Michálek (Piráti), Zaorálek (ČSSD) a Fiala (SPD) u Václava Moravce

Poslanec Jakub Michálek naráží na nedávné zastavení stíhání obviněných v tzv. kauze Čapí hnízdo. Státní zástupce 13. září 2019 zastavil trestní stíhání premiéra Andreje Babiše a dalších v kauze kolem padesátimilionové evropské dotace na stavbu farmy Čapí hnízdo. Případem se bude dále zabývat nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který může rozhodnutí potvrdit, ale i zrušit.

Prezident republiky Miloš Zeman posléze na toto téma uvedl, že by premiérovi udělil tzv. abolici, pokud by se nejvyšší státní zástupce rozhodl stíhání obnovit. Abolice je společně s dalšími pravomocemi prezidenta obsažená v Ústavě ČR v čl. 63, konkrétně odst. 1 písm. j): „(...) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Stejně jako ostatní kompetence zmíněné v čl. 63 patří abolice mezi pravomoci, které jsou kontrasignované předsedou vlády.

Dle slov Miloše Zemana nemá smysl zatěžovat Andreje Babiše, jakožto schopného premiéra, justičním ping-pongem, kterým si již jednou prošel.

Poslanec Michálek dále mluví o Prezidentském duelu (čas 9:40), který Česká televize odvysílala 25. ledna 2018. V prezidentské volbě toho roku proti sobě stanuli ve druhém kole kandidáti Jiří Drahoš a současný prezident republiky Miloš Zeman. Prezident Zeman tehdy uvedl, že by abolici již tehdy stíhanému premiérovi Andreji Babišovi neudělil:

„Proboha ne, v žádném případě. On sám se musí očistit. (...) Nezměním tento názor, protože bych se tím naprosto zesměšnil.“

Důvod k udělování abolice tehdy neviděl ani kandidát na prezidenta republiky Jiří Drahoš. Je také pravdou, že tato debata byla největší. Dle serveru Mediaguru to byla dokonce největší politická debata od počátku měření sledovanosti.

Poslanec Michálek také mluví o současném premiérovi Babišovi jako o miliardářovi. Premiér Babiš patří podle žebříčku magazínu Forbes mezi 70 nejbohatších Čechů. Jeho majetek byl v roce 2018 odhadován na 75 miliard korun a v tomto seznamu tak obsadil druhou příčku za podnikatelem Petrem Kellnerem.

Prezident republiky Miloš Zeman uvedl v roce 2018, že by abolici tehdy trestně stíhanému premiérovi Andreji Babišovi za žádných okolností neudělil. V letošním roce prezident ale uvedl, že by abolici premiérovi udělil, pokud by bylo stíhání nejvyšším státním zástupcem znovu obnoveno. Vzhledem k tomu, že jsou tato dvě vyjádření v rozporu, tedy došlo k porušení slibu o neudělení abolice, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Významné a široce kritizované rozhodnutí prezidenta Klause o amnestii rezonuje společností ještě několik let poté.

Vyhlášená amnestie obsahuje celkem pět článků, ze kterých pouze jeden (čl. II) se týká abolice, a to abolice trestního stíhání „od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“.

Rozhodnutí o amnestii dále obsahuje:

• Čl. I v odstavci 1 promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody, které nepřevyšují jeden rok nebo jejich zbytky, a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. I v odstavci 2 promíjí osobám starším 74 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující deset let nebo jejich zbytky a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. III podle odst. 1 a 2 podmíněně promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující dva roky nebo jejich zbytky. Nevztahuje se na trestné činy za zločiny, při nichž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, dále na zločiny proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem. Nevztahuje se na osoby, které byly v posledních 5 letech odsouzeny k nepodmíněnému trestu za jinou trestnou činnost, anebo propuštěny z výkonu trestu, pokud nebyl trest zahlazen. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. III podle odst. 1 a 3 podmíněně promíjí osobám starším 69 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody, které nepřevyšují tři roky, nebo jejich zbytky. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. IV promíjí podmíněné tresty odnětí svobody osobám starším 69 let a osobám, u nichž trest nepřevyšoval dva roky.
• Čl. IV promíjí všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení a jejich zbytky.
• Čl. V stanovuje, že všechna předešlá ustanovení se ve stejném rozsahu vztahují též na provinění spáchané mladistvým a trestní opatření uložené mladistvému.

Na základě čl. II bylo například zastaveno trestní stíhání:

• Františka Chvalovského, spojeného s aférou v Komerční bance
• Jaroslava Vítka, Jaroslava Eliáše a Ladislava Tůmy, představitele vytunelované společnosti H-System
• Jiřího Babiše, Miroslava Fučíka, Tomáše Michala a Tomáš Seidlera, známé z kauzy Union banky
• skupiny manažerů v čele s Miroslavem Hálkem v kauze vytunelovaného fondu TREND

Podle čl II. bylo zastaveno k datu 21. února 2013 trestní stíhání 596 lidí ve 327 kauzách. Dále, jak píšou Novinky.cz: „Za tři čtvrtě roku od svého vyhlášení zahrnula amnestie celkem 111 263 odsouzených a obviněných, z toho 3 057 mladistvých. Nepodmíněné tresty vězení prominula 19 820 lidem, z toho ve výrazné většině 18 627 případů šlo o lidi potrestané odnětím svobody do jednoho roku. Z káznic se tak na svobodu dostali především pachatelé krádeží a maření výkonu úředního rozhodnutí a dále neplatiči alimentů.“ Seznam těch, kdo byli amnestovaní podle čl. II, poskytl například Nadační fond proti korupci.

Michal Kováč byl na post prezidenta Slovenské republiky zvolen 15. února 1993. Během svého prezidentského působení měl několik významných sporů s tehdejším předsedou slovenské vlády Vladimírem Mečiarem. Odmítl například Mečiarův návrh jmenovat Ivana Lexu šéfem Slovenské informační služby (SIS). Lexa byl nakonec do čela SISu jmenován poté, co premiér Mečiar změnil zákon a převedl pravomoc jmenovat šéfa tajné služby na vládu.

V roce 1995 proti prezidentu Kováčovi započala mediální kampaň. Deník Slovenská republika zveřejnil sérii článků týkajících se kauzy Technopol, do které byl zapleten i prezidentův syn Michal Kováč ml. Celá situace vyvrcholila 31. srpna 1995 únosem Kováče ml. do rakouského Hainburgu. Podle informací, které byly v té době publikovány ve slovenských médiích, byl únos organizován tajnou službou s cílem přimět prezidenta k odstoupení. Další důkazy údajně napovídaly tomu, že si únos prezidentova syna objednal sám premiér Mečiar. Ten však několikrát svou roli v únosu popřel.

Prezident Kováč neodstoupil a ve funkci prezidenta zůstal až do konce funkčního období. Konec jeho funkčního období připadal na 2. března 1998. Do tohoto termínu se však nepodařilo zvolit nového prezidenta, a tak po skončení jeho mandátu převzala část prezidentských kompetencí tehdejší vláda v čele s premiérem Mečiarem.

Mečiar 3. března 1998 využil získané prezidentské pravomoci a udělil amnestii, která se vztahovala i na možné pachatele únosu. Konkrétně článek VI obsahoval toto ustanovení:

„Nariaďujem, aby sa nezačínalo, a ak sa začalo, aby sa zastavilo trestné stíhanie za trestné činy spáchané v súvislosti s oznámením o zavlečení Michala Kováča mladšieho do cudziny.“

Dne 7. července 1998 vyhlásil premiér Mečiar ještě jednu amnestii, velmi podobného znění. Tyto amnestie v kombinaci s dalšími výměnami vyšetřovatelů způsobily, že kauza týkající se únosu nebyla nikdy zcela vyšetřena.

Dne 31. května 2017 byly nakonec po několika předchozích neúspěšných pokusech Mečiarovy amnestie zrušeny (.pdf), což potvrdil i slovenský ústavní soud.

Bývalý prezident Václav Klaus vyhlásil během novoročního projevu (video, čas 12:30) svého posledního funkčního období k 2. lednu 2013 dílčí amnestii. Dle rozhodnutí č. 1/2013 Sb. prominul či zmírnil některé nevykonané nepodmíněné i podmíněné trestné činy a zastavil některá trestní řízení.

Centrum pro výzkum veřejného mínění zveřejnilo dle webu iRozhlas.cz v únoru 2013 průzkum obliby prezidenta, který oproti prosinci 2012 klesl z 53 na 26 %. Komentátor Českého rozhlasu 6 Petr Hartman uvedl jako hlavní důvod amnestii.

Server iDNES.cz zase zveřejnil vývoj důvěryhodnosti Klause dle CVVM, kdy při jeho nástupu do funkce v letech 2003 i 2008 se důvěra respondentů pohybovala okolo 64 %. V dubnu 2012 pak jeho důvěryhodnost klesla na 49 %, což je ovšem stále více procent než únor 2013 s již zmíněnými 26 %. Tento sestup vysvětlují nejen vyhlášenou amnestií, ale zřejmě svou roli mohla sehrát i Klausova podpora Miloše Zemana v prezidentských volbách, které se konaly v půlce ledna.

Klausova klesající popularita byla však probírána i v jiném kontextu, v roce 2008, kdy se však propad pohyboval pouze v rámci jednotek procentních bodů a měl stále důvěru více než 60 % respondentů. Tehdy za pokles dle CVVM mohl jeho otevřený odpor vůči Lisabonské smlouvě či angažovanost za volební kandidáty ODS.

Co se ovšem týče Klause v období, kdy nebyl prezidentem, tak v tomto případě jsou čísla zcela jiná. Výzkum agentury STEM, která mapovala 20 let působení Václava Klause v české politice od roku 1993 se ptala 1 000–1 600 dospělých občanů České republiky na aktuální i postojové otázky. A nejvyšší důvěru měl Klaus právě v období, kdy byl premiérem. Po opoziční smlouvě v roce 1998 klesla důvěra v něj na pouhých 23,7 %. Stejně jako CVVM i STEM pak uvádí, že pokles důvěryhodnosti v roce 2013 prezidentu zapříčinila amnestie.

Poslanec Michálek naráží na slova prezidenta Zemana z 19. září 2019, kdy na TV Barrandov připomněl, že má prezident právo abolice, tedy zastavení trestního stíhání. Zároveň se nechal slyšet, že je připraven abolici Andreji Babišovi udělit, pokud by Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo o obnovení trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo. Pro úplnost dodejme, že Andrej Babiš prohlásil, že by abolici od prezidenta nepřijal.

V USA je udělování prezidentských milostí (presidential pardons), jejichž tuzemskou obdobou je amnestie či milost prezidenta republiky, poměrně běžné. Jedním z nejznámějších je případ, kdy prezident Clinton poslední den svého funkčního období udělil milost celkem 140 lidem. Událost vešla ve známost jako „Pardongate“. Mezi omilostněnými byl i miliardář a obchodník s komoditami Marc Rich.

Prezident Trump například omilostnil svého přítele a miliardáře Conrada Blacka. O tom, že je omilostňování miliardářů prezidenty USA poměrně běžné, svědčí i milost pro vlastníka New York Yankees George Steinbrennera. Tu mu udělil prezident Reagan. Prezident Gerald Ford pak omilostnil poslední den ve své funkci Ivu Toguri. Ženu japonského původu žijící v USA, obviněnou z vlastizrady během druhé světové války.

Případ, kdy by prezident či král některého ze západoevropských států omilostnil miliardáře, navíc v poslední den ve funkci, se nám nepodařilo dohledat.

Závěrem dodejme, že abolice je jednou z forem prezidentské milosti, tedy individuálního právního aktu prezidenta republiky, který směřuje k jedné konkrétní osobě. Prezident může udělovat milosti (.doc, str. 2), kterými odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem (agraciace), nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo (abolice), a zahlazuje odsouzení (rehabilitace). Vzhledem k tomu, že Andrej Babiš nebyl odsouzen za trestný čin, v případě zásahu prezidenta by se jednalo právě o abolici, tedy o zastavení trestního stíhání.

Ministr Zaorálek reaguje na otázku týkající se abolice prezidenta v případě dalšího stíhání Andreje Babiše.

Prezident Zeman prohlásil 19. září v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, že by případné další trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo zastavil a udělil by mu abolici. Svá slova potvrdil o pár dní později v pořadu Blesk.cz S prezidentem v Lánech.

Premiér Andrej Babiš situaci okomentoval slovy, že diskuze o abolici jsou zbytečné, jelikož trestní stíhání bylo zastaveno, abolici by však ani nepřijal. „Jen podněcuje napětí ve společnosti a pocity občanů, že je zpochybňován právní řád a rozhodnutí institucí právního státu,“ uvedl Babiš České televizi. Už minulý rok v únoru napsal Babiš v odpovědi na interpelaci poslankyně za STAN Věry Kovářové ohledně vlastního zastavení trestního stíhání následující: „Totálně bych se takovým krokem zkompromitoval. Navíc bych uznal, že mám problém, což není pravda.“

Babiš hovoří spíše v minulém čase, tedy že státní zástupci již rozhodli, že se v případě Čapí hnízdo žádný trestný čin nestal. Česká justice tak dle jeho slov rozhodla podle všech známých skutečností a vše dlouhodobě sledovali a prověřovali. Nevidí tedy žádný důvod k otázkám nastolení abolice.

Je však pravda, že ve svém vyjádření Babiš uvedl, že justice by měla konat bez ohledu na názory politiků nebo novinářů a dalších lidí. Seznam Zprávám dále řekl, že státní zástupci objektivně stíhání zastavili a úvahy o obnovení kauzy nejsou tedy na místě.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Andrej Babiš uvedl, že vyjádření prezidenta o otázce abolice považuje za zbytečné. Souhlasí také vyjádření o práci justice, která má pracovat bez ohledu na ostatní.

Důchody se podle zákona navyšují o polovinu růstu reálných mezd a o růst cen za dané období. Tato zákonná valorizace by měla v tomto roce činit přibližně 750 korun, podle ministryně Maláčové by příplatek ze státní kasy měl činit dalších 151 korun. Celkem se tedy důchody zvýší průměrně o 900 Kč.

10. července 2019 sněmovna schválila novelu zvýšení důchodu o 900 korun. Průměrná penze by se tak měla zvednout na 14 358 korun, čili o 6,7 %. Senát návrh projednával 25. července a vrátil jej zpět do Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy. Senátoři navrhovali přidat dalších 1 000 korun těm, kteří jsou v penzi alespoň 25 let. Senátní návrh byl pak 11. září projednáván poslanci, ti však zákon neschválili. 176 přítomných poslanců hlasovalo pro původní znění zákona, který byl postoupen Senátu, proti nebyl nikdo.

Ministr Zaorálek s největší pravděpodobností mluví o již schváleném navýšení rozpočtu pro zdravotnictví na rok 2020. Příští rok doputuje do rozpočtu zdravotnictví o téměř 30 miliard více než v roce 2019.

Náklady na zdravotní péči v roce 2019 činily 310,9 miliardy korun. V roce následujícím se počítá se 340 miliardami. Předpokládá se větší příjem veřejného zdravotního pojištění. Zároveň se počítá s pomocí státu, konkrétně peněz z rezerv zdravotnictví. Původně mělo z rezerv do rozpočtu příští rok přitéct miliard pět. Odbory a tzv. krizový štáb společně s vládní ČSSD požadovaly nárůst 19 miliard z rezerv. Po společném jednání s ministrem Vojtěchem a premiérem Babišem odbory a krizový štáb stáhly své požadavky na 14 miliard. Vláda jim vyšla částečně vstříc a z rezerv uvolnila zmiňovaných 6 miliard navíc, čímž se dostáváme na celkovou sumu 11 miliard.

Tato data zveřejnil Andrej Babiš po jednání s odbory, krizovým štábem a pojišťovnami v pátek 13. září. Zároveň je potvrdil ministr Vojtěch v pořadu Otázky Václava Moravce (video, čas 5:45) na ČT v neděli 15. září.

Při vyjednávání s odbory se ČSSD stavěla právě na stranu odborů, a ne na stranu premiéra a ministra zdravotnictví. Ve vyjednávání byla na straně sociální demokracie výraznou osobností Lenka Arnoštová, která je odbornou mluvčí pro oblast zdravotnictví za ČSSD. K současnému návrhu o přidání 6 miliard z rezerv se stavěla kriticky a požadovala uvolnění více peněz.

Další nátlak ze strany ČSSD na premiéra však nebyl efektivní a premiér další jednání odmítá. I přes tento dílčí neúspěch u Andreje Babiše ČSSD nakonec s návrhem na již zmiňované zvýšení výdajů o 6 miliard souhlasila.

Lubomír Zaorálek v námi ověřovaném rozhovoru porovnává současnou situaci, kdy byly výdaje na zdravotní péči zvýšeny o 6 miliard, s hypotetickou situací, kdy by ČSSD ve vládě nebyla a tyto výdaje by navýšeny nebyly. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť i přesto, že ČSSD nebyla jediná, kdo byl pro navýšení výdajů na lékařskou péči, podporovala to navzdory svému koaličnímu partnerovi hnutí ANO, které se k navýšení výdajů stavělo negativně.

Významné a široce kritizované rozhodnutí prezidenta Klause o amnestii rezonuje společností ještě několik let poté.

Rozhodnutí o amnestii má několik článků, které promíjí tresty či zastavují trestní stíhání určité skupině obyvatel:

• Čl. I v odstavci 1 promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující jeden rok nebo jejich zbytky a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. I v odstavci 2 promíjí osobám starším 74 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující deset let nebo jejich zbytky a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. II pak zastavuje trestní stíhání pro trestné činy, jejichž maximální sazba odnětí svobody je 10 let a které k 1. lednu 2013 trvaly alespoň 8 let.
• Čl. III podle odst. 1 a 2 podmíněně promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující dva roky nebo jejich zbytky. Nevztahuje se na trestné činy za zločiny, při nichž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, na zločiny proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem a nevztahuje se na osoby, které byly v posledních 5 letech odsouzeny k nepodmíněnému trestný za jinou trestnou činnost anebo propuštěny z výkonu trestu, pokud nebyl trest zahlazen. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. III podle odst. 1 a 3 podmíněně promíjí osobám starším 69 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující tři roky nebo jejich zbytky. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. IV promíjí podmíněné tresty odnětí svobody osobám starším 69 let a osobám, kde trest nepřevyšoval dva roky.
• Čl. IV promíjí všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení a jejich zbytky.
• Čl V stanovuje, že všechna předešlá ustanovení se ve stejném rozsahu vztahují též na provinění spáchané mladistvým a trestní opatření uložené mladistvému.

Na základě čl. II bylo zastaveno trestní stíhání např.:

• Františka Chvalovského, spojeného s aférou vytunelování Komerční banky,
• Jaroslava Vítka, Jaroslava Eliáše a Ladislava Tůmy, představitelům vytunelované společnosti H-System,
• Jiřího Babiše, Miroslava Fučíka, Tomáše Michala a Tomáše Seidlera z kauzy zkrachovalé Union banky,
• skupiny manažerů s Miroslavem Hálkem v čele v kauze vytunelovaného fondu TREND.

Podle čl, II bylo zastaveno k datu 21. února 2013 trestní stíhání 596 lidí ve 327 kauzách. Dále, jak píšou Novinky.cz: „Za tři čtvrtě roku od svého vyhlášení zahrnula amnestie celkem 111 263 odsouzených a obviněných, z toho 3 057 mladistvých. Nepodmíněné tresty vězení prominula 19 820 lidem, z toho ve výrazné většině 18 627 případů šlo o lidi potrestané odnětím svobody do jednoho roku. Z káznic se tak na svobodu dostali především pachatelé krádeží a maření výkonu úředního rozhodnutí a dále neplatiči alimentů.“ Seznam těch, kdo byli amnestováni podle čl. II, poskytl např. Nadační fond proti korupci.

