Já chápu abolici jako mimořádné opatření, které, pokud vím, tak bylo zamýšleno, by se mělo spouštět ve chvíli politických zásadních změn, když sedí někdo politicky ve vězení a použije se to abolice proto, jako když třeba Jiří Ruml seděl ve vězení v roce 89 a podobně. A tehdy seděli někteří disidenti ve vězení, tak to bylo možné takovéto opatření použít, aby se pustili. Tehdy nebylo třeba, protože ti policisté, jako je pustili sami.
S jakým úmyslem byl institut abolice zaveden do našeho právního řádu, se nám nepodařilo dohledat, stejně jako informaci, že po sametové revoluci policisté sami propouštěli vězně. Jiří Ruml společně s dalšími disidenty seděl v roce 1989 ve vězení. Krátce po revoluci byl propuštěn.
Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)
K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.
Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.
Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.
Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.
Hosty Otázek Václava Moravce byly tři významné postavy svých politických stran. Opoziční Piráty a SPD reprezentovali místopředsedové stran a předsedové svých poslaneckých klubů, totiž Jakub Michálek a Radim Fiala. Za vládní ČSS...