Tento výrok byl ověřen jako

K jednomu z prvních významnějších střetů ve věci jmenování členů vlády došlo v květnu 2001. Tehdejší předseda vlády Miloš Zeman žádal o jmenování Miroslava Grégra vicepremiérem. Prezident Václav Havel ovšem váhal, zda žádosti vyhovět. Jednání trvala téměř měsíc, ale nakonec prezident se jmenováním souhlasil a Miroslav Grégr se stal 30. května 2001 vicepremiérem.

I během funkčního období nástupce Václava Havla, Václava Klause, docházelo ke sporům o jmenování ministrů. Vždy ale došlo k dohodě mezi prezidentem a premiérem, nebylo tedy nutné sáhnout po kompetenční žalobě. Za zmínku stojí například návrh premiéra Vladimíra Špidly na jmenování Milana Urbana ministrem průmyslu v roce 2003. Václav Klaus se jmenováním souhlasil, ale nejprve chtěl vědět, kterými jazyky kandidát na ministra mluví a jestli se v dohledné době jedná o poslední změnu ve vládě. Po doplnění požadovaných informací prezident ustoupil a jmenoval Milana Urbana ministrem.

Dále například Václav Klaus v roce 2005 odmítal jmenovat Davida Ratha ministrem zdravotnictví. Důvodem byla Rathova funkce prezidenta České lékařské komory (ČLK), která byla dle Václava Klause ústavně neslučitelná s pozicí ministra zdravotnictví. David Rath nakonec rezignoval na funkci prezidenta ČLK a Václav Klaus jej jmenoval ministrem.

Poslední takový spor s prezidentem Klausem se týkal jmenování Karolíny Peake ministryní obrany. Klaus odmítl jmenování Peake především proto, že měl pochybnosti o jejích znalostech v oboru. Konkrétně se vyjádřil takto: „Nedokážu si představit, že se paní Peake stane přes noc odbornicí na armádu a že vojáci, statní mužové, přijmou takovou dívenku v roli ministryně obrany.“ Po vyjednáváních s premiérem Petrem Nečasem nicméně Václav Klaus Karolínu Peake jmenoval. Pro zajímavost zmiňme, že Peake byla ministryní obrany pouhých 8 dní. Následně byla na žádost Petra Nečase odvolána.

Po zvolení Miloše Zemana prezidentem přibývalo sporů mezi ním a premiéry. Miloš Zeman měl například problém se jmenováním Miroslava Pocheho, Michala Šmardy nebo s odvoláním tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Nejdále, co se týče ústavního sporu, došel právě poslední jmenovaný spor z roku 2017. Miloš Zeman odvolání Andreje Babiše protahoval, a tak začal tehdejší premiér Sobotka připravovat kompetenční žalobu. Ve stejný den se vyjádřil i prezident Zeman, který taktéž plánoval podat podnět k Ústavnímu soudu. Zeman se chtěl prostřednictvím žaloby dozvědět, zda je povinen za všech okolností odvolat ministra na žádost premiéra. Ovšem ani v tomto případě ke kompetenční žalobě nakonec nedošlo. Miloš Zeman se po několikatýdenních jednáních rozhodl ministra financí odvolat. 

Zbylé dva příklady se podařilo vyřešit bez výhrůžek kompetenčními žalobami. V případě zmíněného Michala Šmardy konflikt skončil ve chvíli, kdy se tento kandidát vzdal nominace na post ministra kultury. Miroslav Poche ale svou nominaci na ministra zahraničí stáhnout odmítl. Spor ustal až po odmítnutí jeho navržení na jmenování ze strany předsedy vlády Andreje Babiše, ČSSD tak nakonec nominovala Tomáše Petříčka.

Pro zajímavost uvádíme, že během funkčního období prezidenta Václava Havla ke kompetenční žalobě došlo, netýkala se ovšem jmenování členů vlády. Prezident navzdory nesouhlasu tehdejšího premiéra Miloše Zemana jmenoval novým guvernérem ČNB Zdeňka Tůmu. Zeman se tehdy domníval, že je pro uvedení guvernéra do funkce potřeba i podpis premiéra. Dle nálezu Ústavního soudu k porušení Ústavy nedošlo a soud tak dal za pravdu prezidentu Havlovi.