Vzhledem k formulaci ve výroku „tak je pustil na svobodu“ je důležité si také vyjasnit, že abolice nemůže nikoho „pustit na svobodu“. Abolice je druh milosti, který zastavuje trestní stíhání. Je možné, že existovali „tuneláři“, kteří ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byli amnestováni a puštěni na svobodu (na ty se nevztahuje čl. II Klausovy amnestie). Obecně ale platí, že právě nejznámější „tuneláři“, kteří dodnes dokáží rozproudit diskuzi, nebyli pravomocně odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto nemohli být puštěni na svobodu v důsledku amnestie.

Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící, abolice totiž do jisté míry dokáže svobodu zajistit (tím, že nedojde k rozhodnutí soudu, který by obviněného shledal vinným), nemůže však žádného již odsouzeného propustit na svobodu.

Abolice je institut, v jehož důsledku vzniká nepřípustnost trestního stíhání. Stávající trestní stíhání je tedy zastaveno a nové nemůže být znovu zahájeno.

Podle čl. 63 odst.1 písm. j Ústavy prezident „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Tato pravomoc spadá mezi pravomoci kontrasignované předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Je tedy evidentní, že rozhodnutí o přijetí abolice je skutečně v rukou předsedy vlády, jak tvrdí Lubomír Zaorálek. Je také pravda, že za kontrasignované rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).

Z minulosti známe významné a kritizované udělení abolice v rámci amnestie Václava Klause ze dne 1. ledna 2013. Miloš Zeman udělil svou zatím jedinou abolici 27. září 2016:

„Prezident republiky nařídil, aby se u omilostněného nepokračovalo v trestním stíhání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přihlédl k tomu, že obviněný v důsledku poškození mozku po cévní mozkové příhodě a pro duševní poruchu není schopen chápat smysl trestního řízení, které je z tohoto důvodu přerušeno. Žádost o milost podala státní zástupkyně, která v této fázi nemůže trestní stíhání v souladu se zákonem zastavit.“

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.

Výrok se časově vztahuje k období, kdy Jiří Kajínek dostal milost. Jaký byl v dané době Kajínkův zdravotní stav, není snadné zjistit. Sám Jiří Kajínek se po svém propuštění vyjádřil, že ve vězení dlouhodobě trpěl zdravotními problémy. Svůj aktuální stav komentoval slovy: „Nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.“

Bližší informace o zdravotním stavu Jiřího Kajínka, který byl 23. června 1998 odsouzen za spáchání dvojnásobné nájemné vraždy a pokus o vraždu, by mohla poskytnout jeho zdravotní dokumentace. Kajínek před svým propuštěním na svobodu podstoupil ve věznici v Rýnovicích zdravotní kontrolu. Její výsledky však nebyly zveřejněny.

Český rozhlas požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím po Kajínkově propuštění o zveřejnění příslušného spisu o omilostnění. Pokud by důvodem pro udělení milosti byl zdravotní stav Jiřího Kajínka, mohla by v daném spisu být informace i o skutečném Kajínkově zdravotním stavu. Žádný takový údaj však ve spisu nebyl přítomen.

Závěrem dodejme, že prezident Zeman, který omilostnil Kajínka 23. května 2017, se před svým zvolením do svého úřadu vyjádřil k možnosti udělování milostí takto: „Neuděloval bych je nikomu s výjimkou případů, kdy někdo umírá na smrtelnou nemoc a chce posledních pár týdnů života strávit v domácím prostředí, pokud nějaké má. V takovém případě bych milost udělil na základě lékařského doporučení. Avšak s výjimkou případů velmi závažných trestných činů, jako je třeba vražda.“

V časovém úseku 8. volebního období, pro které výrok ověřujeme, se od ustavující schůze poslanců ze dne 20. listopadu 2017 o kauzách Andreje Babiše debatovalo několikrát. Z celkového počtu 34 schůzí, které uvádí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na svém webu, dvě stále probíhají. Čapí hnízdo bylo ale již zmíněno i na dosud neukončené 34. schůzi. Ze zbývajícího počtu 32 ukončených schůzí jsme pak ve zprávách o schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu nalezli zmínku o kauze Čapí hnízdo v 19 zápisech.

Na první ustavující schůzi projednávali poslanci vydání (.pdf, str. 92, 125) poslanců Faltýnka a Babiše k trestnímu stíhání a jmenování (.pdf, str. 63) předsedů mandátového a imunitního výboru.

Na druhé schůzi, která se konala 30. listopadu 2017, zmiňovala Markéta Pekarová Adamová výroky (.pdf, str. 18) Radka Vondráčka ohledně odložení kauzy Čapí hnízdo v pořadu Otázky Václava Moravce.

Na třetí schůzi se pak Čapí hnízdo nezmiňovalo.

Ve dnech 12. až 19. prosince, během čtvrté schůze, zmiňovali poslanci kauzu Čapí hnízdo v souvislosti s kauzou OKD (.pdf, str. 84-85).

Na páté schůzi Poslanecké sněmovny, která se konala ve dnech 10. až 16. ledna 2018, podala vláda Andreje Babiše první řádnou žádost o důvěru. Řada politiků se v kontextu žádosti o důvěru vyjádřila právě ke kauze Čapí hnízdo. Miroslav Kalousek dle záznamu (.pdf, str. 33) žádost o důvěru okomentoval slovy: „…je to věru poprvé, co o důvěru žádá bývalý agent Státní bezpečnosti evidovaný pod krycím jménem Bureš a člověk, který je obviněný a trestně stíhaný orgány činnými v trestním řízení z daňového podvodu a z poškozování finančních zájmů Evropské unie.”

19. ledna 2018, tedy již během šesté schůze, projednávala Poslanecká sněmovna žádost o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání poslance Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka. K vydání jak Andreje Babiše, tak Jaroslava Faltýnka byl po několikahodinové debatě dán souhlas Sněmovny.

Na sedmé schůzi sněmovny hovořil (.pdf, str. 545) Miroslav Kalousek o vztahu Andreje Babiše s Generální inspekcí bezpečnostních sborů a Jakub Michálek se ve své interpelaci (.pdf, str. 311) dotazoval na dosazování lidí s minulostí v holdingu Agrofert do státní správy.

9. března 2018 Miroslav Kalousek na osmé schůzi komentoval (.pdf, str. 46-47) tvrzení Andreje Babiše, že v roce 2013 ministr financí poslal účelově kontrolu na Čapí hnízdo.

Na deváté ani desáté schůzi se pak Čapí hnízdo neprojednávalo.

Jedenáctá schůze se týkala správního řízení s ředitelem Generální inspekce bezpečnostních sborů. Například podle Miroslava Kalouska bylo toto řízení zahájeno, protože se premiér Babiš, toho času stíhaný v kauze Čapí hnízdo, nechtěl smířit s nezávislostí GIBS.

Na dvanácté schůzi se Ivan Bartoš vyjadřoval (.pdf, str. 512) ke kauze slovy: „...v podstatě jednobarevná vláda ANO má v gesci všechna ministerstva, vnitro i spravedlnost, poslanci tady vykřikují o tom, skoro i do médií, jak Nevtípila vyšetřujícího policistu dostanou do tepláků.“ Dále komentuje dosazení člena hnutí ANO do komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti GIBS. Obdobným způsobem jako Bartoš situaci komentuje také Jan Farský (str. 515).

Na třinácté schůzi promluvil (.pdf, str. 758) Miroslav Kalousek k Andreji Babišovi slovy: „…je to vaše osoba, vaše trestní stíhání, díky kterému tady ještě nemáme vládu s důvěrou…“

Čtrnáctá schůze byla pro malou účast přerušena na neurčito hned po zahájení a projednáno na ní tedy nebylo nic. Kauza Čapí hnízdo pak nebyla zmíněna ani na schůzi 15.

Na 16. zasedání Sněmovny se vyjádřil (.pdf, str. 192) Jan Bartošek k úvahám hnutí ANO a ministryně spravedlnosti o odložení stíhání o čtyři roky.

Ke kauze Andreje Babiše se poslanci vyjadřovali i během jednání o vyslovení důvěry vládě Andreje Babiše, které proběhlo 11. července 2018. Na této již sedmnácté schůzi Poslanecké sněmovny se mimo jiné vyjádřila (.pdf, str. 168) Miroslava Němcová k dvojímu metru ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo. Miroslav Kalousek o premiéru Babišovi prohlásil (.pdf, str. 180), že obelhával veřejnost i Poslaneckou sněmovnu.

Na osmnácté ani devatenácté schůzi nebyla kauza zmíněna.

Na 20. schůzi Sněmovny zmínila (.pdf, str. 650) kauzu Čapí hnízdo Helena Válková v souvislosti s důvěrou veřejnosti v justici.

Na jednadvacáté ani dvaadvacáté schůzi nebyla kauza opět zmíněna.

23. listopadu 2018 předložila opozice návrh na vyslovení nedůvěry vládě Andreje Babiše, diskuzi třiadvacáté schůze otevřel místopředseda PSP Petr Fiala, který hovořil (.pdf, str. 6) o „neudržitelném stavu, ve kterém se ocitla ústavní funkce předsedy vlády". Kauzu Čapího hnízda zde pak zmínil i sám premiér Babiš (.pdf, str. 10).

Na čtyřiadvacáté, pětadvacáté ani šestadvacáté schůzi pak nebylo o zmiňované kauze hovořeno.

Na 27. schůzi Sněmovny byla kauza Čapí hnízdo zmíněna (.pdf, str. 630) v kontextu kauzy Miloslava Roznera.

Na 28. schůzi o kauze hovořil (.pdf, str. 275-276) Jakub Michálek při projednávání národního investičního plánu.

Marek Výborný komentoval (.pdf, str. 17) situaci Andreje Babiše na 29. zasedání Sněmovny slovy: „A tato vláda má ve svém čele premiéra, který čelí nejen trestnímu stíhání a kolosálnímu střetu zájmů, ale je i v podezření, že zneužívá své moci, aby se vyhnul spravedlivému procesu.“

Na třicáté schůzi PS se ke kauze Čapí hnízdo vyjadřoval (.pdf, str. 622) sám Andrej Babiš: „...Evropská unie poslala 50 mil. za Čapí hnízdo, které mimochodem i pan Kalousek kontroloval.“

Jednatřicátá schůze pak zmínku o Čapím hnízdě opět nepřinesla.

Při dalším jednání o vyslovení nedůvěry vládě dne 26. června 2019, v rámci třicáté druhé schůze, poslanci debatovali o dosavadním působení vlády i premiérových kauzách. V závěrečném hlasování vláda obstála a důvěru Sněmovny si udržela. Čapí hnízdo zde bylo zmíněno několikrát např. samotným premiérem (str. 17) či poslancem Žáčkem (str. 207)

Na 33. schůzi sněmovny pak hovořila (.pdf, str. 292) o kauze Čapí hnízdo ve své interpelaci Markéta Pekarová Adamová: „Olbramovice čekají na silniční obchvat už řadu let. Teď to však vypadá, že se jej ještě řadu let nedočkají. Ministerstvo dopravy totiž minulý týden zrušilo stavební povolení. Námitku proti stavbě obchvatu podal vlastník Čapího hnízda, společnost IMOBA, patřící shodou okolností do vámi ovládaného svěřenského fondu. Kvůli Čapímu hnízdu jste ostatně trestně stíhán. Prý to bylo proto, že by hluk z obchvatu mohl obtěžovat hosty Čapího hnízda.“

34. schůze pak ještě probíhá a nebyla ukončena. I zde však již bylo Čapí hnízdo zmíněno, například poslancem Ferjenčíkem: „Přímo předseda vlády dělá přes Čapí hnízdo daňové úniky a prostě takováhle je situace.“

Z uvedeného tedy plyne, že ačkoliv Radim Fiala nemá pravdu, když tvrdí, že se o kauze hovořilo na všech schůzích Poslanecké sněmovny, lze potvrdit, že byla ve Sněmovně řešena opakovaně.

Policie ČR začala Čapí hnízdo vyšetřovat kvůli možným dotačním podvodům na základě tehdy anonymního trestního oznámení Tomáše Kaplera, podaného v září 2015. Policie své vyšetřování ukončila 26. března 2019. V dubnu byl spisový materiál k případu předán dozorujícímu státnímu zástupci Jaroslavu Šarochovi.

Na začátku září 2019 zveřejnil mluvčí městských státních zástupců Aleš Cimbala informaci, že Jaroslav Šaroch změnil v kauze Čapí hnízdo právní názor, což znamená, že státní zástupce navrhl zastavení trestního stíhání. 13. září 2019 potvrdil městský státní zástupce Martin Erazím rozhodnutí Jaroslava Šarocha a trestní stíhání Andreje Babiše bylo zastaveno.

Vrcholem soustavy státního zastupitelství v ČR je podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, Nejvyšší státní zastupitelství. V jeho čele v současnosti stojí JUDr. Pavel Zeman. Mezi pravomoci nejvyššího státního zástupce patří mimo jiné také kontrola již skončených věcí, které byly rozhodnuty státními zastupitelstvími nižších stupňů. Nejvyšší státní zástupce může po provedené kontrole uložit nižším úrovním státního zastupitelství závazný způsob nápravy. Přesto, že se jedná o výjimečnou pravomoc, má v současné době nejvyšší státní zástupce možnost ji v kauze Čapí hnízdo využít.

Ústava dává prezidentu ČR pravomoc abolice, tedy zastavení trestního řízení. Jedná se o tzv. kontrasignovanou pravomoc hlavy státu, pro jejíž platnost je nutný spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Prezident Miloš Zeman 19. září 2019 na TV Barrandov připomněl, že prezident toto právo má, a uvedl: „Pokud by to bylo nutné, a já věřím, že to nutné nebude, pak bych k tomuto ústavnímu kroku sáhl.“ Kromě toho také řekl, že by své rozhodnutí považoval za politické.

Andrej Babiš prohlásil, že by abolici od prezidenta Miloše Zemana nepřijal. „Nastolování úvah o abolici ve chvíli, kdy existuje pravomocné rozhodnutí příslušného státního zastupitelství, je nesmyslné právně i politicky. Jen podněcuje napětí ve společnosti a pocity občanů, že je zpochybňován právní řád a rozhodnutí institucí právního státu. Že bych abolici nepřijal, jsem řekl již v minulosti,“ řekl pro ČT.

Kauza Čapí hnízdo se začala vyšetřovat po podání trestního oznámení v září 2015 a rozhodnutí o zastavení trestního stíhání padlo 13. září 2019. Můžeme tedy konstatovat, že šetření celé věci trvalo čtyři roky. Vzhledem k výše popsaným skutečnostem, jako je možnost přezkumu skončené věci Nejvyšším státním zástupcem a pravomoc prezidenta udělit abolici, neznáme jasný výsledek celé kauzy a nevíme, jaký bude její závěr.

To, že je kauza Čapího hnízda zpolitizovaná, je názor Radima Fialy, proto tuto část výroku nehodnotíme.

Mluvčí pražských státních zástupců dne 2. září 2019 v rozhovoru pro ČT uvedl, že dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch změnil v kauze Čapí hnízdo právní názor. Následně se návrhem na zastavení trestního stíhání začal zabývat vedoucí státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, Martin Erazím.

Dne 13. září 2019 Martin Erazím rozhodl o zastavení trestního stíhání všech obviněných a uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem Jaroslava Šarocha. Za pár dní Městské státní zastupitelství v Praze zveřejnilo na své elektronické nástěnce devadesátistránkové rozhodnutí (.pdf) Jaroslava Šarocha.

V samotném závěru rozhodnutí (.pdf, str. 90) státní zástupce Jaroslav Šaroch říká:

„Přestože považuji za prokázané, že zejména obv. Ing. XXXX, Ph.D. a obv. Ing. XXXX (podle deníku Právo jde o Janu Mayerovou a Andreje Babiše, pozn. Demagog.cz) jednali vědomě účelově tak, aby byla poskytnuta dotace v rámci ROP NUTS 2 na výstavbu MKA ČH, a že existovalo spojení mezi společnostmi XXXX a XXXX, příp. dalšími společnostmi ze skupiny XXXX, prostřednictvím fyzických osob, které jednaly společně, nepodařilo se opatřit důkazy, které by prokazovaly, že společnost XXXX nebyla v době podání žádosti o poskytnutí dotace, či v následné době do rozhodnutí Výboru RR o poskytnutí dotace na realizaci projektu MKA, event. do uzavření smlouvy o poskytnutí dotace mezi společností XXXX a Regionální radou, nezávislým podnikem a nesplňovala definici malého a středního podniku.“

Andrej Babiš byl podezřelý ze spáchání dotačního podvodu a poškozování zájmů EU. V roce 2009 získala Farma Čapí hnízdo 50milionovou dotaci určenou pro malé a střední podniky. Až do začátku roku 2008 patřila firma pod holding Agrofert, pak z něj byla vyčleněna, aby dosáhla na výše zmíněnou dotaci. Po pěti letech se vrátila zpátky pod Agrofert.

Prezident Miloš Zeman dne 19. září 2019 na TV Barrandov připomněl, že má prezident právo abolice, tedy zastavení trestního stíhání. Zároveň se nechal slyšet, že je připraven abolici Andreji Babišovi udělit, pokud by Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo o obnovení trestního stíhání. Andrej Babiš prohlásil, že by abolici od prezidenta nepřijal.

Je tedy pravdou, že státní zástupci došli k závěru, že žádný trestný čin v kauze Čapí hnízdo nebyl spáchán. Je však zavádějící tvrdit, že je dle nich „všechno v pořádku“. Státní zástupce Šaroch ve své zprávě, se kterou se městský státní zástupce Erazím ztotožnil, uvádí, že celý proces získání dotace na projekt Čapího hnízda byl vědomě účelový a že „existovalo spojení mezi společnostmi XXXX a XXXX, případně dalšími společnostmi ze skupiny XXXX, prostřednictvím fyzických osob, které jednaly společně“.

Farma Čapí hnízdo patřila ještě v roce 2007 pod názvem ZZN AGRO Pelhřimov do holdingu Agrofert, který Andrej Babiš vlastní. V prosinci téhož roku se firma přeměnila na akciovou společnost s akciemi na majitele. V dalším roce získala evropskou dotaci určenou pro malé a střední podniky, kterou by jako součást Agrofertu získat nemohla. Po několika letech se společnost vrátila zpátky pod Agrofert.

Andrej Babiš (spolu s dalšími osobami) byl v kauze Čapí hnízdo podezřelý z dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů EU. Policie začala Čapí hnízdo vyšetřovat po podání trestního oznámení v září 2015.

Na konci března 2019 bylo ukončeno vyšetřování kauzy Čapí hnízdo. Státní zástupce Jaroslav Šaroch obdržel kompletní spis k rozhodnutí, zda bude podána obžaloba. Dne 2. září 2019 uveřejnil mluvčí státních zástupců Aleš Cimbala informaci, že žalobce Šaroch změnil právní názor v této kauze a trestní stíhání zastavil.

13. září 2019 městský státní zástupce Martin Erazím potvrdil rozhodnutí Jaroslava Šarocha a trestní stíhání Andreje Babiše (a dalších pěti osob) bylo zastaveno. O pár dní později zveřejnilo Městské státní zastupitelství v Praze na své elektronické úřední desce devadesátistránkové rozhodnutí (.pdf) Jaroslava Šarocha v kauze Čapí hnízdo. Některé části jsou kvůli ochraně osobních údajů začerněny.

V samotném usnesení státního zastupitelství uvedl Šaroch (.pdf, str. 90):

„Přestože považuji za prokázané, že zejména obv. Ing. XXXX, Ph.D. a obv. Ing. XXXX (podle deníku Právo jde o Janu Mayerovou a Andreje Babiše pozn. Demagog.cz) jednali vědomě účelově tak, aby byla poskytnuta dotace v rámci ROP NUTS 2 na výstavbu MKA ČH, a že existovalo spojení mezi společnostmi XXXX a XXXX, případně dalšími společnostmi ze skupiny XXXX, prostřednictvím fyzických osob, které jednaly společně, nepodařilo se opatřit důkazy, které by prokazovaly, že společnost XXXX nebyla v době podání žádosti o poskytnutí dotace či v následné době do rozhodnutí Výboru RR o poskytnutí dotace na realizaci projektu MKA, event. do uzavření smlouvy o poskytnutí dotace mezi společností XXX a Regionální radou, nezávislým podnikem a nesplňovala definici malého a středního podniku.“

Přesto, že Jaroslav Šaroch shledává jednání Andreje Babiše jako účelové a skutek se tedy podle státního zástupce stal, nelze jej údajně považovat za trestný čin. Vedoucí státní zástupce Martin Erazím se dle svých slov ztotožnil s právním názorem Jaroslava Šarocha. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Novela (.doc) zákona o státním zastupitelství z Ministerstva spravedlnosti prošla připomínkovým řízením a měla by o ní hlasovat vláda jako celek. Pokud projde hlasováním na vládě, půjde do Sněmovny jako vládní návrh zákona.

