Při samotných událostech listopadu 1989 v Československu se o vojenském zásahu, i přes odmítání ze strany Sovětského svazu, uvažovalo. „Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu.“ Tendence zakročit však byly skutečně přítomny, mobilizovaly se například Lidové milice, usilovaly o to také některé postavy československé armády. Jak uvádí bývalý poradce Václava Havla Petr Oslzlý, bylo velmi nepravděpodobné, že by k tomuto docházelo s oficiálním souhlasem Moskvy a Gorbačova.

Z Moskvy již před 17. listopadem přicházela varování, aby českoslovenští představitelé nedopustili ozbrojený zásah proti opozici. Poradce Gorbačova Valerij Musatov 25. listopadu 1989 přijel do Prahy a zopakoval přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Dlouhotrvající zdrženlivost sovětského vedení potvrzuje také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek: „Gorbačov už dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je naprosto vyloučený.“

O tom, že podle tehdejších informací neměly sovětské síly v úmyslu nijak proti změnám v Československu zasáhnout, mluvil v rámci parlamentního vyšetřování událostí 17. listopadu (Pavel Žáček – Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, 2013) také mluvčí Charty 77 Václav Benda (str. 218) nebo Michael Kocáb, bývalý předseda iniciativy Most (str. 351).

Nové myšlení

Michail Sergejevič Gorbačov stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 až do jeho rozpadu v roce 1991. Jeho příchod je spojován se změnami ve fungování Sovětského svazu, které nakonec jeho pád způsobily. Jedná se především o pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství. V tomto kontextu je však podstatnější Gorbačovův přístup k ostatním zemím východního bloku. Ten bývá někdy nazýván jako politika nevměšování se do věcí východoevropských zemí, nebo „nové myšlení“ (.pdf, str. 92).

Tento Gorbačovův přístup znamenal odklon od tehdy platné Brežněvovy doktríny, která udávala přesně opačný postup, tedy jasnou nadřazenost Sovětského svazu nad satelitními státy. Tato doktrína vzešla z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslední generální tajemník KSSS Brežněvovu doktrínu zrušil v roce 1988. Mezi důvody pro tento krok se řadí hlavně ekonomická situace Sovětského svazu. Ten byl finančně vyčerpán například táhlým konfliktem v Afganistánu, který právě Leonid Brežněv v roce 1979 započal. Web ČT 24 cituje profesory amerických univerzit následovně: „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti.“

Systém glasnosti a perestrojky do jisté míry připomínal tzv. socialismus s lidskou tváří, tedy reformní snahy z období Pražského jara 1968. To se nelíbilo komunistickým funkcionářům většinou vyššího věku, kteří znali pouze tvrdý stalinský přístup. Podobný postoj zaujímali také představitelé režimů v Československu, NDR nebo Bulharsku, tedy tam, kde byly režimy nejpřísnější.

Klíčovým faktorem Gorbačovových postojů bylo odmítání intervencí ve státech východního bloku, tedy co nejmenší zasahování do jejich vnitřní politiky. Také z důvodu, že na to Sovětský svaz neměl finance. Historik a ředitel Centra ruských a euroasijských studií na Oxfordu Alex Pravda píše (.pdf, str. 91): „Za Gorbačovovým neoblomným odmítáním zvážit možnost užití nátlakových prostředků k vyřešení problémů ve východní Evropě v roce 1989 stál zásadní odpor vůči nasazení síly. Gorbačov měl s užitím síly morální problém – vyjma situací, kdy by užití síly zcela jistě vedlo k odvrácení krveprolití.“ V tomto přístupu se promítaly také zkušenosti z předchozích intervencí v Evropě i mimo ni. Pravda také zmiňuje (.pdf, str. 92), že dalším faktorem byl nový závazek respektování práv východoevropských států, například rozhodování o spojeneckých vztazích.

