Přehled ověřených výroků

V posledních pěti letech se brutto hodnoty pro podíl výroby energie ve vodních elektrárnách na celkové výrobě elektřiny pohybovaly v rozmezí 1,85 % až 2,56 %. Do brutto hodnot je započítána i spotřeba elektřiny, která je nezbytná pro samotný proces výroby elektřiny. Hodnota energie potřebné pro chod je u vodních elektráren poměrně nízká (oproti např. tepelným elektrárnám), podíl netto hodnot vyrobené vodní energie na netto hodnotě celkové výroby elektřiny je tedy oproti brutto hodnotám vyšší. Podíly netto vyrobené energie ve vodních elektrárnách v posledním pětiletí nabývaly hodnot 1,97 % až 2,72 %.

Zdroje: 2015, 2016, 2017, 2018, 2019. (.pdf, vždy str. 5)

Podle údajů ze čtvrtletní zprávy ERÚ za 3. čtvrtletí byl v roce 2019 (.pdf, str. 5) podíl vodních elektráren na výrobě elektrické energie brutto 2,56 % a netto 2,72 %. Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici data za 4. čtvrtletí, nejedná se zatím o plnohodnotné meziroční srovnání. Necelá 3 %, která uvádí Jaroslav Holík, ale v rámci naší tolerance odpovídají prozatímním hodnotám pro rok 2019, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další CO2 ekvivalentní efekty, a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry, např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle ní provoz elektrárny na zemní plyn vyžaduje v mediánu 370 gCO2eq/kWh přímých emisí a 490 gCO2eq/kWh za životní cyklus.

Ačkoliv spalování biomasy má podobné emise (.pdf, str. 877) jako spalování fosilních paliv, tak ke snížení těchto emisí dochází skrze zpětné absorbování oxidu uhličitého biomasou. U spalování biomasy je důležité započíst emise v mnoha částech (.pdf, str. 877) jejího energetického cyklu. Například jsou to emise spojené s dopravou, sklizní a produkcí pomocí klasických fosilní paliv. Dále také přenos oxidu uhličitého mezi ekosystémem a atmosférou způsobený disturbancí půdy nebo i změny v albedu (odrazivosti) země, které můžou mít vliv na výsledné klimatické působení.

Emise jsou také specifické podle konkrétního místa. Například se ukazuje, že na místech rostoucího lesa mohou být emise větší, když je tento les využit na biopaliva, než ekvivalent této energie vyrobené skrze fosilní paliva, a to v časovém měřítku od několika dekád po staletí (.pdf, str. 879).

Aktuálně se v ČR většina biopaliv získává z řepky olejné a jde o biopaliva takzvané první generace. Druhá generace by pak byla například z dřevní štěpky, sena, atp. Podobně jako u pěstování jídla má hlavní podíl na přímých emisích oxid dusný, přičemž emise mezi různými plodinami se můžou lišit až o 700 % (.pdf, str. 879). Mezivládní panel pro změnu klimatu pak udává, že provoz elektrárny na biomasu má v mediánu emise 230 gCO2eq/kWh (.pdf, str. 1335). Dále je zde také rozlišený způsob získávání elektřiny skrze spalování biomasy s fosilním palivem (takzvaný „cofiring“), tento způsob má emise mnohem vyšší, 740 gCO2eq/kWh (tamtéž), a je to způsobené především 80–95 % podílem uhlí.

Nakonec tu máme ještě bioplyn, který se vyrábí hlavně z kukuřice. Obsahuje především metan a oxid uhličitý. Podle IPCC má kukuřice a hnůj za životní cyklus emise přibližně 350 gCO2eq/kWh (odhadnuto z grafu, .pdf, str. 539). Tato čísla ještě můžeme srovnat se spalováním uhlí, které má emise 820 gCO2eg/kWh (str. 1335).

