Přehled ověřených výroků

Prezident hovoří o reakci předsedy KSČM Vojtěcha Filipa na výrok jeho spolustraníka Stanislava Grospiče. Ten řekl 24. října v ranním vysílání Českého rozhlasu Plus (audio, čas 0:31) následující: „Základní premisa z našeho pohledu souvisí s tím, že se nejednalo o okupaci. Byl to tragický moment, nebyl správný, to jsme řekli několikrát, ale nebyla nijak odzbrojena československá armáda nebo likvidována státní moc, jak tomu bylo v případě okupace nacistickým Německem. Čili jedná se o vstup zahraničních vojsk, který nebyl šťastný, největší problém s tím měla samotná Komunistická strana. Vedení tehdejší KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem danou situaci nezvládlo. A oběti? To byly vesměs oběti dopravních nehod. Není správné na takové události zapomínat, ale myslíme si, že není třeba z toho činit významný státní den.“

České televizi (čas 0:35) řekl Filip následovné: ,,Z pohledu mezinárodního práva to byla invaze, násilný vstup, nikoliv okupace, protože došlo ke smlouvě mezi vedením Československé republiky a vojsky Varšavské smlouvy." Stejně se pak také Filip vyjádřil v Otázkách Václava Moravce (čas 46:00) v neděli 27. října, kde svá slova potvrdil a poukázal na to, že KSČM zaujímá stanovisko z roku 1998, podle kterého šlo o násilný vstup, který poškodil komunistické hnutí.

Předně je potřeba říci, že návrh státního rozpočtu může podat podle článku 42 Ústavy pouze vláda. Proto podat alternativní návrh rozpočtu po formální stránce není možné. Jediná možnost, která připadá v úvahu, je podat ho v rámci pozměňovacích návrhů. Při hodnocení výroku jsme pominuli tento formální požadavek a zkoumali jsme, jestli po materiální stránce věci ČSSD předložila natolik komplexní pozměňovací návrh, který se dá považovat jako alternativa k vládnímu návrhu.

Alternativní návrh rozpočtu ČSSD byl v médiích spojován s projednáváním rozpočtu na rok 1998, a to na podzim roku 1997 (viz např. článek Lidových novin ze dne 27. září 1997 „ČSSD chystá vlastní rozpočet"). V předchozím roce v médiích rezonovala podpora rozpočtu ze strany dvou sociálně demokratických poslanců, kteří tak učinili proti vůli svého poslaneckého klubu, ale žádný alternativní návrh rozpočtu do médií prezentován nebyl. Na podzim roku 1998 už vládla vláda Miloše Zemana, a tak o alternativním návrhu nemůže být řeč. Z výše uvedeného jsme vyvodili, že se jedná právě o projednávání rozpočtu na podzim roku 1997.

Při projednávání rozpočtu v Poslanecké sněmovně 21. října 1997 Miloš Zeman uvedl: „Právě zde budou moji kolegové předkládat vlastní alternativu návrhu státního rozpočtu, která nebude zvyšovat rozpočtové příjmy zvyšováním daní, protože by to pouze podlomilo podnikatelskou motivaci a vedlo k dalšímu snížení daňového výnosu. Náš návrh bude zaměřen právě na důsledný boj proti ekonomické kriminalitě.“

V tento den vystoupil v Poslanecké sněmovně další poslanec ČSSD Michal Kraus a navrhl jménem klubu ČSSD pozměňovací návrh k rozpočtu, ve kterém doporučil vládě změnit základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu a navrhl tyto konkrétní změny:

1) navýšení příjmové části rozpočtu o více než 27 miliard na celkovou částku 564,24 miliard korun

2) navýšení příjmové složky obcí o téměř dvě miliardy na celkovou částku 11,22 miliard korun

3) navýšení příjmové složky okresů o 1,5 miliardy na celkovou částku 10,08 miliard korun.

Poslanec Kraus také navrhoval, aby vláda do 12. listopadu 1997 předložila nový návrh státního rozpočtu. Žádný jiný pozměňovací návrh na změnu příjmů a výdajů státního rozpočtu ze strany ČSSD nepřišel. Žádná komplexní změna nebyla navržena ani později, v rámci převodů prostředků mezi jednotlivými kapitolami.