Předseda SPD Okamura ve svém tweetu zmiňuje hned několik faktických informací spojených se vznikající vládní koalicí. 

Zmínka o třech nových ministerstvech se objevuje také v médiích. Pravděpodobná budoucí vláda bude mít nově Ministerstvo pro vědu, výzkum a inovace, Ministerstvo pro legislativu a Ministerstvo pro evropské záležitosti. Tato ministerstva jsou označována za „nová“, byť se v nějaké podobě objevila už v minulých vládách. Místopředsedu vlády pro vědu, výzkum a inovace měla již vláda Bohuslava Sobotky (2014–2017), byl jím Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL). V Sobotkově vládě figuroval také ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, kterým byl Jiří Dienstbier a později také Jan Chvojka (oba ČSSD).

Post zaměřující se na evropské záležitosti pak měly vlády v období českého předsednictví Evropské unii. Přesněji to byla druhá vláda Mirka Topolánka (2007–2009) a následující tzv. úřednická vláda Jana Fischera (2009–2010). V Topolánkově vládě zastával post místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, ve Fischerově kabinetu byl pak ministrem Štefan Füle a po něm Juraj Chmiel.

Tomio Okamura hovoří také o navýšení počtu místopředsedů Poslanecké sněmovny. Bývalá Sněmovna měla místopředsedů pět, Vojtěcha Filipa (KSČM), Tomia Okamuru (SPD), Vojtěcha Pikala (Piráti), Tomáše Hanzela (ČSSD) a Petra Fialu (ODS). Nová Sněmovna by měla mít skutečně místopředsedů šest, a to dva za ANO a po jednom z ODS, KDU-ČSL, STAN a Pirátů. Předsedkyní by se měla stát Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). 

Poslední část Okamurova tweetu se týká senátního hlasování o zmrazení platů politiků do roku 2026. To proběhlo 27. října na 17. schůzi horní komory poté, co 5. října Poslanecká sněmovna jednomyslně schválila, že se platy vrcholných politiků dalších pět let nebudou zvyšovat. Pro návrh hlasovali poslanci ze všech poslaneckých klubů.

V Senátním hlasování byl tento vládní návrh zamítnut 57 hlasy ze 68 přítomných senátorů. Proti návrhu, tedy pro zmrazení platů, bylo 5 senátorů: Lukáš Wagenknecht a Adéla Šípová (za Piráty), Renáta Chmelová (bez politické příslušnosti), Šárka Jelínková (KDU-ČSL) nebo Jaroslav Doubrava (Severočeši.cz). Pro zmrazení platů nehlasovali ani senátoři za ANO a ČSSD, tedy senátoři za strany, které návrh předkládaly. Proti zmrazení se vyslovili téměř všichni senátoři náležící ke zmíněným politickým stranám či hnutím. Jedinou výjimkou byla senátorka Šárka Jelínková za KDU-ČSL.

Tomio Okamura tedy správně popisuje postoj Senátu ke zmrazení růstu platů politiků i navýšení počtu členů vlády a místopředsedů Poslanecké sněmovny. Dopouští se pouze nepřesnosti v označení nových vládních postů. Nejedná se o úplně nové pozice, už v minulosti měly vlády ministry pro evropské záležitosti nebo legislativu. V kontextu nynější vlády Andreje Babiše ale skutečně jde o nové ministry.

Podle ČSÚ se na zvyšování inflace podílely téměř všechny oddíly spotřebního koše. Vedoucí oddělení statistiky spotřebitelských cen ČSÚ Pavla Šedivá uvedla, že největší vliv na meziroční cenový růst mají ceny v dopravě, tedy ceny automobilů a ceny pohonných hmot. Dalšími výrazně dražšími položkami spotřebního koše jsou některé potraviny, alkohol a bydlení.

Podle viceprezidenta Hospodářské komory Tomáše Prouzy inflaci nahoru nejvíce táhnou ceny energií, energie jen za poslední rok vzrostly o 274 %.

