Její zprávy (BIS) se hemží informacemi o korupci. (později mluví Jiří Dienstbier o veřejné části zpráv BIS - pozn. Demagog.cz)
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož veřejné části zpráv od roku 1996 skutečně obsahují zmínky o korupci, přičemž tyto informace jsou ve většině případů vázány na organizovaný zločin v ČR.
Ve výroční zprávě za rok 2011 je celá jedna kapitola věnována tématu korupce a střetu zájmů na regionální úrovni:
"Potvrzuje se, že provázanost podnikatelské a komunální sféry je příčinou korupčních jevů při transakcích s veřejným majetkem a že klientelistické a korupční praktiky zasahují jak velká (statutární) města, tak malé obce. ..."
No, ústava říká, že to nemusí udělat neprodleně, jinými slovy, a to také Václav Klaus několikrát udělal, on si může toho premiéra pozvat, může si pozvat toho designovaného ministra, může se ptát, proč je tam zrovna tenhle, proč není nějaký jiný alternativní kandidát a to je aktivní prezident. Ano, souhlasím s vámi, že to nakonec prezident udělat musí, ale není řečeno, že to udělá za 24 hodin. (Miloš Zeman hovoří o pravomoci prezidenta na jmenování člena vlády - pozn. Demagog.cz)
Výrok Miloše Zemana je pravdivý, neboť popisuje ústavní ustanovení korektně a také v otázce některých postupů Václava Klause je přesný.
Ústava České republiky popisuje pravomoc prezidenta v otázce jmenování ministrů následovně (Článek 62): "a) jmenuje (prezident republiky) a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi".
Miloš Zeman má tedy pravdu, že žádné časové ohraničení Ústava nepředpokládá, stejně tak není pro prezidenta pravomoc daného ministra nejmenovat.
Václav Klaus také skutečně nejmenoval/neodvolal ministry vždy zcela automaticky. V tomto volebním období se to týká např. ministrů za Věci veřejné, kdy premiér Nečas podal prezidentu jejich demise, Václav Klaus nicméně chtěl po premiérovi plán na další fungování vlády.
V době vlády Jiřího Paroubka pak Václav Klaus odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, chtěl nejprve aby se nastupující ministr vzdal své prezidentské funkce v České lékařské komoře.
Podle české ústavy jak veto prezidenta, tak i vrácení Senátem může být velmi lehce přehlasováno, zatímco v jiných zemích musí být aspoň dvoutřetinová nebo silnější většina, tak v tomto případě je pouze absolutní většina zvolených poslanců.
Ústava ČR skutečně umožňuje přehlasovat prezidentovo veto poměrně snadno, tedy absolutní většinou všech poslanců (čl. 50 odst. 2). To samé platí pro přehlasování senátního zamítnutí (čl. 47 odst. 1) či pozměnění (odst. 2).
Příklady států užívajících silnějšího veta jsou:
Polsko, kde (dle ústavy, angl., čl. 122 odst. 5) zákon, vrácený prezidentem může být schválen většinou 3/5 přítomných poslanců (za přítomnosti poloviny);
Ukrajina, kde (dle čl. 94 ústavy, angl.) je k přehlasování třeba většina 2/3 všech členů parlamentu;
USA, kde (dle čl. 1 odd. 7 ústavy, angl. překlad např. zde) je potřeba 2/3 většina v obou komorách.
"V akci Olovo (pamflet, který měl kompromitovat Petru Buzkovou - pozn. Demagog.cz) byli podezřelí, aniž by jim byla prokázána vina, dva z mých 50 poradců, a protože jsem nevěděl, kdo to je, pro jistotu jsem vyhodil oba."
Článek Mladé fronty DNES shrnuje dění kolem aféry Olovo. Vyplývá z něj, že dvěma podezřelými byli dva Zemanovi poradci - Zdeněk Šarapatka a Vratislav Šíma. Šarapatku obvinil sám Zeman, obviněný Šarapatka pak ale vypovídal proti Vratislavu Šímovi. Premiér Miloš Zeman zároveň oznámil, že až do ukončení policejního vyšetřování operace Olovo postavil oba své poradce mimo službu. (Radio Praha, 25.8. 2000) Trestní stíhání bylo nicméně zastaveno, jelikož dotčené jednání nebylo natolik závažné, aby se dalo kvalifikovat jako trestný čin. (iDnes.cz, 14.6.2001)
Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Systém zdravotnictví od roku 2000 do roku 2010 vzrostl téměř o sto procent, pokud jde o jeho náklady a také to, co je vybráno z pojistného. V některých letech ten růst byl až desetiprocentní, ale potom v roce 2009 vtrhla hospodářská krize a najednou tady byl propad téměř sedm miliard a nám se těch sedm miliard podařilo snížit alespoň na pět miliard. (..) A k tomu všemu tím, že to bude na nule, tak ještě jsme zvládli náraz DPH, který pro nás znamenal tak asi čtyři až čtyři a půl miliardy a náraz výrazného zvýšení mezd téměř šest miliard.
