Přehled ověřených výroků

O skloubení rodinného a pracovního života se Radka Maxová vyjadřovala v médiích, problematiku částečných úvazků zmiňovala také ve svém volebním programu.

V rozhovoru pro Český rozhlas plus se Maxová k problematice vyjádřila takto: „Jestliže chceme podporovat rodiny, neznamená to jen úlevy, ale že uděláme celý systém takový, aby se rodiny mohly lépe stěhovat, najít lepší bydlení a práci, ve které jim zaměstnavatelé budou vycházet vstříc.” V rámci toho europoslankyně Maxová hovořila o podpoře částečných úvazků a práce z domova.

O snaze hnutí ANO zvýhodnit částečné úvazky informovaly ve svém článku také Hospodářské noviny. Radka Maxová, která byla odborníkem hnutí na sociální otázky, podle článku poukazovala na to, že i v případě, kdy si pracovník na částečný úvazek vydělá méně než minimální mzdu (tehdy 11 tisíc Kč), firma za něj musí odvést stejně peněz, jako kdyby na minimální mzdu dosáhl. Hnutí tedy dle článku požadovalo, aby se odvody odvíjely od reálné výše výdělku. V rozhovoru pro Radiožurnál Maxová hovořila o zefektivnění částečných úvazků, aby je zaměstnavatelé nabízeli.

Záměr Radky Maxové prosazovat flexibilní úvazky pro rodiny s dětmi a seniory byl uveřejněn také v jejím volebním programu na webu hnutí ANO. Maxová slibovala věnovat pozornost také situaci rodičů samoživitelů.

Pravdou je i tvrzení, že na potřebu změny právní úpravy částečných úvazků upozorňují zaměstnavatelé. Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky vydala manuál (.pdf, str. 50 a 51), v němž upozorňuje na bariéry pro rozšíření zkrácených úvazků v ČR:

1. Kulturní a strukturální faktory
   - Legislativní bariéry
   - Historická tradice
2. Bariéry na straně zaměstnanců
   - Finanční ohodnocení
   - Kvalita částečných úvazků
   - Dostupnost zařízení péče o děti
   - Nastavení sociálního systému, náklady ušlých příležitostí
3. Bariéry na straně zaměstnavatelů
   - Organizační a administrativní
   - Ekonomické

a dále doplňuje:

„Největší úspěchy se zaváděním částečných úvazků jako nástroje podpory ekonomické participace žen a zejména matek malých dětí mají státy západní a severní Evropy, jako je Nizozemí, Dánsko a Švédsko. Tyto země mají několik společných rysů:

• historický vývoj participace žen na trhu práce (pozdější nástup žen na pracovní trh zejména ve formě práce na částečný úvazek);
• silné odborové hnutí a tradice tripartitního vyjednávání, kde normou je dosažení kompromisu;
• podpora formální péče o děti;
• nastavení sociálního státu tak, že nezvýhodňuje neaktivitu (individuální, nikoliv rodinné nároky);
• možnost kombinace využívání různých dávek a opatření souběžně s prací na částečný úvazek;
• důraz na jistotu flexibilních uspořádání práce (efektivní legislativa zabraňující znevýhodňování pracovníků na částečný úvazek);
• relativně vysoké příjmy.“

Z citovaného manuálu tedy vyplývá, že zaměstnavatelé vnímají legislativní bariéry pro větší rozvoj zkrácených úvazků. Další vítanou změnou by pak byla redukce administrativy či snížení ekonomických nákladů spojených s částečnými úvazky.

Zaměstnanci se naopak bojí např. podhodnocení své odměny, přehlcení prací či případného tlaku přejít na úvazek plný. Problémem pak je také to, že rodičům, kteří se např. musí starat o malé dítě, nemusí zaměstnavatel vyjít vstříc, co se týče zkrácení celkového úvazku.

Disability Intergroup je neformální skupinou poslanců Evropského parlamentu, kteří se zajímají o podporu lidí s hendikepem a jejich práv. Tato „meziskupina“ je jedna z nejstarších, poprvé byla založena již v roce 1980.

Po posledních volbách do Evropského parlamentu vznikla iniciativa tuto skupinu obnovit i v novém složení parlamentu. Přesný sled událostí a jednání mezi EU Disability Forum (EDF, organizace zastřešující a pomáhající lidem s hendikepem) a europoslanci není dostupný, přesto lze za iniciátora vzniku Disability Intergroup v Evropském parlamentu považovat i Radku Maxovou, která se jednání zúčastnila a vznik skupiny podporuje.