Výstavba jaderných elektráren může trvat 15 až 25 let. V těch je zahrnuta nejen samotná výstavba elektrárny, ale také hledání investorů a licenční proces. Medián (.pdf, str. 3) doby samotné výstavby jaderné elektrárny v posledních letech je 8,5 roku, průměrná délka je pak 5 až 6 let.

Stavba jaderných elektráren se často prodlužuje v průběhu výstavby. Jako příklad můžeme uvést výstavbu 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Její stavba začala v roce 1981, ale byla pozastavena v roce 1991. Znovu se začalo stavět v roce 1996, kdy se pokračovalo se stavbou 1. a 2. bloku. První blok byl uveden do provozu v roce 1998 a druhý v roce 2000. Dostavba 3. a 4. bloku začala v roce 2008. Po několika prodlouženích je aktuální termín uvedení 3. a 4. bloku do provozu plánován na roky 2020 a 2021.

Problém s prodlužováním výstavby má i francouzská jaderná elektrárna Flamanville. Stavba byla zahájena v roce 2007 a její dokončení se plánovalo na rok 2012. Kvůli problémům se termín uvedení do provozu odložil na rok 2018. Objevily se však problémy s kvalitou svarů, které bude nezbytné opravit. Podle aktuálních informací by do provozu měla být uvedena v roce 2022.

O obrovských investicích do obnovitelných zdrojů se například zmiňuje článek Českého rozhlasu, ve kterém je uveden příklad Německa:

„Německá die Energiewende – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.“

Náklady na rozvoj čisté energie v Německu dosahují 770 mld. korun ročně a jsou částečně financovány například takzvaným poplatkem za obnovitelné zdroje.

K inovacím a rozvoji technologie dochází i v rámci soukromého sektoru. Tyto pokroky plynou z masivních investic soukromého sektoru v řádu stovek milionů dolarů. Podle stejného zdroje rovněž existuje v posledních letech trend zvyšování investic do solárních panelů.

Vlivem vývoje fotovoltaických článků tak dochází k postupnému zvyšování jejich efektivnosti. Vysoké investice se skutečně promítly i do reálných nákladů na výstavbu solárních elektráren, které začínají být výnosné i bez vysokých státních dotací, jak tomu bylo v minulosti. Konkrétně se uvádí:

„Ještě v roce 1977 stál jeden watt 77,67 dolarů, do roku 2013 klesla jeho cena na 0,73 dolarů za watt. Dnes se pohybuje pod 0,2 dolarů za watt. Energie ze solárních panelů nebyla nikdy dříve cenově dostupnější.“

Ovšem skutečnost nemůžeme zcela zjednodušovat. Investice a následné inovace měly bezesporu významný podíl na snižující se ceně solárních panelů, ovšem významnou roli hraje samotný trh. To dokazuje příklad nestability trhu se solárními články v Číně. V tomto případě kvůli omezení státních dotací na výstavbu solárních elektráren došlo k přebytku solárních panelů na světovém trhu, což mělo za následek rapidní pokles jejich ceny.

Evropská komise zveřejnila 11. prosince 2019 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem The European Green Deal (.pdf, str. 5). Zde se píše také o riziku zvýšení emisí uhlíku ve třetích státech, které může vznikat například přesunem průmyslové výroby mimo EU v důsledku přísnější regulace emisí v EU než v jiných zemích.

Tento stav by Evropská komise měla řešit návrhem mechanismu, který by zohlednil uhlíkovou stopu zboží importovaného do EU a promítl ji na jeho ceně. Takový mechanismus lze nazvat „přeshraniční uhlíkovou daní“ (ČT24, LN). Návrh hodlá Komise prosadit v případě, pokud zbytek světa nesrovná své ambice s klimatickými ambicemi Evropské unie. Dle přiloženého harmonogramu (.pdf, str. 2) má Komise v plánu tento návrh pro některá odvětví prosadit již v roce 2021. Tento rok však uvádí jako předběžný odhad.

