Tento výrok byl ověřen jako

Stejné tvrzení, jaké ve výroku uvádí Lukáš Mareš (Piráti), lze dohledat také v dokumentu (.pdf, str. 4–5), který na svém webu v červenci 2020 zveřejnila Pirátská strana: „Když to přepočteme jednoduše, tak pokud dá stát 1 000 korun a turista utratí svých 1 500, je to pro stát vyrovnané. Každou útratou turisty nad 1 500 korun již stát vybere ze zdanění spotřeby víc a je v kladných číslech.“

Výpočet se týká modelové situace (.pdf, str. 4), kdy by „vláda spustila program na podporu dovolených v Česku formou voucheru na 4 000 korun na osobu na ubytování do konce roku 2021. V případě rodin s 1–3 dětmi by mohlo jít o celkovou částku pro rodinu například 10 000 korun. Podmínkou by bylo využití těchto peněz na alespoň 6 přenocování a lze je využít na více než jednu dovolenou, ale vždy minimálně s 2 přenocováními.“

Analýza zpracovaná Pirátskou stranou pak také uvádí data, ze kterých výše zmiňovaný propočet vychází (.pdf, str. 4):

• „Podle propočtů, kdy se počítají útraty turistů, by (…) byla celková útrata turisty ve výši 12 000 až 18 000 korun včetně těch 4 000 od státu.“
• „Při jednoduchém systému distribuce voucherů lze očekávat zájem zhruba jedné třetiny obyvatel, tedy 3,5 milionů občanů.“
• „Státní podpora by v součtu (…) činila zhruba 11 až 13 miliard korun (…).“
• „V součtu by tato podpora iniciovala spotřebu v cestovním ruchu 42 až 63 miliard korun.“
• „Do veřejných rozpočtů by zdaněním této spotřeby přišlo 15,5 až 23,5 miliardy korun. Z toho přímo do státního rozpočtu by to bylo 11,4 až 17,1 miliard.“

Na základě těchto údajů jsme pak posuzovali, zda je pravda, že stát má dostat investované prostředky zpět, pokud turista utratí 1 500 Kč z vlastní kapsy.

Analýza předně vychází z toho, že turista utratí „12 000 až 18 000 korun včetně těch 4 000 od státu“, tedy že k voucheru v hodnotě 4 tisíc Kč přidá turista vlastních 8–14 tisíc Kč. Poměr peněz od státu a vlastního výdaje turisty je tedy 1:2 až 1:3,5. Již z tohoto poměru vyplývá, že je výrok Lukáše Mareše nepravdivý, a turista podle analýzy doplatí alespoň 2 tisíce Kč ze svého.

Analýza zároveň počítá dopad na státní rozpočet. Pracuje přitom s předpokladem, že stát vybere na daních přibližně 27 % z celkové spotřeby v cestovním ruchu, kterou opatření vytvoří (11,4 mld. při spotřebě 42 mld. a 17,1 mld. při spotřebě 63 mld.).

Pokud stát ze spotřeby vybere 27 % na daních, musí být i státní podpora zodpovědná nejvýše za 27 % spotřeby, aby bylo opatření rozpočtově vyrovnané a stát na něm netratil. Alespoň 73 % spotřeby tedy musí jít z kapsy turistů samotných. Poměr 73/27 nás pak dovede k tomu, že na tisícikorunu státní podpory musí turista utratit přibližně 2 700 Kč z vlastní kapsy, aby tato podpora nezatížila státní rozpočet. Částka 1 500 Kč by tedy nestačila, turista by musel utratit mnohem více.

Dodejme, že analýza zároveň pracuje nejen s příjmy státního rozpočtu, ale i s příjmy dalších veřejných rozpočtů. Pokud zde použijeme stejný výpočet, dojdeme k tomu, že při útratě 1 700 Kč z kapsy turisty by na tisícikorunu podpory všechny veřejné rozpočty přijaly tolik peněz, kolik vydal stát. Stále tedy jde o vyšší částku, než uvádí výrok. Zároveň je třeba poznamenat, že analýza neuvádí žádné režijní náklady opatření, přestože očekává, že vouchery využije 3,5 mil. občanů, a pracuje se státní podporou 4 tis. Kč na osobu, naopak odhaduje náklady na 11–13 mld., nikoliv tedy 3,5 mil. krát 4 tis., tj. 14 mld. Není zřejmé, jak má být takových úspor dosaženo a jak se úspory projeví na celkových dopadech navrženého opatření.

Lukáš Mareš ve svém výroku pracuje s hodnotou 1 500 Kč, kterou skutečně najdeme v analýze Pirátů. Jelikož je ale tato hodnota ve zjevném rozporu se zbývajícími částmi analýzy a neodpovídá východiskům, se kterými analýza pracuje, musíme výrok hodnotit jako nepravdivý.