Přehled ověřených výroků

V reakci na krizi na Ukrajině v roce 2014 Evropská unie přistoupila k zavedení některých omezujících opatření. Po krymském referendu o připojení k Rusku z 16. března 2014, které EU označila za nezákonné, Unie nejdříve schválila sankce vůči 21 představitelům Ruska a Krymu. Přesněji se jednalo o zmrazení jejich vkladů v evropských bankách a zákaz cest do zemí EU. 

Po ruské anexi Krymu ve druhé polovině března 2014 se Evropská unie dohodla na dalším rozšíření protiruských sankcí, a na seznam sankcionovaných lidí tak přidávala další jména. V květnu 2014 pak na něj EU zařadila i dvě ruské společnosti, které krymský parlament vyvlastnil původním majitelům. Následně Unie také zakázala dovoz zboží z Krymu a v červenci 2014 rozšířila právní základ sankcí tak, aby se mohly vztahovat na „subjekty, které materiálně nebo finančně podporují činnost namířenou proti Ukrajině“.

29. července 2014 se pak členské státy EU dohodly na cílených hospodářských sankcích, které se týkaly obchodování s Ruskem ve vybraných odvětvích. Tyto sankce omezily (.pdf) přístup ruských finančních institucí ve vlastnictví státu na kapitálové trhy EU. Omezily také přístup Ruska k citlivým technologiím (zejména v oblasti ropného průmyslu) a zákazaly obchodování s vojenskými materiály

Představitelé Unie také v prohlášení (.pdf, str. 1) uvedli, že nový soubor opatření podpírá i předešlé „rozšíření seznamu osob a subjektů narušujících územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, mimo jiné i o příslušníky ‚mocenské kliky’, pozastavení financování ze strany Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, omezení investic a obchodu s Krymem a Sevastopolem a přehodnocení dvoustranné spolupráce mezi Ruskem a EU za účelem omezení míry spolupráce“.

Doplňme, že mezi osoby na sankčním seznamu podle zprávy Rady EU (.pdf, str. 3) z 29. července 2014 patří například Sergej Valerijevič Aksjonov, který byl v únoru 2014 zvolen „premiérem Krymu“, Denis Valentinovič Berezovskij, tehdejší velitel ukrajinského námořnictva, který složil přísahu krymským ozbrojeným silám, nebo Jurij Žerebcov, který byl jedním z vedoucích organizátorů referenda o osamostatnění Krymu.

Výše popsané sankce EU postupně prodlužovala či rozšiřovala o další osoby, organizace a společnosti. Na konci roku 2021 sankční seznam zahrnoval více než 200 lidí a zhruba 50 dalších subjektů. Jde například o separatistické organizace, jako jsou Vostocká brigáda či Donbaské lidové milice, nebo firmy, které byly původně v ukrajinském vlastnictví, ale nezákonně je vyvlastnila krymská samospráva. Dále jsou na seznamu i společnosti, které se podílely na výstavbě železničního či mostního spojení mezi Ruskem a Krymem, čímž podle EU podpořily začlenění nezákonně anektovaného Krymu do Ruské federace. Podobně je tomu i u firem, které se na Krymu podílely na výstavbě nových elektráren, čímž pomohly krymskému režimu zajistit dodávky elektřiny nezávisející na Ukrajinských zdrojích.

V případě Běloruska pak EU zvolila podobný model omezujících opatření. Sankce vůči běloruskému režimu kvůli represím a falšování prezidentských voleb vyhlásila 2. října 2020. Zatím poslední, již pátý balíček sankcí vůči Bělorusku přijala EU 2. prosince 2021. Právě tento balíček přidává na sankční seznam dalších 11 subjektů, mezi kterými jsou i Belavia Airlines, tedy běloruské státní aerolinky, jež se podílely na přepravě migrantů z Blízkého východu do Běloruska. Doplňme, že Unie již v červnu 2021 zakázala všem běloruským dopravcům využívat vzdušný prostor a letiště v EU, a to v reakci na nezákonné vynucené přistání irského letadla v Minsku a zadržení běloruského opozičního novináře Ramana Prataseviče.

