zájem. Důvodem je to, že z pohledu zaměstnavatelů může dlouhá nezaměstnanost značit ztrátu pracovních návyků, nezájem práci získat a udržet si ji. „Mnoho studií naznačuje, že pravděpodobnost nalezení nového zaměstnání se snižuje s prodlužující se nezaměstnaností, neboť nezaměstnaní ztrácí pracovní návyky a kontakt s trhem práce,“ uvádí (.pdf, str. 9) autoři studie z roku 2009, která se zabývala tříděním uchazečů na úřadech práce.

Nezisková organizace REINTEGRA pak ve své publikaci z roku 2006 popisuje (.pdf, str. 9–10) tři fáze nezaměstnanosti. První fázi označuje jako aktivní období (str. 9), v němž nezaměstnaný člověk věří v úspěch svého snažení a „věří, že zaměstnání brzy získá“. Druhou fází, která nastává v průměru mezi 6. a 12. měsícem nezaměstnanosti, je poté období zklamání. Jako hlavní důsledky této „fáze zklamání, úzkosti a deprese, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“ (.pdf, str. 11–14) popisují autoři publikace snížení životní úrovně, změnu vnímání času, ztrátu zájmu o život společnosti nebo zátěž rodinných vztahů. Následující fází nezaměstnanosti je podle autorů období pasivity.

Uplatněním uprchlíků v oborech jejich kvalifikace z domova se pak zabývá například britská studie Přístupy k zaměstnanosti odborně kvalifikovaných uprchlíků ve Spojeném království (Attitudes to Employment of Professionally Qualified Refugees in the United Kingdom) z roku 2013. Autoři popisují potíže při snaze uprchlíků o uplatnění se ve svých původních oborech a to, že se to daří jen části z nich. Prezentují také graf z jedné starší studie, který znázorňuje vývoj morálky při hledání práce. Britští autoři nicméně upozorňují (str. 6), že dle jejich výzkumu jsou zkušenosti odborně vzdělaných uprchlíků často ještě složitější, než ukazuje křivka níže, a při hledání zaměstnání se tito uprchlíci „mnohokrát odchýlili od optimismu ke zklamání a zase zpět“.

Pokud se zaměříme i na zaměstnanost uprchlíků obecně, podle německého Institutu pro pracovní trh a výzkum povolání (IAB) se „míra zaměstnanosti uprchlíků zvyšuje s délkou pobytu“ (.pdf, str. 27). Zároveň ale tento institut upozorňuje na to, že v případě Německa pracuje 57 % zaměstnaných uprchlíků jako kvalifikovaná pracovní síla, specialisté nebo odborníci, zatímco před příchodem do země pracovalo na daných pozicích 85 % těchto lidí (str. 33). V mnoha případech tak dochází k sestupu na pracovním žebříčku. Mezinárodní středisko pro rozvoj migrační politiky (ICMPD) ve svém dokumentu z konce března 2022 uvádí (.pdf, str. 2), že vysoká motivace ukrajinských uprchlíků v kombinaci s jejich obtížnou výchozí pozicí nutí mnohé z těchto lidí nastoupit na málo placenou pracovní pozici, která vyžaduje jen nízkou kvalifikaci – a to bez ohledu na skutečnou kvalifikaci. Podle ICMPD navíc v těchto povoláních uprchlíci často „uvíznou“.

Na závěr tedy shrňme, že podle neziskové organizace REINTEGRA nastává u nezaměstnaných přibližně po půl roce fáze „zklamání, úzkosti, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“. V průběhu času také podle výše uvedených studií dochází ke snížení motivace uprchlíků k hledání odpovídajícího zaměstnání. Přesná časová rozmezí, kdy dochází k poklesu či nárůstu motivace, už nicméně tyto studie neuvádějí. V čase klesá i samotná pravděpodobnost, že se uprchlíkům podaří získat zaměstnání, které jejich kvalifikaci skutečně odpovídá. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Mariana Jurečky jako pravdivý.

Hnutí pro život je spolek, který se podle svých slov snaží „předcházet zbytečným potratům, pomáhat ženám, které se cítí být k potratům nuceny, a těm, které mají po potratu psychické potíže.“

Hnutí vyvolalo kontroverze svými vyjádřeními v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde se ruští vojáci dopouštějí znásilnění na ukrajinských ženách. Kvůli početným případům znásilnění bylo na Ukrajině potřeba značné množství nouzové antikoncepce, která se používá po nechráněném sexuálním styku. Sbírka na nákup nouzové antikoncepce se organizovala také v České republice. 

