Přehled ověřených výroků

Na základě dostupných údajů o jazykovém rozložení obyvatelstva na Ukrajině a analýz zabývajících se volební geografií hodnotíme výrok jako pravdivý.

Přiložené mapy přehledně shrnují oba aspekty výroku, přičemž levá horní mapa zobrazuje procentuální podíl ruského obyvatelstva na základě dat ze sčítání lidu v roce 2001. Na pravé horní mapě je pak patrné rozdělení země podle jazykového klíče na spíše ukrajinsky mluvící západ a spíše rusky mluvící východ.

Dvě spodní mapy následně srovnávají geografické rozložení výsledků druhých kol prezidentských voleb 2004 a 2010. I zde vidíme zřetelné rozdělení podpory jednotlivých kandidátů mezi východ a západ země.

Podobné rozdělení volební podpory bylo zaznamenáno též v parlamentních volbách v roce 2007 (ang). Přetrvávající rozdělení Ukrajiny potvrzují i výsledky parlamentních voleb konaných v roce 2012. I zde při aplikaci smíšeného volebního systému tvořil jádro volební podpory Strany regionů východ země, naproti tomu situace v západní části byla již méně jednoznačná. Slabší podpora Strany regionů v této oblasti přesto zůstává zřetelná.

Zdroj: The Washington Post

Prezident Miloš Zeman se dle serveru iDNES.cz měl takto vyjádřit při návštěvě ve Žluticích dne 15. ledna 2014.

Vývoj cen uranu popisuje web InvestmentMine, cenový vrchol uran dosáhl v roce 2007, kdy v maximu stál bezmála 140 dolarů za 1 libru váhy. Tato maximální cena je skutečně desetinásobkem ceny z let přelomu tisíciletí. Nicméně od dosažení vrcholu ceny opětovně klesají, v současné době stojí libra uranu 35 dolarů, což znamená zhruba dvoj-trojnásobek cen z přelomu tisíciletí.

Miloš Zeman se mýlí také v tom, že jsme jediná evropská země s vlastními ložisky. Nalezišti uranu dle dat OECD z r. 2009 disponovaly (.pdf, s. 18) také např. Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Itálie, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko nebo Ukrajina.

Těžba uranu pak probíhá na Ukrajině, v Rumunsku, Německu nebo Francii.

Na základě níže předložených informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý. V Okamurově návrhu figuruje tzv. péče řádného hospodáře, která ovšem představuje nižší úroveň, než jaká je v současné právní úpravě požadována.

V tomto případě Jiří Dienstbier hovoří o návrhu (.pdf) na změnu v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, a v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který podal Tomio Okamura a další poslanci. Dle tohoto návrhu (str. 1) by zástupci státu a zástupci územních samosprávných celků měli jednat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře. Jak je ale uvedeno ve stanovisku vlády k tomuto návrhu (.pdf), v současné právní úpravě je v případě hospodaření s majetkem vyžadována vyšší míra odbornosti, než jakou navrhuje Okamura (str. 1).

V zákoně 219/2000 Sb. je v § 47 uvedeno následující: " Fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí ". Je tedy nutná odborná péče.

O péči řádného hospodáře hovoří Nový občanský zákoník v § 159 následovně: " Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky ". Péče řádného hospodáře sice není přesně popsána, ale obecně se má za to (stanovisko vlády ji tak pojímá – str. 2), že vyžaduje znalosti informovaného laika. Díky této navrhované úpravě by tedy místo odborných znalostí stačily znalosti řádově nižší.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť pro zmíněný návrh hlasovali mimo poslanců Úsvitu a KSČM také někteří poslanci ČSSD.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Není tedy pravda, že by pro zmíněný návrh hlasovali pouze poslanci hnutí Úsvit a poslanci KSČM. Návrh byl podpořen také 13 zástupci ČSSD. Jediný klub, který hlasoval v této otázce jednotně proti zamítnutí, byl klub KSČM. V rámci hlasování byl mimo jiné i 1 poslanec hnutí Úsvit (Augustin Karel Andrle Sylor) pro zamítnutí tohoto návrhu.

Všechny jmenované země euro buď mají, nebo se ho chystají v blízké době přijmout. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejnovějším členem eurozóny se v roce 2014 stalo Lotyšsko. Estonsko přijalo euro v roce 2011. Seznam členských států eurozóny lze nalézt na stránkách Evropské komise. Polsko a Litva euro zatím nemají, jsou ale členy systému ERM II.

Žádný členský stát, který není v eurozóně, a to včetně Polska a Litvy, nemá předem stanovené datum, kdy do zóny vstoupí. Tyto státy musí nejdříve splnit tzv. Maastrichtská kritéria. Nejblíže k euru, potažmo nejblíže ke splnění Maastrichtských kritérií, má Litva, jež má přijetí naplánováno na leden 2015.

Výrok Jiřího Rusnoka hodnotíme jako pravdivý na základě dohledných informací o jednání vlády ve věci nákupu budovy pro ředitelství úřadu práce.

Vláda ČR se zabývala návrhem tzv. „Nákup administrativního objektu Dobrovského č. p. 25, Praha 7 pro Úřad práce ČR“vícekrát.