Novela zákona o státním zastupitelství zavádí změny hned v několika důležitých bodech, zejména ve způsobu jmenování státních zástupců a v délce funkčního období (v současné době je jmenován státní zástupce na dobu neomezenou). Státní zástupci mají vzejít z výběrových řízení před pětičlennou komisí (.doc, str. 3). V ní bude mít dva členy soustava státního zastupitelství (jeden člen jmenovaný nejvyšším státním zástupcem a jeden člen vedoucím státním zástupcem, který je oprávněn podat návrh), zbývající tři členy bude jmenovat ministr spravedlnosti, přičemž jeden z těchto tří by měl pocházet z řad soudců. Funkční období u státních zástupců má být stanoveno na dobu určitou (.doc, str. 2, § 10b), zatím je uváděno 7 let.

Státní zastupitelství je v současné době součástí moci výkonné (zařazeno v rámci Ústavy ČR do Hlavy třetí - Moc výkonná) a nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Nižší vedoucí státní zástupce (vrchní, krajské a okresní) pak jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nadřízeného státního zástupce (nejvyšší státní zástupce tedy navrhuje jmenování vrchních státních zástupců, ti krajských státních zástupců apod.). Je tedy evidentní, že případné změny v postavení státních zástupců včetně nejvyššího státního zástupce se dotknou i jejich postavení v politice, respektive jejich postavení vůči politickým představitelům.

Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem pro Parlamentní listy z 23. srpna 2019 se věnuje především tématu ústavní žaloby na prezidenta republiky a s ní spojené výměně ministra kultury Staňka. Profesor Pavlíček prezentuje názor, že to, za co je v rámci ústavní žaloby žalován prezident Zeman, dělali jeho předchůdci ve funkci ve stejné míře. A z toho důvodu nevidí důvod k ústavní žalobě: „Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.“

Jako příklady uvádí u prezidenta Havla nejmenování navrženého kandidáta profesorem: „Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem.“ Dále pak nejmenování poslance Grégra místopředsedou vlády: „Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.“ A nejmenování viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu: „Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.“

U prezidenta Klause uvádí Václav Pavlíček příklad přezkušování ministrů: „To ale neznamená, že [předsedovi vlády] prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval.“

Profesor Pavlíček tedy vyjmenovává několik příkladů z minulosti, kdy se prezidenti pohybovali na hraně Ústavy či se snažili vykonání svých kompetencí oddalovat. Vyjádření Václava Pavlíčka je tedy možné interpretovat slovy "jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládání Ústavy". Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý i přesto, že tato konkrétní slova z úst profesora Pavlíčka nezazněla.

Spis ke kauze Čapí hnízdo obsahuje zhruba 23 tisíc stran. Tento spis je neveřejný, a proto není k dispozici veřejnosti ani ministru Zaorálkovi. Možnost nahlédnout do spisu upravuje § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu pouze "obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...). Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv."

Veřejně dostupné je Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf). Tento dokument má 90 stran, z nichž byla velká část začerněna z důvodu ochrany osobních údajů zaangažovaných osob a podniků. Státní zástupce Jaroslav Šaroch v tomto dokumentu zastavil stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Šaroch v něm uvádí (str. 90), že se nepodařilo prokázat, že Čapí hnízdo nebylo nezávislým podnikem a nesplňovalo definici MSP (malého a středního podniku). V dokumentu však potvrzuje, že došlo k účelovému jednání ze strany obviněných ve snaze dosáhnout na dotace regionálního operačního programu NUTS 2.

Dále byla na některých zpravodajských webech zveřejněna přeložená zpráva OLAF (Evropského úřadu pro boj proti podvodům) týkající se kauzy Čapí hnízdo. Tato zpráva má 50 stran.

Státní zástupce Jaroslav Šaroch v usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf, str. 90) uvedl, že „obvinění jednali vědomě účelově tak, aby byla poskytnuta dotace v rámci ROP NUTS 2 na výstavbu MKA ČH“. V usnesení se také píše, že faktický vlastník a ovládající osoba podniku dali pokyn představenstvu společnosti, aby účelově vyvedlo podnik z holdingu (.pdf, str. 1–2). Tímto jednáním se snažili zakrýt svou totožnost, jakožto ovládající osoby. Jména osob, firem a další osobní údaje v usnesení jsou z důvodu ochrany osobních údajů začerněny.

Dále se v dokumentu (.pdf, str. 90) uvádí: „přestože existovalo spojení mezi společnostmi XXX a XXX, případně dalšími společnostmi ze skupiny XXX, prostřednictvím fyzických osob, které jednaly společně, nepodařilo se opatřit důkazy, které by prokazovaly, že společnost XXX nebyla v době podání žádosti o poskytnutí dotace či v následné době (...) do uzavření smlouvy o poskytnutí dotace mezi společností XXX a Regionální radou, nezávislým podnikem a nesplňovala definici MSP.“

Podle § 9 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, může vláda odvolat nejvyššího státního zástupce z funkce na návrh ministra spravedlnosti. Zákon dále nespecifikuje jakýkoliv důvod, proto jej může odvolat prakticky bez odůvodnění.

Podobná praxe je v okolních státech neobvyklá. Dle studie Parlamentního institutu (.pdf) je v několika zemích nejvyšší státní zástupce (tj. generální prokurátor) odvolatelný v rámci disciplinárního řízení (Franci, Itálie, Rakousko, Německo). Na Slovensku ho může odvolat prezident na návrh parlamentu ze stanovených důvodů, naopak v Maďarku je odvolatelný parlamentem na návrh prezidenta na základě příčin, za které je přímo odpovědný.

Novela zákona o státním zastupitelství se začala řešit v květnu 2019, kdy skupina poslanců předložila návrh k projednání Poslanecké sněmovně. Od té doby se o tomto návrhu diskutuje, přičemž jedním z nejčastějších témat je pravomoc odvolání nejvyššího státního zástupce. V současnosti může být nejvyšší státní zástupce odvolán rozhodnutím vlády bez udání důvodu, a právě to by měla novela změnit.

K tomuto tématu se konal kulatý stůl s názvem Záruky nezávislosti státního zastupitelství, pořádaný Jakubem Michálkem. Proběhl 23. května 2019 a zúčastnila se ho ministryně spravedlnosti Marie Benešová, zástupci rozličných poslaneckých klubů Poslanecké sněmovny, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, prezident Unie státních zástupců Jan Lata, náměstek legislativní sekce ministerstva spravedlnosti Michal Franěk či ústavní právník Jan Wintr.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož z něj samého ani z kontextu není jasné, jestli Jakub Michálek myslel výrok v měřítku evropských zemí, nebo celého světa. A protože je informace o odvolatelnosti nejvyšších státních zástupců velmi často nedohledatelná nebo neúplná, je tvrzení prakticky neověřitelné.

Výroku předchází jen informace o jednání u kulatého stolu, které proběhlo pod názvem „Záruky nezávislosti státního zastupitelství“ v Poslanecké sněmovně PČR. V rámci debaty pozvaných ústavních expertů docent Wintr uvedl, že nejvyššího státního zástupce může vláda bezdůvodně odvolat jen v několika dalších státech v rámci Evropy, a to v Německu, Polsku a Portugalsku. Nicméně, z ověřovaného výroku Jakuba Michálka toto omezení na evropský kontext zřejmé není.

Připomínku docenta Wintra podporuje i studie Parlamentního institutu (.pdf). Podle ní není nejvyšší státní zástupce (případně jeho ekvivalent) bezdůvodně odvolatelný v mnoha evropských státech, kupříkladu ve Francii, Itálii, Rakousku, Slovensku a Maďarsku. Odvolání nejvyššího státního zástupce je ve vyjmenovaných státech obvykle založeno na výsledku disciplinárního řízení nebo schválení parlamentem.

Ve Francii (str. 4-5) je samotné odvolaní státních zástupců založené na kárném řízení zahájeném Nejvyšší soudcovskou radou, která ministrovi spravedlnosti může doporučit odvolání jakožto jednu z možných disciplinárních sankcí. V Itálii (str. 6) je to podobné, proces se liší jen v tom, že sankci ukládá už soudcovská rada.

V Rakousku (str. 11) může státního zástupce odvolat disciplinární komise při spolkovém ministerstvu spravedlnosti za provinění proti jeho povinnostem. Na Slovensku (str. 12) může být nejvyšší státní zástupce odvolán prezidentem na návrh Národní rady SR. Pro odvolání zákon o prokuratuře stanovuje důvody.

V Maďarsku (str. 7) může být nejvyšší státní zástupce (generální prokurátor) odvolán parlamentem na návrh prezidenta. Ten však musí návrh podložit platnou příčinou. Prezident zde ale může navrhnout parlamentu, aby schválil neslučitelnost funkcí generálního prokurátora, a to i těch, které současně vykonává.

V Austrálii pak může být vedoucí prokuratury odvolán (§ 23) jen pro kárné provinění či mentální nebo fyzickou neschopnost vykonávat úřad. V USA je pak v čele prokuratury Attorney General, který je součástí vlády jako ministr spravedlnosti a může být odvolán prezidentem. V Kanadě je pak hlava prokuratury odvolatelná (§ 5, odst. 1) guvernérem jen se souhlasem dolní komory parlamentu.

Z kontextu výroku vyplývá, že se jedná o novelu zákona o státním zastupitelství. Zákon o státním zastupitelství stanovuje, že „vláda může na návrh ministra spravedlnosti nejvyššího státního zástupce z funkce odvolat“. Proti tomuto článku zákona se staví Piráti, ODS, TOP 09 i KDU-ČSL.

V rámci novely zákona o státním zastupitelství podali poslanci Marek Výborný (KDU-ČSL) a Jakub Michálek (Piráti) pozměňovací návrhy. V rámci pozměňovacího návrhu (.pdf, str. 5) poslance Michálka stojí, že „vedoucí státní zástupce může být odvolán z funkce pouze rozhodnutím kárného soudu v kárném řízení“. Původní článek zákona má být zrušen (.pdf, str. 4).

Vedoucími státními zástupci jsou přitom míněni všichni státní zástupci, kteří stojí v čele Nejvyššího státního zastupitelství, vrchních, krajských a okresních státních zastupitelství. O jejich odvolání podle současné úpravy spolurozhoduje vláda či ministr spravedlnosti.

Další projednávání novely zákona o státním zastupitelství by mělo pokračovat nejdříve od 27. září. Ústavně právní výbor vydal usnesení (.pdf) garančního výboru, ve kterém k pozměňovacím návrhům poslance Michálka nebylo přijato stanovisko (.pdf, str. 2).

Předně uveďme, že poslanec Michálek ve svém vyjádření pokračuje slovy: „No, a to, co se tady připravuje za paní Benešové, že chce zeliminovat toto vedení státního zastupitelství, byť v příštím volebním období, tak to je pro nás nepřijatelné." Z tohoto lze vyčíst, jaké období je pro něj „velmi brzké“ - tedy příští volební období.

Na konci června 2019 představila ministryně spravedlnosti Marie Benešová novelu zákona o státním zastupitelství, která má vejít v platnost v roce 2022. A to přestože ministryně Benešová uvedla, že datum, kdy novela vejde v platnost, zajistí, že současná vláda již nebude zasahovat do soustavy státního zastupitelství. Dle přechodných ustanovení (.doc, str. 9-10) má funkční období stávajícímu nejvyššímu státnímu zástupci skončit ke konci roku 2023, tedy dva roky po nabytí účinnosti zákona. U dalších vedoucích státních zástupců je pak navrhováno několik možných variant data konce jejich funkce.

Účinnost novely od roku 2022 kritizuje například Transparency International (ředitel české pobočky David Ondráčka). Především jim vadí, že současná legislativa (§ 9) umožňuje vládě na návrh ministra odvolat státního zástupce (novela by měla umožnit odvolání státního zástupce pouze rozhodnutím kárného soudu).

Kauza okolo státního zastupitelství byla dále přiostřena výroky Pavla Zemana, který naznačil, že cílem ministerstva je zbavit se co nejdříve některých předních představitelů státního zastupitelství:

„Ministerstvo spravedlnosti také úplně mimo systém stanovilo ukončení funkčního období oběma vrchním státním zástupcům. Nelze se tak zbavit dojmu, že účelem toho zákona je zejména přeobsadit funkce nejvyššího a obou vrchních státních zástupců tak, aby Zeman, (Ivo) Ištvan, (Lenka) Bradáčová skončili co nejdříve po účinnosti zákona.“

Pavel Zeman posléze své tvrzení mírnil tím, že novela nevyhovuje především proto, že je systémově vadná a nejde pouze o konkrétní osoby. Pravdou však stále zůstává, že má k návrhu zákona výtky.

Trojice opozičních poslanců z ODS, KDU-ČSL a Pirátské strany pak připravila vlastní návrh novely, který by mohl vejít v platnost ještě letos. Tato novela zavádí (.pdf, str. 4) funkční období pro vedoucí státní zástupce, u nejvyššího státního zástupce je to 10 let, u vrchních, krajských a okresních jen 7. Bod 2 v sekci „Přechodná ustanovení“, by pak znamenal, že Pavel Zeman by ve své funkci zůstal dalších sedm let (.pdf, str. 6):

„Nejvyššímu státnímu zástupci, který tuto funkci vykonává ke dni účinnosti tohoto zákona, končí funkční období uplynutím 7 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“

Mezi hlavní rozdíly mezi návrhem ministerstva a změnami předloženými opozicí patří především délka mandátu nejvyššího státního zástupce. Ministerský návrh počítá se sedmi lety, přičemž opozice navrhuje období desetileté (shodné s délkou funkčního období předsedů nejvyšších soudů).

Další tvrzení Jakuba Michálka, že Lenka Bradáčová je jedním ze státních zástupců, kteří jako první začali stíhat přední politiky, je pravdivé. Její případ s Davidem Rathem je například dle Respektu milník v historii české spravedlnosti, kdy se státnímu zastupitelství podařilo dostat předního politika za mříže. Nějaký čas také dozorovala kauzu Mostecké uhelné či mediálně sledovanou kauzu vraha Miroslava Ritticha.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. Novela, na kterou Jakub Michálek naráží, má totiž vejít v účinnost v roce 2022, tedy v příštím volebním období. Pro současné vedoucí státní zástupce jsou pak ponechány relativně krátké doby do konce jejich období. Pravdou je také, že státní zástupkyně začala vyšetřovat kauzu Davida Ratha, dozorovala také jiné významné kauzy, například kauzu Mostecké uhelné.

Názory české veřejnosti dlouhodobě sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM).

Podle květnové zprávy (.pdf, str. 1), která se týká provedení průzkumu důvěry vůči vrcholným ústavním činitelům, vyjádřilo ministryni Benešové důvěru 23 % dotázaných. Nedůvěru projevilo 47 %. Zbylí respondenti si buď nebyli svou (ne)důvěrou v ministryni jisti, a nebo uvedli, že ji neznají. Podle tabulky (.pdf, str. 3) zobrazující vývoj veřejného mínění byl tento výzkum prvním (a ke dni 23. září 2019 jediným), ve kterém byly posuzovány preference Marie Benešové.

Zmiňovaného průzkumu se zúčastnilo 1026 dotázaných, kteří byli vybráni na základě metodiky vypracované CVVM (tj. za zohlednění regionální příslušnosti, věku, pohlaví, apod.).

Pirátská strana (společně s poslanci z ODS a KDU-ČSL) dne 21. června 2019 navrhla novelu zákona (.pdf), kterou se mění zákon o státním zastupitelství. Tato novela zavádí (.pdf, str. 4) funkční období pro vedoucí státní zástupce, u nejvyššího státního zástupce je to 10 let, u vrchních, krajských a okresních jen 7. Bod 2 v sekci „Přechodná ustanovení“, by pak znamenal, že Pavel Zeman by ve své funkci zůstal dalších sedm let (.pdf, str. 6):

„Nejvyššímu státnímu zástupci, který tuto funkci vykonává ke dni účinnosti tohoto zákona, končí funkční období uplynutím 7 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“

O budoucnosti opozičního návrhu se bude rozhodovat v Poslanecké sněmovně, už teď je však zřejmé, že vláda bude prosazovat původní návrh ministryně Benešové, jak uvádí ve svém nesouhlasném stanovisku k pirátskému návrhu.

O stavu právního státu se Evropská unie s Polskem pře již od konce roku 2015, kdy se do vlády dostala strana Právo a spravedlnost (PiS). Stěžejními důvody kritiky jsou reformy ústavního soudu nebo změny fungování obecných soudů. V roce 2016 o justiční reformě v Evropském parlamentu proběhla debata, v rámci níž europoslanci podpořili rozhodnutí Evropské komise zahájit vůči Polsku proceduru, která může skončit odebráním některých hlasovacích práv. Toto řízení bylo zahájeno 1. června 2016. Evropská komise pak v témže roce svou kritiku stupňovala a vydala také doporučení polské vládě k vyřešení sporu. V květnu 2017 se o stavu právního státu v Polsku jednalo i mezi zástupci unijních zemí.

V červenci 2017 polský parlament schválil návrh soudní reformy. Ta se skládá ze tří zákonů - o soudcovské radě, o obecných soudech a o nejvyšším soudu. Zákon o soudcovské radě už v prosinci 2017 podepsal prezident a v březnu 2018 podle něj polský parlament poprvé zvolil patnáct členů soudcovské rady.

Zákon o nejvyšším soudu stejně jako zákon o soudcovské radě prezident v červenci 2017 vetoval. Nakonec však prošel kompromis, který ale podle právních expertů zcela neodstraňuje obavy z možného politického ovlivňování práce vrcholného justičního orgánu Polska. Prezident zákon podepsal v prosinci 2017.

Zákon o obecných soudech umožní poslancům a ministru spravedlnosti jmenovat soudce bez konzultací se soudními kruhy. Prezident Andrzej Duda zákon podepsal v červenci 2017. Evropská komise poté zahájila s Varšavou řízení kvůli možnému porušení unijní legislativy. Evropská komise v září 2017 posunula řízení do druhé fáze. Polský zákon není podle Komise slučitelný s unijním právem, protože zavádí jiný věk pro odchod do důchodu u soudkyň, u nichž je to 60 let, a u soudců, kde je to 65 let. Diskriminuje tedy osoby na základě pohlaví. Dále Komisi vadilo např. snížení nezávislosti soudů.

Vzhledem k tomu, že v rámci postupu pro posílení právního státu nebylo dosaženo dostatečného pokroku, Evropská komise 20. prosince 2017 poprvé aktivovala postup podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii a předložila odůvodněný návrh (.pdf) na rozhodnutí Rady. V něm jsou uvedeny hlavní důkazy o zjištění zřejmého nebezpečí, které se týká závažného porušení zásady právního státu.

V dubnu 2018 schválil polský parlament po kritice ze strany Evropské komise úpravy soudní reformy. Komise také uvítala, že podle nových předpisů by věk odchodu soudců a soudkyň do důchodu měl být sjednocen na 65 let. Představitele Evropské unie změny ale neuspokojily a kvůli změnám na nejvyšším soudu s Polskem zahájila další řízení. Komise kritizuje snížení věku odchodu do důchodu pro soudce nejvyššího soudu ze 70 na 65 let. Tváří protestů se stala předsedkyně nejvyššího soudu, která přesto, že měla odejít kvůli sporném zákonu do penze, přišla do práce.

Soudní dvůr EU pak v červnu 2019 rozhodl, že snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců polského nejvyššího soudu je v rozporu s unijním právem. Zákon prosadila současná polská vláda údajně s cílem zefektivnit tamní justici. Podle opozice byla ale jeho skutečným záměrem údajná personální čistka více než dvou desítek soudců.

