Minulost je to, co už bylo, budoucnost je to, co teprve bude, takže život je něco mezi tím, je to TEĎ!
Nelze říci, že život je TEĎ, neboť ve chvíli kdy to vyslovíme, již je to minulost, a tudíž by život již nebyl. Nanejvýš lze konstatovat, že přítomnost je změna. Z toho lze dále logicky dovodit, že jsme psi.
Otázku času řeší lidstvo od pradávna. V Eposu o Gilgamešovi, jedné z nejstarších dochovaných literárních památek, hlavní postava touží po nesmrtelnosti. Snaží se tak bojovat proti toku času.
Soustavněji se otázce času věnovala celá řada myslitelů a filosofů.
Platón ve svém dialogu Timaios popsal čas jako „pohyblivý obraz věčnosti“ (Platón. Timaios, Kritias, 37d). Podle Platóna je svět hmatatelný, a proto musí být i někým stvořený. Tohoto neznámého stvořitele označoval jako demiurga. Zároveň chápe svět jako ten jediný, nejlepší. Čas má dle Platóna dvě stránky: tu, která spojuje duši božským vzorem, ale zároveň neopomíjí zmínit i tu spojenou se stárnutím, tělesností, potažmo s obcí a politikou. Člověk nemůže obě tyto stránky nikdy spojit, jsou ve vzájemném a trvalém sváru. Není to možné z jeho podstaty, nemůže se spojit s věčným či rozumovým, přestal by pak být člověkem (Sokol, J. Čas a rytmus, str. 41).
Aristoteles se k tematice času vyjádřil v díle Fyzika. Podle něj se čas skládá z části, která již proběhla, a z jiné, která ještě neproběhla. Z toho vyvstává problém, že jsoucí se nemůže skládat z nejsoucího. Přidává, že každá dělitelná věc musí mít někde své části. Přičemž čas, který definici dělitelnosti splňuje, má své části v minulosti, v budoucnosti, ale žádná není nyní. Sám dodává, že „část jest měřítkem celku a celek se musí skládat z částí; nezdá se však, že by se čas skládal z okamžiků“ (Aristoteles. Fyzika, IV, 10, 218a 5). Přítomnost nelze definovat ze samého pojmu času. Je to neurčitelná hranice mezi budoucností a minulostí.
Dále také zajímavě spojil čas a pohyb (prostorový). Dle Aristotela není možné vnímat čas bez pohybu. Je nutno, aby člověk rozeznal „v pozorovaném pohybu dvě různé fáze (stačí rozeznat dva různé okamžiky) a jednu určil jako dřívější a druhou jako pozdější“ (Mráz, M. Smyslové vnímání a čas v Aristotelově filosofii, str. 46).
Budeme-li pokračovat v naší anabázi za vyřešením otázky času, můžeme si pomoci např. sv. Augustinem (.pdf, str. 394): „Přítomným může se tedy nazvati jen ten okamžik času, který již nemůže býti rozdělen v žádné, ani ty nejmenší části. Tento okamžik však spěchá tak rychle z budoucnosti do minulosti, že ani chvilky netrvá; neboť, kdyby trval, nutně by se rozdělil na minulý a budoucí.“ Pokud by existoval pouze čas přítomný, jednalo by se o věčnost.
V souladu s výše vytyčeným docházíme ke dvěma možným závěrům.
Prvním je závěr, že je-li podle výroku přítomnost život, tak život musí být bezrozměrný a neustále nám utíkající jev. Nanejvýš lze konstatovat, že přítomnost je změna. Nelze říci, že život je TEĎ, neboť ve chvíli kdy to vyslovíme, již je to minulost a život by nebyl.
Druhým závěrem je, že jsme psi, a to protože:
