Přehled ověřených výroků

Obchodní cesta na Tchaj-wan, kterou plánoval minulý předseda Senátu PČR Jaroslav Kubera, byla kritizována ze strany prezidenta Zemana i premiéra Babiše. Oba sdíleli názor, že plánovaná cesta by nebyla v národním zájmu a mohla by ohrozit podnikání českých firem v Číně. Ministr zahraničních věcí Petříček uvedl, že v zájmu České republiky je vztahy s Čínou rozvíjet a že doufá, že Kuberova cesta by je nijak neohrozila. „Čína považuje Tchaj-wan za jednu ze svých provincií a hrozí mu vojenským zásahem v případě vyhlášení nezávislosti. Tchaj-wan přesto funguje od roku 1949 de facto nezávisle, má vlastní vládu a demokratické zřízení, zatímco v Číně pokračuje režim jedné strany,“ poznamenává k tématu například ČTK.

20. ledna však Jaroslav Kubera zemřel a nově zvoleným předsedou horní komory Parlamentu byl 19. února zvolen Miloš Vystrčil, předseda senátorů ODS a místopředseda strany. 12. března pak Vystrčil oznámil, že z důvodu šíření koronaviru se cesta na Tchaj-wan ruší. Uvedl ale také, že je možné, že po skončení zavedených opatření bude o cestě znovu uvažovat.

Cestu na Tchaj-wan Kuberovi nedoporučoval kromě prezidenta a premiéra i předseda Poslanecké sněmovny PČR Radek Vondráček. Už v lednu čínská ambasáda dopisem určeným Pražskému hradu varovala před možnými následky Kuberovy cesty, které by mohly pocítit české firmy, které v Číně podnikají, ale i samotný Kubera. Dopis se pak dostal i k Jaroslavu Kuberovi. Podle vedoucího kanceláře předsedy Senátu Petra Kostky šlo „o pokus zastrašit a vyhrožovat, aby se ta cesta neuskutečnila“. Dopis u svého manžela objevila Věra Kuberová až po jeho smrti. Předala ho Senátu a Miloš Vystrčil Hradu adresoval už několik dopisů s žádostí o vysvětlení. Odpovědi od Miloše Zemana se však nedočkal a vyjádření hradního kancléře Vratislava Mynáře nepovažuje Vystrčil za dostatečné. Podle rodiny Jaroslav Kubera obdržel výhrůžný dopis 14. ledna na novoročním obědě s prezidentem Zemanem a dalšímu nátlaku čelil i 17. ledna na oslavě Nového čínského roku přímo na čínské ambasádě. Jaroslav Kubera zemřel pravděpodobně na infarkt a podle slov jeho dcery Venduly Vinšové ho jeho počínání a to, že neustoupil, „stálo v podstatě život“.

Okolnosti vzniku dopisu, který byl nejdříve doručen Hradu a poté i Kuberovi, zůstávají doposud neobjasněné. Miloš Vystrčil i nadále nepopírá, že se cesta v budoucnu opravdu uskuteční. Dle informací Deníku N měl tento dopis objednat přímo hradní kancléř Mynář.

Čína pak kritizovala např. i přijetí pomoci s původem z Tchaj-wanu.

Rusko Česku vyhrožuje kvůli tomu, že 3. dubna byla z náměstí Interbrigády v Bubenči odstraněna socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Koněv se sice podílel na osvobozování Prahy na konci druhé světové války, avšak v roce 1956 krvavě potlačil maďarské povstání proti stalinistické diktatuře a okupaci. Proti odstranění se vyjádřil prezident Miloš Zeman i Komunistická strana Čech a Moravy. Rusko dokonce pohrozilo odvetnými kroky a ruský ministr obrany Sergej Šojgu podal návrh na trestní stíhání politiků, kteří sochu nechali odstranit. Českému ministru obrany Lubomíru Metnarovi poslal dopis, ve kterém žádá, aby byla socha Rusku vrácena. Socha ale patří Praze 6, Ministerstvo obrany by tak o tom nemohlo rozhodnout.

