Zavádějící
Uběhlo přibližně osm týdnů od podání demise ministrem kultury Antonínem Staňkem. V den oznámení své rezignace v rozhovoru pro MF DNES uvedl, že sám z funkce odstoupit nechtěl.

Ministr kultury Antonín Staněk oznámil dne 15. května 2019, že odejde z funkce ministra kultury do konce měsíce. 20. května 2019 pak předal premiérovi svou demisi. Staněk čelil kritice mimo jiné kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. V den oznámení svého odchodu z funkce poskytl ministr kultury Antonín Staněk rozhovor pro MF DNES (dostupné na IDnes.cz), kde uvedl: „Nevyhrála pravda a spravedlnost. Sám od sebe bych neodešel, vyhověl jsem přání předsedy Jana Hamáčka.“

Prezident Miloš Zeman se dne 28. května 2019 setkal s ministrem kultury Antonínem Staňkem a nepřijal jeho demisi. Ve funkci ministra kultury ho měl nahradit místopředseda ČSSD a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda. 12. července 2019 den po účasti Michala Šmardy ve Výzvě Seznamu, prezident Miloš Zeman slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však jasné, zda jmenuje Šmardu jeho nástupcem.

Od podání demise ministrem kultury Antonínem Staňkem v polovině května uběhlo přibližně osm týdnů. V den, kdy oznámil svůj záměr rezignovat na funkci ministra kultury, se však sám vyjádřil, že by z funkce neodešel, kdyby o to nebyl požádán předsedou ČSSD Janem Hamáčkem. Není tedy možné jednoznačně tvrdit, že svou rezignací dal jasně najevo, že už nechce být členem vlády. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

 

Zavádějící
Ministr kultury Antonín Staněk se přímo nezmínil, že by chtěl zůstat ministrem kultury. Podle jeho vyjádření však svou demisi pokládá za vnucenou.

Ministr kultury Antonín Staněk oznámil dne 15. května 2019, že odejde z funkce ministra kultury do konce měsíce. Dne 15. května 2019, tedy v den oznámení svého odchodu z funkce, poskytl ministr kultury Antonín Staněk rozhovor pro MF DNES (dostupné na iDnes.cz), kde uvedl: „Nevyhrála pravda a spravedlnost. Sám od sebe bych neodešel, vyhověl jsem přání předsedy Jana Hamáčka.“ Mimo jiné uvedl, že stanovisko Jana Hamáčka bude respektovat. Antonín Staněk zatím ovšem zůstává v úřadu a nadále pracuje.

Prezident Miloš Zeman se dne 28. května 2019 setkal s ministrem kultury Antonínem Staňkem a nepřijal jeho demisi. Ve funkci ministra kultury ho měl nahradit místopředseda ČSSD a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda. 12. července 2019 den po účasti Michala Šmardy ve Výzvě Seznamu, prezident Miloš Zeman slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však jasné, zda jmenuje Šmardu jeho nástupcem.

Ministr kultury Antonín Staněk se v médiích nevyjádřil přímo, že by chtěl pokračovat jako ministr kultury. Avšak svou rezignaci komentoval jako nedobrovolnou. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Pravda
Na mimořádném summitu Evropské rady lídři členských států EU jednomyslně podpořili balíček nominantů na nejvyšší unijní funkce. Novou předsedkyní Evropské komise by se měla stát Ursula von der Leyen, při hlasování o její nominaci se však Německo zdrželo.

Na přelomu června a července 2019 proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Výsledkem vyjednávání jsou nominace, které však ještě musí schválit Evropský parlament.

Lídři členských států vybrali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, předsedou Evropské rady by měl být belgický premiér Charles Michel, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku by se měl stát španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde.

Podle současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska nikdo z 28 lídrů nebyl proti balíčku nominací, pouze Německo se zdrželo hlasování o kandidátce na předsedkyni Komise; ale celý balíček Angela Merkelová podpořila. Důvodem zdrženlivého postoje Německa k Ursule von der Leyen jsou podle dostupných vyjádření německých politiků spory uvnitř velké vládní koalice CDU/CSU a SPD. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát (kandidát politické frakce na předsedu Evropské komise) do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise.

Pravda
Lídří členských států EU se shodli na obsazení 4 vrcholných pozic v EU.

Po dlouhých jednáních se 2. 7. 2019 lídři členských států EU usnesli na novém vedení EU v čele s novou předsedkyní Evropské komise, kterou by měla být německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Mezi lídry členských států se neřadí jen premiéři, jako je to běžné v případě ČR, ale i prezidenti (případ Francie - Emmanuel Macron).

Další tři klíčové pozice EU by měly být obsazeny následovně: Christine Lagarde byla zvolena do čela Evropské centrální banky, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku (VPUZBP) by měl být Josep Borrell a Evropskou radu bude řídit Charles Michel.

O potvrzení nové předsedkyně komise, společně se jmény nových komisařů a nového šéfa diplomacie (VPUZBP), rozhodne Evropský parlament. Ten bude také volit svého předsedu.


Pravda
Ursula von der Leyen, která byla Evropskou radou nominována na pozici předsedkyně Evropské komise, nekandidovala v posledních evropských volbách. Evropská rada tak odmítla systém spitzenkandidátů, kteří ve volbách kandidovali jako adepti na tento post.

Ursula von der Leyen, německá ministryně obrany, byla na mimořádném zasedání Evropské rady nominována na pozici předsedkyně Evropské komise. Pro nominaci von der Leyen hlasovali lídři všech členských států EU (kromě Německa, které se zdrželo), ještě ji však musí schválit Evropský parlament.