Celkově se nyní omezující opatření EU vůči Bělorusku týkají už 183 osob a 26 subjektů, kterým EU zmrazila majetek. V případě fyzických osob také platí zákaz cestování do EU. „Rozhodnutí je zaměřeno na významné představitele soudní moci, včetně Nejvyššího soudu a Výboru pro státní kontrolu, jakož i orgány propagandy podílející se na pokračujících represích vůči občanské společnosti, demokratické opozici, nezávislým sdělovacím prostředkům a novinářům,“ uvádí k tomu tisková zpráva Rady EU.

Mezi subjekty na sankčním seznamu se pak nacházejí nejen společnosti, které pomáhají organizovat nedovolené překračování hranic přes Bělorusko do EU, ale například i některé firmy významné pro běloruskou ekonomiku. Zmínit můžeme výrobce dusíkatých sloučenin Grodno Azot či výrobce pneumatik Belšina. Tyto firmy mimo jiné propustily zaměstnance, kteří protestovali proti režimu Alexandra Lukašenka. Sankce se pak vztahují i na další firmy, které jsou spjaty přímo s běloruským režimem či jeho podporovateli (.pdf, str. 141–144), případně režim samy podpořily.

Sankce se v případech obou zemí týkají jednotlivých osob a subjektů spojených s daným režimem, výrok proto hodnotíme jako pravdivý. 

Německo čelilo v posledních dnech kritice za to, že nechtělo poslat Ukrajině v době vyostřené situace s Ruskem pomoc v podobě zbraní. Další kritika se týkala také neochoty Německa obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Jedná se totiž o plynovod, který by měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska do Německa. V současnosti je již dostavěný a podle provozovatele také naplněný plynem, stále však nezískal od německých regulačních úřadů povolení k provozu.

Na neotevření nebo uzavření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem vyvíjely tlak především Spojené státy americké. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price k postoji USA uvedl: „Chci to říct úplně jasně: pokud Rusko jakýmkoli způsobem napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nespustí.”

Zpočátku ale nebylo úplně jasné, zda Německo s takovým plánem souhlasí. Německý kancléř Olaf Scholz dříve označoval plynovod za soukromý projekt. Po setkání s generálním tajemníkem NATO 18. ledna však naznačil, že se o uzavření Nord Stream 2 uvažuje v rámci sankčních opatření, které by byly na Rusko uvaleny, pokud by zaútočilo na Ukrajinu. 

Tyto nové sankce již začala připravovat Evropská unie. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock následně ve čtvrtek 27. ledna na půdě německého parlamentu potvrdila, že sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Výrok Ondřeje Koláře tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch tímto výrokem poukazuje na to, že je podle něj nutné Ukrajinu ve sporu s Ruskem podporovat i přesto, že by případné protiruské sankce měly dopad i na Česko, respektive EU. Argumentuje právě tím, že je Ukrajina naším spojencem. Podívejme se tedy, jaké má Ukrajina v současnosti platné dohody se Severoatlantickou aliancí (NATO), s Českou republikou a případně s Evropskou unií (EU).

Ukrajina již v minulosti dala najevo svůj zájem vstoupit do NATO a EU, zatím se ale členem ani jednoho společenství nestala.

Dne 12. června 2020 Ukrajina získala status aliančního partnera dodatečných příležitostí, nejvyšší partnerský status NATO. „Udělením statusu Ukrajina získá nové příležitosti spolupráce s Aliancí. Jedná se například o účast na cvičeních NATO, posílené sdílení informací či intenzivnější politický dialog,“ stojí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Česká republika má s Ukrajinou uzavřeno mnoho mezinárodních smluv v různých oblastech – týká se to kultury, ekonomiky a průmyslu, až po spolupráce jednotlivých ministerstev a další různé partnerské dohody. Mezi ně patří např. Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ukrajinou, Dohoda o ekonomické, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci nebo také Dohoda o spolupráci v oblasti obranného průmyslu. Dodejme, že česká diplomacie dlouhodobě podporuje ukrajinskou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu (.doc, str. 82).