Evropská komise tak proti Polsku vede několik řízení. Prvním je řízení kvůli zákonu o obecných soudech, druhým je řízení o novele nejvyššího soudu a třetím jednáním je zahájení řízení dle čl. 7 Smlouvy o EU (.pdf, str. 19-20, dále jen „SEU") pro porušování základních hodnot Evropské unie. Důsledkem tohoto řízení může být pozastavení práv provinivšího se členského státu, včetně práv hlasovacích. Je však nutné uvést, že k tomuto kroku je zapotřebí souhlas všech států Unie (kromě samotného viníka).

Situaci v Maďarsku Evropská unie kritizuje také. V červenci 2018 podobně jako v případu Polska Evropský parlament doporučil zahájit řízení kvůli ohrožení hodnot dle článku 7 SEU. Vedle několika problematických bodů, které EU kritizuje, se jedná také o kroky v ústavním a volebním systému (např. ústavní reforma) a v systému soudů, kde se Maďarsku vytýká nedostatečná nezávislost soudnictví a dalších institucí. Komise dále kritizuje i korupci a střet zájmů.

Podrobnější přehled o situaci v Polsku i Maďarsku nabízí portál Euroskop.cz ve své detailní analýze.

Státní zastupitelství je vymezeno v Ústavě jako součást moci výkonné. Článek 80, který se státním zastupitelstvím zabývá, se totiž nachází v hlavě třetí, která je věnována právě moci výkonné.

Článek 80 Ústavy ČR konkrétně uvádí:

„(1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.

(2) Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon.“

Článek 80 tedy obsahuje dva odstavce (dvě věty). Státní zastupitelství je v Ústavě navíc zmíněno také v článku 109 (hlava osmá, přechodná a závěrečná ustanovení). Tento článek říká: „Do doby zřízení státního zastupitelství vykonává jeho funkce prokuratura České republiky.“

Ústava sice vymezuje státní zastupitelství jako součást moci výkonné, tato skutečnost však nevyplývá přímo z obsahu článku 80, nýbrž ze systematiky Ústavy a jejího členění. Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Údajné jednání se mělo nejspíš týkat (video 22:20) novely zákona o státním zastupitelství. Tato novela byla poprvé předložena sněmovně 20. listopadu 2018 a 27. září 2019 (tedy až po ověřovaném rozhovoru) byl její návrh schválen ve třetím čtení. Tato novela by měla platit až od roku 2022 a mimo jiné by měnila odvolatelnost státních zástupců. Dosud se tak dělo z rozhodnutí vlády, po případném schválení novely by to byla věc kárného soudu.

18 z 19 poslanců za SPD (jeden byl omluven) hlasovali nakonec proti tomuto návrhu, který také nepodpořili komunisti. Z dostupných zdrojů není zřejmé, čeho konkrétně se toto osobní setkání ministryně Benešové a Radima Fialy mělo týkat, kdy proběhlo a případně k čemu obě strany dospěly. Pokusili jsme se kontaktovat poslance Fialu i ministryni Benešovou, ale zatím jsme neobdrželi odpověď.

Marie Benešová pracovala na Vrchním státním zastupitelství v Praze poprvé jako vedoucí oddělení kriminality v letech 1993–1995. Poté založila vlastní advokátní kancelář a v roce 1999 začala pracovat v Brně jako nejvyšší státní zástupkyně. Tuto pozici vykonávala do roku 2005, kdy byla z funkce odvolána vládou Jiřího Paroubka.

Ministryní spravedlnosti se stala 10. července 2013 ve vládě Jiřího Rusnoka. Tato vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny PČR a Rusnok podal 13. srpna demisi. Od 13. srpna 2013 byla Benešová ministryní spravedlnosti v demisi, a to až do 29. ledna 2014, kdy byla jmenována nová vláda Bohuslava Sobotky.

Farma Čapí hnízdo, a. s. coby firma byla 1. června 2014 sloučena se společností IMOBA, a. s., která patří pod Agrofert. Do roku 2007 patřilo Čapí hnízdo rovněž pod Agrofert, tehdy ještě pod názvem ZZN AGRO Pelhřimov. V roce 2008 farma získala dotaci pro malé a střední podniky, kterou společnost IMOBA a. s. v červnu 2018 vrátila Středočeskému kraji.

Jako první vznesl pochyby o dotacích týdeník Ekonom již 9. září 2010, nicméně se mu nepovedlo vytvořit z Čapího hnízda výraznější kauzu. To se povedlo až 22. srpna 2015 například deníku Euro. Ten byl společně se Svobodným fórem označen jako zdroj informací, na základě kterých bylo podáno trestní oznámení.

Zásadní zlom v celé kauze nastal v srpnu 2017, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Ti byli 6. září 2017 vydáni. Po volbách do PS byli opět 19. ledna 2018 oba vydání trestnímu stíhání, ale s tím rozdílem, že v roce 2017 se poslanci ANO v drtivé většině případů nepřihlásili k hlasování a v roce 2018 hlasovali proti návrhu. Trestní stíhání bylo 17. září 2019 pravomocně zastaveno.

Jako start celé kauzy se dá považovat právě podání trestního oznámení, resp. články, které tomu bezprostředně předcházely. Spekulace ohledně možné trestné činnosti či trestním oznámení padaly už dříve, nicméně fakticky se dá 14. září 2015 brát jako počátek kauzy. Jsou tomu právě 4 roky a 8 dní. Od zveřejnění článku v deníku Euro jsou to pak 4 roky a 30 dní (vždy ke dni výroku Lubomíra Zaorálka, 21. září 2019) A to zapadá do naší 10% tolerance, co se týče číselných výroků.

Ústava České republiky řadí svým členěním pod moc výkonnou prezidenta a vládu. Vládu vymezuje článek 67 odst. 1: „(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.“ Dále pod moc výkonnou podle čl. 79 spadají ministerstva a jiné správní úřady, jejichž zřízení a působnost se stanovuje zákonem. Ústava také jako součást exekutivy zmiňuje článkem 80 státní zastupitelství.

Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) je vymezen v zákoně č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a jeho působnost vychází (.pdf, str. 65–70) také z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (GDPR).

Paragraf 51 odst. 1 Zákona o zpracování osobních údajů definuje nezávislost ÚOOÚ:

„Do činnosti Úřadu lze zasahovat jen na základě zákona. Při výkonu své působnosti v oblasti ochrany osobních údajů Úřad postupuje nezávisle a řídí se pouze právními předpisy a přímo použitelnými předpisy Evropské unie.“

V § 52 odst. 1 se uvádí: „Úřad řídí předseda Úřadu, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Senátu.“ Podle § 53 má ÚOOÚ také 2 místopředsedy, které na návrh předsedy Úřadu volí a odvolává Senát.

Činnost ÚOOÚ je hrazena ze samostatné kapitoly státního rozpočtu (§ 51 odst. 2) a předseda předkládá Parlamentu a vládě do 3 měsíců od skončení rozpočtového roku výroční zprávu (§ 57).

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS, Antimonopolní úřad) vymezuje zákon č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Tento úřad má být nezávislý a nestranný.

Podle § 1 platí:

„(3) V čele Úřadu je předseda, kterého jmenuje a odvolává na návrh vlády prezident republiky. Nikdo nemůže být jmenován do funkce předsedy Úřadu více než dvakrát. Předseda Úřadu se považuje za služební orgán podle zákona o státní službě.“

„(10) Předsedu zastupují 3 místopředsedové, které jmenuje a odvolává předseda, přičemž určí pořadí jejich zastupování. Místopředsedové dále plní úkoly podle rozhodnutí předsedy.“

Kromě dvou výše zmíněných úřadů existují ještě další orgány státní správy. Zákon č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon, v § 1 zřizuje ministerstva jako ústřední orgány státní správy. V § 2 zřizuje další ústřední orgány státní správy. Jedná se o tyto úřady:

• Český statistický úřad
• Český úřad zeměměřický a katastrální
• Český báňský úřad
• Úřad průmyslového vlastnictví
• Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
• Správa státních hmotných rezerv
• Státní úřad pro jadernou bezpečnost
• Národní bezpečnostní úřad
• Energetický regulační úřad
• Úřad vlády České republiky
• Český telekomunikační úřad
• Úřad pro ochranu osobních údajů
• Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
• Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí
• Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře
• Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost
• Národní sportovní agentura

Jde o úřady, které nespadají pod jednotlivá ministerstva, ale přímo pod vládu jakožto pod vrcholný orgán výkonné moci. Míra jejich nezávislosti se liší.

Podobné postavení jako Antimonopolní úřad má například Český statistický úřad, jehož působnost vymezuje zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

Podle § 3 tohoto zákona platí:

„(2) V čele Českého statistického úřadu stojí předseda, kterého na návrh vlády jmenuje a odvolává prezident republiky.“

„(3) Předsedu Českého statistického úřadu zastupuje místopředseda Českého statistického úřadu, kterého jmenuje a odvolává předseda Českého statistického úřadu. Jmenuje-li předseda Českého statistického úřadu více místopředsedů, určí pořadí jejich zastupování.“

Nestrannost a nezávislost státní statistické služby pak zaručuje § 5 zmiňovaného zákona.

Působnost Národního bezpečnostního úřadu upravuje zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Podle § 136 odst. 2 tohoto zákona stojí v čele úřadu „ředitel, kterého jmenuje po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti vláda, která ho též odvolává.“

Zákon § 145 k tomuto úřadu uvádí:

„(1) Kontrolu činnosti Úřadu vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomuto účelu zřizuje zvláštní kontrolní orgán (dále jen "kontrolní orgán").“

„(2) Kontrolní orgán se skládá nejméně ze 7 členů. Poslanecká sněmovna stanoví počet členů tak, aby byl zastoupen každý poslanecký klub ustavený podle příslušnosti k politické straně nebo politickému hnutí, za něž poslanci kandidovali ve volbách; počet členů je vždy lichý. Členem kontrolního orgánu může být pouze poslanec Poslanecké sněmovny.“

Dalším nezávislým ústředním orgánem státní správy je Energetický regulační úřad, jehož působnost vymezuje zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon.

Paragraf 17b tohoto zákona uvádí:

„(1) V čele Energetického regulačního úřadu je Rada Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada“), která má pět členů. Jeden z členů Rady je předsedou Rady. Předseda řídí činnost Rady, v jeho nepřítomnosti řídí její činnost jím pověřený člen Rady.“

„(2) Členy Rady a jejího předsedu jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra průmyslu a obchodu. Funkční období členů Rady je 5 let. Každý rok je jmenován jeden člen Rady. Do funkce předsedy Rady je člen Rady jmenován na dobu zbývající do konce jeho členství v Radě, nejvýše však na dobu 3 let.“

Paragraf 17 odst. 3 vymezuje nezávislost tohoto úřadu:

„Při výkonu působnosti postupuje Energetický regulační úřad nezávisle a řídí se pouze zákony a ostatními právními předpisy. Energetický regulační úřad nesmí při výkonu své působnosti přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu České republiky, vlády ani od jakéhokoliv jiného orgánu výkonné moci nebo fyzické nebo právnické osoby. Energetický regulační úřad postupuje tak, aby byla zajištěna transparentnost a předvídatelnost výkonu jeho pravomocí.“

V případě dalších ústředních orgánů státní správy je většinou závislost na vládě větší. Předsedy těchto úřadů totiž jmenuje a odvolává přímo vláda. Mezi takové úřady patří například Český úřad zeměměřický a katastrální, Český báňský úřad a další.

Součástí moci výkonné jsou tedy vedle prezidenta a vlády i další ústřední orgány státní správy. Jedná se o úřady, které nespadají pod jednotlivá ministerstva, ale přímo pod vládu. Míra jejich závislosti na vládě je různá.

Úřad pro ochranu osobních údajů je nezávislým úřadem, jehož předsedu jmenuje a odvolává prezident na návrh Senátu. V případě Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který je taktéž nezávislý, jmenuje a odvolává předsedu prezident na návrh vlády. Dalšími na vládě (alespoň částečně) nezávislými úřady jsou například Národní bezpečnostní úřad nebo Energetický regulační úřad. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Uvedený výrok je třeba zasadit do kontextu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru reaguje na slova moderátora Moravce. Ten v jedné z předchozích otázek říká, že sociolog „Tomáš Lebeda také mluví o tom, že významná část politické reprezentace, včetně nejvyšších ústavních činitelů obdivují model demokracie asijské. To znamená zajištění ekonomické solidarity, ale přitom omezování lidských práv“. Debata ve studiu se točí kolem Číny a sympatií části českých politiků k ní.

Rok 2013 lze označit jako rok restartu česko-čínských vztahů (.pdf, str. 236). Došlo ke změně vládní politiky v souvislosti s nástupem nové vlády Jiřího Rusnoka a nového prezidenta Miloše Zemana. V listopadu 2013 premiér Rusnok přijal delegaci generálního tajemníka Sekretariátu spolupráce mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy pana Song Tao. Po tomto setkání uvedl: „Jsme na začátku úplně nové etapy vzájemných a živých kontaktů mezi oběma zeměmi a také v rámci evropsko-čínských vztahů. Dovolím si říct, že se jedná o restart vzájemné spolupráce.“

Velkým propagátorem posílení našich vztahů s Čínou je prezident Zeman. Čínu navštěvuje téměř každoročně (2014, 2015, 2017, 2018 a 2019). Pronesl také řadu veřejných výroků týkajících se Číny. Například v roce 2014 v rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV (video od 00:18) řekl, že „nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se pokusíme učit. A já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společnost“. Když v roce 2018 vydal Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) varování před používáním softwaru i hardwaru čínských společností Huawei a ZTE s tím, že se jedná o bezpečnostní hrozbu, komentoval tento spor Zeman slovy: „Uvnitř Evropy je takový vzteklý červený kousek, to je země, která je proti Huawei.“ Miloše Zemana podpořil v jeho stanovisku v uvedeném sporu například i šéf komunistů Vojtěch Filip. Na adresu NÚKIB uvedl, že „jde skutečně o to, že naši úředníci se chovají jako zaměstnanci jedné soukromé firmy v konkurenčním sporu“.

V roce 2016 Česko navštívil na pozvání prezidenta Zemana čínský prezident Si Ťin-pching. Došlo k podpisu dohody o strategickém partnerství. „Česká republika má zájem vybudovat s Čínou strategické partnerství, podobné jako je mezi Čínou a Německem, Francií nebo Velkou Británií,“ uvedl tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka. Propagátorem tohoto partnerství je také sám Lubomír Zaorálek, u kterého můžeme nalézt také řadu výroků, v nichž vyzývá k větší spolupráci s Čínou. Například při své pracovní cestě do Číny v roce 2014 uvedl, že „obnovení dialogu na vysoké úrovni vedeného na základě důvěry a porozumění umožní naplno využít potenciál, který spolupráce mezi oběma zeměmi nabízí. Máme zájem o čínské investory, turisty, studenty i vědce. Naopak Číně chceme nabídnout pokročilé technologie a moderní průmysl“. V závěru této cesty pak se svým čínským protějškem Wang I podepsali společné prohlášení, v němž „Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě“.

Kladný vztah k Číně má i KSČM. Například na sněmovním semináři v roce 2016 její předseda mimo jiné uvedl: „Pod vedením Komunistické strany Číny celá země vzkvétá a úspěšně buduje novou společnost.“ KSČM má také velmi dobré vztahy s Komunistickou stranou Číny, s níž pořádá pravidelná mezistranická jednání. V květnu 2018 pak předseda strany na konferenci v čínském Šen-čenu prohlásil: „Díky svému vlastnímu úsilí se KS Číny projevila nejen jako strana, která obstála ve zkoušce historie, ale také strana, která dosáhla obrovských úspěchů v praxi. Během 40 let reforem a otevírání se rovněž stala vlivnou silou mezinárodní politiky, silou přispívající svou moudrostí k novému globálnímu vládnutí.“

U ostatních stran či hnutí jsme žádná vyjádření, která by mohla být vykládána jako vzhlížení k Číně, nedohledali. Můžeme tedy uzavřít, že na české politické scéně skutečně naprostá většina politiků Čínu neadoruje. Jinými slovy, je pravdou, že pouze relativně malé množství českých vrcholných politiků k Číně vzhlíží. Konkrétně je to prezident Zeman a strana KSČM, která momentálně drží 15 z 200 poslaneckých mandátů.

Lubomír Zaorálek /ČSSD/ se stal v lednu 2014 ministrem zahraničních věcí. V dubnu navštívil hlavní město Čínské lidové republiky Peking, kde podepsal (video, 0:00) prohlášení, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Tibet je součástí Číny a že Česká republika nebude podporovat jeho nezávislost. Ministr Zaorálek před svou návštěvou v Číně uvedl, že je nutné, abychom pracovali na zlepšení česko-čínských vztahů, protože Čína má a bude mít ve světě významné ekonomické postavení.

V říjnu 2014 navštívil Peking i prezident Miloš Zeman. Čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ujistil (video, 0:48), že Česká republika uznává jak Tibet, tak Tchaj-Wan jako součásti Čínské lidové republiky: „Proto nejen já, ale nová vláda České republiky zcela jasně vyjádřila, že respektuje územní integritu Číny, že neuznává tibetskou exilovou vládu, a že se odmítáme jakýmkoliv způsobem vměšovat do vašich vnitřních záležitostí.“

V rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV prezident Zeman mimo jiné uvedl (video, 0:45), co rozumí restartem česko-čínských vztahů: „Nevyučujeme tržní ekonomiku ani lidská práva nebo něco takového, a naopak se snažíme učit se. Já se v Číně snažím naučit, jak zvýšit ekonomický růst a stabilizovat společnost.“

Lubomír Zaorálek následně v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, 14:30), že některé výroky prezidenta Zemana v Číně nevypadaly šťastně v kontextu, ve kterém byly použity.

Rozhovor, který podle svých slov Lubomír Zaorálek poskytl čínské televizi, se nám nepodařilo dohledat, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Ministru Zaorálkovi jsme napsali e-mail, ve kterém jsme se ho ptali na podrobnosti ke zmíněnému rozhovoru. Odpověď jsme zatím neobdrželi.

„Restart“ česko-čínských vztahů proběhl (.pdf, str. 236) v roce 2013 hlavně ze dvou důvodů. Prvním je historicky bezprecedentní zájem Čínské lidové republiky (ČLR) o střední Evropu a následný vznik fóra, zahrnující postkomunistické evropské země a Čínu, tzv. skupina 1+16. Druhým důvodem byla změna vládní politiky ČR po pádu kabinetu Petra Nečase a po nástupu Miloše Zemana do funkce hlavy státu. V listopadu 2013 premiér Rusnok přijal delegaci generálního tajemníka Sekretariátu spolupráce mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy pana Song Tao. Po tomto setkání uvedl: „Jsme na začátku úplně nové etapy vzájemných a živých kontaktů mezi oběma zeměmi a také v rámci evropsko-čínských vztahů. Dovolím si říct, že se jedná o restart vzájemné spolupráce.“

V následujícím roce došlo mezi k Českem a ČLR k několika událostem. První z nich byla pracovní cesta tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka do ČLR ve dnech 28. – 30. dubna 2014. „Obnovení dialogu na vysoké úrovni vedeného na základě důvěry a porozumění umožní naplno využít potenciál, který spolupráce mezi oběma zeměmi nabízí. Máme zájem o čínské investory, turisty, studenty i vědce. Naopak Číně chceme nabídnout pokročilé technologie a moderní průmysl,“ uvedl tehdy Zaorálek při ohlášení cesty. V závěru této cesty pak se svým čínským protějškem Wang I podepsali společné prohlášení, v němž „Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě".

