Přehled ověřených výroků

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru je patrné, že Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, hovoří (video, čas 38:31–39:07) o dotacích zemědělských. Jejich správu má v gesci Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), většinu jehož rozpočtu tvoří právě dotace.

Zdroje: MF (.pdf, str. 28), SZIF.

Z tabulky výše vidíme, že aktuální výše hrubého domácího produktu je v běžných cenách vyšší než hodnota uvedená Pavlem Sehnalem. Rozpočet Státního zemědělského intervenční fondu, jenž zemědělcům rozděluje dotace, se však v posledních letech v rámci 10% odchylky okolo 40 miliard korun skutečně pohybuje.

Pavel Sehnal však upozorňoval (video, čas 38:31–39:07) na to, že zemědělské dotace představují oproti výši hrubého domácího produktu zanedbatelnou částku. Konkrétně řekl, že „je to méně než 1 %“. Podíl jeho zmíněných údajů je konkrétně 0,8 %. Na grafu níže vidíme, že ku příkladu v roce 2020 podíl dosáhl 0,76 %, v předchozích letech je podíl nižší. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou za nesprávný údaj o výši HDP.

Ke státním podnikům či společnostem, do kterých stát pouze investuje, přistupují země různě. Klíčovými bývají většinou společnosti z odvětví dopravy, průmyslu a energetiky. U těchto také poslanec Dolejš uvádí (video, cca 43:20), že by se měly vrátit zpět do rukou státu. 

Česká republika například do mnoha společností jen investuje nebo je jejich akcionářem. Mezi podniky (.xlsx), které stát skutečně vlastní, spadají například státní podniky Lesy České republiky, Státní tiskárna cenin a Česká pošta, Letiště Praha, ČEPRO a stovky dalších společností. Vlastní kategorii pak tvoří veřejné finanční společnosti, například Pojišťovna VZP, a.s. Stát však může mít ve společnosti jen tzv. majetkovou účast, kdy drží jen část jejích akcií. Jako příklady můžeme uvést akciové společnosti ČEZ nebo Vítkovice a.s.

Průmysl, energetika a doprava jsou páteří také francouzského státního sektoru. Jako příklady můžeme zmínit hned několik velkých letišť a přístavů, společnost Renault, Airbus nebo společnost vyrábějící a distribuující elektřinu EDF (Electricité de France). 

Množství podniků, ve kterých mají státy podíly či je přímo vlastní, však není v tomto případě dostatečně průkazné. U akciových společností, ve kterých má stát jen určitý podíl, může navíc vzniknout pochybnost o tom, jestli spadají spíše do soukromé, či veřejné sféry. Pro lepší zhodnocení síly státního sektoru ale můžeme použít podíl vládních financí na celkové hodnotě HDP. Jinými slovy můžeme říct, že s čím více penězi stát nakládá a čím větší objem peněz přerozděluje, tím je silnější. Následující graf nám ukazuje, že francouzský státní sektor je skutečně silnější. Výdaje francouzské vlády v roce 2019 představovaly 55,3 % HDP, zatímco v České republice se jedná o 41 %. Ze zemí OECD je francouzský stát relativně „největší“, nejmenší podíl vládních výdajů na HDP má pak Irsko (24,5 %).

Landesbanky, tedy zemské banky, jsou (.pdf, str. 27–28) v Německu banky veřejného sektoru, v nichž většinový podíl vlastní německé spolkové země. Určitý podíl v nich obvykle vlastní také německé spořitelny, které spadají pod obce a okresy (.pdf, str. 12).

Zemské banky vznikly v Německu jako banky veřejného sektoru po roce 1908 (.pdf, str. 27). Jejich úkolem je sloužit jako regionální ústřední bankovní orgán, podporovat spořitelny ve svém regionu a sloužit jim jako clearingové centrum, tedy centrum pro zpracování a nepeněžní vypořádání finančních transakcí. Uveďme, že oblast podnikání zemských bank se po 1. světové válce rozšířila také na poskytování úvěrů a obchod s cennými papíry (.pdf, str. 27).

Dle zákona o bankách německých zemí z roku 1948 také landesbanky zajišťují finanční služby „pro orgány státní správy, orgány spolkových zemí, měst a obcí, investory, firmy, a to na meziregionální i na mezinárodní úrovni, např. zastoupením na zahraničních burzách“ (.pdf, str. 27). Zemské banky pak konkurují i soukromým bankám v Německu. Doplňme, že v současnosti existuje v Německu celkem pět zemských bank.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice se z většiny nachází ve vlastnictví měst a obcí. Velká část z nich nicméně vodohospodářský majetek pronajímá nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Uveďme, že jedním z programových bodů KSČM, jejímž členem je také Jiří Dolejš, je mimo jiné „vrácení správy vodních zdrojů do rukou krajů a obcí“. Navrácení vodohospodářských společností zpět pod správu státu je součástí volebního programu KSČM dlouhodobě (.pdf, str. 9), podobně jako ochrana zdrojů pitné vody a vodních zdrojů (str. 19).