Zmíněný návrh poslance Krause pak nejde z hlediska komplexnosti považovat za alternativní návrh státního rozpočtu. Ostatně již 3. října, tedy před prvním jednáním o návrhu zákona o státním rozpočtu, uvedl pro MF Dnes tehdejší předseda poslaneckého klubu ČSSD Stanislav Gross: „Podle zákona nelze rozpočet předkládat formou poslanecké iniciativy.“ A dodal: „Naši tedy nevynalezli nic jiného, než že navrhneme alespoň to, co můžeme – v prvním čtení přijdeme s naším návrhem příjmů a výdajů (...)“.

Parlament na Slovensku tvoří Národní rada Slovenské republiky. Národní rada je jednokomorovým parlamentem (.pdf, str. 2) a má 150 poslanců volených na čtyři roky. Podobně jako v případě Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu ČR, Národní rada vytváří výbory, které mají legislativní a kontrolní funkci.

Národní rada je jediným ústavodárným a zákonodárným orgánem Slovenské republiky. Dále působí v oblasti kontroly a národní i zahraniční politiky.

V oblasti kontroly se zaměřuje především na kontrolu slovenské vlády a jejích členů. Konkrétně pak kontroluje státní rozpočet, vyslovuje souhlas s vládním programem a kontroluje jeho dodržování, v neposlední řadě také hlasuje o důvěře nebo nedůvěře vládě.

V oblasti národní a mezinárodní politiky pak do její působnosti spadá například vyhlašování války nebo schvalování mezinárodních smluv před jejich podpisem. Národní rada také vyslovuje souhlas s vysláním ozbrojených sil mimo území Slovenské republiky a dále například uděluje souhlas s přítomností zahraničních ozbrojených sil na území Slovenska.

Výrokem je odkazováno na majetkoprávní spory z let 1999 až 2003 mezi generálním ředitelem TV Nova Vladimírem Železným (respektive společností CET 21, držitelem vysílací licence) a americkými investory (společností CME). Společnost CME byla dle svého tvrzení poškozena na svých investicích do TV Nova pokusem Vladimíra Železného o odříznutí zahraničních investorů.

Generální ředitel Železný byl ve svém pokusu o odštěpení TV Nova od CME podpořen v roce 1999 Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, na kterou je ve výroku nejasně odkazováno. Tyto okolnosti vyústily v arbitrážní řízení (neboli rozhodčí řízení), jež skončilo v neprospěch České republiky, která měla povinnost (.pdf) chránit americké zahraniční investice. Vítězná společnost CME v arbitrážním sporu získala přes 10 miliard korun od státu.

Abú Bakr Bagdádí zemřel při americkém zásahu, který proběhl 26. října 2019. Jeho smrt potvrdil americký prezident Donald Trump v tiskovém prohlášení 27. října. Podle tohoto prohlášení se vůdce teroristické organizace Islámský stát zabil odpálením výbušné vesty poté, co se před americkým komandem schoval do podzemí. Jeho identitu potvrdily testy, které byly provedeny na ostatcích.

Zprávy o smrti Bagdádího se v médiích objevily již před oficiálním vyjádřením Donalda Trumpa s odkazy na irácké a íránské bezpečnostní zdroje (např. zpráva z ČTK na serveru iRozhlas a zpráva z CNN, kterou článek zmiňuje). Již v těchto zprávách se zmiňuje odpálení sebevražedné vesty s odvoláním na nejmenovaného představitele amerického ministerstva obrany.

Později smrt svého vůdce potvrdil v audio nahrávce i Islámský stát, přičemž se zmínil také o úmrtí mluvčího Abú Hasana Muhádžira (agenturní zpráva v českých médiích např. zde). Ve stejné nahrávce informoval o zvolení nového vůdce, kterým je Abú Ibráhím Hášimí Kurajší.

27. října, tedy v den, kdy americký prezident Donald Trump oficiálně oznámil smrt vůdce ISIS v tiskovém prohlášení, se zároveň objevily zprávy (např. zpráva ČTK na serveru iRozhlas) o smrti Abú Hasana Muhádžira, mluvčího tzv. Islámského státu, kterou oznámily syrské kurdské milice. Na Twitteru o tom informoval Mazloum Abdi, velitel arabsko-kurdské koalice SDF, jejíž dominantní ozbrojenou složkou jsou syrské kurdské milice YPG.

29. října Trump na Twitteru napsal, že americké jednotky zabily dalšího významného muže tzv. Islámského státu, který byl „první náhrada za Bagdádího“.

Oficiální americký zdroj poté potvrdil, že Trump měl na mysli smrt mluvčího Abú Hasana Muhádžira. Smrt Muhádžira posléze potvrdila i samotná teroristická organizace na stejné nahrávce, na níž potvrdila smrt vůdce Bagdádího (agenturní zpráva v českých médiích např. zde). Organizace zde také informovala o zvolení nového vůdce, kterým je Abú Ibráhím Hášimí Kurajší.