Eurostat, tedy Statistický úřad Evropské unie, každý měsíc vydává studii ohledně komodit, které zaznamenaly největší růst cen. Na prvním místě jsou ceny energií, a až daleko za nimi jsou potraviny a další výrobky.

Podle posledního dohledatelného odhadu mělo hlavní město Praha na účtu kolem 80 miliard. Uvedl to v dubnu 2021 náměstek primátora pro finance Pavel Vyhnálek, který tím vysvětloval, proč Praha určité množství peněz neinvestuje. Reagoval zároveň na kritiku ministryně financí Aleny Schillerové. Do neinvestovaných peněz patří například 20 miliard, které patří pražským městským částem nebo 10 miliard, jež jsou určeny na splácení dluhopisů.

Dále můžeme předpokládat, že Praha má na účtu kolem 50 miliard, které šetří na budoucí investice, například na projekt stavby metra D. To bude stát kolem 100 miliard a město si na něj může půjčit pouze polovinu této částky, proto pro realizaci projektu musí druhou polovinu našetřit. Další peníze jsou pak určeny k případnému vykrytí neočekávaného propadu v příjmech, navýšení investic apod. K podobnému číslu pak došel i server Neovlivní.cz.

V prosinci minulého roku schválilo pražské zastupitelstvo rozpočet, který počítá s příjmy a výdaji téměř 88 miliard. Příjmy budou pocházet především z daní a ve výdajích se počítalo například s již zmíněnou investicí do stavby metra D.

Na závěr dodejme, že Andrej Babiš slučuje dohromady jak peníze na účtu pražského magistrátu, tak peníze jednotlivých městských částí, což jsou samostatné subjekty, které hospodaří autonomně. Pro hodnocení výroku jsou však důležitá slova, jež pronesl (video, čas 52:07) před samotným výrokem: „Samospráva nestaví byty. Praha má na účtě 90 miliard a nestaví.“ Stavět byty přitom mohou ze svého rozpočtu i jednotlivé městské části, a v tomto kontextu je tedy do určité míry relevantní sečíst peníze na účtech magistrátu a jednotlivých samospráv. Protože námi dohledaná hodnota 80 mld. není zcela aktuální odhad a zároveň se tolik neodchyluje od premiérem tvrzených 90 miliard, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Hlavní hygienička Pavla Svrčinová 18. srpna 2021 v ČT24 uvedla (video, čas 4:28), že v České republice je „zhruba 400 až 450 tisíc osob v té seniorní kategorii, kteří nejsou očkováni, neprodělali onemocnění“ covid-19. Pro věkovou skupinu 60+ nemělo k 17. srpnu ani jednu dávku očkování 537 431 osob. Celkový počet osob zahrnutých do této věkové skupiny k 1. lednu 2021 činil 2 783 787.

Pro kontext uveďme, že v tiskových zprávách Ministerstva zdravotnictví jsou zveřejňována data o očkování vždy za předchozí den k 20:00 (tedy nikoli za celý den). Z uvedených dat vyplývá, že k 23. září 20:00 dostalo alespoň jednu dávku vakcíny 2 277 751 lidí starších 60 let. Pokud vezmeme v potaz celkový počet osob v této věkové skupině (tedy 2 783 787), zjistíme, že ani jednu dávku k 23. září nemělo 506 036 lidí z této věkové kategorie.

Podobný výrok Ivana Bartoše jsme již ověřovali v rámci debaty Hlas lidu z vysílání CNN Prima News 1. září 2021. Tento výrok byl hodnocen jako pravdivý, jelikož se tehdejší čísla vešla do standardní 10% tolerance. Klíčovou pro současné nepravdivé hodnocení je záměna počtu osob ze 400 000 na 300 000 a změna zmiňované věkové skupiny z 65+ na 60+, v tomto případě je pak 10% odchylka výrazně překročena.

