Stanovisko Ruské federace k událostem ze srpna 1968 bylo zformulováno v roce 1993, kdy tehdejší prezident Boris Jelcin při návštěvě Prahy odsoudil okupaci Československa. Zároveň však podotkl, že „nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost. Je za ni zodpovědné bývalé vedení SSSR a KSSS“.

V roce 1993 došlo k podpisu Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, ve které Česko a Rusko vyjádřily přání „definitivně skoncovat s totalitní minulostí, spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968.“

V roce 2006 navštívil prezident Vladimír Putin Českou republiku, kde se vyjádřil následovně k událostem roku 1968: „Když prezident Jelcin v roce 1993 navštívil Českou republiku, nemluvil jen za sebe, mluvil za Ruskou federaci a za ruský národ. Dnes nejenže respektujeme všechny dříve podepsané dohody – sdílíme také všechna rozhodnutí, která byla učiněna na začátku 90. let… Musím vám říci s naprostou upřímností – neneseme samozřejmě žádnou právní odpovědnost za tyto události. Ale morální odpovědnost tam samozřejmě je.“ I Oldřich Tůma, tehdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v souvislosti s filmem upozornil, že „od intervence se ve své době jasně distancovali Michail Gorbačov, Boris Jelcin i Vladimír Putin“. 

I přes to se v médiích objevují zmínky, které okupaci podporují nebo ji alespoň obhajují. Podle rusisty Štěpána Černouška se takové mediální články a televizní dokumenty objevují na ruské mediální scéně čím dál častěji a jejich výskyt tedy není ojedinělý.

V listopadu 2017 vyšel na ruském armádním serveru TV Zvezda článek, který oslavoval sovětskou okupaci Československa. Tehdejší ruský premiér Dmitrij Medveděv se v průběhu návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Moskvě od článku distancoval. Televize se za článek omluvila a následně ho odstranila. Znovu můžeme citovat rusistu Štěpána Černouška: „Z oficiálních dokumentů si ruský stát reálně nic moc nedělá. Naopak v posledních letech vidíme jasnou snahu překrucovat historická fakta a vybírat si z nich údajné ruské, respektive sovětské úspěchy v zájmu posílení vlasteneckých nálad obyvatel.“

Jako podklad svého tvrzení pak uvedl televizní snímky Pražský zlom a Varšavská smlouva. Odtajněné stránky. Druhý snímek byl vysílán v roce 2015 na státním kanále Rossija 1 a vyobrazil invazi jako nutný a preventivní krok, který měl sloužit k ochraně Československa před pučem, který podporovalo NATO.

Dochází tedy k jakési schizofrenní situaci, ve které se oficiální postoj Ruska od invaze distancuje, prakticky jsou však např. na státních kanálech ovládaných Kremlem tiše podporovány pořady, které události srpna 1968 interpretují jako bratrskou výpomoc. Právě druhé zmíněné, tedy pořady vysílané na státní televizi, lze do určité míry označit za „propagandu“, na kterou svým výrokem poslanec Žáček mířil. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Na úvod uveďme, že v hodnocení neověřujeme to, zda byl lékař Vlastimil Voráček skutečným původcem nákazy, ale to, zda to dostupné zdroje naznačují. 

V české olympijské výpravě se dosud objevilo celkem šest případů nemoci covid-19, přičemž všichni nakažení cestovali na palubě stejného letadla. Výskyt prvního nakaženého ve výpravě oznámil Český olympijský výbor (ČOV) 17. července. Server Seznam Zprávy poté upozornil, že se jednalo o lékaře Vlastimila Voráčka. Přítomnost nákazy byla odhalena přímo na letišti po příletu české výpravy. Dále ČOV oznámil nákazu koronavirem 19. července u plážového volejbalisty Ondřeje Perušiče, 20. července u trenéra plážových volejbalistek Simona Nausche, 21. července u stolního tenisty Pavla Širučka, 22. července u plážové volejbalistky Markéty Nausch a také 22. července u cyklisty Michala Schlegela.

Během uvedeného letu se měla porušovat protiepidemická opatření. Český olympijský výbor (ČOV) zahájil vyšetřování této události, které mělo zjistit, „zda byla dodržena všechna bezpečnostní opatření proti šíření nemoci COVID-19 před, v průběhu a po charterovém letu a jestli někteří jednotlivci při cestě nezanedbali své povinnosti“. Výsledek vyšetřování by měl být zveřejněn do 14 dnů.