Pro připomenutí: Usáma bin Ládin byl zakladatelem džihádistické teroristické organizace al-Káida, která mimo jiné stála za útoky 11. září 2001 ve Spojených státech amerických. Bin Ládin byl jakožto čelní představitel al-Káidy jedním z hlavních cílů především amerických tajných služeb. Ty ho dopadly až 10 let po událostech 11. září, a to 2. května 2011 v pákistánském městě Abbottábád, kde ho přímo na místě zásahu zabilo americké vojenské komando.

Na mezinárodněprávní dimenzi zásahu poukazuje článek deníku The New York Times. Uvádí, že zásah byl proveden na území suverénního státu bez předchozí konzultace a oficiálního povolení ze strany Pákistánu, čímž Američané obešli obvyklý postup. Dle zmíněného textu právní zástupci USA své rozhodnutí zdůvodňovali nutností utajení celé operace a nedůvěryhodností pákistánských zpravodajských služeb, které by mohly chystanou operaci ohrozit. Dle interpretace Nejvyššího soudu USA odvolávající se na společné ustanovení článku 3 Ženevské úmluvy, jenž se týká vnitrostátních ozbrojených konfliktů, jsou Spojené státy ve válečném konfliktu s organizací al-Káida, přičemž tento konflikt není územně vymezen, a tím není mezinárodní (neodehrává se mezi dvěma státy). Dle výkladu judikatury Nejvyššího soudu USA k porušení mezinárodního práva tudíž nedochází (.pdf, str. 779).

Reakce Pákistánu byla rozporuplná. Například v době těsně po provedeném útoku pákistánské ministerstvo zahraničí i tamní premiér ve svých oficiálních vyjádřeních uznali právo USA na likvidaci bin Ládina kdekoliv na světě a zásah přijali pozitivně. Ta stejná vláda se ovšem později, po kritice ze strany USA ohledně její neschopnosti bin Ládina dopadnout, proti zásahu ohradila. Z jejího pohledu šlo o nepovolenou jednostrannou akci. Zdá se však, že žádné reálné či právní kroky ze strany Pákistánu nenásledovaly.

Pákistán rovněž vzhledem k okolnostem útoku vytvořil tzv. Abbottábádskou komisi, která měla za úkol prošetřit okolnosti dopadení bin Ládina. Dle NY Times závěry komise poukazují na neschopnost pákistánských policejních a ozbrojených sil bin Ládina odhalit a dopadnout. Dle zmiňovaného článku se zároveň nevylučuje možnost spolupráce bin Ládina s některými vysokými představiteli pákistánského státu.

Název al-Káida bývá překládán jako „základna“ a původně šlo o bojovníky proti sovětské invazi do Afghánistánu. Od roku 1998 tato organizace deklarovala právo na ozbrojené útoky proti občanům USA. Útoky 11. září, které stály život 2 977 osob, vyústily v politickou reakci vrcholných představitelů Spojených států, která je známa jako válka proti terorismu. V rámci této politické a strategické doktríny došlo například k invazi do Afghánistánu, který al-Káidě poskytoval zázemí.

Poslanecká sněmovna schválila usnesení (.pdf, str. 1), kde odsoudila mimo jiné i genocidu Arménů na osmanském území za 1. světové války, 25. dubna 2017 na 56. schůzi Poslanecké sněmovny.

„Poslanecká sněmovna odsuzuje zločiny proti lidskosti prováděné nacisty v letech druhé světové války na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu na ovládnutých územích, genocidu Arménů a dalších národnostních a náboženských menšin na území Osmanské říše v období první světové války, jakož i další genocidní násilí kdekoliv na Zemi, a vyzývá mezinárodní společenství k účinné prevenci porušování lidských a občanských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky.“

Bývalý arménský ministr zahraničí Edvard Nalbandjan postoj České republiky uvítal. Arménskou genocidu akceptuje v současné době přes 20 států světa, jako například Německo, Francie, Rusko, Slovensko nebo Nizozemsko. Letos v říjnu přijala rezoluci také Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických.