Týdeník Respekt přišel 21. dubna s informací, že do České republiky přicestoval muž, který by mohl ohrožovat starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře a pražského primátora Zdeňka Hřiba. Na možné bezpečnostní riziko byl upozorněn i starosta městské části Praha-Řeporyje Pavel Novotný. Ten byl ze strany Ruska kritizován kvůli památníku vlasovcům, který v současné době už stojí na řeporyjském náměstí.

Ondřej Kolář se spolu s dalšími zastupiteli Prahy 6 podílel na odstranění sochy Koněva. Kvůli výhrůžkám se nyní skrývá na neznámém místě a je pod policejní ochranou. Policie hlídá i Zdeňka Hřiba a Pavla Novotného. Výhrůžky na adresu těchto tří politiků mířily i ze strany proruských aktivistů.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil označil situaci s Čínou i situaci s Ruskem jako snahu o narušení jednoty v zahraniční politice České republiky: „Když někdo narušuje jednotu České republiky z hlediska zahraniční politiky, což se může dít polemikou kvůli cestě na Tchaj-wan nebo odstraněním sochy maršála Koněva, naše obranyschopnost orientovaná členstvím v NATO dostává trhliny. A to může být přesně záměr těchto velmocí (Čína, Rusko), které by byly rády, kdybychom nebyli pevně ukotveni v NATO, protože bychom pro ně byli jednodušším soustem.“

Sovětský generál a od roku 1944 také maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za svého života desítek vyznamenání. Pokud jde o ta nejvyšší a nejpodstatnější, byl dvakrát jmenován Hrdinou sovětského svazu. V ČSR byl držitelem nejvyššího vyznamenání Řádu bílého lva z roku 1945 (.pdf, str. 93). 

Americké nejvyšší vojenské (.pdf, str. 3) vyznamenání pro příslušníky cizích vojsk Legii za zásluhy (Legion of Merit) získal z rukou generála Omara Bradleyho nedlouho poté, co se spojenecká vojska potkala na Labi v dubnu 1945 (.pdf, str. 5).

Posmrtně mu byl v roce 1997 udělen i jeden z vysokých britských řádů – Řád lázně (Order of the Bath). Ten získal již v roce 1945, ale vzhledem k změnám politické situace a nastupující studené válce si tento řád osobně nemohl převzít.

O udělení nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie (Légion d’honneur) jsme bohužel v písemné podobě nic bližšího nezjistili, ale z fotografií je patrné, že byl jeho držitelem.

Zmíněného francouzského vyznamenání si lze na obrázku všimnout ve druhém sloupci zprava na druhém místě odspodu. Podobně je na obrázku patrné i americké vyznamenání (první sloupec zleva).

Pokud jde o belgické vyznamenání, z období války se může jednat o tzv. Válečný kříž (Croix de Guerre) jako nejvyšší vojenské vyznamenání nebo o jeden ze tří belgických Řádů (Řád Leopolda, Koruny a Leopolda II.). Bohužel pro ani jeden z nich jsme nenašli informaci, že by byl kdy udělen maršálu Koněvovi.

I přesto musíme uznat, že je pravdou, že všechny ostatní ve výroku jmenované země udělily maršálu Ivanu Koněvovi minimálně jedno z nejvyšších vyznamenání.

Smlouvu mezi ČR a Senegalem o zamezení dvojího zdanění dnes odsouhlasil @SenatCZ. Jsme tak o krok blíže k úspěšnému završení její ratifikace. Senegal je jeden z našich největších obchodních partnerů v subsaharské Africe. Věřím, že smlouva přinese prohloubení spolupráce.

— Alena Schillerová (@alenaschillerov) April 29, 2020

Senát schválil vládní návrh předložený Alenou Schillerovou usnesením č. 382 na 21. zasedání Senátu ve 12. funkčním období, dne 29. dubna 2020, tedy v den vydání tweetu ministryně Schillerové. Pro toto usnesení hlasovalo v 29. hlasování na této schůzi 54 z přítomných 58 senátorů, zbytek se zdržel.

Samotná smlouva připojená ke sněmovnímu tisku nese název „Smlouva mezi vládou České republiky a vládou Senegalské republiky o zamezení dvojímu zdanění v oboru daní z příjmu a o zabránění daňovému úniku a vyhýbání se daňové povinnosti“.

Pro porovnání důležitosti Senegalu jako obchodního partnera minimálně číselně pomůže tabulka (.xlsx) Ministerstva průmyslu a obchodu ČR o statistikách obchodu s různými státy za rok 2019. Dle OSN jsou za státy subsaharské Afriky považovány v zásadě všechny africké státy, kromě těch nejsevernějších. Tyto státy se podílejí na celkovém obchodním obratu ČR s ostatními státy, který činí 8 625,2 mld. Kč, pouhými 49,8 mld. Kč, tedy přibližně 0,6 %. 

Senegal se podílí na celkovém obratu ČR se státy subsaharské Afriky přibližně 0,8 %, tedy je až 11. největším obchodním partnerem ČR v subsaharské Africe, měřeno celkovým obchodním obratem, viz graf níže. O tuto příčku navíc soupeří například s Angolou nebo Ugandou. Na většině obratu ČR se zeměmi subsaharské Afriky se podílí Jižní Afrika a po ní Nigérie.

Považujeme-li za měřítko důležitější čistě vývoz z ČR do jiných států, který živí některé tuzemské firmy, pak z celkového vývozu 4 563,3 mld. Kč za rok 2019 je vývoz do států subsaharské Afriky 25,1 mld. Kč. Tedy přibližně opět 0,6 %. Z těchto 25,1 mld. Kč činí 384,2 mil. Kč, tedy přibližně 1,5 %, vývoz do Senegalu, který je díky tomu 7. nejdůležitějším státem regionu pro vývoz z ČR.

Kvůli tomuto považujeme výrok o tom, že je Senegal jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů ČR v subsaharské Africe za zavádějící. Senegal je sice při porovnání obchodu se subsaharskými státy na 7., resp. 11. místě, avšak reálná hodnota obchodu s tímto státem je v zásadě zanedbatelná, a to jak v absolutním srovnání, tak ve srovnání s jinými státy tohoto regionu – Jižní Afrikou či Nigérií.

Zdravotní výbor sněmovny dnes schválil moje doporučení MZ a MŠMT stran vyjasnění situace zahraničních studentů. Je třeba dořešit mmj. přijímání ke studiu v ČR. Slováci tvoří nemalou část našich mediků. Pokud je letos nepřijmeme, za šest let bude o to méně lékařů v praxi.

— Vlastimil Válek (@vlvalek) April 29, 2020

Zdravotní výbor 29. dubna 2020 zasedal a hlasoval souhrnně o třech návrzích (.mp3, 2:31:30) Vlastimila Válka:

1. „Výbor pro zdravotnictví žádá obě dvě ministerstva o stanovení jasných pravidel, za jakých mohou nemocnice přijímat studenty na praxi, resp. praktickou výuku, a současně žádá, aby tuto informaci dostaly písemně příslušné fakulty a přímo řízená zdravotnická zařízení.“
    
2. „Výbor žádá obě ministerstva o jasnou informaci, kdo zajistí a zafinancuje ochranné pomůcky pro všechny studenty, kteří by měli 4. května nastoupit běžnou výuku na vysokých školách.“
    
3. „Výbor pro zdravotnictví žádá Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo školství o přesné vyjasnění situace týkající se přijímacího řízení pro uchazeče o studium na vysokých školách, a to zejména podmínky pro studenty ze Slovenska a studenty samoplátce.“

Hlasování proběhlo, ale v dostupném audiozáznamu (.mp3) nebyl oznámen jeho výsledek.

Bohužel se nám nepodařilo dohledat specifickou statistiku ohledně počtů studentů medicíny se slovenským občanstvím.

Podle serveru Lidovky v roce 2017 z 13 000 studentů všeobecné medicíny 2 150 bylo původem ze Slovenska, jde tedy o výraznou část.

Na druhé straně ČSÚ v roce 2018 evidoval na všech vysokých školách v ČR celkem 21 292 slovenských studentů, což představuje přibližně polovinu ze 43 713 zahraničních studentů v ČR. Na lékařských fakultách veřejných vysokých škol pak ve stejné době studovalo kolem 8 069 zahraničních studentů z celkového počtu 26 011 studentů. Podíl slovenských mediků ČSÚ bohužel neuvádí.

Výrok ministra vnitra Jana Hamáčka reaguje na prohlášení (video, čas 00:47) předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové učiněného během rozhovoru ve Studiu ČT24.