Hnutí se v reakci na tyto sbírky vyjádřilo na svém facebooku, kde tvrdilo, že skutečným lékem pro znásilněnou ženu „není nějaká tableta, ale kvalitní psychologická pomoc.“ Taktéž zdůraznilo prevenci, kterou spatřuje v nákupu „houkadel, pepřáků nebo elektických paralyzérů." Příspěvek na svém facebooku hnutí později smazalo kvůli negativním reakcím.

12. dubna poté přišel Deník N s informací, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) spolupracuje s Hnutím pro život. Mluvčí resortu Eva Davidová tehdy uvedla, že hnutí nepatří mezi tzv. oficiální připomínková místa MPSV, se kterými ministerstvo konzultuje předlohy zákonů (.pdf). Zároveň také dodala, že se „případná spolupráce s tímto hnutím (…) odehrává stejně jako s mnoha dalšími subjekty.“ Výroky Hnutí pro život o znásilněných ženách na Ukrajině označila za „velmi nevhodné“ a MPSV se od nich distancovalo.

Ministerstvo práce a sociálních věcí také na dotaz ze 13. dubna 2022, podaný dle zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedlo (.pdf), že s Hnutím pro život nespolupracuje. Tuto informaci zmínilo také ve své tiskové zprávě ze 13. května 2022. V ní upřesnilo (.pdf), že „nějakou formou, která ale nemusí znamenat například přímý podíl na tvorbě legislativy, spolupracuje s desítkami různých organizací“ – mezi nimi ale Hnutí pro život není.

MPSV ve zprávě také zopakovalo, že Hnutí pro život není a nebylo (.pdf) připomínkovým místem MPSV, mezi něž se řadí např. Síť pro rodinu, Národní centrum pro rodinu nebo SOS vesničky.

V samotném rozhovoru ministr Marian Jurečka nicméně zmiňuje, že Hnutí pro život má „možnost připomínkovat některé materiály,“ což je v rozporu s tvrzením tiskové zprávy (.pdf) MPSV ze 13. května. Marian Jurečka dále v rozhovoru na dotaz, zda ukončí s hnutím spolupráci, odvětil: „Já neukončuji spolupráci ani s jinými nevládními organizacemi, které jsou na opačné straně spektra.“

Z výše uvedeného vyplývá, že není zcela jasné, zda ministerstvo s Hnutím pro život spolupracuje nebo spolupracovalo, zda má možnost připomínkovat některé materiály, nebo zda s hnutím byla, nebo nebyla ukončena spolupráce. Oficiální vyjádření MPSV a vyjádření ministra Jurečky se totiž neshodují. Jelikož však Ministerstvo práce a sociálních věcí v oficiální odpovědi na žádost o stanovisko (dle zákona o svobodném přístupu k informacím) uvedlo, že s Hnutím pro život nespolupracuje, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ministr Jurečka svůj výrok uvedl v rámci odpovědi na hlavní otázku, která zněla, zda Ministerstvo práce a sociálních věcí ukončí spolupráci s Hnutím pro život. Jurečka uvedl, že spolupráce ukončena nebude, prohlásil však, že se distancoval nejen od výroků Hnutí pro život, ale také od výroků kardinála Dominika Duky. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že ony výroky se v obou případech vztahují k případům znásilnění ukrajinských žen ruskými vojáky.

Hnutí pro život dne 7. dubna 2022 reagovalo na výzvu bývalého záchranáře Víta Samka, který téhož dne na Facebooku zveřejnil výzvu k dodání nouzové antikoncepce (.pdf) pro znásilněné ukrajinské ženy. Hnutí tuto formu pomoci ve svém příspěvku na Facebooku odsoudilo. Tento příspěvek byl sice následně smazán, ale mezitím již na sebe organizace stačila upoutat pozornost široké veřejnosti. 

Hnutí pro život je jednou z tzv. pro-life organizací, jež se primárně angažují v boji proti potratům. Jak uvádí religionistka Andrea Beláňová, která se zabývala výzkumem tohoto typu iniciativ, jeho členové sami sebe často označují za ultrakatolíky. Dodejme, že Hnutí pořádá pravidelný Národní pochod pro život.

Ministr Jurečka se ke zmíněnému výroku Hnutí pro život vyjádřil např. v tiskové zprávě (.pdf) o spolupráci Ministerstva práce a sociálních věcí s neziskovým sektorem ze dne 13. května 2022. Mimo jiné zde uvádí: „Pokud jde o nedávné výroky představitelů hnutí směrem ke zneužitým ženám na Ukrajině, důrazně jsme je odsoudili a považujeme je za velmi nevhodné.“

Vraťme se ještě k výroku kardinála Dominika Duky z jeho názorového článku zveřejněného dne 25. dubna 2022 na jeho blogu. Kardinál Duka zde mimo jiné napsal, že ruští vojáci, kteří se dopouštěli znásilňování, jsou často „obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku“. Také tento článek vyvolal řadu kontroverzí nejen mezi širokou i odbornouveřejností, ale také uvnitř církve.