Ve dnech 24. – 27. října 2014 pak uskutečnil svou první prezidentskou cestu do ČLR i Miloš Zeman. Během této cesty se prezident vyjádřil k územní celistvosti ČLR: „Nejen já, ale nová vláda České republiky zcela jasně vyjádřila, že respektuje územní integritu Číny, neuznává tibetskou exilovou vládu a že se odmítáme jakýmkoli způsobem vměšovat do vašich vnitřních záležitostí." Koncem roku 2014 byla aktivní agenda českých politických kontaktů završena (.pdf, str. 277) účastí premiéra Bohuslava Sobotky na summitu regionálního formátu 1+16 v Bělehradě na úrovni předsedů vlád. Během následujících let se prezident Zeman do ČLR podíval ještě čtyřikrát – v září 2015, květnu 2017, listopadu 2018 a dubnu 2019. V březnu 2016 pak Česko navštívil i čínský prezident Si Ťin-pching, přičemž došlo k podpisu dohody o strategickém partnerství.

Česká opozice se k podobě nových česko-čínských vztahů vyjadřovala (.pdf, str. 276) kriticky. Především upozorňovala na ústup od podpory Tibetu a politiky lidských práv. Předseda ODS Petr Fiala označil za chybu oddělovat snahu o dobré ekonomické vztahy a obhajobu lidských práv. „Nejsem přesvědčen o tom, že nám pomůže v očích našich čínských partnerů nějaká zbabělá politika. Měli bychom trvat na svém a neotáčet o 180 stupňů to, co jsme dosud dělali." Miroslav Kalousek (TOP 09) k uznání Tibetu jako neoddělitelné části Číny uvedl, že: „Díky Václavu Havlovi, Karlu Schwarzenbergovi i Jiřímu Dienstbieru staršímu jsme měli ve světě mimořádnou autoritu jako země, která drží zásady a neobchoduje se svobodou a lidskými právy. Servilní vyjádření tohoto typu nám nic nepřinese a ztratíme pracně vybudovanou autoritu.“ Tomio Okamura, tehdy ještě jako předseda hnutí Úsvit, uvedl: „Nikdo z nás nezpochybňuje právo Číny na územní celistvost a jsme pro co nejlepší vztahy s Čínou. Na druhou stranu zcela zásadně prosazujeme právo národu na sebeurčení v jeho historických hranicích – už jen proto, že i naše republika na tomto principu vznikla." Miroslava Němcová (ODS) na adresu územní celistvosti a v reakci na Zaorálkovo prohlášení uvedla: „S postojem ministra zahraničí nesouhlasím. Vadí mi nejenom potlačování občanských práv Tibeťanů. Stejné výhrad mám k cílené likvidaci kulturních a duchovních tradic Tibetu."

Konkrétně Karel Schwarzenberg se k cestě ministra zahraničí Zaorálka vyjádřil těmito slovy: „Jsou lidé, kteří opustí cestu ctnosti a položí se za peníze. Bohužel to je teď česká vláda." K Zemanovu výroku o územní integritě ČLR Schwarzenberg uvedl: „Je to odchýlení od naší tradiční zahraniční politiky, kterou jsme si opravdu vydobyli dobrou pověst. To je nika, kterou Česká republika měla a bohužel ji opustí. Naše zahraniční politika už nebude ničím pozoruhodná. Zapadneme do všeobecné šedi.“ K Zemanovu výroku, který pronesl při rozhovoru s čínskou televizí o restartu vztahů a stabilizaci společnosti, se vyjádřil následovně: „Číňané opravdu na náměstí Tien-an-men před čtvrt stoletím stabilizovali společnost a výsledky jsou dodnes vidět - všichni disidenti putují do vězení. Je to stabilizace, jakou my jsme měli v nejhorší době normalizace. Pro mě je otázkou, jestli se posledními výroky prezidenta má zabývat politik, nebo lékař.“ Poslanec Marek Benda (ODS) k politice jedné Číny, tj. politice, která považuje za území Číny i Tibet i Tchaj-wan, a výše zmíněným výrokům prezidenta Zemana uvedl: „Tchaj-wan je jedním z největších investorů z Asie v České republice. Úplně zbytečně to do toho zapletl. Myslím, že je to neodpustitelné,“

Opozice kritizovala i Zemanovu účast na vojenské přehlídce v Pekingu u příležitosti 70. výročí konce války v Asii, která proběhla během jeho návštěvy v roce 2015. „Pro pana prezidenta a část ČSSD je Čína posvátná kráva. V Pekingu je velké jeviště, panu prezidentovi se tam líbí, setká se tam s významnými státníky, jako je Vladimir Putin, nebo severokorejský prezident. V této společnosti si pan prezident libuje, na západ od nás je to pro něj složitější,“ pronesl Karel Schwarzenberg na adresu prezidenta Zemana. Místopředseda ODS Martin Kupka se k prezidentově cestě uvedl: „Argumentovat ekonomickými zájmy není správné. Je třeba oddělit věcná ekonomická jednání od symbolických politických kroků, (...) Navenek působíme nejednotně. Není to pro ČR dobrá zpráva".

Samotnou obchodní spolupráci a restart vztahů však opoziční politici schvalují. Karel Schwarzenberg například v rozhovoru pro Český rozhlas souhlasí s další a hlubší obchodní spoluprácí a také uvedl: „Musíme se snažit, abychom do Číny více vyváželi, protože nepoměr našich importů a exportů s touto zemí je poměrně značný.“ Ve svém komentáři z roku 2016 na serveru Aktuálně.cz dále doplnil, že: „Nejsem nikterak proti obchodu s Čínou. Bylo by mi samozřejmě daleko milejší, kdybychom od nich méně dováželi a více vyváželi, ale jako opravdu strategickým partnerům bych dal přednost demokratickým zemím, se kterými sdílíme stejné zásady."

Vedle zmíněných komentářů Karla Schwarzenberga napsal svůj komentář o roli a obchodování s Čínou i Petr Fiala (ODS), který uvedl: „Mluvili jsme o lidských právech i o Tibetu a přitom posilovali ekonomické vztahy s ČLR. Jen český export do Číny se za posledních sedm let zdvojnásobil, ze 14 na současných 32 miliard korun. V podpoře ekonomických vztahů je potřeba pokračovat, dokonce mnohem intenzivněji než dosud, (...), proč chceme posilovat svoje ekonomické vazby z Čínou? Jsou dva hlavní důvody. Ten první je čistě ekonomický, (...), Je to pro nás výhodné! (...) Druhý důvod je také ekonomický, ale současně je i politický. Ekonomické (a nejen ekonomické) vztahy s Čínou jsou dnes ve světě nutností."

Podle tehdejší vlády se zpočátku jednalo o prohloubení vzájemné spolupráce na principech dohodnutých ve společných prohlášeních vlád České republiky a Čínské lidové republiky z let 1999 a 2005. Dalším motivačním faktorem pro obnovu vztahů bylo navázání na strategické partnerství mezi Evropskou unií a Čínou a dostat se v těchto vztazích na úroveň jiných členských zemí EU. „Česká republika má zájem vybudovat s Čínou strategické partnerství, podobné jako je mezi Čínou a Německem, Francií nebo Velkou Británií,“ uvedl tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka.

V posledním roce Čínská ekonomika rostla nejpomaleji za 27 let, přesto se však jednalo o značný růst HDP o 6,6 %. Portál Sinopsis.cz upozorňuje, že Čína v posledních čtyřech dekádách od zavedení Teng Siao-pchingových reforem prošla neuvěřitelnou proměnou. Stala se světovou velmocí, a to nejen hospodářsky. Čína se například stala špičkou v oblasti budování tzv. 5G sítí. V posledních letech se snaží čím dál tím víc prosazovat svůj politický vliv na globální scéně, včetně rychlého budování moderní armády. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2018 se o Číně mluvilo jako o zemi, která využívá prostor uvolněný ústupem USA z vedení globální scény po zvolení Donalda Trumpa.

Evropská unie v roce 2013 zahájila jednání o důležité investiční dohodě mezi EU a ČLR. EU v tomto a následujícím roce vedla obchodní jednání i s několika dalšími zeměmi, například se zeměmi ASEAN (Singapur, Thajsko, Malajsie, Indonésie a další) nebo Kanadou, se kterou vyjednávala již od roku 2009 a 21. září 2017 obchodní dohoda (tzv. CETA) vstoupila v platnost.

Investic ve výši 294 mld. Kč do roku 2020, které v roce 2016 oznámil čínský prezident Si Ťin-Pching při své návštěvě Prahy, se s ohledem na stávající trend pravděpodobně nepodaří dosáhnout a zůstanou nenaplněny. Čínské investice, měřeny jako přímé zahraniční investice (PZI, jedná se o celkovou hodnotu investic v dané zemi ke konci roku včetně podílů na základním kapitálu, reinvestovaných ziscích či půjčkách, definice zde (.pdf, str. 2)), sice opravdu od roku 2015 významně vzrostly, ale jejich výše není dostatečná na to, aby došlo k naplnění slibů a memorand podepsaných mezi Čínou a ČR. Prezident Zeman v roce 2016 při své cestě do Číny oznámil podpis memorand o čínských investicích v ČR v celkovém objemu cca. 95 mld. Kč (.pdf, str. 2) pro rok 2016, celkové PZI v roce 2016 ovšem dosáhly jen úrovně 17 mld. Kč. V roce 2017 dokonce došlo k poklesu celkové hodnoty čínských investic v Česku na 14,7 mld. Kč, jak je zřejmé z následující tabulky včetně srovnání s Německem a Koreou.

Zdroj: Česká národní banka, roky 2014–2017 dostupné ve webové aplikaci (sekce 3.1.), roky 2013, 2012, 2011, 2010 a 2009 jako .xls (PZI_3.1. Země_T_20xx, list CZK).

Pro lepší ilustraci vývoje toků zahraničních investic přikládáme i tabulku meziročního srovnání, ze které je zřejmé, že v letech 2015 a 2016 opravdu docházelo k toku PZI směrem do České republiky, od roku 2017 se ale trend obrátil a v roce 2018 je hodnota již výrazně záporná. Dle Lidových novin je propad o 15 miliard v roce 2018 způsoben především splacením rozsáhlého úvěru ve výši 17 miliard.

Zdroj: Česká národní banka, dostupné ve webové aplikaci (sekce 4.3.)

Významnou firmou investující v České republice byla společnost CEFC (celým jménem CEFC Group (Europe) Company a.s., dnes CITIC Europe Holdings a.s.).

Mezi její nejznámější akvizice patří klub SK Slavia Praha a fotbalový stadion v Edenu. V roce 2015 nabyla necelých 60 % v SK Slavia Praha – fotbal, a.s. O rok později odkoupila podíl od společnosti ovládané Jiřím Šimáněm a jejich podíl ve Slavii dosáhl 99,96 %, zbytek drží malí akcionáři z řad fanoušků. V roce 2017 pak koupila i stadion v Edenu (firmu Eden Aréna a.s.), nicméně je třeba zmínit, že pozemky pod stadionem patří spolku SPORTOVNÍ KLUB SLAVIA PRAHA, kterého je fotbalová SK Slavia Praha členem (.pdf, str 5–6).

Mezi další investice firmy CEFC v České republice patří firmy ŽĎAS (100 %), Travel Service (necelých 50 %) či Pivovary Lobkowicz (100 %).

Z nemovitostí pak firma investovala např. do budovy Mandarin Oriental hotelu v Praze (přes firmu Karmelitská Hotel s.r.o.), budovy hotelu Le Palais v Praze (přes firmu Le Palais - Praha s.r.o.), budovy bývalé Živnostenské banky Na příkopě v Praze (přes firmu Příkopy Property Development, a.s.) nebo administrativní budovy Florentinum v Praze (přes firmu Florentinum ASSET, a.s.).

Společnost CEFC se však v roce 2018 dostala do problémů s financováním a její zakladatel Jie-Ťien Ming byl v Číně zatčen. Aktivity společnosti CEFC posléze převzala státní společnost CITIC Group, po které se dnes jmenuje česká firma CITIC Europe Holdings, a.s.

Společnost CEFC tedy investovala především do nákupů nemovitostí či sportovního klubu, tak jak tvrdí poslanec Michálek. Další čínské společnosti však investovali do rozvoje výroby a pracovních míst, mezi ně patří např. Lemtech Precision Material na Vysočině (245 mil. Kč), Saar Gummi v Královéhradeckém kraji (864 mil. Kč) nebo BWI (str. 2) v Karlovarském kraji (742 mil. Kč). Čínské investice se tak soustředí převážně do průmyslu a nemovitostí. V letech 2015–2017 pak došlo těmito investicemi, zprostředkovanými agenturou CzechInvest, k vytvoření zhruba 1900 pracovních míst. Dle této agentury pak mají tyto investice, provedené mezi roky 2015 a 2017, hodnotu cca 5 miliard korun. Pro srovnání, mezi lety 2005 a 2015 zprostředkoval CzechInvest investice za pouhou 1,5 miliardu.

Čeští ústavní činitelé byli kritizováni za svůj servilní postoj vůči Číně po „Společném prohlášení ústavních činitelů“, které bylo reakcí na přijetí dalajlámy ministrem kultury Hermanem a jinými politiky a které potvrzovalo čínskou svrchovanost nad územím Tibetu.

V celkovém vyznění hodnotíme výrok jako zavádějící vzhledem k tomu, že poslanec Michálek správně uvádí, že realizované investice zdaleka nedosahují výše slibovaných investic (tedy že tu „v podstatě žádné nejsou"), kdy nejvyšší stav PZI byl v roce 2016, a to 17 miliard. To má ke slibovaným stovkám miliard skutečně značně daleko. Nicméně uvedením konečného výčtu pouze několika čínských akvizic v ČR Jakub Michálek naznačuje, že jiné čínské investice v Česku nebyly realizovány, přičemž opomíjí zejména investice do výrobní infrastruktury.

Andrej Babiš vstoupil do strany v roce 1980. Ke členství v KSČ se v roce 2013 Andrej Babiš vyjádřil následovně: „Byla to chyba. Byl jsem člen KSČ, ale donutila mě k tomu máma, která dělala vše pro to, abych se tam dostal kvůli kariéře.“ Údajně šlo o kariéru v podniku zahraničního obchodu Chemapol Bratislava, kam nastoupil v roce 1978. Ačkoliv premiér Babiš říká, že byl ve straně asi pět let, nám se toto tvrzení ověřit nepodařilo. Také tvrdí, že jeho působení ve straně bylo ukončeno z důvodu neplacení příspěvků. Deník E15 pak uvádí, že členem KSČ byl až do roku 1989.

Kromě toho se stal v roce 1980 také důvěrníkem a později agentem StB. 17. ledna 2012 podal Andrej Babiš žalobu na slovenský Ústav paměti národa kvůli archivním svazkům, ve kterých je zapsán jako agent. Od bratislavského soudu se tento případ dostal až ke slovenskému Ústavnímu soudu. Ten rozhodl o zrušení předchozích rozsudků krajského a nejvyššího soudu, podle nichž byl Babiš v archivech veden neoprávněně.

V obnoveném líčení krajský soud Babišovu žalobu zamítl. Celý případ chtěl Andrej Babiš poslat až k Evropskému soudu pro lidská práva, ten ovšem stížnost odmítl. Letos v dubnu přijal slovenský Ústavní soud k dalšímu řízení Babišovu stížnost, že v předchozích rozhodnutích došlo k porušení ústavy.

Předně uveďme, že z kontextu rozhovoru vyplývá, že poslanec Michálek hovoří o počtu členů v době, kdy ve straně byl současný premiér Andrej Babiš, který vstoupil do KSČ v roce 1980, či obecněji v době normalizace.

Komunistická strana Československa vznikla 14. května 1921 v Národním domě v Karlíně. Na prvním sjezdu KSČ v únoru 1923 čítala (.pdf, str. 1) strana na 132 000 členů. Ve volbách v roce 1925 se KSČ stala druhou nejsilnější stranou se ziskem 41 mandátů a volby v roce 1946 vyhrála. K 15. lednu 1946 registrovala KSČ 1 081 544 členů. Na konci roku 1948, kdy se uskutečnil komunistický puč, už měla strana 2 267 688 členů. V 50. letech počet členů klesá, k 31. lednu 1956 čítala strana 1 333 415 členů. Naopak od roku 1963 počet členů roste, k 1. lednu 1969 měla strana 1 671 637 členů a kandidátů. (ŠTVERÁK, František. Schematismus k dějinám KSČ 1921–1992. Národní archiv, Praha 2018)

S dotazem na počet členů komunistické strany v době normalizace jsme kontaktovali Ústav pro studium totalitních režimů. PhDr. Jan Kalous uvedl, že z dostupných informací KSČ registrovala:

• k 1. lednu 1968 1 690 977 členů a kandidátů
• k 1. lednu 1969 1 671 637 členů a kandidátů
• k 1. lednu 1970 1 535 537 členů a kandidátů
• k 1. lednu 1971 1 194 191 členů a kandidátů
• k 1. lednu 1972 1 196 025 členů a kandidátů
• k 1. lednu 1973 1 154 815 členů a 79 188 kandidátů
• k 1. lednu 1974 1 141 578 členů a 137 547 kandidátů
• k 1. lednu 1975 1 170 862 členů a 159 794 kandidátů

Od roku 1976 dochází každoročně k nárůstu členské základny KSČ. K 1. lednu 1979 čítala strana 1 364 047 členů, k 1. lednu 1980 1 396 815 členů, k 1. lednu 1981 1 425 150 členů a k 1. lednu 1982 1 457 859 členů. K 1. říjnu 1989 pak bylo registrováno 1 617 863 členů a 79 882 kandidátů KSČ. (ŠTVERÁK, František. Schematismus k dějinám KSČ 1921–1992. Národní archiv, Praha 2018) Po listopadu 1989 začali (.pdf, str. 67) lidé stranu ve velkém opouštět.

Na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989 delegáti učinili prohlášení, kde se distancují od činů KSČ v předchozích letech.

„Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě do­pouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům.“

Na Slovensku působila Komunistická strana Slovenska. Dříve samostatná komunistická strana se na začátku 50. let stala územní organizací KSČ. V září 1946 měla KSS 158 028 členů, koncem roku 1950 236 437 členů a kandidátů a koncem roku 1967 307 568 členů a kandidátů. (JÁN, Pešek. Komunistická strana Slovenska – dějiny politického subjektu 1. Bratislava: Veda, 2012.) V březnu 1976 měla KSS 319 606 členů a kandidátů, v březnu 1981 již 388 534 a v lednu 1986 dokonce 435 537 členů a kandidátů, nejvíce ve své historii. (SIKORA, Stanislav. Slovníková příručka čs. dějin 1945–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006.)

Komunistická strana Československa se přejmenovala na KSČS a poté se v roce 1990 přetvořila ve federaci nově vzniklých stran KSČM a KSS. Tato federace v roce 1992 zanikla a Strana demokratickej ľavice (původní KSS) se osamostatnila. V červenci 1990 počet členů KSS klesl na 194 000 a do nově vzniklé Strany demorkatickej ľavice podalo přihlášku už pouze 47 000 bývalých členů. Dnešní Komunistická strana Slovenska vznikla 29. srpna 1992 sjednocením Komunistickej strany Slovenska“91“ a Zväzu komunistov Slovenska.

V roce 2004 strana KSČM měla přes 100 000 členů. Po volbách 2010 strana čítala 66 627 straníků. V roce 2017 klesl počet členů na přibližně 40 000. I přes snižující se počet členů strany je KSČM v současnosti nejpočetnější stranou s 34 622 členy (duben 2019).

Pro roky 1971 a 1972 se nám nepodařilo získat přesné údaje o počtu kandidátů, tudíž s jistotou nemůžeme ověřit, kolik bylo v těchto letech, kdy se počet členů a kandidátů pohyboval nedaleko nad toleranční hranicí 1,1 mil., plnohodnotných členů KSČ. Nicméně pro to, aby výrok Jakuba Michálka nebyl nepravdivý, musel by se počet členů KSČ pohybovat okolo jednoho milionu (+/- 10 %) po nezanedbatelnou dobu. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť s výjimkou pouhých 2 let se nám podařilo ověřit, že počet členů KSČ v době normalizace byl větší než tvrzený 1 milion.