Fakt, že byla Evropskou radou nominována právě von der Leyen, opravdu vykazuje znaky demokratického deficitu. Von der Leyen totiž v posledních volbách nekandidovala do Evropského parlamentu, tudíž pochopitelně nebyla ani spitzenkandidátkou (kandidát politické frakce v Evropském parlamentu na předsedu Evropské komise), a její nominace je tak prozatím pouze výsledkem jednání lídrů členských států, kteří systém spitzenkandidátů odmítli.

To bylo také důvodem sporů uvnitř německé vládní koalice CDU/CSU a SPD, které vedly k německému zdržení se při hlasování o nominaci von der Leyen na Evropské radě. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise. Obě strany tak poukazují na nedemokratickou povahu nominace von der Leyen.

Zavádějící
Ursula von der Leyen sice v minulosti nezastávala žádnou politickou funkci v rámci institucí EU, vyjádřila však jasně některé představy a vize, které se vývoje evropské politiky týkají. Je však pravdou, že v těchto volbách o evropský post neusilovala.

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Pravda
Předseda Komise je dle Smlouvy o Evropské unii zvolen Evropským parlamentem na návrh Evropské rady. Evropská rada složená z předsedů vlád a hlav států nicméně může navrhnout i osobu nesouvisející s Evropským parlamentem. Dle smluv Rada nemusí volit tzv. spitzenkandidáta.

Předešleme, že nehodnotíme přítomnost demokratického deficitu ve výběru předsedkyně Komise. Pravidla její volby jsou upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii:

„S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“

Kandidáta tak vskutku navrhují premiéři či hlavy států, neboť Evropskou radu dle článku 15 odst. 2 smlouvy o Evropské unii tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Kandidáty volené parlamentními frakcemi musí Evropská rada brát v potaz již od přijetí Lisabonské smlouvy. Od původní Niceské smlouvy došlo k většímu provázání evropské exekutivy s Parlamentem. Parlament tak namísto pasivního přijetí volby předsedy Komise aktivně schvaluje a jmenuje kandidáta navrženého Evropskou radou (str. 3-4).

Na mimořádném zasedání Evropské rady byla zástupci členských států na funkci předsedkyně Evropské komise navržena Ursula von der Leyen. Nejedná se o kandidáta voleného jednou z frakcí Evropského parlamentu, tzv. spitzenkandidáta, ale o kandidáta zvoleného přímo Evropskou radou bez vazby na Evropský parlament.

Jednání o nominaci na post předsedy Evropské komise byla náročná a od květnových voleb se až do začátku července nepodařilo najít řešení. Země Visegrádské čtyřky nesouhlasily s navržením Franse Timmermanse, který byl spitzenkandidátem frakce socialistů. Řešení přineslo až navržení von der Leyen. Přesto se ozývají rozporuplné reakce. Český premiér komentoval navržení Ursuly von der Leyen pozitivně; ČR a Visegrádské čtyřce se podařilo zabránit zvolení spitzenkandidátů. Naopak z Německa se ozývají negativní hlasy ohledně nominace von der Leyen, např. kvůli jejím aférám i kvůli neupřednostnění Webera, který byl právě spitzenkadidátem.

Nepravda
Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu. Tzv. spitzenkandidátem Evropské lidové strany (EPP) byl Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU). Von der Leyen nominoval předseda Evropské rady Donald Tusk.

Je pravda, že volby do Evropského parlamentu vyhrála Evropská lidová strana (EPP), jejím spitzenkandidátem (kandidát politické frakce Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise) byl však Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Ursula von der Leyen nebyla nominována Evropskou lidovou stranou - nebyla spitzenkandidátem ani jedné z politických skupin (.pdf, str. 2-3) a ani nekandidovala při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu se ziskem 182 mandátů. Její součástí jsou i představitelé českých politických stran, konkrétně členové KDU-ČSL, Starostů a nezávislých a TOP 09. Spojitost Ursuly von der Leyen a Evropské lidové strany vyplývá ze skutečnosti, že Ursula von der Leyen je členkou CDU, která je ve frakci Evropské lidové strany. Na post předsedkyně Evropské komise ji jako kompromisní řešení navrhl končící předseda Evropské rady Donald Tusk. Volba předsedy Komise je upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii. Podle něj kandidáta navrhuje Evropská rada (článek 15 odst. 2), kterou tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise“.

Německá ministryně obrany von der Leyen byla nominována na post předsedkyně Komise na mimořádném summitu Evropské rady lídry zemí EU. Nominace von der Leyen byla v podstatě výsledkem paralýzy, do níž se dostali premiéři a prezidenti zemí EU, když se od evropských voleb nebyli schopni domluvit, kdo by měl Komisi vést. Většina europoslanců se opakovaně shodla, že by se šéfem Komise měl stát právě a pouze spitzenkandidát. Manfred Weber však nenašel většinovou podporu mezi lídry zemí EU a proti spitzenkandidátovi socialistů a demokratů (S&D) Fransi Timmermansovi se postavili lídři za EPP.

Nominaci von der Leyen musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019. Podle očekávání ji frakce lidovců (EPP), ke kterým se řadí i koaliční CDU/CSU, podpoří a podporu pravděpodobně také získá od liberálních stran, nově sdružených pod frakcí Renew Europe.

Zdroj: https://election-results.eu/

Marcel Kolaja

Pravda
Ani jedna z nadnárodních stran v Evropském parlamentu nezmiňovala jako svého spitzenkandidáta Uršulu von der Leyen.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Pravda
Tzv. spitzenkandidátem, a tedy i volebním lídrem Evropské lidové strany, byl Manfred Weber. Ten se však nedočkal podpory od dvou největších frakcí, tedy sociálních demokratů a liberálů. Webera odmítli rovněž lídři unijních zemí.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.