Komunisté například v červnu 2019 předložili návrh (.pdf) na úpravu právního rámce týkajícího se ústavní ochrany vody. K dokončení jeho projednávání ve Sněmovně nicméně do dnešního dne nedošlo. 

Na podzim 2019 poté poslanec KSČM Pavel Kováčik předložil při projednávání státního rozpočtu na rok 2020 pozměňovací návrh (.pdf), na základě kterého bylo v rozpočtu Ministerstva zemědělství vyčleněno 300 milionů Kč „na nákup vlastnických práv ke kanalizacím a vodovodům“ (str. 2). Dle slov Pavla Kováčika měl návrh „vytvořit prostor pro obce, aby mohly dostat dotace pro výkup akcií vodárenských společností“. Tento návrh byl hlasy ANO, ČSSD a KSČM přijat.

Ministerstvo zemědělství následně vytvořilo program „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, jehož prostřednictvím mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Návrh poslance Kováčika tedy podpořili vládní poslanci a následně skutečně vedl k tomu, že Ministerstvo zemědělství připravilo program na podporu odkupu vodohospodářské infrastruktury do rukou měst a obcí. Lze tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že komunisté vládu „přesvědčili, aby začala vykupovat vodohospodářské systémy“. 

V následujících odstavcích se podíváme na průměrné mzdy v členských zemích EU, zejména pak na jejich rozdíly oproti průměrné mzdě v Česku. To, zda jsou mzdy v ČR „otrocké“, je subjektivní hodnocení, a jako takové jej tedy ověřovat nebudeme. Zaměříme se jen na to, zda Vladimíra Vítová správně uvádí násobky českých výdělků.

Na grafu vidíme roční průměrné mzdy ve státech, které jsou členy Evropské unie a současně i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Databáze OECD byla použita, jelikož Eurostat podobnými daty pro rok 2020 podle našeho pátrání nedisponuje. Měny států, které nepoužívají euro, byly na eura přepočítány dle kurzu k 22. září. Do kompletní unie zbývá pouze Bulharsko, Rumunsko (.pdf), Chorvatsko, Kypr (.xls) a Malta. Ani tyto státy čtyřikrát či vícekrát vyšší průměrnou mzdu nemají.

Nejvyšší průměrnou mzdu mělo z EU v roce 2020 Lucembursko, na čtyřnásobek českého průměru však těsně nedosáhlo. Vladimíra Vítová, kandidátka Aliance národních sil, dokonce mluvila o pětinásobku až desetinásobku. Na to už nepomůže ani naše 10% odchylka možné tolerance. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výdělkové úrovně v České republice sleduje Informační systém o průměrném výdělku (ISPV). Průběh a vývoj jeho šetření řídí komise složená ze zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí, Českého statistického úřadu, Ministerstva financí, České národní banky, CERGE EI, VŠE v Praze, Českomoravské konfederace odborových svazů a Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Poslední výsledky statistického šetření ISPV ukázaly, že k prvnímu čtvrtletí roku 2021 činil průměrný hrubý měsíční plat ve státním sektoru 39 782 Kč. Vzrostl tak meziročně o 5,2 %. Průměrná hrubá měsíční mzda v soukromém sektoru také vzrostla, konkrétně o 4,8 % na 38 625 Kč.

Výše průměrné mzdy v soukromém sektoru uvedená Pavlem Sehnalem, předsedou Aliance pro budoucnost, se oproti skutečné mzdě 38 625 korun liší o více než 10 %. Porušuje tím naši 10% toleranční odchylku, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme však, že rozdíl mezi platy ve veřejném sektoru a mzdami v soukromých firmách se v posledních letech prohlubuje. Na grafu níže lze pozorovat, že od roku 2011 platy státních zaměstnanců rostou rychleji.

V rámci systému Infoabsolvent, který se zaměřuje na uplatňování absolventů jednotlivých oborů, vidíme, že v roce 2021 registrují v oboru Řezník-uzenář 83 absolventů, tedy o 33 více, než uvádí Pavel Sehnal. V případě oboru pokrývač uvádí k dubnu 2021 9 absolventů, tedy o 51 méně. U obou těchto studijních oborů se jednalo střední odborné vzdělání s výučním listem.