Ministr práce a sociálních věcí se k postoji kardinála Dominika Duky vyjádřil prostřednictvím svého twitterového účtu dne 27. dubna 2022. 

Ministr zahraničí Jan Lipavský se vyjadřuje k řeči ruského prezidenta Vladimira Putina při příležitosti letošních oslav ruského Dne vítězství. Reaguje na dotaz moderátora, zda můžeme obsah prezidentova proslovu vnímat jako projev slabosti, způsobený absencí výraznějších úspěchů během invaze na Ukrajinu. 

Jan Lipavský v rozhovoru souhlasil s názorem, že Rusku se (ke dni výroku 9. května) nedařilo dosahovat vytyčených vojenských cílů. Dokládal to tím, že i v Mariupolu, který se téměř celý dostal pod kontrolu ruských sil na konci dubna, se k 9. květnu stále bránily poslední zbytky ukrajinských vojáků. Odhady, kolik jich v areálu oceláren Azovstal na okraji města tehdy bylo, se nicméně různí. Britský deník The Guardian například 8. května 2022, tedy den před ověřovaným rozhovorem, psal o dvou tisících ukrajinských vojáků. 10. května pak Česká televize v doprovodném článku k rozhovoru se starostou Mariupolu zmínila „více než tisíc“ vojáků.

Civilisté, kteří se v areálu oceláren Azovstal ukrývali, byli na začátku května všichni evakuováni, a v železárnách tak ke dni výroku zůstali pouze ukrajinští vojáci.

Zaměřme se krátce na to, že ministr Lipavský zvolil jako příklad ruského neúspěchu právě obranu ukrajinských vojáků v Mariupolu. Do povědomí široké veřejnosti se Mariupol dostal především jako cíl dlouhodobého masivního bombardování ze strany ruské armády. Město je podle BBC pro Rusko významné hned z několika důvodů. Z hlediska vojensko-strategického znamená jeho ovládnutí zajištění pozemního koridoru mezi okupovaným Krymem a Donbasem. Významný je Mariupol i z ekonomického hlediska. Zdejší přístav je totiž důležitým dopravním uzlem v Azovském moři, sloužícím k exportu ukrajinské oceli, uhlí a dalších surovin. Doplňme, že ocelárny Azovstal patří mezi největší v Evropě.

Mnichovská bezpečnostní konference je předním světovým fórem pro debatu o mezinárodní bezpečnostní politice a je pořádána každoročně. Ruský prezident Vladimir Putin se jí zúčastnil jen jednou, a to v únoru roku 2007. Dalšími hosty konference tehdy byli například i německá kancléřka Angela Merkelová nebo prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, Českou republiku tehdy zastupoval někdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Vladimir Putin ve svém projevu (video) vyjádřil znepokojení nad rozšiřováním východní hranice NATO. Zmínil (video, čas 18:39) například, že v Bulharsku a Rumunsku existují lehké předsunuté americké základny. „Jinými slovy, NATO posouvá svoji přední linii k našim státním hranicím," řekl.

Dále uvedl (video, čas 19:04), „že proces rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak je to podstatný provokační faktor snižující úroveň vzájemné důvěry. Máme právo (tj. Rusko, pozn. Demagog.cz) položit otevřenou otázku: Proti komu je namířeno toto rozšiřování?“

Pro kontext doplňme, že v roce 2004 se NATO rozšířilo o sedm států ve východní Evropě. Kromě Bulharska a Rumunska se členy Aliance staly ještě Slovinsko, Slovensko a především Litva, Lotyšsko a Estonsko, tedy státy přímo sousedící s Ruskou federací.

Vladimir Putin ve svém projevu dále zmínil, že NATO ve spojení s rozšiřováním na východ nedodrželo bezpečnostní záruky, které podle něj v minulosti Rusku přislíbilo (video, čas 19:25, 46:44). Uveďme nicméně, že se nejednalo o záruky, k nimž by se Severoatlantická aliance zavázala právně. Šlo pouze o ústní vyjádření zástupců USA a Německa a později generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera z roku 1990 v souvislosti s vyjednáváním o statusu sjednoceného Německa.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nepřesně uvedl rok Mnichovské bezpečnostní konference, na které Vladimir Putin vystoupil. Nicméně měl pravdu, že zde ruský prezident projevil obavy o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance, na což Vladimir Putin právě od té doby výrazně upozorňuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.