V něm na otázku, zdali TOP 09 podpoří hlasování o prodloužení nouzového stavu do 25. května 2020, uvedla: „(…) my ty argumenty, které jsou vznášeny (…) považujeme za řešitelné i mimo nouzový stav, (…) další argumentace týkající se těch různých omezení, tak ta lze dělat i bez nouzového stavu podle krizového zákona i podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“

Nouzový stav, jeden ze čtyř krizových stavů, se vyhlašuje na základě § 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Samotná opatření, která zasahují do základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, jsou následně vyhlašována podle § 5 krizového zákona (240/2000 Sb.). Jsou jimi například práva na svobodu pohybu a pobytu nebo právo provozovat podnikatelskou činnost.

Krizový zákon během nouzového stavu vládě umožňuje (§ 6) použít i další opatření, například uložení pracovní povinnosti, nařízení vykonávání péče o děti a mládež, pokud tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce (například pracovníci IZS ad.) nebo opatření k přednostnímu zásobování složek IZS a ozbrojených sil.

Prakticky tak není možné přijímat opatření podle krizového zákona bez předchozího vyhlášení nouzového stavu.

Jan Zahradník se v minulosti vyjádřil pro výstavbu přehrad a také pro lepší využití přehrad stávajících. Nelze dohledat, jestli byl Jan Zahradník „vždy“ pro výstavbu přehrad, avšak z dostupných zdrojů jsme našli pouze zmínky podporující toto tvrzení.

„Byl jsem pro to (výstavbu přehrad, pozn. Demagog.cz) vždycky, ať už jako hejtman nebo i jako v politice jinak angažovaný a jsem pro to samozřejmě nadále,“ uvedl Jan Zahradník 3. srpna 2018 v rozhovoru pro ČT24 (čas 16:33).

V roce 2017 Jan Zahradník v rozhovoru pro ČRo Plus pronesl: „Nelikvidovat vody, naopak třeba i zajistit možné potenciální prostory a plochy pro vybudování přehrad, které by akumulovaly vodu. Voda, tam bude veliký, veliký problém.“

„Požadujeme, aby se již s předstihem věnovala zvýšená pozornost odbahnění stávajících vodních nádrží v zájmu zvýšení jejich retenční schopnosti. Podle odborných odhadů jen u jihočeských rybníků činí míra zabahnění od 10 až do 50 procent původního objemu zadržované vody,“ uvádí také například na svém webu Jan Zahradník v příspěvku z roku 2013.

Jako jihočeský hejtman Zahradník musel řešit katastrofické povodně, které v roce 2002 postihly nejenom jih Čech. I tehdy ocenil přehrady jako užitečné. 

Dle dokumentu (.pdf, str. 31) Ministerstva zemědělství o ochraně před následky sucha jsou, vedle zadržování vody v krajině (str. 42), vodní nádrže důležitým nástrojem v boji proti suchu:

„Jedním z adaptačních opatření v boji proti suchu je výstavba víceúčelových vodních nádrží.“ (str. 31)

„S ohledem na očekávané dopady změny klimatu může nová vodní nádrž pro některé deficitní oblasti představovat jediné dostatečně efektivní řešení nedostatku vody.“ (str. 31)

Povodí Vltavy plánuje stavbu vodní nádrže Chlum na Malši s objemem 23 milionů kubíků, datum stavby ale neuvedlo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož se Jan Zahradník v minulosti vyjádřil pozitivně k výstavbě nových přehrad a lepšímu využití přehrad stávajících. Zároveň Ministerstvo zemědělství uvádí přehrady jako efektivní nástroj v boji proti suchu.

Problematiku vojenských pomníků, válečných hrobů a podobných objektů upravila Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. A to konkrétně v článku 21, ve kterém se uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“

Podrobněji pak byly válečné hroby a jejich údržba rozebrány v Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle této dohody jsou ruskými válečnými hroby „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Česko se na základě tohoto dokumentu stará o celkem 4 224 válečných hrobů, památníků či pomníků ruských vojáků, na jejich údržbu jdou miliony korun ročně.

Koněvova socha však nespadá do kategorie válečných hrobů, mezi něž se některé památníky řadí. Ministerstvo obrany, podle své příslušnosti podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, v případě pochybností rozhoduje o tom, co je válečným hrobem. Zařazení sochy Koněva na Praze 6 do evidence válečných hrobů však několikrát odmítlo, protože Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel ve válce.