Partnerská smlouva s čínským Pekingem, nazvaná „Dohoda o navázání vztahu sesterských měst mezi Pekingem, Čínská lidová republika a hlavním městem Prahou, Česká republika“ byla schválena na zasedání pražského zastupitelstva 25. února 2016 jako tisk Z-4147. Usnesením (.pdf) byla schválena formalizace vztahů hlavního města Prahy a Pekingu na úroveň sesterských měst, text této dohody a bylo uloženo, aby tehdejší primátorka Adriana Krnáčová tuto dohodu podepsala.

Tato dohoda obsahuje bod 3, který zní: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

Právě tento článek byl hlavním předmětem debaty, která se ke schvalování na pražském zastupitelstvu vedla. Mnozí zastupitelé článek kritizovali s tím, že takováto formulace do partnerské smlouvy dvou měst nepatří. Na to upozorňovali mimojiné (vycházíme ze stenozápisu ze zasedání, .pdf) radní Jana Plamínková (Trojkoalice, .pdf, str. 20), Tomáš Jílek (TOP 09, .pdf, str. 23), který návrh označil za nevkusný, nebo Matěj Stropnický (Trojkoalice), který podal (str. 21, .pdf) návrh vyřazení bodu 3. Pro tento návrh hlasovali členové TOP 09, Trojkoalice, Piráti i 3 členové ODS, návrh ale přijat nebyl a následovalo hlasování o celém tisku.

Celkového hlasování o schválení smlouvy se účastnilo 8 členů ODS. Z nich 5 hlasů bylo pro, 2 proti, 1 nehlasoval. Smlouva byla dále schválena hlasy ANO 2011 (17 pro), ČSSD (všech 8 zastupitelů pro) a KSČM (všichni 4 pro).

Klub ODS tedy skutečně rozdělen byl. Následně se pak spekulovalo o konfliktu v rámci pražské ODS, kdy ale např. Filip Humplík (zastupitel za ODS, jeden ze dvou, kteří hlasovali proti) situaci komentoval slovy: „Osobně si myslím, že zahraniční politiku by město vůbec řešit nemělo. Měli jsme volné hlasování, jsme demokratická strana. Někteří byli pro, někteří proti. Navíc nejde o žádnou novou kauzu. Jen o pokus vyvolat tajfun v hrníčku."

Další možnou neobvyklou okolností hlasování bylo, že o smlouvě předtím hlasovala Rada hl. města Prahy, která ji neschválila (.pdf, str. 2). Proti byla radní Jana Plamínková, podle které takováto formulace do smlouvy mezi dvěma městy nepatří. Na začátku zasedání tak bylo vyjasněno (.pdf, str. 18, 20), že návrh nebyl předložen jako návrh Rady, ale jako návrh primátorky Krnáčové. Nad tím, jak se tedy dostal na zastupitelstvo, se pozastavil (.pdf, str. 26) např. zastupitel Dlouhý, nicméně zastupitelstvo nemusí projednávat pouze návrhy schválené Radou a může zařadit i jakýkoliv jiný návrh, jak osvětlil na zasedání zastupitel Štěpánek. Projednání tedy bylo v souladu s jednacím řádem a návrh byl řádně odhlasován.

Celé hlasování probíhalo v době, kdy na magistrátu nebyla jasná koalice. Možné vytvoření koalice bylo tedy otázkou na pozadí tehdejšího hlasování. Například den před zasedáním zastupitelstva nabídla TOP 09 pražské ODS křeslo primátora ve snaze vrátit se do hry o koalici. Po hlasování o partnerské smlouvě se naopak ze strany TOP 09 vůči ODS objevily ostré výpady. Před nabídkou TOP 09 se objevila i možnost, že by ODS mohlo jít do koalice s ANO, konkrétně tehdejší šéf pražské ODS FIlip Humplík prohlásil „V Praze nikdo nevládne a město kvůli tomu chátrá. Takže si buď řekneme, že tomuto budeme přihlížet, nebo uzavřeme smlouvu s ďáblem, a tím myslím Andreje Babiše. Ale já si stále myslím, že jsou tady třetí možnosti.“ Článek na webu Novinky.cz zmiňuje spekulace, že např. Alexandra Udženija hlasovala pro partnerskou smlouvu kvůli možné budoucí koalici s ANO. To ale Udženija rázně odmítla jako něco, co šíří TOP 09. Své hlasování sama zdůvodnila na Facebooku tak, že bod 3 partnerské smlouvy o uznání politiky jedné Číny není problematický, protože jeho obsah je součástí oficiální zahraniční politiky České republiky a ona chce podpořit ekonomickou spolupráci měst.

Tvrzení, že by členové ODS hlasovali pro partnerskou smlouvu na základě nějakých slibů, se tedy nepodařilo prokázat.

Tehdejší primátorka Adriana Krnáčová podepsala dohodu o navázání vztahu sesterských měst s primátorem Pekingu Wangem An-šunem v březnu 2016. Dohoda o spolupráci se týká obchodu, zdravotnictví, cestovního ruchu i dopravy. V tomto ohledu je smlouva obsahově podobná se smlouvami jiných měst.

Problematickou částí smlouvy byl pro část politické reprezentace článek č. 3 (.pdf, str. 3).

„Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

Portál iDNES.cz v únoru 2016 poukázal na článek MF DNES. Ten srovnával obdobné smlouvy o spolupráci, které má s Pekingem například Dublin, Kodaň či Washington. Z něho vychází, že žádná obdobná prohlášení (jako článek č. 3 v dohodě mezi Prahou a Pekingem) se v těchto smlouvách nevyskytují. Přitom dohody českých obcí a krajů se otázkou jednotné politiky Číny nezabývají.

Piráti (spolu s TOP 09) vystupovali proti zmiňovanému článku č. 3. Pro naopak hlasovala ČSSD, ANO, část ODS a komunisté.

Jakub Michálek kritizoval (.pdf, str. 34) na 14. zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy, které proběhlo 25. února 2016, dohodu takto: „Já si myslím, že bychom neměli hl. m. Prahu zatahovat do těchto mezinárodně politických vztahů, a že bychom se neměli nechat využívat žádnou zahraniční mocností k tomu, abychom si nechali vkládat do úst její prohlášení, protože čl. 3 říká, hl. m. Praha nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území.“

Dohodu kritizoval na 14. zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy i zastupitel Martin Dlouhý (TOP 09 a STAN – Spojené síly pro Prahu). „Tak abych trošku přispěl, budu muset souhlasit s panem kolegou Stropnickým s tím, že bude asi lepší, když bod 3 vypustíme, o jednotném území Číny.“ (.pdf, str. 25).

Návrh byl nakonec přijat na 14. zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy včetně článku č. 3, (.pdf, str. 37) pro hlasovalo 35 zastupitelů, 24 bylo proti a jeden se zdržel.

Tehdejší primátorka Adriana Krnáčová podepsala dohodu (.pdf) o navázání vztahu sesterských měst s primátorem Pekingu Wangem An-šunem v březnu 2016. Dohoda o spolupráci se týká obchodu, zdravotnictví, cestovního ruchu i dopravy. V tomto ohledu je smlouva obsahově totožná se smlouvami jiných měst.

Nadstandardní bod dohody je článek 3 (.pdf, str. 3), který jiné sesterské smlouvy s Pekingem neobsahují. Jedná se např. o smlouvy mezi Pekingem a Kodaní, Washingtonem či Dublinem. Zda-li jde o podlézání, je pouze subjektivní názor poslance Michálka a jako takový ho nehodnotíme. Znění čl. 3 je pak následující:

„Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

Tzv. pandí diplomacii provozuje Čína už celá staletí. Ta považuje ohroženou pandu za jeden ze symbolů země. Toto zvíře Číňané pouze zapůjčují, a to na důkaz lepších vztahů s danou zemí. „Jedu do Číny proto, abych podepsala partnerství s Pekingem. Zcela jistě budeme diskutovat i na toto téma,“ uvedla tehdejší pražská primátorka Adriana Krnáčová.

Přestože smlouva byla podepsána, pandy velké do pražské zoo nakonec nedorazily. „Prezident Zeman svůj čínský protějšek o pandy velké nepožádal. To jsou bohužel politické kroky, které nejsme schopni ovlivnit a bez nichž získání pand nepřipadá v úvahu,“ uvedl na svém Facebooku v listopadu 2018 Miroslav Bobek, ředitel Pražské zoologické zahrady.

Žádost o pandy má vždy podepsat hlava státu. Podle sinologa Filipa Jirouše tak zoo prakticky neměla bez Zemanovy aktivity šanci pandy získat. „Samozřejmě že bych se rád přimluvil, pokud by toto jednání bylo neúspěšné, ale pokud vím, on (ředitel pražské ZOO Bobek, pozn. Demagog.cz) ani nejednal,“ uvedl prezident Zeman pro TV Barrandov.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť v rámci vyjednávání s Čínskou stranou zakomponoval magistrát čl. 3 o uznání územní celistvosti Číny do partnerské smlouvy s Pekingem, což je v mezinárodním srovnání nestandardní krok. Zároveň je pravdivý i fakt, že Čína nakonec pandu Praze nepropůjčila.

Petr Kellner je majoritním akcionářem PPF Group N.V., jak ukazuje její výroční zpráva (str. 29). Skupina působí celosvětově. V Číně je PPF zastoupena skrze společnost Home Credit China nabízející finanční služby a také biotechnologickou firmou SOTIO, která se zaměřuje na výzkum a vývoj látek v boji proti rakovině.

PPF skrze Home Credit vstoupil na čínský trh v roce 2004, respektive v roce 2007. Licenci pro poskytování finančních služeb v Číně získává podle podmínek nového zákona v roce 2010, o tři roky později je licence rozšířena na celou zemi. Na poli biotechnologií PPF zastupuje firma SOTIO, která v Číně působí od roku 2014, kdy zde otevřela řadu laboratoří na výzkum rakoviny.

Samotná firma se poměrně razantně ohrazuje proti svému propojení s politikou ČR a jejími představiteli včetně prezidenta. Jednak na svých stránkách v takzvaném „desateru“ odmítá v bodech 6 až 9 jakoukoliv roli v podílu na ovlivňování zahraniční politiky státu a odmítá také význam politické podpory pro své obchody. Ve stejném duchu se vyjadřuje ve výroční zprávě za rok 2018 i Petr Kellner (.pdf, str. 7).

K minoritnímu významu státní či státnické podpory obchodů PPF směřuje ve svých vyjádřeních i ředitel pro vztahy s veřejným sektorem finanční skupiny PPF Vladimír Mlynář, který sice uznává roli státní podpory při obchodování v Číně, ale klade ji jen jen jako doplněk, pomyslnou třešničku na dortu. Hlavním je dle něj samotná kvalita produktu, jak řekl při jednání senátního výboru dle ČTK:

„Je potřeba nejdříve uspět v této oblasti, mít dobrý produkt. Bez něj nemáte v Číně žádnou šanci, i kdyby vás podporovali všichni prezidenti světa.“

I přesto se ale objevily náznaky minimálně nestandardních vztahů mezi PPF, Petrem Kellnerem a českým prezidentem. A to hned při první zahraniční cestě Miloše Zemana do Číny, kdy ho Petr Kellner nejdříve doprovázel na jeho setkání s čínskou hlavou státu Si Ťin-pchingem a kdy při návratu zpět, ne zcela standardně, Miloš Zeman využil k návratu místo státního letounu letoun firmy PPF.

Čínská firma Huawei vzbudila v prosinci 2018 podezření ze strany české bezpečnostní komunity a vyvstala otázka možného ohrožení národní bezpečnosti vzhledem ke skutečnosti, že firma PPF vlastní firmu CETIN, která provozuje nejrozsáhlejší datovou síť v ČR. PPF riziko uznala. Miloš Zeman následně na TV Barrandov uvedl (čas 12:26), že varování (.pdf) Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost může ohrozit spolupráci PPF s čínskou firmou Huawei, s níž firma PPF podepsala v roce 2018 memorandum o spolupráci.

PPF měla v Číně silnou pozici i před nástupem Miloše Zemana do funkce a rozhodně lze tvrdit, že měla vliv i na celou iniciativu zlepšení česko-čínských vztahů, jak PPF deklarovala již v roce 2016, a to i přes zjevnou snahu deklarovat v posledních letech apolitičnost. Přestože Miloš Zeman jako prezident zastává již obecně známou velice vstřícnou pozici vůči Číně, především v ekonomické oblasti, je otázkou, zda a do jaké míry by dokázal ze své pozice hlavy státu ovlivnit Čínu v případném ohrožení zájmu skupiny PPF. Je však pravdou, že prezident Zeman v rámci své ekonomické diplomacie opakovaně činí kroky, které mohou mít vliv na ochranu ekonomických zájmů PPF v Číně. Nedohledali jsme však veřejné prohlášení Miloše Zemana, v němž by uvedl, že by jeho aktivita byla motivována právě zájmy PPF, respektive že by chtěl PPF pomoci.

Smlouvou je myšlena smlouva (.pdf) mezi Prahou a Pekingem z roku 2016, jíž došlo k formalizaci vztahů hlavního města Prahy a Pekingu na úroveň sesterských měst. Ve smlouvě v článku č. 3 stojí: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území“. K podepsání této smlouvy došlo během funkčního období primátorky Adriany Krnáčové (ANO).

V listopadu 2018 po komunálních volbách byl zvolen nový primátor Zděnek Hřib (Piráti) a byla vytvořena nová koalice Pirátů, Spojených sil pro Prahu a Prahy sobě. Společně s tím se změnil i postoj vedení hlavního města. Začalo prosazovat odstranění článku obsahujícího souhlas s politikou jedné Číny, která neuznává nezávislost Tchaj-Wanu. Partnerskou smlouvu však (ve změněné podobě) chtělo město zachovat.

Vztahy mezi Prahou a Čínou se během roku 2019 postupně zhoršovaly. V březnu čínský velvyslanec opakovaně usiloval o odchod tchajwanského diplomata. Primátor Hřib toto odmítl. Čínu také popudila cesta primátora Hřiba na Tchaj-Wan a navázání blízkých vztahů mezi Prahou a Tchaj-Pejí. Magistrát se navíc rozhodl vyvěsit tibetskou vlajku. Na základě těchto událostí reagovala Čína zrušením plánovaných koncertů Prague Philharmonia ve své zemi. V září poté zamítla další domluvené turné souboru Guarneri Trio Prague. Čína měla problém se slovem „Prague“ v názvu.

Praha dále usilovala o odstranění článku ze smlouvy, avšak Čína, resp. Peking, s Prahou podle vyjádření primátora Hřiba přestala zcela komunikovat. Primátor Hřib prohlásil: „Pokud máte partnera, který vám neodpovídá, tak je na místě se ptát, k čemu takové partnerství je. Odpověď je, že takové partnerství není k ničemu.“ Rada Prahy tedy velmi pravděpodobně na konci září či začátkem října memorandum vypoví.

Čína přijala k jakékoliv spolupráci s Prahou odmítavý postoj. Mluvčí ministerstva zahraničí Číny Keng Šuang označil chování Prahy za nevhodné a prohlásil: „To je základní důvod, proč (s magistrátem) spojené strany a jednotlivci z Prahy nejsou čínským lidem vítáni.“ Čína stále vyzývá k přehodnocení snahy vypustit sporný článek 3 z partnerské smlouvy. Za předpokladu, že nebude věc přehodnocena, vztahy mezi Českou republikou a Čínou budou podle Šuanga poškozeny.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť pražská koalice měla zájem na zachování partnerství s Pekingem. Požadovala pouze odstranění čl. 3 ze stávající partnerské smlouvy. Celý proces byl vyhrocen až následně, kdy čínská strana začala např. rušit vystoupení pražských hudebníků v Číně. Současně Čína vypuštění tohoto článku odmítá. Kvůli těmto reakcím se Praha rozhodla smlouvu vypovědět.

Čína nejprve 17. července 2019 oznámila PKF - Prague Philharmonia, že se plánované podzimní turné PKF v Čínské lidové republice odsouvá na dobu neurčitou, bez udání konkrétního termínu.

Prohlášení mluvčího Ministerstva zahraničních věcí ČLR Keng Šuanga zároveň potvrdila, že jde o reakci na vyjádření a postoje primátora hlavního města Prahy, Zdeňka Hřiba, týkající se čínské suverenity a otázek ohledně Tchaj-wanu a Tibetu.

„Výrokům o odložení turné na dobu neurčitou nelze rozumět jinak, než že se jedná o faktické zrušení turné. PKF — Prague Philharmonia tomuto přizpůsobí své další kroky a po právní analýze přistoupí k ukončení smluvního vztahu s pořadatelskou agenturou,“ uvedl na oficiálním webu PKF - Prague Philharmonia Radim Otépka, ředitel této instituce.

Na zrušení tohoto turné reagoval primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib na svém twitterovém účtu.

Dále Čína v srpnu 2019 zrušila koncert smyčcovému souboru Pražákovo kvarteto. To přitom v Číně již vystupovalo. Letos mělo naplánované čtyři koncerty, smlouvu mělo podepsánu.

„(...) Jen jsme čekali, že si koupíme letenky a vyřídíme víza. Předevčírem jsem dostal zprávu od ředitelky divadla v Zakázaném městě, že bohužel nejsou odsouhlaseny,“ uvedl Josef Klusoň, člen kvarteta.

Odmítavý postoj zdůvodňuje člen kvarteta takto: „Zřejmě jakákoli akce, kterou dělají na téhle úrovni, musí projít schvalovacím řízením zřejmě Komunistické strany Číny. Sami (naši partneři) byli velmi překvapeni, nevěděli proč. Důvodem byly podle mě postoje pražského primátora k Číně. Oni to tedy nekomentovali, ale já si to tak vysvětluji.“

Na konci srpna byla z čínské strany zrušena série šesti koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, která se měla konat na podzim.

„(...) V uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ uvedl mluvčí Českého rozhlasu Jiří Hošna.

V září následovalo zamítnutí koncertování souboru Guarneri Trio Prague.

Vedení Prahy chce odstranit ze smlouvy o partnerství článek obsahující souhlas s politikou jedné Číny, která neuznává nezávislost Tchaj-wanu. Právě možným budoucím zrušením tohoto článku smlouvy si hudebníci vysvětlují odmítavý postoj z čínské strany.

Čína zrušila od června do září koncerty čtyřem českým hudebním tělesům, které měly na jejím území koncertovat. Jako první odložily čínské úřady na neurčito turné PKF – Prague Philharmonia. V srpnu pak následovalo zrušení koncertu SOČR – Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražákova kvarteta. V září přišlo zamítnutí koncertování souboru Guarneri Trio Prague.

Důvodem pro rušení vystoupení českých hudebníků v Číně jsou podle vyjádření čínské strany postoje primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba, týkající se čínské suverenity a otázek ohledně Tchaj-wanu a Tibetu. Hřib totiž usiluje o vyjmutí té části partnerské smlouvy (.pdf, str. 3) mezi Prahou a Pekingem, která uznává tzv. politiku jedné Číny. Primátor Prahy zdůvodňuje tuto svoji snahu tak, že „vyjmutí nadbytečné politické deklarace ze smlouvy o partnerských městech mezi Pekingem a Prahou nevnímám jako narušování česko-čínských vztahů. Chceme mít apolitická partnerství založená na kulturní výměně, která budou oboustranně výhodná.“

Hlavní město Praha ve snaze kompenzovat PKF ztráty za neuskutečněné turné nabídlo tomuto souboru slevu na pronájem Obecního domu, ve kterém je 11. září uskutečnilo zahájení sezony. Pražský primátor v červenci po zrušeném turné zároveň uvedl, že by chtěl PKF pomoci k výjezdu do jiné země: „Jednáme s ostatními partnerskými městy o tom, že by filharmonie vyjela jinam. Ta jednání s tchajwanskou stranou stále pokračují a myslím si, že je to na dobré cestě.“

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda byla poskytnuta podpora i dalším uvedeným souborům. Proto se Demagog.cz rozhodl je kontaktovat. Na náš dotaz, zda byla souboru poskytnuta nějaká podpora jakéhokoli druhu mimo slovní proklamace, nám jako jediný doposud odpověděl Symfonický orchestr Českého rozhlasu: „K vašemu dotazu mohu sdělit, že v této věci SOČR s žádnými politiky v kontaktu není.“

Michálek dále ve výroku tvrdí, že za zrušené koncerty proběhly náhradou koncerty solidarity. Tato slova uvádí v kontextu podpory Prahy uvedeným hudebním souborům. Náhradní koncert skutečně proběhl v případě PKF – Prague Philharmonia. Koncert však byl uspořádán ambasádou USA v Praze, nikoli samotným městem Prahou.