Vyšetřování okolností letu českých olympioniků se z pověření Ministerstva zdravotnictví nicméně ujala také Hygienická stanice hlavního města Prahy. Ta 23. července 2021 vydala tiskovou zprávu o průběhu vyšetřování, ve které stojí: „Pakliže bude k dispozici kompletní vyhodnocení výsledků vyšetření, lze se případně pokusit odhalit eventuální zdroj nákazy. Bez kompletní genotypizace jednotlivých pozitivních záchytů viru v Japonsku však tzv. pacienta „0“ nepůjde určit.“ Šetření si však podle hygieniků vyžádá určitý čas.

Souhrnně se tak dá říci, že šetření příslušných institucí dosud nebylo ukončeno a Vlastimil Voráček dosud jako zdroj nákazy příslušnými orgány označen nebyl. Nicméně je pravdou, že byl v rámci české výpravy zjištěn jako první pozitivní na koronavirus, a to po provedení testu přímo na letišti ihned po příletu do Tokia. Z české výpravy byl takto identifikován jako jediný. Virolog Jiří Černý v rozhovoru pro iRozhlas.cz pak uvádí, že: „Pravděpodobnost, že pan doktor byl prvním nakaženým, je vyšší než u ostatních členů výpravy. Nicméně stoprocentně ho jako prvního nakaženého označit nemůžeme.“

Na závěr také uveďme článek zveřejněný serverem iDNES.cz, který obsahuje tvrzení, že všichni nakažení „údajně měli sedět v blízkých řadách poblíž nenaočkovaného lékaře Vlastimila Voráčka“. Článek, který ovšem přímo nejmenuje zdroje pro svá tvrzení, dále tvrdí, že „Japonští hygienici se v tu chvíli vyžádali seznam rizikových kontaktů z letadla, na které se vztahuje přísná izolace. Tedy pasažérů, kteří seděli Voráčkovi nejblíž. Existuje ale silné podezření, že zasáhli zástupci Českého olympijského výboru (ČOV). Podle zdrojů MF DNES místo sportovců „obětovali“ a do izolace nahlásili svoje lidi, byť seděli jinde, aby reprezentanty nepřipravili o trénink, potažmo start na hrách. Tomu nahrává i fakt, že zatímco z lidí v izolaci nikdo podle dostupných informací pozitivní nebyl, v olympijské vesnici testy odhalily pět dalších českých případů.“

Celkově tedy výrok hodnotíme jako pravdivý. Je sice faktem, že oficiální šetření zatím neposkytla žádné závěry, Julius Špičák se však na žádné konkrétní šetření neodvolává, naopak zdůrazňuje, že své tvrzení opírá o veřejně dostupné informace. 

Předseda Senátu Miloš Vystrčil reaguje na slova prezidenta Zemana, který v neděli 27. června 2021 znovu zpochybnil, že by se v případu výbuchů ve Vrběticích v roce 2014 pracovalo pouze s jednou vyšetřovací verzí, která výbuchy přičítá dvěma agentům ruské tajné služby GRU. Vystrčil tedy poukazuje na to, že existuje pouze jedna vyšetřovací verze, která výbuchy připisuje ruským agentům.

Jan Sladký, vedoucí státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, které případ dozoruje, již dříve potvrdil, že se pracuje pouze s jednou vyšetřovací verzí, „kterou je podíl ruských agentů GRU na výbuších“.

Nicméně prověřování se týká trestného činu obecného ohrožení, nikoliv teroristického útoku. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl, že z pohledu právní klasifikace nejsou výbuchy ve Vrběticích teroristickým útokem, jelikož dle Zemanových slov „nebyl v dané věci porušen chráněný zájem spočívající v poškození ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČR ve smyslu paragrafu 311 odstavce 1 trestního zákoníku“. Pavel Zeman taktéž upozornil na fakt, že trestní zákoník nezná pojem „státní terorismus“, který užívala média a politici.

Výrok Miloše Vystrčila hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože správně uvádí, že orgány činné v trestním řízení v současnosti pracují jen s jednou vyšetřovací verzí výbuchů, nicméně označení akce ruských agentů za teroristický útok není přesné – jak z pohledu trestního práva, tak i z pohledu bezpečnostních studií.

Senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost navrhl na začátku června 2021 ve svém usnesení (.pdf) omezit pravomoci prezidenta republiky. Jako hlavní důvod uváděla skupina senátorů neschopnost prezidenta vykonávat svůj úřad podle čl. 66 Ústavy („nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“).

Výklad článku není jednoznačný a profesor teorie práva a právních učení Jan Wintr uvádí, že článek 66 dosud nebyl použit a konkrétní obsah by mu mohly dát příslušné orgány. V tomto případě jde o Poslaneckou sněmovnu a Senát, u obou komor Parlamentu je nutná prostá většina poslanců a senátorů, s možnou následnou kontrolou Ústavním soudem.

V případě, že by se obě komory Parlamentu skutečně usnesly na tom, že prezident Zeman nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, mohl by se prezident obrátit na Ústavní soud. Ten by následně postupoval podle speciálních ustanovení zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soudci by o návrhu v plénu rozhodli do 15 dní od jeho doručení.

