Přehled ověřených výroků

Veřejné slyšení Senátu se v jednacím řádu Senátu PČR objevuje v části dvacáté první Veřejná slyšení (§ 144):

㤠144

Veřejné slyšení Senátu

(1) Na základě návrhu skupiny nejméně 5 senátorů nebo výboru Senátu se Senát může usnést na konání veřejného slyšení Senátu. Veřejné slyšení Senátu je určeno k projednání určité otázky v působnosti Senátu se znalci a jinými osobami, které mohou podat informace o projednávané otázce.

(2) Návrh na konání veřejného slyšení Senátu obsahuje předmět jednání, okruh účastníků a termín konání. Konání veřejného slyšení Senátu oznamuje předseda nebo místopředseda Senátu zveřejněním pozvánky v Senátu, popřípadě i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Pozvánka se současně zašle účastníkům veřejného slyšení podle rozhodnutí Senátu.

(3) Veřejné slyšení Senátu zahajuje, řídí a ukončuje předseda Senátu nebo jím pověřený senátor.

(4) Pro účast na veřejném slyšení Senátu platí obdobně § 50 o účasti na schůzi Senátu. Pozvaní účastníci mají přístup do jednacího sálu, právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a podávat písemné návrhy a stanoviska k ní. Řečnickou dobu v rozpravě je možné omezit nejvýše na 5 minut.

(5) Z veřejného slyšení Senátu se pořizuje zvukový a těsnopisecký záznam. O veřejném slyšení Senátu se vyhotovuje protokol, jehož součástí jsou údaje o jeho konání, účasti na něm, úplné texty vystoupení v rozpravě a písemně podané návrhy a stanoviska účastníků. Protokol je veřejný.“

Předseda Senátu Vystrčil v první části výroku uvádí, že slyšení může navrhnout jednotlivý senátor a může prosadit to, aby ho podporoval „nějaký“ výbor. V jednacím řádu Senátu PČR (§ 144 odstavec 1) se ovšem uvádí, že slyšení se může uspořádat na základě návrhu skupiny nejméně 5 senátorů, případně výboru.

V druhé části svého výroku se předseda vyjadřuje o významu konaného veřejného slyšení a povinnosti pozvaných osobností zúčastnit se veřejného slyšení. Ovšem v odstavci 4 § 144, který se zabývá účastí na veřejném slyšení, ani v § 50 zabývajícím se účastí na schůzi Senátu, není uvedeno nic o povinnosti zúčastnit se veřejného slyšení, pouze o možnosti.

Institut veřejných slyšení Senátu je formulován v části 21 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu. Může jít jak o veřejné slyšení Senátu (§ 144), tak o veřejné slyšení senátního výboru (§ 145). Veřejné slyšení je určeno k projednání určitého tématu s pozvanými znalci a jinými osobami. Ke slyšení se zveřejňuje pozvánka. Ze slyšení se pořizuje zvukový a těsnopisný záznam a veřejně přístupný protokol ze slyšení.

Senát Parlamentu ČR uvádí na svých webových stránkách pozvánky s programem, těsnopisné záznamy a protokoly z veřejných slyšení na plénu, kterých bylo dle tohoto seznamu za historii Senátu ke dni 20. února 2020 pouze 18. Historicky první veřejné slyšení Senátu se pořádalo na plénu 12. ledna 2001 během 3. funkčního období a jeho tématem byla média veřejné služby, viz příslušný protokol.

Veřejných slyšení senátních výborů proběhlo jen v současném 12. funkčním období Senátu již 10, další veřejné slyšení jednoho z výborů, týkající se odolnosti veřejných institucí vůči zahraničním vlivům, je plánováno na květen 2020.

Miloš Vystrčil (ODS) byl 19. února 2020 zvolen předsedou Senátu Parlamentu ČR. V prvním kole tajné volby získal 52 hlasů ze 76. Jeho protikandidát Jiří Růžička (TOP 09 a STAN) získal 21 hlasů.


Nově zvolený Miloš Vystrčil povede horní komoru do pravidelných voleb do Senátu, které se budou konat pravděpodobně v říjnu 2020 a v nichž se obmění třetina senátorů. Podle povolebního rozložení sil si horní komora zvolí nové vedení.

Politici napříč celým politickým spektrem gratulovali novému šéfovi Senátu osobně i na sociálních sítích.

„Myslím si, že je to dobrá volba. Sám jsem mu dal hlas a pevně věřím, že bude důstojným reprezentantem Senátu. Přeji mu ve funkci hodně štěstí,“ vyjádřil se předseda senátorského klubu ČSSD Petr Vícha.

