Přehled ověřených výroků

Karel Schwarzenberg působí v současné vládě Petra Nečase jako ministr zahraničí od 13. července 2010. Funkci ministra zahraničních věcí ovšem zastával také ve druhé vládě Mirka Topolánka od 9. ledna 2007 do 8. května 2009.

Je otázkou, co je myšleno pod termínem „utěšený vývoj“, ale pozitivní nárůst exportu do Ruska i do Číny lze v současné době skutečně pozorovat. Od roku 2010 roste bilance s oběma zmíněnými státy (také s jinými, které nejsou ve výroku blíže specifikovány).

Stránky Českého statistického úřadu uvádí tabulky s těmito údaji do listopadu roku 2012 (dále roky 2011 a 2010; .pdf; sloupec Index).

Ačkoliv je třeba dodat, že Karel Schwarzenberg nebyl ministrem zahraničních věcí celý rok 2010, je bilance v tomto roce rovněž pozitivní. Podobně je na tom i rok 2007 (.pdf).

Negativní vývoj v exportu pak můžeme zaznamenat v letech 2009 a 2008 (.pdf).

Pokud porovnáme rok nástupu Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí, tedy rok 2007, a poslední dostupná data loňského roku, můžeme v období leden - listopad 2007 (.pdf) u Číny nalézt výši exportu 12 825 mil. Kč, u Ruské federace 52 936 mil. Kč. V období leden - listopad 2012 (.pdf) je hodnota exportu u Číny ve výši 30 007 mil. Kč, u Ruské federace 111 569 mil. Kč. Při porovnání těchto údajů můžeme konstatovat, že vývoj exportu je v případě těchto dvou zemí opravdu pozitivní, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by vicepremiérka Peake svolala zmíněné jednání. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.

Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:

" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "

Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:

" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "

Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "

Na základě analýzy volebních programů, výsledků hlasování o přímé volbě prezidenta a vystupování činitelů ČSSD hodnotíme výrok jako zavádějící.

Poslanci ČSSD v r. 1992 přišli s vlastním návrhem Ústavy ČR, ve které byla skutečně zakomponována přímá volbaprezidenta (pdf; str. 38).

Co se týče let následujích, nepodařilo se nám však dohledat o podpoře přímé volby prezidenta ČSSD žádné informace a to v mediálních vyjádřeních ani ve volebních programech strany mezi lety 1996 -1998.

S prvním návrhem na přímou volbu prezidenta přišla Čtyřkoalice v r. 2001. V následném hlasování v Poslanecké sněmovně o zamítnutí tohoto návrhu pak 17 poslanců ČSSD hlasovalo pro zamítnutí a 19 proti zamítnutí, 26 se nepřihlásilo a 12 se zdrželo.

V r. 2002 proběhla dvě hlasování o přímé volbě v Senátu (patnácté a šestnácté), avšak kolik senátorů ČSSD bylo pro nelze ověřit z důvodu nefunkčnosti hlasovacího zařízení po povodních.

V listopadu 2002 pak ještě proběhlo hlasování o návrhu na přímou volbu prezidenta republiky v PS. Mezi navrhovateli byli i poslanci ČSSD. Výsledek hlasování poslanců ČSSD o zamítnutí návrhu dopadl takto: 49 pro zamítnutí, 3 proti zamítnutí, 12 nepřihlášeno, 3 se zdrželi a 3 se omluvili.

V r. 2005 hlasovala ČSSD v PS o návrhu takto: Pro zamítnutí 25, proti zamítnutí 22, nepřihlásilo se 6, zdrželo se 16 a omluven byl 1.

V r. 2008 se při hlasování v senátu 9 zdrželo a 4 byli nepřítomni.

V r. 2010 pak bylo hlasováno o návrhu zákona o přímé volbě, který předložila ČSSD a zde hlasování poslanců strany dopadlo takto: 67 pro návrh, 2 se nepřihlásili a 1 se zdržel.

V r. 2010 tedy ČSSD již v otázce přímé volby prezidenta vystupovala poměrně jednotně.

Střednědobý program ČSSD (.pdf) schválený 26.1. 2002 pak konstatuje.: „ČSSD spatřuje v přímé volbě prezidenta republiky rozšíření účasti občana na správě věcí veřejných, a proto je rozhodnuta o ní vést zásadní diskusi. Odmítáme však přechod na prezidentskou formu vlády a důsledně trváme na zachování principů parlamentní republiky. Vhodným impulzem k rozhodnutí o změně způsobu volby prezidenta by bylo rozhodnutí všech občanů v referendu o této otázce. V r. 2008 např. také předseda ČSSD Jiří Paroubek navrhl řešit situaci přímou volbou prezidenta. Nedá se tedy úspěšně tvrdit, že ČSSD 15 let kontinuálně chtěla přímou volbu prezidenta - hlasování jejích poslanců svědčí proti. Občas však toto téma proniklo, nebo se za něj postavili někteří sociálně-demokratičtí poslanci. Na základě těchto zjištění tedy hodnotíme výrok jako zavádějící.

Vláda Miloše Zemana schválila bombardování Jugoslávie jako poslední s podmínkou, že se akce bude soustředit na čistě vojenské cíle a nebudou bombardovány civilní oblasti. Česká diplomacie se snažila později k urovnání konfliktu společně s Řeckem přispět tzv. česko-řeckou inciativou.

Dle článku 64 Ústavy České republiky se prezident republiky může zúčastnit nejen zasedání vlády, ale i obou komor Parlamentu ČR, kde je mu uděleno slovo pokaždé, když o to požádá.

Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

Přestože proti protekcionismu hovoří podle OECD fakta, např. negativní dopad na globální trh a snížení konkurenceschopnosti domácích firem, ne nutně všechny státy světa na zavedení ochranářské politiky musely prodělat. Příkladem budiž Spojené státy v období 1816 - 1945, které sice měly jedny z nejvyšších cel na světě, ale dlouhodobě hospodářsky rostly. Politiku ochrany strategických odvětví (automobilky, ocelářský prumysl, petrochemický průmysl apod.) uplatňovalo v 60. a 70. letech Japonsko. Postupně jak se zvyšovala konkurenceschopnost strategických odvětví, snižovala vláda zároveň cla na dovoz a jiná ochranná opatření (Kagami, M. pdf s. 124-128). Současně v období ochranářské politiky zaznamenalo Japonsko také růst životní úrovně.

Co se týče Španělska, hovoří Miloš Zeman nejspíše o období 40. - 50. let 20. století, kdy byla snaha uplatnit tzv. import substitution industrialization, tedy nahrazení importovaného zboží domácí produkcí. V tomto případě se jednalo o naprosté hospodářské fiasko, neboť na počátku 50. let se španělský hrubý domácí produkt nacházel přibližně na 40 % HDP západoevropských zemí. Je však třeba doplnit, že nejen španělské hospodářství ale celá země byla ve třicátých letech rozvrácena občanskou válkou.

Tahle otázka je ovšem velmi diskutabilní, neboť i přes přítomnost některých konkrétních případů nelze zcela přesně určit, co míní Miloš Zeman onou dlouhodobostí. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Na základě informací z portálu EUROSKOP hodnotíme výrok jako pravdivý. Eurozóna má skutečně 17 členů, posledním přistoupivším se stalo 1. 1. 2011 Estonsko.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož Občanský zákoník (40/1964 Sb.) v § 39 říká:

"Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům."