Přehled ověřených výroků

Po 12 letech vyučování češtiny a tělocviku se Jiří Růžička v roce 1990 stal ředitelem. Mandát senátora získal 15. října 2016. Aktuálně je na Gymnáziu Jana Keplera v Praze ředitelem uvolněným z funkce.

Školský zákon byl novelizován (.pdf, str. 12) v květnu roku 2016. Změny v rámci této novely se v praxi týkají povinné státní maturity z matematiky, ale také se týkaly uzákonění jednoho roku předškolního vzdělávání.

Tato novela č. 178/2016 Sb. zavedla povinnou maturitu z matematiky pro studenty, kteří úspěšně dokončí poslední ročník středního vzdělání po 30. září 2020. V praxi to znamená, že první povinná maturitní zkouška z matematiky bude žáky skládána skutečně na jaře 2021.

Toto ustanovení je však dále zpřesněno nařízením vlády č. 445/2016, které vyjmenovává obory, pro které bude matematika povinnou maturitní zkouškou. V březnu 2017 pak bylo toto nařízení novelizováno tak, že žáci gymnázií a lyceí budou povinnou maturitní zkoušku z matematiky skládat od roku 2021, strojírenské, technické a podobné obory pak od roku 2022.

Zejména uměleckých, sociálních a zdravotnických škol (s výjimkou lyceí) se pak povinná maturita z matematiky netýká.

Jiří Růžička ve výroku odkazuje na Gymnázium Jana Keplera v Praze 6, kde působí jako ředitel (v současné době je však uvolněn z funkce). Na stránkách školy se můžeme dočíst, že je na ní kladen vysoký důraz na volitelnost a možnost profilace žáků. Úroveň výuky si studenti mohou volit, jak již ve zmíněné matematice, tak i v jazycích, informatice či estetické výchově. Nejstarší zmínky (.pdf, str. 12) o zavedení volitelnosti úrovně matematiky se nám podařilo najít ve školním roce 2005/2006, kdy se o této možnosti zmiňuje výroční zpráva o činnosti.

Na náš dotaz ohledně zájmu o vyšší úroveň matematiky nám dočasná ředitelka školy Ivana Landsingerová e-mailem odpověděla, že škola nabízela 3 úrovně: Super A (vyšší úroveň), A (standard) a B (nižší úroveň). Od doby uzákonění povinné maturity z matematiky úroveň B zrušili. Podle vyjádření školy si tuto úroveň vybíralo „bezvýznamné minimum studentů“.

V současnosti tak škola nabízí pouze 2 varianty maturity z matematiky. Budeme-li opět citovat z vyjádření školy, pak „v každém ročníku jsou 4 třídy, celkem cca 120 studentů. Většina studentů si volí matematiku A, do matematiky Super A musí na konci 1. ročníku napsat test a nejlepších max. 20 studentů jde do této skupiny. Skupina se každoročně bohatě naplní."

Souhrně lze tedy říci, že Růžička má pravdu v té části výroku, kde popisuje zavedení víceúrovňové výuky matematiky na Gymnáziu Jana Keplera za jeho působení. Růžička není přesný ohledně doby, před kterou se tato výuka zavedla. Zatímco sám mluví o horizontu 10 nebo 12 let, diferencovaná výuka na zmiňované škole probíhá už alespoň 14 let. Mluví-li ale Růžička o tom, že nižší variantu maturity si na gymnáziu vybírá menšina studentů (max. 10 %), pak neříká pravdu. Podle vyjádření školy si naopak v současnosti nižší variantu matematiky volí většina žáků a studuje ji tak 100 ze 120 žáků v ročníku. Z tohoto důvodu hodnotíme celý výrok jako nepravdivý.

Státní maturity byly zavedeny v roce 2011 za působení ministra školství Josefa Dobeše. Právními předpisy, které upravují průběh a formu maturitní zkoušky, jsou školský zákon a další prováděcí předpisy, např. vyhláška č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou.

Pokud žák u některé části maturitní zkoušky neuspěje v řádném termínu, má možnost vykonat opravnou zkoušku. Na opravnou zkoušku jsou celkem dva pokusy. Podle závěrečné zprávy Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) bylo z těch, kteří se v letech 2011–2017 přihlásili k maturitní zkoušce, 24,5 tisíc na třetí pokus neúspěšných maturantů (.pdf, str. 61).

Zdroj: Závěrečná zpráva Cermat za rok 2018 (.pdf, str 61)

Ve výroční zprávě CERMATu za rok 2018 ani v jiných dokumentech však nelze dohledat údaje, které by hovořily o počtu maturantů, kteří se přihlásili k maturitní zkoušce v roce 2018 a neuspěli u třetího pokusu. Neúspěšné maturanty z roku 2019 třetí termín teprve čeká.

Dostupné jsou pouze částečné údaje o neúspěšnosti maturantů v těchto letech. Podle výsledků didaktických testů (.pdf, str. 3) například v roce 2019 vykonalo didaktické maturitní testy 69 183 maturantů. Z toho jich ani v opravném termínu neuspěly necelé 3 tisíce. Protože se nám nepodařilo dohledat, kolik bylo neúspěšných maturantů skládajících maturitu na třetí pokus v roce 2019, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Zdroj: Signální výsledky didaktických testů (.pdf, str. 3)

Tuto problematiku řeší návrh novely školského zákona předložený Ministerstvem školství, který je od konce února 2019 v meziresortním připomínkovém řízení.

Tato novela mění současnou situaci, kdy je didaktická a písemná část maturitní zkoušky vyhodnocována CZVV (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, dříve CERMAT) a střední škola vyhodnocuje jen část ústní. Stávající úpravě byl vyčítán např. výběr nevhodných témat, nesrovnalosti při vyhodnocení a jejich posuzování a odtrženost (.docx, str. 13) hodnotících od možných specifičností žáků, které by jejich učitel znal a ve svém hodnocení by je vzal v potaz. V souvislosti s horším hodnocením také narostl počet odvolání, které žáci podali kvůli špatným výsledkům své písemné zkoušky.

Nová úprava vrací písemné zkoušky a jejich hodnocení zpět do gesce středních škol, ze které byly v roce 2017 vyňaty a hodnoceny CZVV (dříve CERMAT). Důvodová zpráva (.docx, str. 13) popisuje, že tato změna má vést zejména k urychlení hodnocení zkoušky, lepší zpětné vazbě, a má zkoušku zbavit anonymity zkoušejících, se kterými nebylo možno výsledky zkoušky prodiskutovat a nebylo možno zohlednit specifika žáka.

Předkládací zpráva (.docx, str. 1) počítá s účinností novely od 1. října 2020 a úspoře zhruba 19 mil. Kč (str. 2) při realizaci novely. Dle této zprávy pak bude společná, centrálně hodnocená část obsahovat skutečně pouze didaktické testy. Ústní zkoušky či slohové práce tak budou v kompetenci školy.

Jako první vznesl pochyby o dotacích týdeník Ekonom již 9. září 2010, nicméně se mu nepovedlo vytvořit z Čapího hnízda výraznější kauzu. To se například povedlo až 22. srpna 2015 deníku Euro. Ten byl společně se Svobodným fórem označen jako zdroj informací, na základě kterých bylo podáno trestní oznámení.

Trestní oznámení bylo podáno 14. září 2015, Babiš a Faltýnek byli obviněni 9. října 2017. Stíhání Faltýnka bylo 3. května 2018 zrušeno. Dozorový státní zástupce Šaroch 2. září 2019 navrhl zastavení trestního stíhání pro všechny obviněné. Vedoucí státní zástupce Martin Erazím 13. září 2019 potvrdil zastavení trestního stíhání pro všechny obviněné. Dne 17. září 2019 rozhodnutí nabylo právní moci, to znamená, že od tohoto data běží lhůta pro nejvyššího státního zástupce pro rušení nezákonných usnesení nižších státních zástupců o nestíhání podezřelých ve smyslu § 174a trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce tedy může rozhodnutí o zastavení trestního stíhání potvrdit, nebo zrušit (stíhání by pak dále pokračovalo).

Můžeme říci, že kauza Čapí hnízdo zatím trvala od zveřejnění článku deníku Euro po nabytí právní moci rozhodnutí o nestíhání podezřelého přesně 4 roky a 26 dní. Protože rozhodnutí o zastavení je již pravomocné, skutečně můžeme mluvit o zastavení této kauzy. 4 roky a několik dní se však nedá považovat za „skoro pět let“, z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Prezident Zeman uvedl Lubomíra Zaorálka z ČSSD do funkce ministra kultury 27. srpna 2019. Do ministerského úřadu jej Zeman uváděl již podruhé, poprvé se jednalo o post ministra zahraničí v lednu 2014 v kabinetu Bohuslava Sobotky.

Co se týká druhé části výroku, dá se předpokládat, že prezident Zeman naráží na prezidentské volby v roce 2003. Podle serveru iDnes.cz se Miloš Zeman již dříve o Zaorálkovi vyjádřil jako o jednom z těch, kteří ho v roce 2003 nevolili (zmínil to např. v roce 2013).

V roce 2003 se prezident ještě stále volil (.pdf, ss. 7–8, 10) nepřímo, tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory. V tomto roce proběhly volby tři, přičemž Miloš Zeman tehdy kandidoval za ČSSD v druhé volbě (kde vypadl v prvním kole). Kolem jeho kandidatury se rozhořel vnitrostranický boj, kdy Zemanovu kandidaturu tehdy nepodpořili např. Vladimír Špidla či Stanislav Gross.

Kvůli tomu, že se jednalo o tajné hlasování, nejsou dostupné přesné údaje, kdo volil koho. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Zároveň také nebyl nalezen žádný výrok, v němž by sám Lubomír Zaorálek či jiný zdroj tuto informaci přesvědčivě potvrdil, či vyvrátil.

Nicméně antagonistický vztah mezi Milošem Zemanem a Lubomírem Zaorálkem je znám již od roku 2000. Během voleb v roce 2003 se Lubomír Zaorálek vyjádřil, že největší spor uvnitř ČSSD se týkal obav spojených s tím, že pokud by Miloš Zeman vyhrál, tak „by si na Hrad přivedl Šloufy (Miroslav Šlouf, v té době hlavní poradce Miloše Zemana, pozn. Demagog.cz) a podobné lidi“. Existuje několik případů, kdy Lubomír Zaorálek veřejně vystupoval proti současnému prezidentovi; např. už v roce 2000, kdy zapochyboval o vhodnosti Šloufovy kandidatury do Senátu, se ve stejné době také ohradil proti Zemanovu označení novinářů jako blbců. Lubomíra Zaorálka pak označil tehdejší místopředseda ČSSD Škromach jako jednoho ze Zemanových odpůrců (Právo, 25. ledna 2003: Zaorálek šíří rakovinu v sociální demokracii). V roce 2003 se pak spekulovalo, zda Zaorálkovo jméno patří na seznam těch, kteří Zemanovu kandidaturu nepodpořili.

I přesto je nutné zdůraznit, že z dostupných zdrojů není možné jednoznačně zjistit, jak Lubomír Zaorálek v prezidentské volbě v roce 2003 skutečně hlasoval, a tedy potvrdit, nebo vyvrátit tento výrok.

Během zmíněných let 1939–1942 německá armáda skutečně vedla vítěznou válku. Společně se svými spojenci po roce 1939 obsadila téměř celou kontinentální Evropu, včetně Francie. V červnu roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Wehrmacht postoupil až k Moskvě. Již v té době však Německo zakusilo dvě významné porážky. A to v bitvě o Británii roku 1940 a v bitvě před Moskvou (1941–1942). Během let 1942–1943 došlo ke zlomovým událostem, kdy Německo prohrálo na východní frontě napřed bitvu u Stalingradu a následně u Kurska. Tyto události vedly k převzetí iniciativy Rudou armádou. Následovaly události vedoucí k porážce Německa, jako sovětská ofenziva na východní frontě nebo vylodění Spojenců v Normandii roku 1944 (SOMMERVILLE, Donald, 2009. II. světová válka: vylíčení historie jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách lidstva s analýzou rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. str. 26–150).

Postupný vývoj bojů v Evropě zobrazuje následující animace (časový údaj se nachází vpravo nahoře):

Zdroj: Wikimedia Commons, University of Texas Libraries

Válka byla v těchto letech prohraná i z hlediska Československa, jehož exilová vláda se pod vedením prezidenta Edvarda Beneše ustavila v Londýně. Pohraničí českých zemí (Sudety) bylo přímo připojeno k Německu, zbytek českých zemí byl okupován jako protektorát Čechy a Morava. Slovensko v územně okleštěné podobě bylo de iure samostatným státem, spolupracujícím s Německem. Obyvatelstvo v protektorátu trpělo represemi ze strany německé okupační moci, obyvatelé židovského či romského původu byli systematicky vražděni v důsledku nacistické rasistické ideologie.

1. září 2019 se do polské Varšavy sjeli světoví státníci připomenout si 80. výročí začátku 2. světové války. Ruský prezident Putin ale pozvánku nedostal, ačkoliv před 10 lety se téže akce zúčastnil. Zástupce českého velvyslance ve Varšavě Jiří Kyrian uvedl, že polský prezident a jeho kancelář chtěli tuto událost sdílet pouze se svými spojenci, tedy zástupci členských zemí EU, NATO a Východního partnerství.

Kancelář polského prezidenta Andrzeje Dudy uvedla, že hlavní roli v nepozvání Ruska hrají aktuální důvody, nikoliv ty historické. Konkrétně se vyjádřila následovně: „Dramatické události si Polsko připomene se zeměmi, s kterými v současnosti úzce spolupracuje na zachování míru ve světě na základě dodržování mezinárodního práva.“

Šéf kanceláře polského prezidenta Krzysztof Szczerski hovořil konkrétně o agresivní politice Ruska vůči Ukrajině jako o důvodu nepozvání.

Ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál pak dodal, že prohřešky Ruska útokem na Ukrajinu nekončí. Jako další uvádí rozhovory Vladimira Putina pro polský tisk, kde lhal ohledně paktu Molotov-Ribbentrop, či odmítavý postoj Ruska k vydání vraku letadla, které havarovalo ve Smolensku v roce 2010, zpět Polákům.

Co se pak týče nepozvání Rusů celkově (nejen tedy Vladimira Putina), jak uvádí prezident Zeman, nenašli jsme informaci, že by byl nějaký jiný Rus pozván. Podle již zmíněného Szczerskiho nebyla pozvána ruská delegace jako taková.

Útok Sovětského svazu na Polsko skutečně zmíněn byl, avšak nikoliv jako důvod k nepozvání představitelů Ruské federace. Polský prezident totiž ve svém zahajovacím projevu zmínil, že kromě nacistického Německa na Polsko zaútočil také Sovětský svaz.

Německé jednotky vtrhly do Polska 1. září 1939, Rudá armáda až 17. září (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 435–437). Prezident Zeman se tedy zmýlil v datu sovětské invaze o pouhé dva dny. Navíc přesnost svého výroku sám částečně relativizuje slovem „asi“.

Posoudit část výroku týkající se vztahu mezi sovětským útokem a polskou kapitulací je komplikovanější. Situace a průběh válečných operací v Polsku jsou důvodem, proč tuto část výroku posoudit jako nepravdivou. Během německé invaze byla převážná část polských sil dislokovaná v západní části země, kde do 17. září utrpěla těžké ztráty (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 437–439). Oproti tomu bylo polským jednotkám nařízeno, že Rudé armádě mohou klást odpor pouze v případě, že na ně sama zaútočí (BISKUPSKI, M. B. B., 2000. The history of Poland. str. 102). Také rychlost a razance německého postupu před sovětským vpádem napoví, že by polská armáda brzy kapitulovala i bez útoku Rudé armády. Během prvního týdne ztratilo polské vrchní velení kontrolu nad bojištěm, a každá ze sedmi polských armád tak většinou bojovala bez vzájemné koordinace (BISKUPSKI, . B. B., 2000. The history of Poland. str. 101). Je třeba brát v potaz také načasování sovětského útoku. Ten přišel záměrně až v momentě, kdy byla většina polské armády zničena v bojích s Německem na západě země. Sovětské jednotky tak narážely na minimální odpor (Nolan, 2011 str. 4), a to navzdory pokusu polského velení o stažení zbývajících sil na východ země, kde měly svést s Wehrmachtem poslední bitvu. Rozkaz k tomu byl však vydán již 10. září.

Oproti předchozímu vysvětlení tvrdí R. C. Raack ve svém článku Stalin's Plans for World War II (str. 216–217), že podmínkou pro německý útok na Polsko byly předchozí smlouvy se SSSR zaručující sovětský útok z východu. V případě sovětské neangažovanosti v polském tažení mohlo prý mít Polsko ještě 17. září dostatečné kapacity k obraně po dalších několik měsíců. R. C. Raack dále argumentuje (str. 216–217) spojením se sousedními státy, přes které mohla Polsku proudit pomoc.

Raackovo tvrzení je však v kontrastu se silou polské armády i s rozkazem jejího velení z 10. září 1939, podle kterého mělo být polské vojsko staženo právě do východní části Polska. Jak také můžeme vidět na mapách, v době útoku Rudé armády byla většina polských sil obklíčena německými jednotkami, nebo se již vzdala.

Zdroj: Westpoint

Zdroj: Westpoint

Ve výroku prezidenta je problematickým pojmem „kapitulace polské armády“. K tomuto aktu ve smyslu článku 35 Haagské úmluvy z roku 1899 totiž vůbec nedošlo. Polská vláda kapitulaci nepodepsala, ale uprchla (str. 5) do Rumunska. Kapitulaci nepodepsal ani nejvyšší velitel polské armády Edward Rydz-Śmigły, který do Rumunska uprchl taktéž. Postupně se vzdaly jednotlivé bojující skupiny polské armády. Jednalo se ovšem o obklíčené jednotky kladoucí nezávisle na sobě poslední odpor, nikoli o kapitulaci polské armády jako celku (viz mapy). Posádka ve Varšavě kapitulovala 27. září, a to jako jedna z posledních, jak lze vyčíst ze druhé mapy. V té době byla již většina polské armády zničena (str. 4) německou, nikoli Rudou armádou.

Na kapitulaci varšavské posádky neměla Rudá armáda žádný vliv. Varšava byla totiž obléhána (str. 5) pouze německými jednotkami a Rudá armáda do boje o města nezasáhla. Posádka ve městě byla navíc jednou z posledních, která se vzdala.

Minimálně první část výroku je pravdivá, byť s drobnou odchylkou. Jak dlouho by byla polská armáda schopna se na východě země bránit v případě sovětské neangažovanosti, je otázka spíše alternativní historie, k jejímuž hodnocení se stavíme zdrženlivě. Je však zavádějící tvrdit, že polská armáda kapitulovala. Neučinili tak ani představitelé tehdejšího polského státu, ani jeho armády. Ve skutečnosti se totiž jednotlivé jednotky polské armády vzdávaly nezávisle na sobě. Ke kapitulaci polské armády ani státu jako celku nikdy nedošlo.