Co se týče absolventů právnických fakult, Ministerstvo školství a tělovýchovy jich eviduje (.xlsx) za rok 2020 celkem 1 482. O rok dříve to bylo 1 585 absolventů. Ani v tomto ukazateli tedy Pavel Sehnal neuvádí správné hodnoty.

Středoškolský obor Informační studia, do kterého patří knihovnictví společně s informatikou a publicistikou, pak k letošnímu dubnu vyprodukoval 139 absolventů. Knihovnictví však lze studovat také na vysokých školách, nejčastěji jako obor Informační studia a knihovnictví. Počty absolventů vysokých škol v těchto oborech se nám však ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat.

Podle dat Českého statistického úřadu bylo v České republice k 31. prosinci 2020 zaměstnáno 741 967 cizinců, z toho 183 623 Ukrajinců. Ukrajinci tvoří po Slovácích druhou nejpočetnější skupinu zahraničních pracovníků v ČR.

Dodejme, že tyto údaje se týkají pouze legálně pracujících cizinců. Ovšem podle roční souhrnné zprávy (.pdf, str. 32) Státního úřadu inspekce práce jsou počty zjištěných nelegálně pracujících cizinců v jednotkách tisíc ročně. Konkrétně úřad zjistil, že v roce 2020 pracovalo v Česku 2 413 nelegálně zaměstnaných cizinců ze zemí mimo Evropskou unii (str. 34), z nichž většina (1 999) byli Ukrajinci.

Francouzský zákoník práce stanovuje běžnou týdenní pracovní dobu na 35 hodin.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. Průměrný zaměstnanec v Evropské unii při práci na plný úvazek v roce 2020 pracoval 39,7 hodiny týdně, ve Francii pak 39,1 a v České republice 40,5 hodiny.

Rozdíl mezi zákonnou týdenní pracovní dobou a reálným počtem odpracovaných hodin způsobuje zejména započtení přesčasů, se kterými Eurostat ve svém průzkumu pracuje.

Ministerstvo orby (předchůdce rakouského Ministerstva zemědělství) bylo zřízeno v době Rakouska-Uherska, a sice v roce 1868, a fungovalo pod tímto názvem až do roku 1918, kdy zanikla monarchie. Ministerstvo mělo kromě zemědělství na starost také lesnictví, chov koní, veterinární záležitosti, agrární provozy či hornictví. Po svém vzniku nejprve ministerstvo sídlilo „ve druhém a třetím patře“ budovy kláštera svaté Barbory ve Vídni.

Jak je uvedeno v anotaci knihy zvané „Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–1918“: „Zemědělství tehdy v českých zemích zaměstnávalo největší část obyvatel.“ Z údajů ze sčítání lidu roku 1890 vyplývá, že v té době v zemědělství, lesnictví a rybářství pracovaly v českých zemích celkově zhruba 2,3 milionu lidí (včetně např. dělníků a nádeníků). Samostatných zemědělců, o nichž ve výroku mluví Pavel Sehnal, však v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dle záznamů ze sčítání lidu mezi lety 1869 až 1910 bylo řádově půl milionu, nikoliv „3 miliony“.

Dle dostupných informací zaměstnávalo v roce 1891 tehdejší Rakousko celkem 35 903 státních úředníků, na jejichž platy v tomto roce vynaložilo zhruba 83,5 milionu korun. Průměrný roční úřednický plat tedy činil cca 2 324 korun. Ministerstvo orby v roce 1891 přitom za platy úředníků zaplatilo částku cca 2,2 milionu korun. Pokud bychom toto číslo vydělili průměrným platem, dostali bychom přibližný počet 926 úředníků pracujících pro Ministerstvo orby. Jde samozřejmě o velmi hrubý odhad, ovšem je nepochybné, že s takovými výdaji mělo ministerstvo počty zaměstnanců ve stovkách, nikoli v desítkách. I pokud bychom vzali do úvahy skutečnost, že Ministerstvo orby mělo na starost území celého Rakouska, nikoliv jen České země, zásadně by se počet nesnížil. Čechy, Morava a Slezsko totiž představovaly v roce 1890 přibližně 26,5 % rozlohy Rakouska.

Na závěr uveďme, že se Pavel Sehnal tímto výrokem snaží poukázat na skutečnost, že byl v minulosti poměr počtu zaměstnanců Ministerstva orby k počtu českých zemědělců nižší než dnes. Uvádí však nepřesná čísla, a jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.