Souhrnně tedy můžeme říci, že koncerty v Číně byly zrušeny čtyřem souborům. Michálkovo tvrzení, že jim byla poskytnuta Prahou podpora, se podařilo potvrdit pouze u PKF – Prague Philharmonia. Symfonický orchestr Českého rozhlasu nám sdělil, že neprobíhají jakákoli jednání s Prahou v tomto směru. Michálek hovoří v souvislosti s podporou Prahy o pořádání náhradních koncertů solidarity. Aktivní v tomto směru však byla ambasáda USA v Praze, z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchajwanského obyvatelstva.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015, a vznikla tudíž v době, kdy byl Lubomír Zaorálek ministrem zahraničí. O ní tedy pravděpodobně mluví, když zmiňuje respektování politiky jedné Číny. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni.

Především ale současná koncepce zdůrazňuje zakotvení České republiky v Evropské unii. Zmiňuje se v ní jasné hodnotové zakotvení ČR v EU a unijní politika je základním rámcem, ve kterém se česká zahraniční politika uskutečňuje. Vzhledem ke státům mimo EU se v ní doslovně píše: „Zahraniční politika ČR vůči státům mimo EU se pohybuje v rámci Společné zahraniční a bezpečností politiky a dalších politik EU, rovněž využívá jejich nástrojů a snaží se je uzpůsobit svým zájmům.“

Lze tedy říci, že český přístup k otázce politiky „jedné Číny“ vychází primárně ze zájmu být politicky v souladu s politikou evropskou. Ta se od politiky čínské liší v mnohém. Kromě přístupu k Tchaj-wanu, který Čínská lidová republika dlouhodobě považuje za území, na nějž má nárok, zatímco EU podporuje dialog dvou stran, je dalším významným rozdílem také jasný rozpor mezi Čínou a EU v otázce lidských práv. Ta ČLR v takové podobě, jak jsou vnímána v Evropě, dlouhodobě negarantuje, což jsme ověřovali například zde.

Ministr Zaorálek poukazuje na situaci kolem záměru pražské koalice, vedené primátorem Hřibem, vypustit z Dohody o spolupráci a navázání vztahu sesterských měst mezi Pekingem a Prahou.

Tehdejší primátorka Adriana Krnáčová podepsala dohodu o navázání vztahu sesterských měst s primátorem Pekingu Wangem An-šunem v březnu 2016. Dohoda o spolupráci se týká obchodu, zdravotnictví, cestovního ruchu i dopravy. V tomto ohledu je smlouva obsahově podobná se smlouvami jiných měst.

Problematickou částí smlouvy byl pro část politické reprezentace článek č. 3 (.pdf, Veřejný vstup - str. 3).

„Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

Tento článek je v souladu s českou zahraniční politikou vůči Číně. Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle níž Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem se udržují od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni. Diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky. Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015, a vznikla tudíž v době, kdy byl Lubomír Zaorálek ministrem zahraničí.

V červenci tohoto roku, tedy po zahájení jednání o vypuštění článku č. 3 z dohody, oznámila čínská strana pražskému souboru PKF – Prague Philharmonia, že se plánované podzimní turné PKF v Čínské lidové republice odsouvá na dobu neurčitou, a to bez udání konkrétního termínu. Prohlášení mluvčího Ministerstva zahraničních věcí ČLR Keng Šuanga zároveň potvrdilo, že jde o reakci na vyjádření a postoje primátora hlavního města Prahy, Zdeňka Hřiba, týkající se čínské suverenity a otázek ohledně Tchaj-wanu a Tibetu.

Dále Čína v srpnu 2019 zrušila koncert smyčcovému souboru Pražákovo kvarteto. To přitom v Číně již vystupovalo. Letos mělo naplánované čtyři koncerty a smlouvu mělo již podepsanou. Na konci srpna byla z čínské strany zrušena série šesti koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, která se měla konat na podzim. V září následovalo zamítnutí koncertování souboru Guarneri Trio Prague.

Lubomír Zaorálek po svém jmenování ministrem kultury na konci srpna 2019 v rozhovoru pro Novinky.cz uvedl, že by se chtěl ve sporu angažovat. V pondělí 9. září se ministr Zaorálek sešel s čínským velvyslancem, se kterým mluvil o česko-čínských vztazích ve světle postupu pražského vedení a čínské reakce vůči pražským souborům. V následném rozhovoru pro iRozhlas.cz Lubomír Zaorálek nekomentoval kroky primátora Hřiba, nicméně se ohradil vůči jednání čínské strany. Konkrétně uvedl, že jej současná situace popuzuje, protože "oni (čínská strana, pozn. Demagog.cz) svými kroky úplně vyhazují do povětří to, na čem jsem jako ministr zahraničí pracoval".

Ministr Zaorálek čínskému velvyslanci podle svých slov také zdůraznil, že „u nás žádný ministr nemůže stavět do pozoru starosty a primátory měst, protože u nás je komunální politika svrchovaná a jejich rozhodnutí i výroky jsou prostě jejich a já nejsem schopen je změnit“.

Informace o tom, že by Lubomír Zaorálek apeloval veřejně na primátora Hřiba, aby se o situaci bavil s ministerstvem zahraničí, případně aby koordinoval pražskou politiku vůči Číně s pozicí české zahraniční politiky, se nám nepodařilo dohledat. Stejně tak se nám nepodařilo najít informaci o tom, že by se v poslední době ministr kultury s pražským primátorem osobně setkal.

Podle ministra zahraničí Petříčka, který s čínským velvyslancem o rušení koncertů v Číně podle svých slov několikrát mluvil, koordinuje ministerstvo zahraničí svůj postup s ministerstvem kultury. To, že by ministerstvo zahraničí koordinovalo svůj postup také s pražským magistrátem, se nám ověřit nepodařilo.

V současné době probíhá v Hongkongu série protestů. Jejich prvotním a hlavním důvodem je návrh změny extradičního zákona. Ten by umožňoval vydávat obyvatele Hongkongu úřadům Čínské lidové republiky (ČLR) za páchání vymezených trestných činů. Protesty provází jak násilí ze strany policie, tak násilí ze strany demonstrantů.

Hongkong je v současné době Zvláštní administrativní oblastí ČLR, kterou si Čína nárokuje. Podle principu „jedna země, dva systémy“ má rozsáhlou autonomii, a to až do roku 2047, kdy plně přejde pod správu ČLR. Tato autonomie se týká i hongkongské policie, která je formálně, stejně jako právní systém, na Číně nezávislá. Jediné dvě oblasti, o kterých nerozhoduje Hongkong, ale Peking, jsou obrana a zahraniční politika. O autonomii hongkongské policie svědčí i její vymezení se vůči případnému silovému zásahu Pekingu vůči demonstracím. Na druhou stranu má Peking významný vliv na složení Hongkongského zákonodárného sboru.

K represivním akcím ze strany ČLR dochází také v Čínou nárokovaném Východním Turkestánu nebo Tibetu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, jelikož hongkongská policie skutečně podniká represivní akce vůči demonstrantům. Podobné akce pak podniká i samotná Čína v jiných regionech, které spravuje.

Dohnáním úrovně vztahů, které mají s Pekingem jiné evropské země, argumentoval především tehdejší premiér Sobotka, jenž tvrdil, že České republice ve vztazích s Čínou ujel vlak. Mimo jiného pronesl, že by se ČR měla stát vstupní branou Číny do EU. Bohuslav Sobotka i Lubomír Zaorálek se shodli na ekonomickém významu Číny pro ČR.

Podle Lubomíra Zaorálka byly investice zásadním důvodem pro obnovení kontaktů s Pekingem. Vedle nich uvedl i vybudování technologického parku v České republice. Vyjádřil se také, že vztahy s Čínou byly řadu let zmražené, avšak Čínu nelze ignorovat. Čínské investice byly navíc jedním z témat už během první cesty Lubomíra Zaorálka v pozici ministra zahraničí do Pekingu. Ministr Zaorálek také připravil tzv. Prohlášení čtyř a označil jej jako důležité pro strategické partnerství s Čínou. V souvislosti s ním prohlašoval, že s Čínou je potřeba jednat, neboť jde o důležitého hráče. Mimo to vyjádřil naději ve spojitosti s Čínou a lidskými právy.

Tvrzením Lubomíra Zaorálka nejblíže odpovídajícím zkoumanému výroku je vyjádření pro Český rozhlas, že Čína je již významným partnerem pro země jako USA, Francie, Německo nebo Velká Británie. Zda skutečně řekl, že nejde o konkrétní čísla, se nám bohužel nepodařilo dohledat. Na podobné prohlášení se však odvolával při projevu (7:00) v Poslanecké sněmovně ČR, kde vyjádřil i podporu politickým vztahům s Čínou. Stejně tak se na svá vyjádření odkazoval při jiném projevu v Poslanecké sněmovně. Oddělil tehdy ekonomickou rovinu od samotného dialogu s Pekingem. Vymezil se také proti tomu, že by vztahy s Čínou byly navazovány čistě z obchodních důvodů. Významově podobný výrok však pronesl i tehdejší premiér Bohuslav Sobotka (viz výše).

Meziročně rostl hrubý domácí produkt v druhém čtvrtletí roku 2019 o 2,7 %. I dlouhodobě můžeme pozorovat nárůst HDP. Ačkoliv jsme v době ekonomické konjunktury, ekonomický růst zpomaluje.

Ministerstvo financí předložilo 16. září 2019 vládě návrh rozpočtu na rok 2020. Tento návrh počítá s výdaji 1 618,1 mld. korun a příjmy 1 578,1 mld., což vytváří schodek 40 miliard korun. Tento návrh byl schválen. V minulém roce byl odsouhlasen rozpočet na rok 2019 také se schodkem 40 miliard korun. O rok předtím byl plánovaný schodek 50 miliard korun, stát však nakonec hospodařil s přebytkem 2,9 miliardy korun.

Podle nejnovější predikce Ministerstva financí z července 2019 byly výsledky české ekonomiky v 1. čtvrtletí roku 2019 příznivé. Ačkoli souhrnný indikátor důvěry naznačuje podle dat ČSÚ od října 2018 postupné mírné snížení důvěry v ekonomiku, Ministerstvo financí dosud aktualizovanou predikci nevydalo.

Statisticky získávaná data (průmyslová produkce, zahraniční obchod či maloobchodní tržby) dle tvrzení Ministerstva financí nadále vykazují velmi dobré výsledky, predikce růstu reálného HDP tedy zůstává téměř nezměněná. Na letošní rok Ministerstvo financí predikuje ekonomický růst o 2,5 %, na rok 2020 pak vlivem nižší dynamiky spotřeby o 2,3 %, tedy stále přes 2 procentní body.

Obecně se mezi ekonomy za recesi považuje pokles růstu reálného, sezónně očištěného hrubého domácího produktu ve dvou, případně třech kvartálech za sebou. I přes to, že se objevuje mnoho dalších definic, které se více či méně liší od této tzv. definice technické, je právě ona celosvětově uznávanou a používanou, a proto se k ní přikláníme v hodnocení výroku i my.

Český statistický úřad konkrétně uvádí další dvě definice recese, z nichž jednu německá ekonomika splňuje, v odborné praxi se však nepoužívá a je velmi neobvyklou. U této tzv. obecné definice ČSÚ stanovuje obdobím recese celé zpomalování ekonomiky (od vrcholu až po krizi). Tato definice je ale nevhodná, jelikož nepočítá se standardními výkyvy ekonomiky a každé krátké zpomalení považuje již za recesi, protože nedefinuje žádný časový úsek měření.

Jelikož byl výrok řečen na sklonku třetího kvartálu, jsou rozhodujícími pro posouzení, jestli se Německo nachází v recesi, poslední dva známé kvartály roku 2019, tedy první a druhý. Dle dat Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie, německý reálný HDP v prvním kvartálu roku 2019 rostl o 0,4 %, ve druhém klesal o 0,1 % (viz tabulka). Definici tzv. technické recese tak Německo nesplňuje, jelikož růst HDP zpomaloval, resp. klesal pouze v jednom z posledních dvou kvartálů.

Často se jako další ekonomický indikátor recese (společně s poklesem růstu, respektive klesáním HDP) používá i růst nezaměstnanosti, ke kterému v prvním ani druhém kvartálu nedošlo. V prvním míra nezaměstnanosti stagnovala, ve druhém, stejně jako začátkem třetího, lehce klesla (viz tabulka). Mimo jiné je nezaměstnanost v Německu mimořádně nízko, což recesi zpravidla nenahrává.

Musíme ale zároveň upozornit na fakt, že Radim Fiala výrok uvedl pouhých osm dní před koncem třetího kvartálu, z nějž data nemáme a který se může prokázat jako klesající. Vše dokonce nasvědčuje tomu, že se Německo do technické recese skutečně dostane.

Německá spolková banka již v půlce třetího kvartálu varovala (.pdf, str. 56), že celkový pokles exportu, jaký Německo zažilo v létě, bude pokračovat i na podzim. S tím zároveň upozornila i na možnou recesi. Německý Institut pro ekonomický výzkum ve své poslední předpovědi snížil předpokládaný meziroční růst německého HDP a uvedl, že ve třetím kvartálu roku 2019 Německo upadne do recese. Podobnou předpověď přinesl také Kiel Institute for the World Economy. Ten počítá s ještě větším snížením a ochlazením ekonomiky než Institut pro ekonomický výzkum. 

Tvrzení Radima Fialy o stavu německé ekonomiky nesplňuje klasicky používanou definici recese, tzv. technické. Nicméně splňuje alespoň jednu ze tří definic užívanou ČSÚ a několik významných institucí zabývajících se německou ekonomikou předpokládá pokračování klesání HDP a snižování objemu exportu ve třetím kvartálu. V současné chvíli, tedy těsně před koncem třetího, rozhodujícího kvartálu, je však využití dat za první a druhý pro vyvození závěru o kvartálu třetím poněkud zavádějící.

Poslanec Fiala naráží v debatě na provázanost české ekonomiky s německou. Z hlediska bilance zahraničního obchodu představuje Německo největšího obchodního partnera České republiky a je zároveň největší exportní destinací. Ve druhém čtvrtletí letošního roku dosahovala hodnota vývozu (.xlsx) zboží do Německa 299 miliard korun. Celková hodnota vývozu zboží do vybraných destinací pak dosahovala ve druhém čtvrtletí přibližně 956 miliard korun. Do Německa tak směřovala zhruba jedna třetina všech vývozů.

Ve druhém čtvrtletí tohoto roku se dovezlo (.xlsx) z Německa zboží přibližně v hodnotě 232 miliard korun, přičemž celková výše dovozů do České republiky z vybraných zemí dosahovala hodnoty 894 miliard korun. Celkově tedy přibližně jedna třetina dovozů pocházela z Německa. Celková bilance (.xlsx) zahraničního obchodu s Německem pak činila ve druhém čtvrtletí přibližně 67 miliard korun. Nejvíce se exportovaly výrobky zpracovatelského průmyslu (bilance 62 miliard korun), konkrétně motorová vozidla, počítače, elektronické přístroje a optické přístroje a jiná elektrická zařízení.

Podle studie ministerstva průmyslu a obchodu (.pdf, str. 31) je obecně česká ekonomika navázána na obchod se zahraničím, a tedy i na Německo, což se projevuje vysokým podílem zahraničního obchodu na hrubém domácím produktu (HDP). V roce 2018 představoval poměr celkového exportu vůči HDP 78,7 %, v roce 2017 to bylo 79,8 %. Podle této studie ale nebude zahraniční obchod nadále takovým „tahounem“ české ekonomiky tak, jak tomu bylo doposud (.pdf, str. 34).

Německá ekonomika v letošním druhém čtvrtletí klesla. HDP se snížil mezičtvrtletně o 0,1 % po nárůstu o 0,4 % v prvním čtvrtletí. V meziročním srovnání se však německý HDP zvýšil o 0,4 %. Podle zpřesněného odhadu Českého statistického úřadu ale v České republice HDP vzrostl: ve 2. kvartálu o 0,7 % a meziročně o 2,7 %. Tento růst byl podepřen především domácí poptávkou.

Ačkoli si česká ekonomika zachovala imunitu vůči nepříznivým zahraničním vlivům, odborníci očekávají postupné zpomalení hospodářské aktivity v následujících čtvrtletích. Ekonom Komerční banky Michal Brožka uvedl, že „jedním z hlavních důvodů, proč čekáme slabší výkon českého průmyslu a potažmo celé české ekonomiky, je nízký výkon německé ekonomiky.“ Analytik Raiffeisenbank Luboš Růžička také uvedl, že jasnou provázanost české ekonomiky s německou lze pozorovat zejména z dat průmyslu: „Na datech z průmyslu je jasně vidět, že dynamika tuzemské produkce následuje tu německou s určitým zpožděním. Podle posledních ukazatelů došlo u našeho největšího obchodního partnera k dalšímu zhoršení stavu, takže můžeme očekávat, že i vyhlídky pro nás jdou negativním směrem.“ Podobnou informaci obsahuje již zmíněná studie ministerstva průmyslu a obchodu (str. 24).

S návrhem na postavení vládní čtvrti, kde by se soustředili úředníci z několika ministerstev, přišel Andrej Babiš už v roce 2016. Celkově čítají pozemky v Letňanech 354 tisíc čtverečných metrů a celkem by zde pracovalo více než deset tisíc úředníků.

Primátor města Prahy Zdeněk Hřib loni na podzim uvedl, že nechtějí budovat jednoúčelově zaměřené čtvrti z důvodu neúměrného zatížení infrastruktury. Navíc by historické budovy, kde sídlí ministerstva nyní, pozbyly využití.

„Nechceme budovat monotematické čtvrti, které by byly takto jednoúčelově zaměřené, tedy buď čistě administrativně, nebo rezidenčně. Znamenalo by to, že se každé ráno zvedne residenční čtvrť a obyvatelé se najednou přesouvají do té administrativní, večer jedou zpět.“

Magistrát uvažoval o poskytnutí pozemků státu pod podmínkou, že dostaví vnější část Pražského okruhu, přispěje na stavbu vnitřního okruhu a postaví nemocnici. V úterý 17. září primátor Hřib a premiér Babiš jednali o vybudování monotematické vládní čtvrti. Premiér Babiš podmínky magistrátu odmítl a nabídl, že vnější okruh zaplatí Ředitelství silnic a dálnic, vnitřní okruh se postaví formou PPP projektu a místo nemocnice postaví traumatologické centrum při fakultní nemocnici Vinohrady. Další jednání se zatím nekonala. Někteří zastupitelé Hřibovo jednání kritizovali. Primátor Hřib uvedl, že pozemky v Letňanech chce využít k řešení dostupnosti bydlení.

Území v Letňanech, kde by měla zmíněná vládní čtvrť vzniknout, je nyní zaneseno v územním plánu ve funkci zvláštní občanská vybavenost. Funkce parcel tedy umožňuje postavit administrativní budovy i nemocnice, nelze ale postavit bytové jednotky. Nejprve by muselo dojít ke změně územního plánu dle § 55 zákona č. 183/2006 Sb. stavební zákon.