V zásadě můžeme rozdělit výdaje na zdravotnictví na veřejné a soukromé. Z hlediska veřejných se jedná zvláště o výdaje zdravotních pojišťoven a pak dále veřejných rozpočtů. V průměru se tyto dle ČSÚ (.pdf) výdaje zvyšovaly o 6,01 % ročně mezi léty 2000 a 2010 a nejrychlejší nárůst dosáhl 11,4 % mezi léty 2008 a 2009. Soukromé výdaje rostly ještě rychlejším tempem (ač z mnohem nižšího základu) a jejich průměrný roční nárůst dosáhl hodnoty 12,67 %, pokud se na výdaje podíváme souhrnně, průměrný roční nárůst odpovídá 6,82 %. Absolutní nárůst mezi rokem 2000 a 2010 je u veřejných výdajů 79,3 %, u soukromých 230 % a souhrnně o 93,5 %.
Zmíněný propad (.pdf, str. 42) se vztahuje k rozdílům mezi vybraným pojistným a výdaji zdravotních pojišťoven, který v roce 2010 dosáhl 6,89 mld. a v roce následujícím 5,16 mld. Rozdíl mezi výslednými hodnotami obou let je tvořen mírnějším růstem nákladů a růstem inkasa pojistného po rozdělení o 4,86 mld.
Růst snížené sazby DPH z 10 % na 14 % od počátku tohoto roku měl dle předběžných odhadů zvýšit náklady ve zdravotnictví o 4-5 mld. Kč, podobně růstu mezd ve zdravotnictví byl odhadován na 4-5 mld. Kč s dalším možným zvýšením.
Právě u něho (Tomia Okamury, pozn.) ten Nejvyšší soud našel obrovskou chybovost, dokonce i do médií říkal ten pan předseda Senátu Vojtěch Šimíček, že tam bylo evidentně desítky podpisů podepsaných jedním člověkem.
Dle informací na serveru Novinky.cz uvedl soudce nejvyššího správního soudu a předseda volebního senátu Vojtěch Šimíček pro deník Právo, že: "u pana Okamury byla chybovost taková, že celé archy byly smyšlené, sepsané jednou rukou". Podobnou informaci udává také ČTK. Na základě těchto zdrojů tedy hodnotíme výrok Pavla Blažka jako pravdivý. Pro úplnost pouze dodáváme, že Tomio Okamura dne 17. prosince uvedl, že ve věci vyřazení z prezidentské volby podá stížnost k Ústavnímu soudu (viz. např. informace ČTK).
U nás je 6 200 až 300 osob zhruba, které jsou odsouzeny k výkonu trestu a nenastoupily výkon trestu.
Na základě infromací Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Infomace o aktuálním počtu nenastoupených výkonů trestu není z veřejných zdrojů dohledatelná. Oslovili jsme proto tiskový odbor Vězeňské služby ČR s dotazem o aktuálním počtu osob odsouzených k výkonu trestu, které jej doposud nenastoupily. Odpověď přikládame níže:
"Dobrý den,
počet osob, které nenastoupily do výkonu trestu odnětí svobody, činí 4 368.
S pozdravem
vrchní komisař
kpt. Ing. Mgr. Gabriela Pohlová
tisková mluvčí"
Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Evropský soud pro lidská práva v kauze Lexa versus Slovensko provedl jakousi analýzu právě institutu amnestie a ty rozebírá i praxi v různých jiných státech, rozebírá názory právní teorie, ne příliš dlouze, ale přesto.
Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku (v anglickém jazyce) ze dne 23. září 2008 provedl kratší exkurz do problematiky amnestií například v Portugalsku, Rumunsku či ve Francii. Konkrétně se jedná o část IV. rozsudku (Law, Practice and Legal Opinions in Other States) a články 88-95.
Ústava, pokud si ji lidé najdou na internetu, tak jasně říká, že je potřeba k platnosti onoho rozhodnutí o vyhlášení amnestie spolupodpis předsedy vlády či předsedou vlády pověřeného člena.
Ústava hovoří v této věci takto:
Čl. 63 (1) Prezident republiky dále
...
j) má právo udělovat amnestii.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Jakmile byl například ministr financí Ivo Svoboda jen podezřelý z nezákonných machinací okamžitě jsem ho z vlády odvolal.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Oficiální oznámení o obvinění bylo tehdejšímu ministru Svobodovi doručeno 14. července 1999 .Svoboda byl z funkce odvolán dne 20. července 1999. Podle mediálních zpráv bylo ale jméno ministra spojeno s vyšetřovacím spisem již od 6. prosince 1998. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.
