Demagog.cz

Lubomír Zaorálek
Lubomír Zaorálek
Já chápu abolici jako mimořádné opatření, které, pokud vím, tak bylo zamýšleno, by se mělo spouštět ve chvíli politických zásadních změn, když sedí někdo politicky ve vězení a použije se to abolice proto, jako když třeba Jiří Ruml seděl ve vězení v roce 89 a podobně. A tehdy seděli někteří disidenti ve vězení, tak to bylo možné takovéto opatření použít, aby se pustili. Tehdy nebylo třeba, protože ti policisté, jako je pustili sami. Otázky Václava Moravce, 22. září 2019

Tento výrok byl ověřen jako neověřitelné

Odůvodnění

S jakým úmyslem byl institut abolice zaveden do našeho právního řádu, se nám nepodařilo dohledat, stejně jako informaci, že po sametové revoluci policisté sami propouštěli vězně. Jiří Ruml společně s dalšími disidenty seděl v roce 1989 ve vězení. Krátce po revoluci byl propuštěn.

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.