Pro zhodnocení daného výroku je nutné se podívat na absolutní výši státního dluhu. Tyto údaje poskytuje Ministerstvo financí na svých stránkách. Pro rok 2021 použijeme výši státního dluhu za první pololetí, novější údaje zatím nejsou k dispozici. 

Andrej Babiš je předsedou vlády ČR od 13. prosince 2017 (první i druhá vláda), vliv na státní rozpočet a tedy i celkový státní deficit za rok 2018 (.pdf) měla tedy ještě vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše pak dokázala namísto 50miliardového schodku dosáhnout lehce přebytkového rozpočtu. V roce 2018 činila výše státního dluhu 1 622 mld. Kč, tuto hodnotu budeme tedy považovat za výchozí pro hodnocení. 

Ministerstvo financí zveřejnilo 16. července 2021 tiskovou zprávu o řízení státního dluhu za první pololetí roku 2021. V ní uvádí, že výše dluhu k 30. červnu 2021 činila 2 416,3 mld. Kč (.pdf, str. 9). Dle makroekonomické predikce (.pdf, str. 11) Ministerstva financí by měl na konci roku 2021 státní dluh dosáhnout 2 632 mld. Kč. Do konce roku 2021 dojde od počátku vlády Andreje Babiše o navýšení státního dluhu o 1 010 mld. Kč.

Vláda Andreje Babiše je zároveň odpovědná i za přípravu státního rozpočtu na rok 2022. V něm Ministerstvo financí navrhuje schodek rozpočtu ve výši 376,6 mld. Kč, přičemž dle zmíněné predikce by měl státní dluh na konci roku 2022 dosáhnout (.pdf, str. 11) 2 970 mld. Kč, což představuje navýšení o 1 348 mld. Kč od roku 2018. Protože se jedná o zaokrouhlenou hodnotu jen velice těsně nad hranicí naší 10% obecně uznávané odchylky, hodnotíme výrok jako pravdivý.  

Na závěr zmiňme, že pokud bychom vzali v úvahu celé působení Andreje Babiše ve vládě, tedy již od ledna 2014, zjistíme, že výše státního dluhu v roce 2014 činila 1 663,7 mld. Kč. Rozdíl mezi aktuální a tehdejší výší státního dluhu činí 968 mld. Kč, resp. 1 306 mld. Kč oproti roku 2022.

Norský zálohovací systém je unikátem, kterým se inspirují i ostatní evropské země. Od 90. let podléhají nápojové láhve v Norsku dvěma daním: základní dani a environmentální dani. Základní dani podléhají nápojové obaly, které se již nedají znovu použít v původní podobě. Environmentální daň platí výrobci vícerázových obalů. Její výše pak závisí na míře návratnosti. Pokud se podaří vytřídit nejméně 95 % vratných obalů (.pdf, str. 17), výrobci jsou od daně osvobozeni. Již od roku 2011 se přitom v Norsku daří recyklovat více než 95 % vratných obalů. Například v roce 2020 zde bylo recyklováno 97,7 % (.pdf, str. 58) všech vratných lahví a 99,4 % plechovek.

Zálohový systém v Norsku funguje na klasickém zálohovém principu, kdy získá zákazník zálohu zpět (.pdf, str. 51) při vrácení nápojového obalu do automatu na lahve, kterých je v norských obchodech celkově asi 3 700 (str. 42). Za malou PET lahev či hliníkovou plechovku je vrácena záloha ve výši 2 norských korun (cca 5 Kč), za nápojové obaly nad 500 ml (.pdf, str. 53) poté 3 norské koruny (7,50 Kč).

Pro lepší pochopení výroku Pavla Sehnala uveďme, co mu přechází a co po něm následuje: „Tak my, Aliance pro budoucnost říkáme: neutahujme opasky na straně občana, utahujme ze straně státu. A jenom pro srovnání, ministerstvo orby mělo 46 zaměstnanců v době, kdy bylo v České republice 3 000 000 zemědělců. Dneska počet zemědělců je 46 600 podle údajů Statistického úřadu a na Ministerstvu zemědělství sedí 6 000 úředníků včetně teda těch složek a podsložek. Tam vidíme tu obrovskou přezaměstnanost a prostě nám pak chybí ty lidé na trhu práce.“ Sehnal tedy poukazuje na to, že je poměr počtu úředníků a počtu zemědělců příliš vysoký a měl by se podle něj snížit.

Analýza zemědělství (.pdf), zpracovaná Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR v roce 2019, uvádí údaje ze zemědělského registru Českého statistické úřadu (ČSÚ) (str. 2): „Ke konci roku 2017 obhospodařovalo zemědělskou půdu (…) celkem 46 055 subjektů, z toho fyzické osoby představovaly 41 650 subjektů a právnické osoby 4 405.“

Zemědělský registr ČSÚ je neveřejný, aktuální údaje může obsahovat evidence Ministerstva zemědělství, podle něhož je k 30. červnu 2021 celkem 61 431 zemědělců. Je však důležité upozornit, že obsah obou zmíněných evidencí se liší. Zatímco Ministerstvo zemědělství vede evidenci každé osoby, která „hodlá podnikat v zemědělství“, Český statistický úřad pak eviduje pouze ty zemědělce, kteří hospodaří na pozemcích o rozloze nejméně 1 hektaru, vlastní vinice o rozloze 1 500 m², nebo splňuje jiné ve vyhlášce stanovené podmínky. Jak vidíme, obě evidence nejsou vzájemně zaměnitelné, přičemž Pavel Sehnal se výslovně dovolává evidence Českého statistického úřadu.

Co se týká aktuálních počtů zaměstnanců na Ministerstvu zemědělství a v dalších organizačních složkách v jeho gesci, údaje vychází ze Státních závěrečných účtů ČR. Následující graf zachycuje celkové počty zaměstnanců Ministerstva, Státní veterinární správy, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Státního pozemkového úřadu a dalších složek. V posledních deseti letech se celkový počet zaměstnanců spadajících pod Ministerstvo zemědělství pohyboval kolem 5 tisíc, v roce 2020 to bylo jen 4 894.

Zdroje: 2020, 2019, 2018, 2017, 2016, 2015, 2014, 2013 (.pdf, str. 25), 2012, 2011 (.pdf, str. 27), 2010, 2009 (.pdf, str. 28), 2008, 2007 (.pdf, str. 29), 2006, 2005 (.pdf, str. 30), 2004 (.pdf, str. 34)

Je tedy pravdou, že v Česku je dle ČSÚ cca 46 600 zemědělců, nepřesně (o cca 20 %) však Pavel Sehnal uvádí počet zaměstnanců Ministerstva zemědělství a jemu podřízených orgánů. Celkově tak hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Pavel Sehnal poukazuje především na z jeho pohledu příliš vysoký poměr počtu úředníků a zemědělců, který srovnává se stavem před více než 100 lety, kdy existovalo Ministerstvo orby, a samotné hodnoty jím uvedených čísel tak slouží jen k ilustraci tohoto rozdílu.

Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, mluvil (video, čas 30:23–31:45) o výdajích na veřejné školství a na zdravotnictví v souvislosti s deficitem státního rozpočtu, resp. ve kterých oblastech je významný prostor ke snížení výdajů státního rozpočtu. Níže na grafu můžeme vidět vývoj výdajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Z posledních let odpovídají údaji Pavla Sehnala (208 miliard) s naší 10% toleranční odchylkou roky 2018, 2019 a 2020. Výdaje schváleného rozpočtu na rok 2021 Sehnalovu sumu i se započtením odchylky převyšují.