Hovoří-li Maxová ve svém výroku o poslancích, které dokázala pro tuto skupinu získat, nebo o termínu ustanovení skupiny, pak se nám tyto části tvrzení nepodařilo z veřejných zdrojů ověřit. Informace o jednání o skupině totiž přinášejí pouze příspěvky na sociálních sítích europoslankyně Maxové a EDF. O vytváření zmiňované Disability Intergroup se zmiňují pouze dva následující příspěvky:

Příspěvky tak dokazují schůze europoslanců (včetně Maxové) s EDF, jejichž obsahem je plánované vytvoření Disability Intergroup.

Informace o aktuálním zisku podpisů a zastoupení všech výborů nejsou nikde veřejně dohledatelné. Na webu skupiny je k dispozici pouze formulář (.pdf) pro europoslance, v nichž mohou vyjádřit podporu pro vznik skupiny na roky 2019–2024. Na stejném webu je k dispozici také seznam (.xls) podporovatelů skupiny, nicméně se jedná o předcházející období (2014–2019), nikoliv o aktuálně vyjednávané.

Z kontextu výroku není jasné, mezi jakými sociálními skupinami Radka Maxová míru chudoby porovnává, data pro všechny sociální skupiny navíc nejsou dostupná. Podle zjištěných dat však můžeme potvrdit, že lidé se zdravotním postižením jsou v průměru vystavování většímu ohrožení chudobou než lidé bez hendikepu, a to jak v rámci České republiky, tak celé Evropské unie.

V hodnocení pracujeme s definicí chudoby podle Eurostatu, podle které se jedinec ocitne v ohrožení chudobou, pokud jeho příjem (včetně sociálních dávek) nedosahuje ani 60 % národního mediánu příjmu.

Podle dat Eurostatu jsou osoby se zdravotním postižením ohroženy chudobou podstatně více než lidé bez hendikepu. Z celkového počtu osob se zdravotním postižením v EU jich v roce 2016 bylo chudobou ohroženo 29,9 %. Osob, které zdravotně postiženy nejsou, bylo chudobou a sociálním vyloučením ohroženo 19,8 %. Na níže uvedeném grafu je znázorněn rozdíl v ohrožení chudobou pro lidi s hendikepem a bez hendikepu v průběhu let 2005 – 2016.

Zdroj: Eurostat

Lidé se zdravotním postižením jsou dle Eurostatu navíc často závislí na sociálních dávkách. Podle posledních dostupných dat z roku 2013 pro EU by se tedy v případě odejmutí sociálních dávek ocitlo v ohrožení chudobou 68 % hendikepovaných osob. U lidí bez hendikepu by odejmutí sociálních dávek znamenalo ohrožení chudobou pro 31 % z nich. Rozdíly v ohrožení chudobou hendikepovaných osob jsou v jednotlivých zemích EU různé, ve všech je ale rozdíl znatelný.

Zdroj: Eurostat

Většímu ohrožení chudobou jsou kromě osob se zdravotním postižením dle Eurostatu vystavovány také například děti, obzvláště pak děti migrantů. Ve větším ohrožení jsou také ženy, mladí lidé, lidé s nižším dosaženým vzděláním, nezaměstnaní, rodiče samoživitelé a lidé žijící na venkově.

Lze tedy potvrdit, že napříč zeměmi EU jsou lidé se zdravotním postižením ohroženi chudobou více než lidé bez postižení, takto formulovaný výrok Radky Maxové ale hodnotíme jako neověřitelný.

Fáze vyšetřování je v rámci trestního řízení součástí přípravného řízení. Cílem tohoto stadia je zjistit, zda je podezření z trestného činu proti určité osobě natolik odůvodněné, že je možno podat obžalobu k soudu. V tomto stadiu je třeba zjistit a obstarat důkazy svědčící o vině obviněného, stejně jako další důkazy, které vinu vyvracejí. Je ukončeno podáním obžaloby, nebo upuštěním od dalšího trestního stíhání. V tomto stadiu řízení plní významnou úlohu také státní zástupce, který vykonává dozor nad činností policejního orgánu a rozhoduje o podání obžaloby k soudu.

Prověření financování stavby rekreačního areálu Čapí hnízdo zadala vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová na konci listopadu 2015. Učinila tak po podání trestního oznámení ze dne 14. září 2015. Tomáš Kapler, který toto trestní oznámení podal, v rozhovoru pro web Aktuálně.cz uvedl, že jej podal na základě článků o této kauze v médiích Svobodné fórum a Euro.

Během prosince 2015 pak žalobci dospěli k závěru, že trestní oznámení může mít reálné základy a postoupili ho těsně před Vánoci Policii ČR, která dotace začala prověřovat. Policie na případu začala naplno pracovat od ledna 2016. „Policie 5. ledna zahájila ve věci úkony trestního řízení, a to pro podezření ze spáchání trestných činů dotační podvod a poškození finančních zájmů Evropské unie,“ uvedla mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Štěpánka Zenklová.

Andrej Babiš a Jaroslav Faltýnek byli následně 9. října 2017 obviněni. Stíhání Faltýnka bylo 3. května 2018 zrušeno. Policie vyšetřování ukončila až 26. března 2019, poté 17. dubna 2019 předala spis k prostudování státnímu zástupci. Dozorový státní zástupce Šaroch pak 2. září 2019 navrhl zastavení trestního stíhání pro všechny obviněné. Pražské městské státní zastupitelství tento návrh potvrdilo a rozhodlo o zastavení trestního stíhání, které se tak 17. září 2019 stalo pravomocným. Od tohoto dne pak běží tříměsíční lhůta, ve které rozhodnutí žalobců mohou přezkoumat vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová nebo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Vyšetřování kauzy Čapí hnízdo tak od doby podání trestního oznámení (14. září 2015) do doby pravomocného zastavení trestního stíhání (17. září 2019) trvalo 4 roky a 3 dny. Pokud bychom jako začátek vyšetřování brali vyšetřování policií (5. leden 2016), tak se jedná o dobu 3 let, 8 měsíců a 12 dní, která i tak spadá do naší 10% tolerance.

Jak ale uvádíme výše, kauza ještě nemusí být uzavřena a je důležité vyčkat na konečné rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Přehlednou časovou osu průběhu celé kauzy nabízí web ČT24:

Dne 17. září 2019 vyšel na webu denikn.cz rozhovor s Radkou Maxovou, kde se jí mimo jiného ptali i na její názor ohledně zastavení stíhání Andreje Babiše. V jiném médiu se nám nepodařilo najít, že by s europoslankyní Maxovou toto téma řešili.

Ve Štrasburku probíhalo jednání od 16. do 19. září, kdy ani v jednom ze dnů nebylo na pořadu jednání téma týkající se Andreje Babiše v jakémkoliv smyslu. Co se pak týče jednání v Bruselu, tak dne 24. září se uskutečnilo zasedání Výboru pro zaměstnanost a sociální věci, které má zřejmě Radka Maxová na mysli. V zápisu se také neobjevuje zmínka o projednávání tématu premiéra Babiše a zastavení jeho trestního stíhání.

V Jednacím řádu Evropského parlamentu (.pdf, str. 85-88) pro 9. volební období z července 2019 je stanoven v Kapitole 2 Hlava VII plán práce Parlamentu. Ten zmiňuje jednotlivé body, které se odehrávají na zasedání Parlamentu. Před každým zasedáním je pak poslancům dáván konečný návrh pořadu jednání, který může, ale nemusí zahrnovat také časy jednotlivých hlasování. Tento dokument tedy popisuje, jak bude jednání probíhat s tím, že u jednotlivých bodů může být konkrétně uvedeno, v kterou dobu budou projednávány.

Jednotlivé pořady jednání můžeme nalézt na webové stránce europarl.europa.eu. Vezmeme-li například pořad jednání ze Štrasburku z 15. - 18. července 2019, vidíme, že jsou tam poměrně detailně rozepsány časy rozpravy, hlasování i řečnických dob, kdy je jednotlivým parlamentním frakcím přidělen čas, jak dlouho mohou řečnit. Stejný případ je i v konečném návrhu pořadu jednání na 9. - 10. října v Bruselu, který také udává časy hlasování a projednávání.

Co se pak týče případných změn v pořadu jednání, navrženého na počátku schůze ke schválení, tyto návrhy změn je možné podávat nejpozději jednu hodinu před zahájením dílčího jednání. Změny může navrhnout výbor, politická skupina nebo poslanci dosahující přinejmenším nízké prahové hodnoty (tj. jedna dvacetina všech poslanců Parlamentu nebo členů politické skupiny). Na začátku dílčího zasedání Parlament pořad jednání schvaluje. Když je pak pořad jednání přijat, není možné ho měnit. Existují však i výjimky týkající se článků 163, 197, 198, 199, 200 nebo 201.

Článek 163 hovoří o postupu pro naléhavé případy, kdy bod jedna praví následující: ,,Žádost, aby rozprava o návrhu, který byl Parlamentu předložen podle čl. 48 odst. 1, byla považována za naléhavou, může podat Parlamentu předseda, výbor, politická skupina, poslanci dosahující přinejmenším nízké prahové hodnoty, Komise nebo Rada. Tato žádost se podává písemně a musí být odůvodněna.“ O žádosti se pak hlasuje na začátku zasedání, které následuje po zasedání, kdy byla žádost oznámena.

Články 197, 198, a 200 stanovují možnost vznést námitku nepřípustnosti věci, vrácení věci výboru a odročení rozpravy či odklad hlasování. Úmysl vznést tyto námitky však musí být oznámen předsedovi Parlamentu nejméně 24 hodin předem. O těchto návrzích pak Parlament hlasuje. V případě námitky nepřípustnosti a odročení rozpravy, pokud s nimi Parlament vysloví souhlas, se ihned přistupuje k projednání dalšího bodu.

Článek 199 se zabývá předčasným ukončením rozpravy předtím, než je vyčerpán seznam řečníků. Návrh může vznést předseda, politická skupina či poslanci dosahující přinejmenším nízké prahové hodnoty, poté se o něm okamžitě hlasuje. V případě přijetí takového návrhu se rozprava odročuje na dané datum a čas.

Posledním je pak článek 201 „Přerušení nebo ukončení denního zasedání“. Ten stanovuje následující: ,,Denní zasedání může být přerušeno nebo ukončeno během rozpravy nebo během hlasování, jestliže tak rozhodne Parlament na návrh předsedy nebo na žádost poslanců nebo jedné či více politických skupin dosahujících přinejmenším vysoké prahové hodnoty. O tomto návrhu nebo žádosti se okamžitě hlasuje."

Je tedy pravda, že Evropský parlament má svůj jednací řád poměrně přesně daný, ovšem může nastat jedna z výjimek a zasedání může předčasně skončit, přesunout se či se vrátit výboru. Ve většině případů musí být daný návrh na přesunutí, odročení apod. oznámen 24 hodin před zasedáním, s největší pravděpodobní tak poslanci vědí, jak bude zasedání vypadat. V některých případech se pak po odročení bodu přistupuje ihned k projednání bodu dalšího, což může narušit plánovaný harmonogram. Protože jsou ale toto pouze výjimky a obecně platí, že pořad jednání je dopředu přesně znám a určen, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Radka Maxová byla spolu s pěti dalšími kandidáty za ANO zvolena do Evropského parlamentu ve volbách v roce 2019. Europoslanci zvolení za ANO byli již od svých prvních voleb v roce 2014 součástí frakce ALDE. V tomto prvním období disponovalo ANO nejprve čtyřmi mandáty, po rozchodu s europoslanci Pavlem Teličkou a Petrem Ježkem se dvěma (Ditou Charanzovou a Martinou Dlabajovou).

Po evropských volbách v roce 2019 se frakce, jejímiž členy jsou europoslanci za hnutí ANO, nazývá Renew Europe (Obnova Evropy). Ta vznikla po zmíněných volbách na základech frakce ALDE. Celkem má tato skupina v Evropském parlamentu 108 ze 751 křesel.

Renew Europe je liberálně-centristická proevropská a prointegrační skupina. Frakce klade důraz na ekonomický růst, udržitelnost životního prostředí a spravedlivou hospodářskou soutěž. K jejím prioritám patří tvorba pracovních míst, zdravé a vyrovnané rozpočty a nastavení kontrolních mechanismů při neplnění rozpočtových pravidel a odstranění byrokracie v EU.

Přestože se nám nepodařilo určit výši příspěvku na kulturu každého kraje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. U některých z nich neznáme přesnou částku z toho důvodu, že v mnoha případech je odbor kultury v krajských rozpočtech spojen s odbory jiného zaměření (například s cestovním ruchem nebo se sportem).

Níže uvádíme několik příkladů financování kultury krajem, u nichž se nám podařilo zjistit částku, která připadne čistě odboru kultury. Jedná se o částky, které byly na kulturu vyčleněny z celkových rozpočtů krajů pro rok 2019. Mj. z nich vyplývá, že Praha v porovnání s ostatními kraji nedává na kulturu nejméně peněz. Například V Ústeckém kraji poputuje na kulturu ještě menší podíl z celkového rozpočtu.

Jihomoravský kraj (.pdf, str. 29) vyhradil pro odbor kultury a památkové péče 321,8 milionu korun (.pdf, str. 33). Z toho připadne 161 milionů korun na činnost galerií a muzeí, 33,4 milionu korun na hudební činnost a 6,5 milionu korun na činnosti památkových ústavů, hradů a zámků. Na knihovnickou činnost je vyhrazeno 16 milionů korun. Celkový rozpočet (.pdf, str. 10) Jihomoravského kraje je přitom 7,8 miliardy korun. Na odbor kultury tedy směřuje 4,1 % celkového rozpočtu.

V případě Olomouckého kraje vycházíme z upraveného rozpočtu, podle něhož mělo být na kulturu vyčleněno 467,4 milionu korun. Největší část z této sumy (303,7 milionů korun) byla přidělena činnosti muzeí a galerií. Na hudební činnost bylo vyčleněno 14,5 milionu korun a na knihovnickou činnost 75,1 milionu korun (obě pod nabídkou Kultura). Celkový rozpočet Olomouckého kraje činí 17,1 miliardy korun. Na kulturu je tedy v roce 2019 počítáno s 2,7 % rozpočtu.

Co se týče Ústeckého kraje, celkové výdaje (.pdf, str. 5) letošního rozpočtu činí 18,6 miliardy korun. Na kulturu připadlo 261,9 milionu, tedy 1,4 % rozpočtu, což je méně než v případě Prahy.

Hlavní město Praha vyčlenilo na kulturu pro rok 2019 ze svého rozpočtu 1,7 miliardy korun (.xls). Z rozpočtu vyhrazeného na kulturu je 1 179,121 milionu korun určeno pro příspěvkové organizace. Mezi ty patří Městská divadla Pražská, Vyšehrad, Botanická zahrada, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Divadlo na Vinohradech, atd. Dále město vyhradilo 70,4 milionu korun pro odbor památkové péče. Celkový pražský rozpočet pro rok 2019 činí na straně výdajů 77,6 miliardy korun. Na kulturu tedy v roce 2019 směřovalo 2,2 % rozpočtu.

Statutární město Brno má pro rok 2019 celkový upravený rozpočet 16,34 miliardy korun. Z této částky poputuje na kulturu 1,6 miliardy korun. Z celkového rozpočtu tak Magistrát města Brna vyčlenil pro kulturu přibližně 10 %.

Statutární město Ostrava má po sečtení kapitálových a běžných výdajů celkový rozpočet pro rok 2019 ve výši 10,4 miliardy korun (.doc, str. 58). Odbor kultury je v rozpočtu Ostravy spojen s volnočasovými aktivitami, na něž by mělo připadnout zhruba 5 milionů korun (str. 32), tuto částku jsme tedy odečetli. Na samotný odbor kultury připadne částka 653,8 milionu korun (.doc, str. 31), tj. 6 % z celkových výdajů.

Města Brno i Ostrava tedy připisují kultuře větší procento ze svých rozpočtů než hlavní město Praha.

Naopak např. statutární město Most má celkový rozpočet (.pdf, str. 1) na rok 2019 1,5 miliardy korun. Na kulturu je pak určeno 30 milionů (str. 34), tj. přibližně 2 %. Je tedy zřejmé, že ani ve srovnání s městy nedává Praha na kulturu nejméně.

Národní divadlo (.pdf, str. 58), jakožto příspěvková organizace zřizovaná ministerstvem kultury, získalo v roce 2018 ze státního rozpočtu příspěvek 835,4 milionu korun. Tento příspěvek se od roku 2015 zvyšuje. Dalšími kulturními organizacemi v Praze, které se počítají mezi příspěvkové (.pdf, str. 19), tzn. že jim na provoz přispívá Ministerstvo kultury, patří Národní památkový ústav, Národní galerie, Národní knihovna, Národní muzeum atd.

Pro doplnění uvádíme kromě čísel absolutních také údaje o vývoji financování kultury kraji. Podle webu statistikakultury.cz se výrazně zvyšují výdaje na kulturu zejména v Jihomoravském, Plzeňském, Královéhradeckém a Moravskoslezském kraji. Naopak je tomu v hl. m. Praze, v kraji Vysočina a v Karlovarském kraji, kde se výdaje na kulturu zvyšují jen pozvolna (str. 4). V roce 2017 vydávala Praha na kulturu pouze 68 % svých výdajů z roku 1999 (při zohlednění vývoje počtu obyvatel). Všechny ostatní kraje dosahují alespoň 95 % výdajů z roku 1999 (str. 6).