New Deal (Nový úděl) byl název souboru ekonomických a sociálních programů, které byly uplatňovány od roku 1933 do začátku čtyřicátých let 20. století za vlády prezidenta USA Franklina D. Roosevelta. Cílem programů bylo reformovat finanční systém, boj proti chudobě a nastartování ekonomiky USA po vypuknutí Velké hospodářské krize, kterou vyvolal krach na Wall Street v roce 1929. Zejména za zásadní reformy je považováno pojištění vkladů do bank a usnadnění procesu získávání úvěru. Byly také zavedeny programy na poskytování půjček farmářům a refinancování hypoték. Situace se skutečně začala po zavádění změn z programu New Deal zlepšovat. Zlepšení ekonomické situace je také přičítáno přípravám na válku, které přinesly nové pracovní pozice a investice.

Pokud budeme vycházet z běžně užívaného českého překladu New Deal neboli Nový úděl, tak skutečně nejbližším překladem Green New Deal může být Nový zelený úděl, tedy pouze verze překladu s jiným slovosledem, než je použito ve výroku. Překlad Nový zelený úděl se již v českém zpravodajství objevuje a ve výroku použitá obměna s jiným slovosledem Zelený nový úděl také.

V kontextu výroku je odkazováno na nový program Evropské komise European Green Deal, který má za cíl do roku 2050 z Evropy vytvořit kontinent s nulovou emisní stopou. Tohoto cíle se snaží dosáhnout návrhem opatření, které se zejména zakládají na podpoře (.pdf, str. 1) veřejných služeb, veřejné ekologické dopravy, ekologického bydlení, obecného snížení emisí, vytvoření nových pracovních míst, růstu kvality života a ukončením růstu HDP jako primárního měřítka pokroku (nahrazení měřítkem úrovně zdraví a životního prostředí).

Pro konečnou část výroku je nejdůležitější částí plánu European Green Deal financování výše avizovaných změn. Program nabízí řešení, kdy celý projet bude z významné části financován (str. 15–19) rozpočtem členských států EU a také zdaněním, které bude zaměřené na boj s emisemi. Dále přesměrováním dotací, které směřují na projekty v souvislosti s fosilními palivy na jiné zelenější projekty.

Z programu vyplývá, že investice do rozvoje Evropy bude probíhat v souladu s výrokem pomocí půjček s velmi nízkým úrokem (levných půjček), jako například v případě nové potravinové politiky. Nová potravinová politika je založena na podpoře drobných zemědělských hospodářů a udržitelných metod zemědělství, jejichž nedostatek je vytýkán dosavadnímu systému podpory velkých zemědělských podniků.

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která spadá pod Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Úmluva podepsaná členskými státy v prosinci 2015 si klade za cíle udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C a snížení emisí skleníkových plynů.

Dle zprávy Evropské komise z roku 2019 v posledních letech za největší mírou znečišťování ovzduší skutečně stojí Čína. Zatímco v rozmezí let 1990 až 2005 byly na prvních dvou příčkách v celkové produkci emisí oxidu uhličitého USA a členské státy EU (všech 28 v součtu), od roku 2005 až do současnosti prudce stoupala produkce Číny. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt emisí oxidu uhličitého, což je 29,71 % celkové světové produkce. Druhé místo co se rozsahu znečišťování ovzduší týče pak připadá od Pařížské dohody odstupujícím USA s 13,92 %. Třetí a čtvrtá pozice patří Indii (6,92 %) a Rusku (4,61 %). A například státy EU (opět v součtu) se podílí 9,13 %.

Druhou část výroku, tedy že Čína k dohodě „příliš nepřistoupila“, pak lze chápat ve dvojím smyslu, a sice jako nedostatečného nastavení cílů, či jejich nedodržování. Dle agentury Climate Action Tracker (CAT) není primárním problémem to, že by Čína od svých závazků odstupovala, ale skutečnost, že závazky jsou nastaveny velmi nedostatečně v tom smyslu, že i při jejich splnění se Čína nedostane k naplnění obecného cíle Pařížské dohody, kterým je udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 1,5–2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.