Podle Ministerstva zahraničních věcí se tak na sochu vztahuje smlouva o přátelských vztazích, která však, na rozdíl od dohody o válečných hrobech, nikterak neomezuje místo, kde má socha stát, ani samotný přesun.

Od začátku se Kreml vyjadřuje k situaci přemístění sochy maršála Koněva negativně. Ruská strana často vystupuje s argumentem, že došlo k porušení smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací (čl. 21) z roku 1993.

„Budeme usilovat o to, aby naši čeští kolegové dodržovali své závazky vyplývající ze smlouvy z roku 1993. Doufáme, že si jsou vědomi rizik spojených s dalším zhoršováním této situace.“ – Tak znělo zatím poslední prohlášení ruského ministra zahraničí, Sergeye Lavrova, 14. dubna. Tuto informaci potvrdila 23. dubna také mluvčí ruského ministerstva zahraničí, Maria Zakharova. Od té doby ovšem žádné jiné prohlášení o aktivním řešení z ruské strany neproběhlo.

Rusko v této věci českou stranu oficiálně kontaktovalo prostřednictvím ministra obrany Sergeje Šojgua, který zaslal dopis českému ministrovi obrany, Lubomíru Metnarovi. V tomto dopise Šojgu požádal o postoupení pomníku ruské straně. Žádost česká strana ovšem odmítla s tím, že socha není majetkem státu, ale městské části.

Informace o kontaktu ruské strany s českým ministerstvem zahraničí se nenachází ani na oficiálním webu českého ministerstva zahraničí, ani ruského ministerstva zahraničí. 

Socha generála Ivana Stěpanoviče Koněva byla z náměstí Interbrigády v Bubenči odstraněna 3. dubna. V plánu bylo sochu uložit do depozitáře a následně ji umístit do plánovaného Muzea paměti 20. století. Její odstranění bylo kritizováno KSČM i prezidentem Zemanem. Proti odstranění sochy se také ostře ohradilo ruské velvyslanectví, které postup městské části Praha 6 považuje za porušení česko-ruské smlouvy o přátelských vztazích z roku 1993.

Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR však odstranění sochy není porušením žádné z česko-ruských smluv. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu i tak navrhl trestní stíhání lidí, kteří jsou za odstranění sochy zodpovědní, a Ruská federace následně trestní stíhání zahájila. Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvedlo, že „striktně odmítá zásahy státních orgánů Ruské federace do vnitřních záležitostí České republiky. Pokud budou orgány Ruské federace pokračovat svými konfrontačními prohlášeními a úkony v tomto duchu, bude to signál, že ztratily zájem o rozvoj vzájemně výhodných vztahů mezi našimi zeměmi. (…) Místní samospráva v České republice je nedílnou součástí ústavního zřízení našeho státu. Stíhání jejich demokraticky zvolených představitelů cizím státem za plnění jejich mandátu je z pohledu ČR nepřípustné. Příslušná ruská legislativa – navíc uplatňována retroaktivně – nebude ve vztahu k ČR nijak vymahatelná“.

Sergej Šojgu dopisem požádal českého ministra obrany Lubomíra Metnara o vrácení sochy. Mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek však uvedl, že socha Ministerstvu obrany ČR nepatří a není tedy možné, aby sochu vrátilo. Socha generála Koněva je ve vlastnictví městské části Praha 6.

Nepodařilo se nám dohledat další informace o tom, zda Tomáš Petříček jedná s Lubomírem Metnarem o vrácení sochy Ruské federaci, respektive o tom, že by se tím nadále mělo zabývat Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září loňského roku stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo).“ Vedení městské části bylo pověřeno vyhlásit soutěž na nový památník, který by měl nahradit současnou sochu maršála Koněva. Rada městské části byla také pověřena, aby našla pro sochu nějaké důstojné uplatnění, nejlépe v některé z paměťových institucí.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o na adrese XXX, a to v termínu od 03.04.2020 do 31.12.2020. Od 01.01.2021 bude socha maršála Koněva včetně desek umístěna v prostorách Muzea za účelem veřejné prezentace.“ (tamtéž, str. 3)