Na začátek uveďme, že poslanec Michálek svým tvrzením reaguje na předcházející výroky Lubomíra Zaorálka, který osočil Prahu, že málo investuje do kulturních institucí a infrastruktury, a když už, tak to vypadá „hrůzostrašně“, což ilustroval například na rekonstrukci Státní opery. Michálkovo tvrzení, že „ty všechny investice, který (sic) se dělaly v Praze, tak se rozhodovaly za vaší vlády ANO a ČSSD na centrální úrovni", se tedy nevztahuje k investicím celkově, ale pouze k rozsáhlým investicím a rekonstrukcím, zejména kulturních institucí.

Koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice, pod vedením primátorky Krnáčové, byla skutečně často kritizována, že není schopna započít větší investiční projekty. Za této vlády tak docházelo spíše k menším investičním projektům, například k rekonstrukci ulic Husitská, Keplerova a Vinohradská či k opravám několika výstupů z metra.

Z projektů financovaných státem uveďme například rekonstrukci Národního muzea či Státní opery. Další velkou rekonstrukcí, financovanou státní organizací SŽDC, je rekonstrukce Negrelliho viaduktu.

Kapitálové výdaje, tedy tzv. investice, v průběhu posledních deseti let jsou zachyceny v následujících tabulkách. První zobrazuje rozpočet kapitálových výdajů pro celé hlavní město, včetně rozpočtů městských částí, druhá pak pouze rozpočet magistrátu. Pojmem schválený rozpočet se rozumí rozpočet, který byl schválen na rok dopředu, tento je však v průběhu rozpočtového roku lehce upravován, a tak vzniká rozpočet upravený. Reálně utracené peníze pak zobrazuje sloupec „Reálné investice“. Poslední dva sloupce zobrazují podíl reálných investic na schváleném, respektive upraveném rozpočtu.

Z tabulek je zřejmé, že na investice bylo v letech 2015-2018 (rok 2014 byl rokem volebním, přičemž koalice pod vedením Adriany Krnáčové se ujala funkcí až v listopadu, na investice v tomto roce tedy neměla vliv) skutečně vyčleněno méně peněz než v předchozích volebních obdobích. Ani tyto vyčleněné peníze pak nebyly, často i ze 40 %, vyčerpány. Reálně proinvestované finance se tedy v rámci celkového rozpočtu města (včetně městských částí) pohybovaly okolo 10 miliard ročně (s výjimkou volebního roku 2018). Ve všech předcházejících letech bylo přitom proinvestováno násobně více prostředků (například v roce 2009 téměř 25 miliard, v roce 2011 pak téměř 20 miliard).

I pokud se podíváme na rozpočet samotného magistrátu bez městských částí, vidíme, že investice byly z velké části utlumeny. Reálně proinvestované prostředky se pohybovaly okolo 68-78 % plánovaného rozpočtu. To je v kontrastu s předešlými roky, kdy byl upravený rozpočet naplňován i na více než 90 %. Původní schválený rozpočet pak byl několikrát překonán i o desítky procent. Tudíž zatímco v letech 2015-2018 se každoročně proinvestovalo přibližně 7-8 miliard a ve volebním roce 10,7 miliard, tak v předcházejících letech to bylo i více než dvakrát tolik. Například v roce 2009 19 miliard, v roce 2011 téměř 16 miliard.

V současné době probíhají závěrečné práce na rekonstrukci budovy Státní opery, které začaly v roce 2017 a měly by skončit na přelomu let 2019/2020. Slavnostní otevření by mělo proběhnout 5. ledna 2020 na den 132. výročí jejího prvního otevření.

Spojovat ale projekt rekonstrukce budovy s okolím, které ani není ve správě Národního divadla, je však zavádějící. Podchod a nejbližší okolí je ve vlastnictví Hlavního města Prahy a spravován je Technickou správou komunikací (TSK), a ne Národním divadlem. Z přiložené mapy je také patrné, že přístupové cesty jsou minimálně dvě, jedna ze směru od Hlavního nádraží, druhá podél Nové budovy Národního muzea, a tedy není nutné jít podchodem.

Nutno ale podotknout, že jak Vrchlického sady, tak podchod spojující Hlavní nádraží se Státní operou a Novou budovou Národního divadla patří mezi problémové lokality s výskytem drog (.pdf., s. 7-8).

zdroj: Google maps