Dne 11. července 2017 také Ukrajina uzavřela tzv. Dohodu o přidružení s Evropskou unií. Tuto dohodu mají s EU kromě Ukrajiny také Moldavská republika a Gruzie a její součástí je také Dohoda o volném obchodu.

Jaroslav Bžoch mluví o možném rozšiřování NATO, ne pouze o vztazích uvnitř aliance, a používá tak širší definici „spojence“, která by více odpovídala pojmu „strategický partner“. Z výše uvedených informací pak vyplývá, že i přes to, že Ukrajina není členem NATO ani EU, tak je jejich partnerem, stejně jako je partnerem České republiky. Proto výrok Jaroslava Bžocha hodnotíme jako pravdivý.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).

Předně uveďme, že poslanec a člen zahraničního výboru Jaroslav Bašta (SPD) v debatě mluvil o tom, jakým způsobem by se mohlo Rusko zachovat v případě, že by čelilo dalším sankcím ze strany Evropské unie a USA. Zmiňoval také, že Rusové ve světové politice hrají šachy, a jako příklad promyšleného tahu Ruska uvedl právě ruskou intervenci v Sýrii.

V následujících odstavcích se detailně zaměříme na jednotlivé části výroku. Nejprve popíšeme, jaké dopady mělo na Rusko uvalení západních sankcí v roce 2015 a zda prezident Vladimir Putin intervencí ruských vojenských sil v Sýrii skutečně „zachránil“ syrského prezidenta Bašára al-Asada. V poslední části se budeme věnovat tomu, zda existuje spojení mezi protiruskými sankcemi a ruskou vojenskou účastí v Sýrii.

Západní sankce vůči Rusku

Již v březnu roku 2014 zavedla Evropská unie omezující opatření vůči Ruské federaci. Tato opatření byla přímou reakcí na protiprávní uspořádání krymského referenda o připojení k Rusku, na následnou ruskou anexi Krymu a záměrnou destabilizaci Ukrajiny a realizovala se v několika rovinách. Jednalo se o diplomatická opatření, dále o sankce namířené proti konkrétním lidem a subjektům, o omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem či o hospodářské sankce, pod něž spadá také omezení hospodářské spolupráce.

Pro kontext uveďme, že 19. března roku 2015 se Evropská rada rozhodla (.pdf, str. 4) svázat režim sankcí s plněním podmínek tzv. minských dohod. Druhá dohoda, kterou podepsali mimo jiné i zástupci Ruska 2. února 2015, navazuje na tu původní ze září roku 2014 a obsahuje (.pdf) třináct bodů. 

Naplněním těchto bodů mělo Rusko přispět k deeskalaci probíhajícího konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Dodejme, že součástí dohody je také bezpodmínečný a úplný klid zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny a obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Žádná z těchto podmínek však nebyla doposud naplněna, proto EU 13. ledna 2022 znovu prodloužila veškeré sankce.

Podobné protiruské sankce jako Evropská unie vyhlásily (.pdf) na jaře 2014 také Spojené státy (.pdf) či Kanada.

K dopadům sankcí na ruskou ekonomiku pak například Jan Šír, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií UK, v červenci 2021 uvedl, že nemožnost refinancování půjček se výrazně projevila na pádu rublu v roce 2014. Ruská měna tehdy ztratila během několika měsíců více než polovinu původní hodnoty. „Mezinárodní měnový fond odhadoval po prvním roce dopad mezinárodních sankcí na ruskou ekonomiku na něco mezi 1 a 1,5 % HDP a značný nepřímý kumulativní efekt, což za sedm let trvání vydá již na hezkých pár stovek miliard dolarů. To jistě není katastrofa, ale zamrzí,“ komentoval situaci Šír. Dodejme, že Mezinárodní měnový fond (IMF) později v roce 2019 odhadoval, že protiruské sankce snížily v letech 2014 až 2018 růst ruské ekonomiky v průměru o 0,2 % ročně.

Data Světové banky pak ukazují, že do roku 2014 ruské HDP meziročně rostlo, v roce 2015 poté nastal propad o zhruba 2 %. V následujících letech začalo HDP Ruské federace opět růst. Zde je však nutné zmínit, že ruská ekonomika je výrazně závislá na světových cenách ropy a plynu. Právě ceny ropy se v letech 2014 a 2015 významně propadly, což byla také jedna z hlavních příčin pádu rublu. Podle ekonomů se pak na propadu ruské ekonomiky podílelo více faktorů dohromady – jak propad cen ropy, tak mezinárodní sankce.

Jan Šír také dále mluvil o výrazném růstu politických i reputačních rizik, která se pojí s podnikáním v Rusku zasaženém mezinárodními sankcemi. Podle Šíra se kvůli tomu Rusko značně vzdálilo od mezinárodních ekonomických i finančních center. Vzájemný obchod EU a Ruska navíc v letech 2013–2015 klesl o zhruba 36 %, Rusko také v roce 2015 zaznamenalo prudký pokles zahraničních investic, a to až o 92 % oproti roku 2014. Ruské občany v tomto roce navíc zasáhla také vysoká míra inflace. 

Co se týče dopadu sankcí na Ruskou federaci v roce 2015, lze jen těžko zhodnotit, zda byl právě tento rok pro Rusko vzhledem k sankcím nejzávažnější. V následujících letech se totiž sankce stanovené v roce 2014 ještě dále zpřísňovaly a rozšiřovaly. Je však pravdou, že v roce 2015 Rusko poprvé pocítilo faktický dopad těchto sankcí na svoji ekonomiku a z tohoto hlediska lze tento rok považovat za zlomový a pro Rusko velmi nepříjemný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy tuto část výroku hodnotíme jako pravdivou.

Záchrana syrského prezidenta

Na konci září 2015 se Rusko poté, co ruští senátoři jednohlasně odhlasovali návrh prezidenta Vladimira Putina, zapojilo do občanské války v Sýrii. Ta zde probíhá od roku 2011, kdy začala jako lidové povstání proti režimu, postupně se však do bojů zapojilo velké množství různorodých uskupení, včetně Islámského státu.

O zapojení ruských vojsk do konfliktu požádal ruského prezidenta sám Bašár al-Asad. Učinil tak poté, co syrská armáda utrpěla významné ztráty území a byla donucena opustit některé strategické oblasti. Podle některých médií či podle bývalého vojenského zpravodajského analytika Dušana Rovenského Vladimir Putin vojenskou podporou de facto syrského prezidenta a syrský režim „zachránil“.

„Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu,“ uvádí například server Natoaktual.cz. Zdroje se také shodují, že jedním z nepopiratelných důsledků ruského zásahu v Sýrii bylo právě udržení syrského prezidenta u moci.

Motivace ruské intervence v Sýrii

Média i odborníci uvádějí hned několik možných motivací pro ruské zapojení do syrské občanské války. Jednou z nich je i ochrana ruské základny v přístavu Tartús, kterou v té době začali ohrožovat příslušníci Islámského státu (IS). Přístav je totiž jedinou středomořskou základnou ruského námořnictva. Dalším z důvodů je podle webu Natoaktual.cz například také záměr udržet u moci stávající režim, se kterým Moskva dlouhodobě spolupracuje, či upevnění a rozšíření pozic Ruska na Středním východě. Rusko se také prostřednictvím intervence v Sýrii může snažit o prověření některé nové vojenské techniky. 

Přímo zástupci Ruské federace pak na podzim 2015 uváděli, že cílem ruského zapojení do války v Sýrii je bojovat proti mezinárodnímu terorismu, porazit zde Islámský stát a snížit příliv migrantů do Evropy. Připomeňme, že Islámský stát v roce 2015 kontroloval velkou část syrského území.

Na Rusko se později nicméně snesla vlna kritiky, protože velká část jeho úderů nesměřovala proti IS, nýbrž proti syrským opozičním skupinám, včetně těch podporovaných západními státy. Ačkoli tedy Rusko pomohlo režimu Bašára Asada bojovat proti místní opozici, nelze popřít, že se zapojilo také do boje proti Islámskému státu. Podle vyjádření ruského ministerstva zahraničí z roku 2018 Rusko zabilo více než 5 tisíc členů IS.

Podle některých médií chtělo Rusko svou rolí v syrském konfliktu dokázat Západu, že je pro něj užitečné a důležité. Deník The Moscow Times k tomu například uvedl, že „Vladimir Putin doufal, že se mu podaří vyjednávat a ukončit ekonomické sankce“ tím, že bude nepostradatelným vyjednavačem při hledání mírového řešení občanské války v Sýrii. „Říkejte tomu geopolitické vydírání,“ poznamenal k tomu například bývalý ruský diplomat Vladimir Frolov.

Podobně pak v roce 2015 komentoval kroky Ruska jeden ze zástupců Ukrajiny pro agenturu Reuters: „Putinova intervence v Sýrii je způsob, jak se domoci ústupků, jak přinutit Západ, aby už nemluvil o Krymu, upustil od sankcí a akceptoval zamrzlý konflikt na východě Ukrajiny.“

Podle vyjádření médií a odborníků tak jedním z důvodů intervence Ruska v Sýrii mohla být také reakce na sankce, které na něj uvalily EU a USA kvůli konfliktu na Ukrajině, a snaha získat postavení, které by Západ vedlo k uvolnění sankcí. Z těchto důvodů hodnotíme i tuto část výroku jako pravdivou.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Rusko své požadavky na bezpečnostní záruky od USA a NATO zveřejnilo na konci minulého roku, tedy v době, kdy opět začala eskalovat situace mezi Ruskem a Západem kvůli dění na rusko-ukrajinské hranici. Připomeňme, že média v listopadu 2021 informovala o hromadění ruských vojenských sil u hranic nejen s Ukrajinou, ale i Běloruskem, tedy na místech, odkud by Ruská federace mohla potenciálně zahájit rychlý útok na Ukrajinu. Moskva nicméně popřela, že by chtěla provést invazi, a své kroky obhajovala jako čistě obranné. Tvrdí také, že jen reaguje na chování Ukrajiny a NATO, kterými se cítí být ohrožena.

Rusko ve svých návrzích smlouvy s NATO především:

• požaduje zamezení vstupu Ukrajiny a dalších východoevropských států do NATO;
• odmítá rozmísťování vojáků a zbraní v zemích východního křídla NATO (tedy včetně ČR);
• požaduje, aby se NATO vzdalo všech vojenských aktivit ve východní Evropě, na Kavkaze a v Asii.

Podobné požadavky zaznívají v návrhu smlouvy s USA, v níž Rusko požaduje:

• nerozmísťování vojenských sil v oblastech, kde by to druhá strana vnímala jako ohrožení národní bezpečnosti;
• stáhnutí jaderných zbraní ze zahraničí;
• zamezení rozšiřování NATO do východní Evropy;
• ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi.

Jak NATO, tak USA tyto požadavky odmítly. Přesné formulace jejich odpovědí nebyly zveřejněny, ovšem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se k oběma odpovědím vyjadřoval v rozhovoru ze dne 28. ledna. Zmiňoval, že odpověď USA sice postrádá kladnou reakci na požadavek nepřípustnosti rozšiřování NATO na východ, ale podle něj dává prostor k zahájení vážného dialogu. Co se týče NATO, byla reakce Sergeje Lavrova již trochu jiná. „Americká reakce je téměř vzorem diplomatické slušnosti. Od NATO je odpověď tolik ideologizovaná, tolik dýchá výjimečností Severoatlantické aliance, jejím zvláštním posláním, jejím mimořádným předurčením, že jsem se trochu styděl za ty, kdo tyto texty psali," prohlásil Lavrov. Výrok Jaroslava Bašty tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Poslanec Kolář popisuje, jak se podle něj prezident Zeman postaví k napjaté situaci mezi Ruskem a Ukrajinou, respektive jak zareaguje na rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými sankcemi. Kolář uvádí, že si nemyslí, že by prezident postup vlády podporoval a zdůvodňuje to právě dlouhodobým postojem Miloše Zemana k rusko-ukrajinskému konfliktu, respektive snaze o jeho urovnání.

Miloš Zeman se v průběhu posledních několika let k situaci na Ukrajině opakovaně vyjadřoval. Současnou eskalaci vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem či snahy o jejich urovnání nicméně v poslední době prezident příliš nekomentuje. V rozhovoru CNN Prima News, který proběhl až po námi ověřované debatě, dodal, že nesdílí obavy z případné ruské agrese vůči Ukrajině a že se nyní jedná pouze o válku slov. Na tato slova zareagoval také ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, podle kterého se Miloš Zeman neúspěšně snaží „poškodit ukrajinsko-české vztahy“.

V rozhovoru pro CNN Prima News Zeman také reagoval na otázku, jak se staví k rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými protiruskými sankcemi. Zeman uvedl (video, čas 39:46), že dodávka několika tisíc dělostřeleckých granátů je v celkovém objemu "zanedbatelné procento" a k případným sankcím se nijak nevyjádřil.

V roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, se prezident Zeman k tématu ukrajinsko-ruského sporu vyjadřoval častěji. V březnu například uvedl: „Rusko chladnokrevně využilo slabosti Ukrajiny, slabosti ukrajinské vlády (…). A našim úkolem je posílit Ukrajinu. Proto vítám brzký podpis asociační dohody Ukrajiny s EU, protože toto je jediný způsob, jak Ukrajina může být rovnoprávným partnerem Ruska.“ Zároveň však zmínil, že Krym je specifickou oblastí, která nebyla do roku 1954 součástí Ukrajiny. 

Později téhož roku, přesněji na podzim 2014, pak také řekl: „Pokud jde o Ukrajinu, zastávám neměnný názor, že by mělo dojít k její neutralitě a k její takzvané finlandizaci.“ Termín finlandizace přitom obecně označuje vliv velmoci na zahraniční politiku sousedního malého státu, jak tomu bylo v případě Finska a Sovětského svazu po roce 1948.

Uveďme, že urovnat situaci na východě Ukrajiny měly minské dohody z roku 2014 a 2015 (.pdf, str. 2–4). Vést měly především k ukončení bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Prezident Zeman tehdy uvedl, že uzavření druhé minské dohody vítá. 

Později však několikrát zopakoval, že by chtěl zrušit protiruské sankce. Ty přitom zavedla EU ve snaze přinutit Rusko, aby přestalo vyzbrojovat proruské separatisty na východě Ukrajiny a posílat do této oblasti ruské ozbrojence a vojáky. Právě tyto sankce jsou přitom navázány na plnění minských dohod ze strany Ruska. Prezident svůj nesouhlasný postoj k sankcím vyjádřil také například v květnu 2015 při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem či v srpnu 2016 při zahájení mezinárodního agrosalonu Země živitelka.

Některé výroky prezidenta Zemana o ukrajinsko-ruské krizi jsou v mezinárodním kontextu často velmi kontroverzní. Jako nejviditelnější příklad můžeme zmínit jeho projev na schůzi Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v říjnu 2017. Tehdy označil anexi Krymu za fait accompli, tedy za hotovou věc. Navíc také prezident navrhl, že by Rusko mohlo Ukrajině za Krym vyplatit kompenzace, ať už peněžní, nebo například v dodávkách ropy či plynu. To však odmítly obě strany: jak Rusko, tak Ukrajina.