Ve zdravotnictví je situace komplikovanější. Na celkových financích zdravotnictví se podílejí (.pdf, str. 8) zejména zdravotní pojišťovny prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, stát a domácnosti. Největší část financování, přibližně dvě třetiny, pochází právě od zdravotních pojišťoven, resp. veřejného zdravotního pojištění. Domácnosti se pak na financování zdravotnictví podílí cca 13 %. Zmiňme, že tato procenta vycházejí z čísel Českého statistického úřadu, přesněji Výsledku (.pdf) zdravotnických účtů 2010–2019. Jsou tedy navázána na výsledek roku 2019, kdy celková výše výdajů na zdravotnictví dosáhla necelých 478 miliard Kč. V dalších letech byla čísla pozměněna dopady pandemie.

Co se týče státu, resp. státního rozpočtu, ten se na financování zdravotnictví podílí dvojím způsobem. Tím prvním jsou přímé platby do zdravotnictví (viz předcházející odstavec, .pdf, str. 9), tím druhým pak placení veřejného zdravotního pojištění státem za tzv. státní pojištěnce. Na následujícím grafu můžeme vidět oba druhy plateb ze státního rozpočtu v letech 2015–2019.

Pro rok 2019, který pro kompletnost údajů sledujeme, můžeme prostředky, které šly ze státního rozpočtu na oblast zdravotnictví, vyčíslit na 76,8 mld. korun vypočtených Českým statistickým úřadem a na 71,8 mld. korun za státní pojištěnce. Celkem se tedy jedná o zhruba 148,6 miliardy Kč. V letech 2020 a 2021 můžeme počítat s navýšením výdajů z důvodu pandemie covidu-19. Například platba za státního pojištěnce se výrazně zvýšila. V roce 2019 činila 1 018 Kč, v současné době je výše pojistného za státního pojištěnce stanovena na hodnotě 1 767 Kč. Částka, se kterou státní rozpočet na tento rok počítá jen na platby za státní pojištěnce, tedy dosahuje dle odhadu na 127,3 mld. Kč. Příští rok se platba navýší o dalších 200 korun a tyto náklady by měly dosáhnout 141,65 miliard korun. I pokud k této částce přičteme 70–80 miliard korun přímých plateb, nelze předpokládat, že by se celkové výdaje státního rozpočtu na zdravotní péči dostaly až na výši 500 miliard, o kterých mluvil Pavel Sehnal.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pavel Sehnal má pravdu v tom, že výdaje na školství se pohybují kolem 208 miliard korun a že výdaje na zdravotnictví odpovídají zhruba 500 miliardám za rok. Obě tyto částky však dává do souvislosti s možnými škrty ve státním rozpočtu. To je však právě v případě výdajů na zdravotnictví zavádějící, neboť státní rozpočet se podílí na výdajích na zdravotnictví jen malou částí. Většinu z nich tvoří výdaje zdravotních pojišťoven financované z veřejného zdravotního pojištění.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru je patrné, že Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, hovoří (video, čas 38:31–39:07) o dotacích zemědělských. Jejich správu má v gesci Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), většinu jehož rozpočtu tvoří právě dotace.

Zdroje: MF (.pdf, str. 28), SZIF.

Z tabulky výše vidíme, že aktuální výše hrubého domácího produktu je v běžných cenách vyšší než hodnota uvedená Pavlem Sehnalem. Rozpočet Státního zemědělského intervenční fondu, jenž zemědělcům rozděluje dotace, se však v posledních letech v rámci 10% odchylky okolo 40 miliard korun skutečně pohybuje.

Pavel Sehnal však upozorňoval (video, čas 38:31–39:07) na to, že zemědělské dotace představují oproti výši hrubého domácího produktu zanedbatelnou částku. Konkrétně řekl, že „je to méně než 1 %“. Podíl jeho zmíněných údajů je konkrétně 0,8 %. Na grafu níže vidíme, že ku příkladu v roce 2020 podíl dosáhl 0,76 %, v předchozích letech je podíl nižší. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou za nesprávný údaj o výši HDP.