Tiskový mluvčí a vedoucí Kanceláře komunikace Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Mgr. Marek Vácha na náš dotaz uvedl:

„Dá se říci, že vznik monofunkčních čtvrtí je něco, co Praha nepodporuje. Dnes platný územní plán přímo neříká, zda mají vznikat polyfunkční nebo monofunkční čtvrti. Je pouze jedním z mnoha podkladů, které pomáhají stavebním úřadům k rozhodnutí a řeší zejména menší ‚plošky' než celé čtvrti. Pro každou plochu pak vymezuje různou funkci (obchod, bydlení apod.). Ani v Letňanech platný plán neříká, aby vznikla monotematická čtvrť. Předpokládáme ale, že pokud by se dané území mělo zastavět, bude mu předcházet zpracování podrobnější studie a Praha bude dělat vše pro to, aby budoucí urbanistický celek neměl jen jedu funkci, ale jejich mix.“

Národní knihovna České republiky (NK ČR) má sídlo v pražském Klementinu. Celkový počet děl, o které se NK ČR stará, převyšuje 6 milionů (s ročním nárůstem 70 tisíc titulů). Většina z nich, přibližně 4 miliony dokumentů, je uložena v Centrálním depozitáři v Hostivaři. Prostor Klementina se v březnu 2010 začal revitalizovat. Aktuálně se nachází ve třetí etapě revitalizace. Ta by měla končit v květnu 2023. Je pravda, že existují obavy z omezených prostor Národní knihovny i budovy Klementina, které by mohly stačit pouze do roku 2034, a to i přes přesun části děl do Národní technické knihovny.

Klementinum pak po dokončení revitalizace obsáhne asi jen 17 % z celkového počtu svazků, v budoucnosti pak jen 11 %. Jeho kapacita přitom činí přibližně 2 miliony svazků, kapacita depozitáře v Hostivaři je pak až 9 milionů svazků.

Problém kapacity Národní knihovny je přetrvávající. Už v roce 2007 proběhla soutěž návrhů nové budovy NK, kterou vyhrál architekt Jan Kaplický. Projekt měl řešit problém nedostatku prostoru. Budova, často přezdívaná blob, nakonec však nebyla realizována, a to především z důvodu odporu ODS.

V červnu tohoto roku převedla vdova po architektovi, Eliška Kaplicky Fuchsová, autorská práva chobotnice na český stát.

Premiér Andrej Babiš přišel s návrhem výstavby vládní čtvrti v Letňanech již na konci roku 2016. Tou dobou působil ve funkci ministra financí.

Později na podzim roku 2018 Andrej Babiš již v roli premiéra obnovil myšlenku vládní čtvrti a začal jednat s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem. Ten nejprve s plánem Andreje Babiše nesouhlasil.

Od ledna 2019 premiér Babiš znovu jedná s primátorem Hřibem o podmínkách výstavby úřednické čtvrti v Letňanech. Pozemky, na kterých by měla podle záměru premiéra stát budoucí vládní čtvrť, částečně patří hlavnímu městu. Aktuálně, po schůzce konané dne 17. září 2019, jednání mezi premiérem a primátorem vázne. Babiš ale na návrhu trvá a plánuje oslovit ostatní pražské radní.

O svém plánu vybudovat vládní čtvrť informuje Andrej Babiš také na Facebooku.

Jakub Michálek svým výrokem odkazuje na jedno z předvolebních hesel, které hnutí ANO užívalo během kampaně před volbami do zastupitelstev krajů a do Senátu v roce 2016. Strana současného premiéra skutečně heslo „dálnice, dálnice, dálnice“ používala, jak je patrné z obrázku níže.

Zdroj: RESPEKT

Jakub Michálek zde hovoří o vyjednávání vlády s Magistrátem hlavního města Prahy. Premiér Andrej Babiš má zájem odkoupit pozemek v Letňanech a postavit zde areál pro více než 10 000 státních zaměstnanců, novou nemocnici a asi 1300 bytů. Už na konci ledna 2019 sdělil primátor Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) vládě své podmínky.

Po neúspěšné schůzce konané dne 17. září 2019 Zdeněk Hřib znovu zopakoval podmínky pro stavbu vládní čtvrti. Mezi ty patří požadavek, aby stát dostavěl vnější okruh, přispěl Praze na vnitřní okruh a postavil novou nemocnici. Premiér nabízí Praze financování vnitřního okruhu formou PPP projektu (Public Private Partnership). Podle primátora však stát PPP projekty stavět neumí.

Stavbu Velkého městského okruhu Brno (VMO Brno) provádí a z velké části financuje Ředitelství silnic a dálnic ČR. Od prosince roku 2017 začala realizace stavby v úseku Žabovřeská I, která by měla být dokončena v roce 2023. Celý projekt stavby VMO Brno má být podle plánu dokončen v roce 2035 a investice do projektu jsou odhadovány na 38,3 miliard korun.

Jednou z podmínek Prahy pro prodej pozemku v Letňanech je financování vnitřního okruhu a stát skutečně přispívá na stavbu vnitřního okruhu v Brně. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Premiér Andrej Babiš svou vizi vládní čtvrti představil již 27. prosince 2016, ještě jako tehdejší ministr financí. „Myšlenka je postavit obrovský kancelářský komplex v Letňanech, kde by mohlo pracovat 10 až 11 000 lidí,“ uvedl tehdy pro deník Právo. Tento nápad pak připomněl také při jmenování nových ministrů v prosinci 2017, kdy již jako premiér ČR řekl: „Pokud bychom zrealizovali tenhle projekt, tak bychom ušetřili obrovské peníze na stavbě obrovské synergie. Vznikla by vládní čtvrť, kde by se přestěhovala některá ministerstva. A takové historické památky by mohly být pro veřejnost.“ Projekt vládní čtvrti je rovněž zmíněn v programovém prohlášení vlády (.pdf, str. 7):

"Vláda připraví efektivní a hospodárné řešení rozmístění státních zaměstnanců, které spočívá ve výstavbě nového administrativního komplexu, jenž by nedostatek ploch vyřešil. Výsledkem bude ukončení nájemních vztahů a s tím spojená eliminace nájemného, eliminace vysokých výdajů na provoz a údržbu administrativních budov, stejně tak jako vysokých investic do stávajících energeticky náročných budov."

Se současným vedením Prahy v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem si premiér názory ohledně stavby vládní čtvrti vyměnil již v den podpisu koaliční smlouvy, 12. listopadu 2018. Tehdy premiér Babiš uvedl, že by stát mohl věnovat Praze veleslavínský zámek výměnou za pozemky v Praze 7, kde chce premiér nechat postavit novou vládní čtvrť. Primátor Hřib tento nápad odmítl, ačkoliv připustil, že „se můžeme zamyslet“ nad výměnou za některé jiné pozemky.

29. listopadu 2018 Hospodářské noviny zveřejnily zprávu ohledně dopisu, který premiér Babiš zaslal pražskému primátorovi. Oživuje v něm plán na výstavbu úřednického komplexu. Nový vládní areál by podle premiéra Andreje Babiše stál 10 miliard korun a pracovalo by v něm přes 10 tisíc úředníků. Ve stejný den se Babiš k projektu vyjádřil i na svém Twitteru:

Samotné jednání proběhlo až 10. ledna 2019, kdy představitelé Prahy jednali s vládou Andreje Babiše. Tehdy primátor Hřib uvedl: „Není vhodné v Praze stavět úřednické ghetto, (...), vytváření monotematických čtvrtí zvyšuje náklady na dopravu. Chceme stavět multicentrické město, město krátkých vzdáleností, kde jsou mezi sebou vzájemně jednotlivé funkce promísené, a díky tomu jsou kladeny na dopravu nižší nároky.“

Další schůzka proběhla ve středu 30. ledna 2019. Praha poté vyjádřila ochotu přistoupit na vybudování vládní čtvrti v Letňanech, kladla však požadavky, které Babiš shrnul takto: „Za to chce magistrát od vlády, abychom zaplatili za 60 miliard korun pokračování Blanky, tedy vnitřní okruh. A že Praze prodáme karlínské kasárny.“ Součástí vládní čtvrti by měla být na požadavek vedení Prahy i nemocnice a byty. Návrh vládní čtvrti v Letňanech kritizují urbanisté z Institutu plánování a rozvoje, pod nichž by mnohem vhodnějším místem pro vládní čtvrť byly například nevyužité pozemky bývalého nádraží v Bubnech.

Primátor Hřib a další zástupci Prahy se 8. února 2019 v reakci na Babišův plán vládni čtvrti setkali se starosty městských částí na severovýchodě Prahy. „Dnešní schůzku vnímám jako začátek konstruktivní spolupráce zúčastněných městských částí s hlavním městem. Bez toho to prostě nejde,“ uvedl starosta Prahy 9 Jan Jarolím (ODS).

12. února 2019 Deník.cz informoval o dopisu, který premiér Babiš zaslal pražskému primátorovi. V něm hodnotí podmínky, které si Praha pro výstavbu čtvrti klade, jako nesplnitelné. „Pokud by stát v plném rozsahu vyhověl všem Vašim požadavkům, znamenalo by to porušení platné právní úpravy. Jistě pochopíte, že to nemohu akceptovat,“ píše premiér primátorovi. Hřib na dopis reagoval: „K nabídce pana premiéra se budeme schopni vyjádřit teprv poté, co budeme mít tento seznam.“ Zmíněným seznam jsou myšleny informace ohledně konkrétních budov, které chce stát vyklidit, náklady na jejich údržbu i počty úředníků, jichž se stěhování dotkne.

Požadovaný seznam nemovitostí v centru Prahy zveřejnil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových 14. února 2019. Primátor Hřib však tento seznam zkritizoval. „Žádal jsem od počátku o kompletní seznam budov určených k vyklizení. Obdržel jsem nyní pouze torzo seznamu nemovitostí určených k prodeji, nebo k budoucímu kulturnímu využití. V seznamu zcela chybí budovy, kde je stát v nájmu, ačkoliv na úspoře z pronájmů staví pan premiér ekonomickou návratnost celé akce.“

Další schůze mezi premiérem a primátorem proběhla 27. května 2019. Debatovalo se opět o požadavcích Prahy, především o dostavbě vnitřního městského okruhu, který má zaplatit stát.

Poslední jednání se uskutečnilo 17. září 2019, po němž premiér Andrej Babiš sdělil pražskému primátoru Hřibovi, že Praha nedostane od státu vůbec nic. „S ohledem na to, že pan premiér konstatoval, že to je z jeho pohledu poslední schůzka k tomuto tématu, tak myslím, že je to jednání skutečně uzavřené," dodal Hřib. Podle Babiše vedl Hřib jednání stylem, po němž ho musel premiér ukončit. Nabídku vlády má podle něj Hřib písemně. Předseda vlády dodal, že pokud bude chtít primátor reagovat, určitě tak učiní.

Zdeněk Hřib 19. září 2019 odmítl, že by se při jednání o budoucím využití Letňan choval arogantně, jak si údajně stěžují premiér i pražská opozice. „Myslím, že vyjádření pana premiéra, které po schůzce neustále opakovaně měnil, je součást vyjednávací šarády, stejně jako vstávání od stolu,“ míní Hřib.

Jednání o vládní čtvrti se tak nyní zastavila. O budoucnosti celého záměru rozhodnou až další jednání, která povedou s Babišem patrně zástupci celé pražské koalice. Babiš totiž avizoval, že obešle všechny radní a poskytne jim veškeré informace o svých plánech na stavbu úřednické čtvrti.

V současné době probíhají závěrečné práce na rekonstrukci budovy Státní opery, které začaly v roce 2017 a měly by skončit na přelomu let 2019/2020. Slavnostní otevření by mělo proběhnout 5. ledna 2020 na den 132. výročí jejího prvního otevření.

Spojovat ale projekt rekonstrukce budovy s okolím, které ani není ve správě Národního divadla, je však zavádějící. Podchod a nejbližší okolí je ve vlastnictví Hlavního města Prahy a spravován je Technickou správou komunikací (TSK), a ne Národním divadlem. Z přiložené mapy je také patrné, že přístupové cesty jsou minimálně dvě, jedna ze směru od Hlavního nádraží, druhá podél Nové budovy Národního muzea, a tedy není nutné jít podchodem.

Nutno ale podotknout, že jak Vrchlického sady, tak podchod spojující Hlavní nádraží se Státní operou a Novou budovou Národního divadla patří mezi problémové lokality s výskytem drog (.pdf., s. 7-8).

zdroj: Google maps

Na začátek uveďme, že poslanec Michálek svým tvrzením reaguje na předcházející výroky Lubomíra Zaorálka, který osočil Prahu, že málo investuje do kulturních institucí a infrastruktury, a když už, tak to vypadá „hrůzostrašně“, což ilustroval například na rekonstrukci Státní opery. Michálkovo tvrzení, že „ty všechny investice, který (sic) se dělaly v Praze, tak se rozhodovaly za vaší vlády ANO a ČSSD na centrální úrovni", se tedy nevztahuje k investicím celkově, ale pouze k rozsáhlým investicím a rekonstrukcím, zejména kulturních institucí.

Koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice, pod vedením primátorky Krnáčové, byla skutečně často kritizována, že není schopna započít větší investiční projekty. Za této vlády tak docházelo spíše k menším investičním projektům, například k rekonstrukci ulic Husitská, Keplerova a Vinohradská či k opravám několika výstupů z metra.

Z projektů financovaných státem uveďme například rekonstrukci Národního muzea či Státní opery. Další velkou rekonstrukcí, financovanou státní organizací SŽDC, je rekonstrukce Negrelliho viaduktu.

Kapitálové výdaje, tedy tzv. investice, v průběhu posledních deseti let jsou zachyceny v následujících tabulkách. První zobrazuje rozpočet kapitálových výdajů pro celé hlavní město, včetně rozpočtů městských částí, druhá pak pouze rozpočet magistrátu. Pojmem schválený rozpočet se rozumí rozpočet, který byl schválen na rok dopředu, tento je však v průběhu rozpočtového roku lehce upravován, a tak vzniká rozpočet upravený. Reálně utracené peníze pak zobrazuje sloupec „Reálné investice“. Poslední dva sloupce zobrazují podíl reálných investic na schváleném, respektive upraveném rozpočtu.

Z tabulek je zřejmé, že na investice bylo v letech 2015-2018 (rok 2014 byl rokem volebním, přičemž koalice pod vedením Adriany Krnáčové se ujala funkcí až v listopadu, na investice v tomto roce tedy neměla vliv) skutečně vyčleněno méně peněz než v předchozích volebních obdobích. Ani tyto vyčleněné peníze pak nebyly, často i ze 40 %, vyčerpány. Reálně proinvestované finance se tedy v rámci celkového rozpočtu města (včetně městských částí) pohybovaly okolo 10 miliard ročně (s výjimkou volebního roku 2018). Ve všech předcházejících letech bylo přitom proinvestováno násobně více prostředků (například v roce 2009 téměř 25 miliard, v roce 2011 pak téměř 20 miliard).

I pokud se podíváme na rozpočet samotného magistrátu bez městských částí, vidíme, že investice byly z velké části utlumeny. Reálně proinvestované prostředky se pohybovaly okolo 68-78 % plánovaného rozpočtu. To je v kontrastu s předešlými roky, kdy byl upravený rozpočet naplňován i na více než 90 %. Původní schválený rozpočet pak byl několikrát překonán i o desítky procent. Tudíž zatímco v letech 2015-2018 se každoročně proinvestovalo přibližně 7-8 miliard a ve volebním roce 10,7 miliard, tak v předcházejících letech to bylo i více než dvakrát tolik. Například v roce 2009 19 miliard, v roce 2011 téměř 16 miliard.

Přestože se nám nepodařilo určit výši příspěvku na kulturu každého kraje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. U některých z nich neznáme přesnou částku z toho důvodu, že v mnoha případech je odbor kultury v krajských rozpočtech spojen s odbory jiného zaměření (například s cestovním ruchem nebo se sportem).

Níže uvádíme několik příkladů financování kultury krajem, u nichž se nám podařilo zjistit částku, která připadne čistě odboru kultury. Jedná se o částky, které byly na kulturu vyčleněny z celkových rozpočtů krajů pro rok 2019. Mj. z nich vyplývá, že Praha v porovnání s ostatními kraji nedává na kulturu nejméně peněz. Například V Ústeckém kraji poputuje na kulturu ještě menší podíl z celkového rozpočtu.

Jihomoravský kraj (.pdf, str. 29) vyhradil pro odbor kultury a památkové péče 321,8 milionu korun (.pdf, str. 33). Z toho připadne 161 milionů korun na činnost galerií a muzeí, 33,4 milionu korun na hudební činnost a 6,5 milionu korun na činnosti památkových ústavů, hradů a zámků. Na knihovnickou činnost je vyhrazeno 16 milionů korun. Celkový rozpočet (.pdf, str. 10) Jihomoravského kraje je přitom 7,8 miliardy korun. Na odbor kultury tedy směřuje 4,1 % celkového rozpočtu.

V případě Olomouckého kraje vycházíme z upraveného rozpočtu, podle něhož mělo být na kulturu vyčleněno 467,4 milionu korun. Největší část z této sumy (303,7 milionů korun) byla přidělena činnosti muzeí a galerií. Na hudební činnost bylo vyčleněno 14,5 milionu korun a na knihovnickou činnost 75,1 milionu korun (obě pod nabídkou Kultura). Celkový rozpočet Olomouckého kraje činí 17,1 miliardy korun. Na kulturu je tedy v roce 2019 počítáno s 2,7 % rozpočtu.

Co se týče Ústeckého kraje, celkové výdaje (.pdf, str. 5) letošního rozpočtu činí 18,6 miliardy korun. Na kulturu připadlo 261,9 milionu, tedy 1,4 % rozpočtu, což je méně než v případě Prahy.

Hlavní město Praha vyčlenilo na kulturu pro rok 2019 ze svého rozpočtu 1,7 miliardy korun (.xls). Z rozpočtu vyhrazeného na kulturu je 1 179,121 milionu korun určeno pro příspěvkové organizace. Mezi ty patří Městská divadla Pražská, Vyšehrad, Botanická zahrada, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Divadlo na Vinohradech, atd. Dále město vyhradilo 70,4 milionu korun pro odbor památkové péče. Celkový pražský rozpočet pro rok 2019 činí na straně výdajů 77,6 miliardy korun. Na kulturu tedy v roce 2019 směřovalo 2,2 % rozpočtu.

Statutární město Brno má pro rok 2019 celkový upravený rozpočet 16,34 miliardy korun. Z této částky poputuje na kulturu 1,6 miliardy korun. Z celkového rozpočtu tak Magistrát města Brna vyčlenil pro kulturu přibližně 10 %.

Statutární město Ostrava má po sečtení kapitálových a běžných výdajů celkový rozpočet pro rok 2019 ve výši 10,4 miliardy korun (.doc, str. 58). Odbor kultury je v rozpočtu Ostravy spojen s volnočasovými aktivitami, na něž by mělo připadnout zhruba 5 milionů korun (str. 32), tuto částku jsme tedy odečetli. Na samotný odbor kultury připadne částka 653,8 milionu korun (.doc, str. 31), tj. 6 % z celkových výdajů.

Města Brno i Ostrava tedy připisují kultuře větší procento ze svých rozpočtů než hlavní město Praha.

Naopak např. statutární město Most má celkový rozpočet (.pdf, str. 1) na rok 2019 1,5 miliardy korun. Na kulturu je pak určeno 30 milionů (str. 34), tj. přibližně 2 %. Je tedy zřejmé, že ani ve srovnání s městy nedává Praha na kulturu nejméně.

Národní divadlo (.pdf, str. 58), jakožto příspěvková organizace zřizovaná ministerstvem kultury, získalo v roce 2018 ze státního rozpočtu příspěvek 835,4 milionu korun. Tento příspěvek se od roku 2015 zvyšuje. Dalšími kulturními organizacemi v Praze, které se počítají mezi příspěvkové (.pdf, str. 19), tzn. že jim na provoz přispívá Ministerstvo kultury, patří Národní památkový ústav, Národní galerie, Národní knihovna, Národní muzeum atd.

Pro doplnění uvádíme kromě čísel absolutních také údaje o vývoji financování kultury kraji. Podle webu statistikakultury.cz se výrazně zvyšují výdaje na kulturu zejména v Jihomoravském, Plzeňském, Královéhradeckém a Moravskoslezském kraji. Naopak je tomu v hl. m. Praze, v kraji Vysočina a v Karlovarském kraji, kde se výdaje na kulturu zvyšují jen pozvolna (str. 4). V roce 2017 vydávala Praha na kulturu pouze 68 % svých výdajů z roku 1999 (při zohlednění vývoje počtu obyvatel). Všechny ostatní kraje dosahují alespoň 95 % výdajů z roku 1999 (str. 6).