Ve svém prohlášení členové Sněmovny reprezentantů neodsuzují na rozdíl od české Sněmovny genocidu obecně, ale pouze genocidu proti křesťanům (nejen proti Arménům, ale také proti Asyřanům, Maronitům, Aramejcům a dalším). Také uvádějí několik příkladů z americké historie, kdy se Spojené státy již proti genocidě Arménů vyslovily. Vyzývají k šíření povědomí o arménské genocidě a také, stejně jako v českém prohlášení, abychom v budoucnu podobným zločinům proti lidskosti předcházeli. Rezoluci přijaly všechny státy USA kromě Mississippi.

Mluvčí tureckého prezidenta Ibrahim Kalin označil schválení americké rezoluce za „zneužití historie jako politického nástroje“. Turecko totiž čelí kritice ze strany Donalda Trumpa z důvodu tureckého vpádu do severní Sýrie.

Důvodem genocidy Arménů byla prohra Turků s Rusy v lednu 1915, vláda Mladých Turků následně obvinila Armény ze zrady. Nejprve byli zavražděni arménští vojáci a začalo se hromadně zabíjet v arménských vesnicích. V dubnu 1915 pak bylo zatčeno a následně zavražděno asi 250 arménských intelektuálů a politiků. Masakry trvaly až do roku 1923 a osmanskými Turky bylo zabito až 1,5 mil. Arménů. Turecko uznává, že při vojenských operacích zahynulo z důvodu vzniklého chaosu přes půl milionu Arménů, ale termín „genocida“ odmítá.

Šest dní poté, co Turecko zahájilo operaci Pramen míru, tedy 15. října 2019, proběhlo na půdě PS projednávání Stanoviska Poslanecké sněmovny k situaci na turecko-syrské hranici. Šestibodový návrh usnesení byl odhlasován 147 hlasy, což byl rovněž počet všech přihlášených poslanců.

Poslanci v těchto šesti bodech vyjádřili solidaritu syrskému obyvatelstvu a turecký útok jednohlasně shledali porušením mezinárodního práva. Vyjádřili souhlas s rozhodnutím vlády o pozastavení vývozních licencí na vojenský materiál. Nesouhlas naopak vyjádřili ve věci vyhrůžek směřujících ze strany Turecka k zemím EU a odsoudili vraždu generální tajemnice strany Budoucí Sýrie Hevrin Khalaf. V neposlední řadě vyzvaly Andreje Babiše k podání podnětu na ekonomicky-politické opatření vůči Turecku v rámci orgánů EU. Plné znění zde (.pdf).

Dne 23. října 2019, na schůzi Poslanecké sněmovny č. 35, vystoupil Miloš Zeman před poslanci ve věci projednávání státního rozpočtu pro rok 2020. V rámci svého projevu prezident Zeman krátce vyjádřil i negativní stanovisko vůči situaci v Sýrii a naopak podpořil usnesení PS č. 738 o situaci na turecko-syrské hranici. Konkrétně se vyjádřil takto:

„Dámy a pánové, zcela závěrem bych chtěl konstatovat, že plně souhlasím se stanoviskem této Poslanecké sněmovny ve věci boje kurdského národa proti turecké okupaci jeho území.“

Během turecké ofenzívy v Sýrii, která byla zahájena 9. října 2019, došlo v neděli 13. října 2019 k uzavření dohody s Kurdy. Tato dohoda vznikla za vedení koalice Syrských demokratických sil (SDF) a syrské armády Bašára al-Asada (SAA). Na základě ní vstoupila syrská armáda do severosyrského pohraničí s cílem odrazit tureckou ofenzívu. Spolu se SAA byli vysláni i Rusové, kteří chtěli zabránit střetům mezi syrskou a tureckou armádou, a začali hlídkovat na linii mezi armádami obou zemí. Po řadě bojů mezi Tureckem a SDF došlo k uzavření příměří a dohody, jejímž cílem je stáhnutí kurdských sil z turecko-syrského pohraničí. Kurdové dokončili stáhnutí z pohraničí 29. října 2019. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan následně oznámil vytvoření společných turecko-ruských hlídek, které od 1. listopadu 2019 začaly turecké hranice se Sýrií střežit.

Je však nutno podotknout, že SDF nebojovaly „v řadách“ syrské armády, ale jako spojenci. SDF uvedlo, že jsou připraveni diskutovat o vstupu do syrské armády, jakmile se konflikt v Sýrii politicky vyřeší. Syrské ministerstvo obrany nabídlo přijetí jakékoliv kurdské jednotky do svých řad, tuto nabídku však SDF odmítly s odůvodněním, že jejich cílem vždy bylo uznání výhradních práv a struktury SDF vedoucí k restrukturalizaci Syrské armády, jejímiž členy by se jednotky SDF eventuálně mohly stát.