§ 112 zákona o Ústavním soudu ukládá Poslanecké sněmovně a Senátu povinnost předložit v rámci řízení o návrhu podle čl. 66 Ústavy důkazy o závažných důvodech, které znemožňují prezidentu republiky vykonávat jeho úřad. Z toho lze dovodit, že důkazní břemeno v řízení nesou právě obě komory Parlamentu (a nikoli pouze Senát, jak ve svém výroku uvádí Vystrčil). Pro tento závěr svědčí také relativně krátká lhůta 15 dní, ve které není možné provést rozsáhlejší dokazování ze strany Ústavního soudu, jak argumentuje emeritní ústavní soudce Pavel Holländer v komentáři k zákonu o Ústavním soudu (Filip, Holländer, Šimíček, 2007, str. 737–738).

Premiér Andrej Babiš (ANO) připustil možnost, že nového nejvyššího státního zástupce jmenuje až nová vláda po říjnových volbách, jak žádá část opozice. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) navrhla jako nástupce končícího Pavla Zemana jeho nynějšího náměstka Igora Stříže.

„Jedna možnost je, že pan Stříž bude pověřený a vybere to příští vláda, a druhá možnost je, že budeme akceptovat návrh paní Benešové,“ řekl Babiš v Partii Terezie Tománkové (video, čas 40:36). Poukázal na to, že jde o politickou záležitost. „Otázka je, když opozice říká, nedělejte nic, nechte to na nás, tak jednou z možností je, že jim vyhovíme,“ dodal (video, čas 39:47).

Babiš však podle Lidových novin Střížovu nominaci odmítl. Dokonce údajně Benešové řekl, že ji odvolá z funkce, pokud navrhne někoho ze Zemanova okolí. Premiér podle listu prosazoval, aby byl kandidát zvnějšku soustavy státního zastupitelství.

Rozpor ohledně jména kandidáta na nejvyššího státního zástupce mezi ministryní spravedlnosti a premiérem nepřímo přiznala i Marie Benešová. „Já jsem veřejně přislíbila, že to bude člověk ze soustavy – a holt půjdu proti zdi – a bude to člověk ze soustavy,“ uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy 25. června 2021 s tím, že v tom nemíní ustoupit. „Ať se kočky pudrují, třeba mne i odvolají,“ dodala. Byť ministryně uvedla, že do konce týdne návrh nového nejvyššího žalobce „odbaví“ a dá na vládu, v pondělí 28. června se tímto bodem vláda na svém jednání nezabývala. Marie Benešová k tomu uvedla, že svůj úkol navrhnout nástupce Pavla Zemana splnila a že je nyní na premiérovi Andreji Babišovi, aby návrh zařadil na jednání vlády.

Miloš Vystrčil hovoří o „bývalém vrchním státním zástupci“, nicméně z kontextu výroku vyplývá, že má na mysli odcházejícího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. V § 6 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství je uvedeno: „Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství; (…)“ Vrchní státní zástupce tedy není totéž co nejvyšší státní zástupce.

Dosavadní nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman oznámil rezignaci v polovině května 2021, skončí tak ke 30. červnu. Na pozici působil 10 let. Ohledně jmenování svého nástupce se Zeman vyjádřil, že preferuje „člověka zevnitř soustavy státního zastupitelství“. Dle serveru Lidovky.cz odcházející Zeman doporučil jako svého nástupce svého náměstka Igora Stříže, na jehož adresu se vyjádřil už v roce 2019: „Je nutné dívat se nejen na někdejší politickou příslušnost těchto lidí, ale zejména je zapotřebí zkoumat jejich odbornou, tedy profesní zdatnost, ale i morální kvality. Musím říci, že třeba na Nejvyšším státním zastupitelství, konkrétně v případě pana náměstka Stříže, nemám pochybnosti ani o jedné z těchto složek.“

Podle § 9 odst. 1 zákona o státním zastupitelství „nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti“. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová navrhla vládě jako nového nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který byl Zemanovým prvním náměstkem. Vláda nicméně v pondělí 28. června tento návrh na jmenování neprojednala.

Dle slov premiéra Andreje Babiše je možné, že nového nejvyššího státního zástupce bude jmenovat až nová vláda na podzim. Pokud tedy nebude jmenován nový nejvyšší žalobce, státní zastupitelství povede jako náměstek právě Igor Stříž.

Stříž zahájil pracovní kariéru jako čekatel u vojenské prokuratury v roce 1986, poté se stal prokurátorem. V roce 1987 se stal členem Komunistické strany Československa. Náměstkem nejvyššího státního zástupce pak byl jmenován před deseti lety.