Vyjádření, že Krym patří Rusku, následně Miloš Zeman zopakoval i na dalším setkání s ruským prezidentem v listopadu 2017. Zde opět potvrdil svůj postoj, že by se protiruské sankce měly zrušit. Princip těchto sankcí pak odsoudil Miloš Zeman například i v roce 2018, kdy se nicméně vyjadřoval spíše k fungování sankcí obecně. „Sankce jsou vždy zbytečné. Ničemu nepomáhají, naopak poškozují obě strany, ne jen jednu. Z ekonomického i z politického hlediska."

Prezident Zeman se tedy opakovaně vyjadřoval negativně k protiruským sankcím, které měly vytvářet tlak na Rusko, aby přestalo podporovat proruské separatisty na východě Ukrajiny. Zeman však zároveň podporoval diplomatické řešení včetně plnění minských dohod. Jeho postoj k urovnání konfliktu tedy není tak jednoznačný, jak naznačuje Ondřej Kolář. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že Ondřej Kolář tímto výrokem reaguje na Miloše Zemana, který uvedl, že se chce o zahraniční politice bavit jen s premiérem Petrem Fialou. Nehodlá ji řešit s ministrem zahraničí Janem Lipavským, předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a ani předsedkyní Sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou, které v rozhovoru pro Frekvenci 1 kritizoval.

Koncepci a koordinaci zahraniční politiky má na starost Ministerstvo zahraničních věcí, jehož působnost upravuje § 6 kompetenčního zákona: „Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim.“ V zákoně č. 2/1969 Sb. je také uvedeno, že vláda „řídí, kontroluje a sjednocuje“ činnost ministerstev. Vláda tedy prostřednictvím Ministerstva zahraničí vykonává a řídí zahraniční politiku státu.

Co se týče pravomocí Parlamentu ČR v oblasti zahraniční politiky, je dle čl. 49 ústavy k ratifikaci mezinárodních smluv potřeba souhlas obou komor. 

V čl. 63 ústavy jsou ukotveny pravomoci prezidenta, který může v oblasti zahraniční politiky sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy. Tuto pravomoc však může přenést na vládu nebo na její jednotlivé členy, což je již učiněno rozhodnutím č. 144/1993 Sb. Prezident také přijímá, pověřuje nebo odvolává vedoucí zastupitelských misí. Tyto pravomoci nicméně vyžadují ke své platnosti kontrasignaci, tedy spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť vláda je vrcholným orgánem, který zodpovídá za zahraniční politiku.

Ondřej Kolář popisuje nedávnou situaci, kdy jako starosta Prahy 6 usiloval o doplnění vysvětlující tabulky k pomníku maršála Koněva a později o odstranění sochy z náměstí v Bubenči. Poukazuje na to, že jeho motivací údajně nebylo ovlivňovat zahraniční politiku České republiky, ale pouze nakládal s obecním majetkem. Zmiňuje, že se snažil jednat s ruskou ambasádou, která ale jeho snahu o kompromis blokovala. V ověřovaném rozhovoru dále Kolář uvádí (video, čas 28:12), že na Praze 6 věděli, že „ten mezinárodní přesah to bude mít“, ale nemyslí si, že by jeho kroky nějakým způsobem určovaly směr české zahraniční politiky.

Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a § 13 (.pdf, str. 12) Statutu hl. města Prahy nemohou městské části jako takové vlastnit ani nabýt majetek, a to z důvodu (.pdf, str. 3) zajištění majetkové a územní celistvosti hlavního města Prahy. Právní analýza (.pdf, str. 2–3), vytvořená kanceláří Achour a Hájek v rámci jednání o budově Centrum Palmovka, ukazuje, že praxe vypadá tak, že majetek vlastní město, které ho převede do správy městské části s tím, že daná městská část má veškerá práva a povinnosti vlastníka při nakládání s daným majetkem. 

Socha maršála Koněva je i podle ČTK majetkem hlavního města Prahy a městská část ji má pouze ve správě. Praha 6 tedy vlastníkem sochy není a ani být nemůže, přestože s ní jako se svým majetkem může nakládat.

Doplňme, že socha před tím, než byla odstraněna, stála na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubeneč na parcele č. 2114/5. Podle informací z katastru nemovitostí se jedná o pozemek vlastněný hlavním městem Prahou, se správou pozemku svěřenou městské části Praha 6 (viz výpis z iKatastru).

Socha maršála Koněva je momentálně umístěna (.doc, str. 3) v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích a v budoucnu by měla být přemístěna do Muzea paměti XX. století (str. 1).

Ondřej Kolář tedy v kontextu diskuze poukazuje na to, že jeho jednání nebylo vedeno zahraničněpolitickými úmysly, činil pouze to, co je mu – respektive městské části – svěřeno: nakládal s majetkem. V tomto smyslu má pravdu, dopouští se ale jedné nepřesnosti. Městská část sochu maršála Koněva nevlastní, nevlastnila a ani vlastnit nemohla. Praha 6 ji má pouze ve správě, socha je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Výrok Ondřeje Koláře proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace, které by výrok jasně potvrzovaly, kontaktovali jsme s dotazem ruské velvyslanectví, tiskového mluvčího Prahy 6 i Ondřeje Koláře. Dodejme, že právě Ondřej Kolář je od roku 2014 starostou Prahy 6, kde se pomník maršála Koněva nacházel. Z velvyslanectví jsme dosud žádnou odpověď nedostali; další dva dotázaní nám odpověděli.

Kateřina Pokorná, Kolářova asistentka, nám zaslala dokumentaci, kterou popsala jako „veškerou písemnou korespondenci, kterou jsme vedli s ruským velvyslanectvím, včetně odpovědí, které nám od ruské ambasády přišly“. Zmíněné dopisy pochází z období od roku 2015 do roku 2018. Mapují vývoj jednání mezi oběma stranami, zejména ohledně vysvětlujících tabulek, které nechala Praha 6 na pomník doplnit v srpnu 2018. Ruská ambasáda například ve svém dopise označila nabízené varianty doplnění vysvětlující tabulky či přemístění pomníku za „nepřijatelné“. Velvyslanectví Kolářovi v roce 2015 zaslalo také sdělení prvního náměstka gubernátora Volgogradské oblasti, který jménem znepokojených obyvatel Volgogradské oblasti požádal o zachování pomníku v „původním stavu jako symbolu paměti o hrdinských stránkách minulosti, o přátelství bratrských národů.“

Další dopis, zaslaný velvyslanci Ruské federace Alexandru Zmejevskému, zveřejnil Ondřej Kolář na svém Facebooku. Jedná se konkrétně o dopis ze srpna 2019, který reaguje na poškození pomníku vandaly a vyzývá k jednání ohledně umístění sochy na pozemku velvyslanectví Ruské federace.

Pokorná zmínila i osobní jednání s radou-vyslancem Feodosijem Vladyševským, ze kterého podle ní není zápis. Stanovisko rady-velvyslance údajně „pouze opakovalo to, co nám ruská strana sdělovala písemně“.

Podle mluvčího Prahy 6 Jiřího Hannicha „Praha 6 opakovaně sochu maršála Koněva nabízela ruskému velvyslanectví v ČR“. Ondřej Kolář se podobně vyjádřil i pro Hospodářské noviny v dubnu 2020. Server Aktuálně.cz tehdy například informoval, že ruské velvyslanectví nabídky Prahy 6 na přemístění sochy striktně odmítalo a že Vladyševskij v dopisu z listopadu 2017 takovou snahu označil za „zcela nepřijatelnou“.

Starosta Prahy 6 Kolář v médiích několikrát hovořil o komunikaci s ruskou ambasádou. Mluvil o ní například v rozhovoru pro DVTV (video, čas 8:08) nebo v rozhovoru pro Respekt ze srpna 2019.

Ondřej Kolář jako starosta Prahy 6 tedy skutečně vedl korespondenci s ruským velvyslanectvím o možném doplnění pomníku o vysvětlující tabulku, případně jeho přesunutí. Ruská strana tuto snahu opakovaně odmítala.