Čína se v rámci dohody zavázala ke snížení uhlíkové náročnosti HDP o 60 % až 65 % do roku 2030 pod úroveň roku 2005, do téhož roku zvýšit podíl nefosilních zdrojů energie cca na 20%, a zvýšit objem lesů v porovnání s rokem 2005 o 4,5 miliardy kubických metrů.

Skutečně relevantní a nejvíce zmiňovaný krok, který Čína v rámci plnění dohody provedla, je systém obchodování s emisními povolenkami, který se má v první fázi týkat pouze elektráren a v budoucnosti slibuje rozšíření do dalších odvětví. Systém by měl pokrývat cca 1700 společností a redukovat nad 3 Gt emisí oxidu uhličitého.

Čína zůstává na první pozici zemí nejvíce znečišťujících planetu, což je nejen dle CAT možné přičíst velké míře urbanizace a s tím vzniklé nutnosti používání oceli a cementu na výstavbu nových budov a infrastruktur (lze najít v odkazu v podsložce Industry). Přesto je jedním z leaderů bojujících za klimatickou odpovědnost a v rámci summitu G20 v Osace Čína (společně s Francií) přislíbila o navýšení svých dosavadních cílů v rámci Pařížské dohody.

Předně uveďme, že tzv. Pařížská dohoda, o které Jaroslav Holík mluví, má za cíl ochranu klimatu, především snižování emisí skleníkových plynů.

Podle dat zveřejněných ve zprávě Evropské komise z roku 2019 se na celkové produkci emisí oxidu uhličitého, které v roce 2018 byly za celou planetu ve výši 37,89 Gt, nejvíce podílí Čína. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt oxidu uhličitého. Na druhé pozici se umístily Spojené státy, jejichž emise oxidu uhličitého dosáhly 5,28 Gt. Emise vyprodukované všemi státy Evropské unie v roce 2018 dohromady dosáhly hodnoty 3,46 Gt. EU by se tedy v tomto srovnání zařadila hned za Čínu a USA.

Vzhledem k různé velikosti ekonomik a populace je však nutné zohlednit také ukazatel emisí per capita. V přepočtu na obyvatele se Spojené státy v roce 2018 umístily na 13. místě s 16,14 tun CO2/obyvatele, Česká republika je v tomto žebříčku na 22. místě s 10,44 tun CO2/ob. a Čína na 37. místě s „pouze“ 7,95 tun CO2/ob.

4. listopadu 2019 prezident Trump oficiálně oznámil zahájení procesu odstoupení od Pařížské dohody. Dle čl. 28 (str. 13) Pařížské dohody přitom platí, že odstoupit může kterýkoliv stát písemným oznámením generálnímu tajemníkovi OSN. Toto odstoupení však nabývá účinku až po jednom roce od jeho doručení, v případě USA je to jeden den po prezidentských volbách, 4. listopadu 2020.

I přes odstoupení od Pařížské dohody však některá města a státy USA její cíle nadále podporují. Více než 400 měst připojilo k sdružení Climate Mayors a 25 států k U.S. Climate Alliance. Obě organizace se hlásí k dodržování Pařížské dohody.

Mnoho dalších měst, krajů, států, 2 200 podniků a investorů, 350 univerzit a 200 církví podepsalo prohlášení We’re still in, které podporuje Pařížskou dohodu. Všichni zmínění pak dohromady tvoří více než 50 % ekonomiky a polovinu populace Spojených států.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť dle znění samotné dohody Spojené státy již zaslaly generálnímu tajemníkovi OSN oznámení o odstoupení. Tento krok pak nabude účinnosti v listopadu příštího roku. Zároveň je také pravdou, že USA jsou druhým největším emitentem CO2.

V přepisu rozhovoru Andreje Babiše pro Novinky.cz je uvedena suma 30,6 mld. Kč, proto jsme ověřili právě znění výroku tak, jak jej Novinky.cz uvedly. Máme však pochybnosti o přesnosti přepisu rozhovoru vzhledem k tomu, že Andrej Babiš opakovaně (a to i v den rozhovoru pro Novinky.cz - čas 2:49) v souvislosti s uvedeným výrokem argumentuje sumou 35 či 36 mld. Kč.

Ministryně Schillerová uvedla, že od vstupu do Evropské unie byly aplikovány finanční opravy v celkové výši 38,4 mld. Kč. Podle informací (.pdf) poskytnutých Ministerstvem financí činila za programové období 2007–2013 celková částka 34,8 mld. Kč.

Částka 38,4 mld. Kč zahrnuje jak opravy provedené na základě nálezů ze strany členského státu, tak na základě nálezů auditů Evropské komise. Vzhledem k tomu, že byly tyto opravy vždy uplatněny ze strany členského státu, mohly být využity na financování dalších projektů. Nesnižovala se o ně disponibilní alokace pro Českou republiku.

Co se týče korekcí provedených ze strany EK, jedná se o tzv. čisté finanční opravy. Na rozdíl od korekcí prováděných členským státem nelze částky, které jsou předmětem čisté opravy, již znovu použít a představují snížení alokace pro členský stát.

V ČR byly od jejího vstupu do EK aplikovány čisté korekce pouze v programovém období 2007–2013, a to ve výši 38,1 mil. Kč (.pdf, str. 2) u kohezní politiky a 1,1 mld. Kč v případě zemědělské politiky. Čisté finanční opravy jsou v případě kohezní politiky nicméně stále předmětem sporu (.pdf, str. 2) mezi ČR a EK. ČR podala žalobu k Soudnímu dvoru EU v souladu s čl. 263 Smlouvy o fungování EU, kterou se domáhá zrušení výše uvedeného prováděcího rozhodnutí EK. V současné chvíli se v této věci čeká na rozhodnutí Soudního dvora.

Andrej Babiš zde mluví o auditu, který proběhl (str. 9) 8.–9. ledna 2019 a 14.–15. ledna téhož roku. Jeden z cílů tohoto auditu bylo mimo jiné (str. 7) „zjistit zda-li existuje důkaz střetu zájmů v procesu přidělování dotací EU nebo sektorů, které by preferovaly operace představeny firmami skupiny AGROFERT“.

Tato auditní zpráva (str. 2) byla vypracována dvěma generálními ředitelstvími Evropské komise: EMPL (Zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování) a REGIO (Regionální a městská politika). Generální ředitelství AGRI (Zemědělství a rozvoj venkova) bylo pouze (str. 2) takzvaným asociovaným GŘ. Dohromady je těchto ředitelství 32. Tyto instituce spadají pod Evropskou komisi, konkrétně politické vedení zajišťuje 28 komisařů (z každé členské země jeden, za ČR je to Věra Jourová). Běžný chod Komise je zajišťován jejími zaměstnanci, kteří pracují pro tato generální ředitelství, která jsou zodpovědná za konkrétní oblasti politiky. Nejenže tedy zpráva nebyla napsaná jedním, ale dvěma GŘ, také je ale nejde oddělit od zbytku Evropské komise. Ostatně k zprávě auditu se vyjadřoval oficiálně i mluvčí Evropské komise.

Termín „unijní ministerstvo“ není příliš používaný a není to oficiální označení pro generální ředitelství. Je pravdou, že generální ředitelství představuje úřední aparát Evropské komise, stejně jako české ministerstvo je úředním aparátem vlády. Nicméně komisař, jakožto politické vedení a pomyslný ekvivalent českého ministra, nestojí v čele generálního ředitelství. V čele každého generálního ředitelství stojí generální ředitel. Dalším rozdílem mezi generálním ředitelstvím a ministerstvem je chybějící pravomoc vydávat právně závazné předpisy. Zatímco česká ministerstva mohou vydávat např. vyhlášky, generální ředitelství takovou pravomoc nemají.

Závěrečnou zprávu auditu si můžete přečíst online.