Miloš Vystrčil tedy nesprávně označil Pavla Zemana za „bývalého vrchního státního zástupce“. Vzhledem ke kontextu výroku a dalším jeho částem, které odpovídají skutečnosti, však výrok hodnotíme jako pravdu s výhradou.

Politička a představitelka běloruské opozice Světlana Tichanovská navštívila Českou republiku ve dnech 7. až 10. června 2021 na pozvání předsedy Senátu Miloše Vystrčila. 

Tichanovská zahájila návštěvu ČR v pondělí 7. června setkáním právě s Milošem Vystrčilem. Kromě něj se této oficiální schůzky zúčastnili také místopředsedové Senátu Jiří Růžička a Jiří Oberfalzer, předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer a místopředseda Výboru pro záležitosti EU David Smoljak.

Následující den se lídryně běloruské opozice setkala na zámku v Lánech s prezidentem Zemanem. Odpoledne stejného dne, tedy 8. června 2021, ji přijal také premiér Babiš, a to v Hrzánském paláci. Dne 9. června 2021 poté proběhla schůzka Světlany Tichanovské s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem. 

Ve svém programu však Světlana Tichanovská neměla pouze setkání s nejvyššími ústavními činiteli. Ještě 9. června také vystoupila se svým projevem přímo na jednání Senátu a podle informací ČT absolvovala během prvních tří dnů celkem 39 schůzek. Kromě již zmíněných setkání se potkala například i s ministrem zahraničních věcí Jakubem Kulhánkem, předsedou Pirátské strany Ivanem Bartošem, předsedou Starostů a nezávislých Vítem Rakušanem nebo také s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem.

Během své návštěvy se tedy Světlana Tichanovská setkala se všemi čtyřmi nejvyššími ústavními činiteli, za které jsou považováni prezident republiky, premiér, předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu. 

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Po prvním výbuchu vrbětického skladu dne 16. října 2014, kdy explodovala munice ve skladu č. 16, započalo rozsáhlé ohledání celého areálu.

18. října 2014, po průzkumech ze vzduchu, začal pozemní průzkum areálu za pomoci obrněného policejního vozidla a hasičského tanku. Pyrotechnici postupně prověřovali „necelé tři desítky budov“ a jejich stav po explozi – prozkoumávali všech sedmadvacet objektů, v nichž byla uskladněna munice. Upřesněme, že v areálu se nacházelo celkem 50 budov, přičemž říjnová exploze poničila 12 skladů.

Po dobu přítomnosti vyšetřovatelů v areálu byly sklady pod kontrolou pyrotechniků. Podle dostupných informací nebyla během prohledávání budov nalezena žádná výbušná zařízení. Dle vyjádření nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana z 19. dubna 2021 bylo ohledání místa činu ztíženo například rozesetím munice do širokého okolí a poškozením areálu od výbuchu, který tak byl „de facto nepřístupný“.

Po asanaci bylo plánováno vyskladnění munice z areálu, to však přerušila exploze 3. prosince 2014. Před tímto výbuchem nedocházelo v areálu k žádné činnosti složek integrovaného záchranného systému a byla vyloučena manipulace s výbušninami složkami Policie ČR (.pdf, str. 2).

Podle vyšetřovací verze policie a státního zastupitelství mělo k výbuchům dojít až mimo území ČR. Munice ve skladech, které v říjnu a prosinci explodovaly, měla být podle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vyskladněna bulharskému odběrateli v prosinci 2014. Vyšetřovatelé tak pracují s tím, že spínač výbušného zařízení byl v případě obou skladů nastaven na začátek prosince, kdy se už obsah skladů neměl nacházet na území ČR. Žádné odpalovací zařízení ale nikdy nebylo nalezeno, a to ani v troskách skladu č. 12, ani ve skladu č. 16 během prohledávání areálu po prvním výbuchu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Z pohledu trestněprávní klasifikace se při výbuchu muničního skladu ve Vrběticích nejednalo o teroristický útok. 20. dubna 2021 to prostřednictvím twitterového účtu Nejvyššího státního zastupitelství potvrdil Pavel Zeman. 

V příspěvku doslovně uvedl, že: „Z právního hlediska není věc prověřována jako trestný čin teroristického útoku, neboť nebyl v dané věci porušen chráněný zájem spočívající v poškození ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČR ve smyslu paragrafu 311 odstavce 1 trestního zákoníku.“ Co se týče výrazu „státní terorismus,“ dodal, že takovýto pojem trestní zákoník nezná. 

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, jelikož nejvyšší státní zástupce se vyjádřil o pohledu trestního, nikoliv mezinárodního práva. Navíc, jak dodává Josef Kraus z Masarykovy univerzity, státní terorismus není v mezinárodním právu ukotven.