Poprvé měla vláda projednávat návrh předložený ministrem práce a sociálních věcí (strana 2, pdf.) 9. října 2013, avšak schůze byla neproběhla, jak je patrné z webu vláda.cz. Web totiž v archivu usnesení popisuje pouze program jednání a nikoli přijatá usnesení, jak je obvyklé.

Poté bylo na dalších schůzích jednání přerušeno (16. října, bod č. 23 a 30. října, bod č. 14).

6. listopadu letošního roku vláda návrh nakonec schválila. Podle závěrečné tiskové zprávy MPSV byly vypracovány čtyři znalecké posudky, které měly určit hodnotu budovy a dle nich je nákup za tuto sumu výhodný.

Nepodařilo se nám dohledat speciální jednání ve smyslu samostatného mimořádného jednání vlády. K tomu nicméně dochází pouze zřídka a je pravděpodobné, že premiér Rusnok mínil to, že se vláda pod jeho vedením k tomuto bodu opakovaně vracela na několika po sobě jdoucích jednáních.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Miloš Zeman je autorem knih:

1. Zpověď informovaného optimisty (2012): Jedná se o rozhovor s Petrem Žantovským, nedá se tedy říct, že by knihu napsal.
2. Vzestup a pád české sociální demokracie (2006): V této knize Miloš Zeman rozebírá politickou scénu, která má za sebou šestnáct let svobody. Kniha je rozdělena na tři části: Vzestup, Pád a Jak z toho ven. Jedna z kapitol se dokonce jmenuje Vize.
3. Jak jsem se mýlil v politice (2005): Tato kniha je rozdělena na části: LÉTA učňovská, LÉTA tovaryšská a LÉTA mistrovská. Miloš Zeman ve své knize vzpomíná na svůj život od dětství až po penzi. Hlavní část vzpomínek je věnována jeho politické kariéře.
4. Varovná prognostika: Kniha, která v roce 1991 nevyšla (1998): Metodologická studie. Obecné pasáže, ale i konkrétní varování před možnými negativními důsledky některých chybných transformačních kroků. Vyústěním práce je doporučení změny hospodářské politiky státu.
5. Naše posttotalitní krize a její možná východiska (1991): Autor analyzuje do jisté míry paradoxní situaci naší společnosti a předkládá varianty ekonomické transformace.
6. Modelové a kvantifikační aspekty prognostické činnosti (1991).

Význam slova vize je podle slovníku cizích slov: vidina, zjevení, představa, vidění do budoucnosti. Miloš Zeman ve třech svých knihách (Naše posttotalitní krize a její možná východiska, Varovná prognostika: Kniha, která v roce 1991 nevyšla, a Vzestup a pád české sociální demokracie) píše o společenských vizích, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Bratislavského jednání se sice zúčastnilo 16 zástupců států, avšak v několika případech to nebyli premiéři. Navíc v době, kdy návrh finálně schválil Evropský parlament, už nebyl ani Petr Nečas, ani Václav Klaus ve funkci, a neměli tak ani důvod veřejně takové skutečnosti oznamovat.

V Bratislavě premiér Slovenska Robert Fico skutečně zorganizoval na podzim 2012 jednání skupiny Přátel koheze, tedy sdružení chudších států, které podporují kohezní politiku.

Účastnilo se jej sice kromě Martina Schulze a dalších evropských politiků 16 zástupců evropských států, avšak nebyli to ve všech případech premiéři. Kypr, Řecko, Litva, Malta a Španělsko vyslalo jiné zástupce. Část výroku o „16 premiérech“ je tudíž nepřesná.

Výsledkem schůzky byla deklarace, na základě které chtějí státy klást důraz na kohezní politiku.

Podle finální dohody schválené Evropským parlamentem bude mít ČR možnost v letech 2014–2020 čerpat v rámci kohezní politiky 20,5 mld. euro. Tento obnos byl v průběhu vyjednávání navýšen a je označován za úspěch české diplomacie i proto, že Česko získává čtvrtou nejvyšší částku na jednoho obyvatele.

Návrh byl nejprve projednáván v únoru 2013 na Evropské radě. Po skončení Petr Nečas informoval o svém úspěchu v jednání, díky němuž získal o 900 mil. euro více oproti původnímu návrhu.

Evropský parlament však politiku definitivně schválil až v listopadu 2013, kdy už Nečas s Klausem nebyli v úřadech, a oficiálně veřejně již tedy neměli důvod takové věci oznamovat.

Aplikace Rozklikávací rozpočet sdružení Budování státu.cz ukazuje, že pro rok 2012 bylo na starobní důchody vydáno 299 mld. Kč.

Okamura však explicitně nehovoří o starobních důchodech, ale o důchodech obecně. Rozpočtová kapitola Ministerstva práce a sociálních věcí pro roky 2012 a 2013 obsahuje výdaje na dávky důchodového pojištění ve výši 373 a 384 mld. pro tyto roky.

Jde tedy sice o částky poměrně vyšší, než jak je popisuje poslanec ve svém výroku, nicméně vztáhneme-li jeho údaj na starobní důchody, bude již výše něco přes 300 mld. odpovídat reálnému stavu.

Údaje o důchodech v České republice popisuje také Česká správa sociálního zabezpečení.