„Myslím si, že nový pan předseda měl vynikající nominační projev, ve kterém řekl, jakou má vizi vedení Senátu … Myslím si, že bude chtít navázat – a to mi bylo velmi sympatické – na práci svých dvou předchůdců,“ uvedl místopředseda senátorského klubu ANO Jaroslav Větrovský

Vystrčilovi přál i předseda hnutí STAN:

Gratuloval také šéf KDU-ČSL:

Dle Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 1) může být Ústava „doplňována či měněna pouze ústavními zákony“. K přijetí ústavního zákona, a tedy také k přijetí změny Ústavy, je pak zapotřebí „souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“ (čl. 39 odst. 4). Určitý návrh ústavního zákona tak musí odsouhlasit jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát.

Horní komora může návrh ústavního zákona schválit, vrátit jej dolní komoře s pozměňovacími návrhy nebo zamítnout. Pokud senátoři takový návrh při hlasování zamítnou, pak jeho projednávání v Parlamentu neúspěšně končí. To samé nastane, jestliže naopak s pozměňovacími návrhy senátorů nesouhlasí Sněmovna.

V každém případě se však návrh ústavního zákona v rámci legislativního procesu nedostane k prezidentu republiky, aniž by s jeho zněním souhlasil Senát.

Proces schvalování ústavních zákonů (.pdf) se tak odlišuje od schvalování běžných zákonů (.pdf), kdy poslanci mohou Senát v určitých případech přehlasovat a zákon tak může projít i bez souhlasu horní komory.

Zvláštním případem je ve výroku zmíněná Listina základních práv a svobod. Nejedná se zcela doslovně o „přílohu Ústavy“ (viz hlasování o postavení Listiny z prosince 1992), ale odkaz na Listinu se v Ústavě objevuje – je definována jako součást „ústavního pořádku České republiky“ (čl. 3). Zároveň není Listina základních práv a svobod jasně vymezena jako „ústavní zákon“, k jehož změně je potřeba souhlas Senátu.

Od vzniku samostatné České republiky však byla Listina základních práv a svobod změněna pouze jednou, a to právě ústavním, nikoli běžným, zákonem. A jak například uvádí důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona senátora Martina Červíčka /ODS/ (.pdf, str. 2), kterým by se nově změnila Listina základních práv a svobod, „změnitelnost Listiny ústavním zákonem dokazuje již to, že Listina byla takto změněna ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., aniž by to bylo v právní praxi i teorii zpochybňováno“. Podobně se k povaze Listiny staví kolektiv autorů komentáře k Ústavě z roku 2016: „Ústavní zákony je možno revidovat rovněž výhradně formou ústavního zákona. Totéž platí pro změnu či doplnění LPS, která je podle čl. 3 součástí ústavního pořádku.“ Podle současné teorie i praxe je tedy ke změně Listiny pomocí ústavního zákona potřeba souhlas Senátu.

Nikde není výslovně zmíněno, že by pravomocí Senátu bylo zpomalovat legislativní proces anebo zabraňovat tomu, aby se Česká republika pohybovala tzv. ode zdi ke zdi. To však ale neznamená, že by to nebylo jednou z rolí Senátu.

Ve skutečnosti Senát legislativní proces opravdu zpomaluje. Senát je totiž součástí legislativního procesu, v jehož rámci přebírá zákony z Poslanecké sněmovny a následně je sám projednává. Podle článku 46 Ústavy má Senát právo návrhy zákonů nejenom schvalovat, ale i pozměnit či zamítnout. Zejména v posledních dvou případech pak Senát doopravdy funguje jako brzda legislativního procesu.

Na článek 46 navazuje článek 47, podle kterého platí, že pokud by byl zákon Senátem pozměněn nebo upraven, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny. V případě, že Senát návrh zákona zamítne, Sněmovna hlasuje o svém původním znění znovu a pro jeho schválení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslanců. Jestliže Senát vrátí zákon Sněmovně s pozměňovacími návrhy, tak se v dolní komoře nejdříve hlasuje o schválení senátního znění. K tomu je zapotřebí nadpoloviční většina přítomných poslanců. V případě, že senátní znění není schváleno, hlasují poslanci o návrhu zákona ve znění bez senátních pozměňovacích návrhů, tentokrát je však k přijetí zákona opět třeba alespoň 101 hlasů.

Více o průběhu legislativního procesu se můžete podrobněji dozvědět na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Zdroj: senat.cz

Tento celý proces dělá ze Senátu jakéhosi kontrolora Poslanecké sněmovny, který ztěžuje schvalování kontroverzních zákonů. Pokud chce Poslanecká sněmovna nějaký zákon prosadit bez spolupráce Senátu, musí zákon získat podporu více než poloviny všech poslanců, což u kontroverznějších zákonů nebývá jednoduché.

Senát také může fungovat jako stabilizační prvek a zabraňovat tomu, aby se Česká republika, jak uvádí Miloš Vystrčil, pohybovala ode zdi ke zdi. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůže být rozpuštěn a v době rozpuštění Poslanecké sněmovny může Senát přijímat tzv. zákonná opatření, tedy jakousi obdobu zákonů. Senátoři, jejichž funkční období trvá 6 let, jsou tak částečně mimo dosah mezistranického politikaření vlády a Poslanecké sněmovny. Senátoři jsou také voleni vždy průběžně – každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Tento systém dělá z obsazení Senátu poměrně různorodou skupinu, která nemusí reflektovat momentální popularitu politických stran a složení Poslanecké sněmovny, a funguje tak jako jakási protiváha právě dolní komory parlamentu.

Role Senátu je také zcela zásadní při změně ústavních zákonů. V Ústavě stojí, že „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. Jinými slovy, ústavní zákony (a např. zákony volební) musí schválit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Zamítavé stanovisko Senátu tedy v těchto případech nemůže Poslanecká sněmovna přehlasovat. Stejně tak nemůže Sněmovna v případě pozměňovacích návrhů ze strany Senátu přijmout znění ústavního zákona bez těchto senátních návrhů. To opět vypovídá o stabilizační roli Senátu.

Více o fungování Senátu se můžete dozvědět na stránkách Senátu Parlamentu České republiky.

Česká republika patří mezi země, které mají svůj parlament rozdělený na dvě komory. U nás se tedy skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Obě tyto komory jsou stěžejní v procesu navrhování a následného schvalování zákonů.

Pokud je zákon po 3. čtení schválen Poslaneckou sněmovnou, přesouvá se diskuze o zákonu do Senátu. Ten se pak musí zachovat podle ústavního článku 46:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

Jak vidíme podle druhého odstavce článku 46, Senát opravdu může upravovat projednávané zákony.

Svoje funkce Senát také uvádí na svých webových stránkách, kde mimo jiné zmiňuje, že „hlavním posláním Senátu je činnost zákonodárná. Senát projednává návrhy zákonů postoupené Poslaneckou sněmovnou, které může zejména schválit, zamítnout či vrátit dolní parlamentní komoře s pozměňovacími návrhy“.

Alena Schillerová vysvětluje cíle Strategie vlastnické politiky státu, která byla schválena 17. února 2020. Jedná se o dokument (.docx) vypracovaný Ministerstvem financí, jenž má za cíl zajistit efektivní fungování státem vlastněných podnikatelských subjektů.

Strategie skutečně počítá se schématy pro odměňování manažerů: „Schémata odměňování manažerů jsou konstruována tak, aby společnost směřovala k dlouhodobě udržitelné prosperitě a naplňování strategických cílů. Odměňování manažerů jde ruku v ruce s jejich vysokou odpovědností, která je v případě selhání vyvozována“ (.docx, str. 5).

Vychází přitom z pravidel tzv. corporate governance (soubor mechanismů, procesů a vztahů, podle kterých jsou společnosti řízeny a kontrolovány), východiskem jsou i Doporučení OECD pro správu a řízení státem vlastněných společností. Zavedení principů corporate governance má být realizováno ihned (.docx, bod č. 6, str. 13). Opatření č. 9 má poté za cíl: „Zajistit, že každá společnost se strategicky významnou majetkovou účastí státu bude mít stanoveny jasné transparentní cíle, a to především dlouhodobé strategické cíle směřující k dlouhodobé udržitelnosti podnikání a zhodnocování majetku společnosti, resp. státu (vč. státních podniků)“ (.docx, str. 16).

Odměny pro management by měly být motivační, pravidelně srovnávány dle výkonnosti a porovnávány i se soukromým i veřejným sektorem v ČR i v zahraničí. U strategických společností s majetkovou účastí státu pak dokument počítá i s možností založit výbor pro odměňování (.docx, str. 20–21). Politika odměňování by pak měla být realizována čtyřmi opatřeními (pravidelně přezkoumávat soulad smluv o výkonu funkce, zajistit motivační nastavení ročních a střednědobých úkolů pro členy představenstva, spravedlivé odměňování pro všechny členy orgánů, u strategických společností a státních podniků zvážit zavedení výboru pro odměňování).

Zda budou navrhovaná schémata odměňování manažerů efektivní v tuto chvíli samozřejmě nelze hodnotit. Strategie se však odvolává především na ucelený soubor pravidel, která by měla přispět k udržitelnosti a naplnění strategických cílů státních firem.

Alena Schillerová zde odkazuje ke Strategii vlastnické politiky státu. Jedná se o dokument (.docx) vypracovaný Ministerstvem financí, jenž má zajistit efektivní a transparentní fungování státem vlastněných podnikatelských subjektů. Dokument vláda schválila dne 17. února 2020.

Strategie počítá se zveřejňováním klíčových hospodářských ukazatelů. „Stát klade důraz na transparentnost. Informace o klíčových ukazatelích hospodaření společností a státních podniků jsou veřejně dostupné. Veřejnosti je po schválení vládou předkládána výroční zpráva o hospodaření celého portfolia majetkových účastí obsahující údaje za jednotlivé společnosti a státní podniky.“ (.docx, s. 5)

Strategie tedy zavádí opatření č. 26: „Každoročně zpracovat roční zprávu o činnosti a výsledcích strategických společností s majetkovou účastí státu, strategických státních podniků a následně po schválení vládou zveřejnit.“ (.docx, s. 26)

Zda skutečně bude strategie naplněna a opatření zavedena do praxe, je v tuto chvíli samozřejmě předčasné ověřovat a není to tedy předmětem hodnocení.

In house zadáváním je myšlena tzv. vertikální spolupráce, která je upravena v zákonu o zadávání veřejných zakázek. Samotná spolupráce byla upravena v novele zákona o veřejných zakázkách (§ 11 NZVZ). Vertikální spolupráce spočívá v zadávání zakázek osobám, které zadavatelé ovládají jako vlastní organizační složky. Právními předpisy je zákon upraven v již zmíněném zákonu o zadávání veřejných zakázek, ale také ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU a právě tuto směrnici zákon o zadávání veřejných zakázek implementoval do vnitrostátního práva.

Výhodou in house zadávání oproti formálnímu zadávacímu řízení je značná úspora peněz, lepší domluva s dodavatelem a také např. zkrácení času administrace. Na druhou stranu vyvstává otázka, zda nedochází ke střetu zájmů, když zadavatel dodavatele ovládá. Zmíněný střet zájmů je upravován v § 44 zákonu o zadávání veřejných zakázek.

Hlavním předmětem činnosti Státní pokladny Centra sdílených služeb (SPCSS) je poskytování služeb provozu (infrastruktury, výpočetního výkonu, operačního systému, databází a aplikací v datových centrech). Hlavní službou je tzv. housing pro ICT infrastrukturu, na jejímž základě poskytuje služby infrastruktury (IaaS – Infrastructure as a Service – Infrastruktura jako služba), platformy (PaaS – Platform as a Service) a IT bezpečnosti (SECaas – Security as a Service – Bezpečnost jako služba).

Ministerstvo financí opravdu využívá vertikální spolupráci se Státní pokladnou Centra sdílených služeb právě na tyto služby IT. Svůj záměr např. oznámilo na jednání vlády 9. září 2019. V záznamu z jednání vlády stojí: „Ministerstvo financí předkládá vládě Informaci pro vládu České republiky o záměru uzavřít smlouvu na „Poskytování služeb sdílené infrastruktury a souvisejících služeb pro vybrané informační systémy MF státním podnikem Státní pokladna Centrum sdílených služeb“ na základě vertikální spolupráce. Cílem této spolupráce je zajištění služeb infrastruktury pro provoz informačních systémů MF a dalších technologií, které bude poskytovat SPCSS.“

Jako příklad konkrétní smlouvy mezi SPCSS a Ministerstvem financí můžeme uvést např. Smlouvu o podpoře a rozvoji IISSP a poskytování souvisejících služeb nebo Poskytování služby Hosting pro projekt Otevřená data Data MF ČR.

Četnost veřejných zakázek dodávaných Státní pokladnou Centra sdílených služeb (SPCSS) lze také doložit na grafech nejčastějších objednatelů podle počtu smluv a nejčastějších objednatelů podle celkové hodnoty smluv.

Zdroj: Hlídač státu

Zdroj: Hlídač státu

V grafech můžeme vidět, že Ministerstvo financí je 2. nejčastějším objednatelem podle počtu smluv a 1. nejčastějším objednatelem podle celkové hodnoty smluv.

Podle tiskové zprávy pivovaru z července 2019 si národní pivovar Budějovický Budvar v roce 2018 vedl takto: „Zvýšil výstav piva o 3,6 % na objem 1,602 mil. hektolitrů. Do 79 států vyvezl nejvíce piva v historii podniku – 1,075 mil. hektolitrů, což je meziročně o 8,5 % více. Tržby za pivo dosáhly rekordní hodnoty 2,555 mld. Kč. Zisk před zdaněním se zvýšil o 4,2 % na 327,9 mil. Kč. V roce 2018 podnik proinvestoval 453 mil. Kč.“