Přehled ověřených výroků

V dubnu 2019 nezisková organizace Climate Action Network Europe vydala dokument Defenders, Delayers, Dinosaurs, který se zabývá počínáním politických stran zastoupených v Evropském parlamentu ve věci boje s klimatickými změnami.

V publikaci (.pdf, str. 3) jsou jednotlivé politické strany děleny do tří kategorií ve vztahu k boji s klimatickými změnami. První kategorie zahrnuje Ochránce (Defenders), kteří bojují za ochranu občanů před klimatickou změnou, v druhé kategorii jsou Zdržovači (Delayers), kteří sice věří v to, že je potřeba bojovat se změnou klimatu, ale nejednají s požadovanou naléhavostí, třetí kategorie čítá Dinosaury (Dinosaurs), kteří nepochopili potřebu opatření proti klimatickým změnám a brání ostatním subjektům v tomto opatření.  

Podle daného dokumentu (.pdf, str. 13) Českou republiku v Evropském parlamentu nezastupuje žádná politická strana, která by patřila do skupiny Ochránců. Zdržovači jsou v Evropském parlamentu zastoupeni Českou stranou sociální demokracie. Ostatní politická uskupení (STAN, ANO 2011, TOP 09 a Starostové, KDU-ČSL, KSČM, Svobodní a ODS) jsou zařazena v kategorii Dinosaurů.

V jiné publikaci (.pdf, str. 5) Off Target jsou země Evropské unie seřazeny podle schopnosti podílet se na boji s klimatickými změnami. Česká republika je 20. nejhorší země z 29. Horší je Rumunsko, Maďarko, Řecko, Kypr, Malta, Bulharsko, Estonsko, Irsko, Polsko.  

Informaci o návštěvě Sokolovska se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo ověřit. Je ale pravdou, že se Pavel Poc těmto problémům Sokolovska věnuje.

Emisní obchodování je nástroj motivující ke snižování emisí skleníkových plynů. Subjekty, které mají možnost redukovat emise s nižšími náklady, mohou uspořené emisní povolenky nebo jiné emisní kredity prodat těm, u nichž by taková redukce byla nákladnější. Nejvýznamnějším systémem emisního obchodování je European Union Emission Trading Scheme (EU ETS), kterého se jako členský stát Evropské unie účastní i Česká republika. Tento systém byl zaveden roku 2005, jeho podmínky pro znečišťovatele se výrazně zpřísnily od roku 2013 (.pdf, str. 2).

Ministerstvo životního prostředí eviduje (.xlxs) všechna stacionární zařízení v České republice, která jsou součástí Evropského systému emisního obchodování. Na okrese Sokolov se nám podařilo dohledat 5 takových provozů.

- Teplárna Vřesová (Sokolovská uhelná a.s.)
- Synthomer a.s. (Synthomer a.s.)
- Elektrárna Tisová a.s. (Od října 2016 je majitelem Sokolovská uhelná a.s., elektrárnu odkoupila od společnosti ČEZ)
- závod Nové Sedlo (O-I Manufacturing Czech Republic, a.s.)
- LIAPOR (Lias Vintířov, LSM, k.s.)

Dopady emisních povolenek na Sokolovsko se skutečně diskutují. Společnost Sokolovská uhelná usiluje o změnu systému placení a následného rozdělování finančních prostředků z emisních povolenek. Požaduje, aby se tyto peníze vracely zpět do regionu. Podle předsedy dozorčí rady společnosti Františka Štěpánka „v sokolovském regionu dojde k urychlení útlumu oboru, který byl po mnoho generací zcela dominantní. Vlivem zdražení emisních povolenek na úroveň přesahující 20 EURO za jednu povolenku dosáhne v následujících letech platba za Sokolovskou uhelnou úroveň 2,5 miliardy Kč ročně.“

Společnost Sokolovská uhelná zároveň podle zprávy o hospodaření za rok 2017 (.pdf, str. 38) zaměstnávala 3 101 tisíce pracovníků, což z ní dlouhodobě činí jednoho z největších zaměstnavatelů (.doc, str. 3) v Karlovarském kraji. V rámci skupiny Sokolovská uhelná zaměstnávají dceřiné společnosti dalších asi 500 lidí (.pdf, str. 38). Sokolovská uhelná dokonce tvrdí, že útlum těžby se dotkne až 15 tisíc obyvatel regionu.

Součástí obchodování s emisemi je také sklářský závod Nové sedlo, který zaměstnává přibližně 200 lidí. Podle ředitele sklárny zaměstnanci spíše chybí, než že by bylo třeba propouštět. U závodu firmy Synthomer se nám nepodařilo dohledat informaci o počtu zaměstnanců, aktuálně ale hledá několik kvalifikovaných zaměstnanců na různé pozice. Také společnost Lias Vintířov shání zaměstnance na volná místa, od pracovníků ve výrobě po mistry, prodejce nebo řidiče.

Lze vyvodit, že emisní povolenky finančně zatěžují významného zaměstnavatele na Sokolovsku, Sokolovskou uhelnou. Emisní povolenky snižují konkurenceschopnost uhlí a tepla a elektřiny vyrobených z uhlí, což jsou hlavní obchodní aktivity společnosti. Toto ztížení podnikatelské činnosti, kdy firma musí doplácet za negativní externality svého podnikání, by logicky mohlo mít nepříznivý dopad na zaměstnanost. Na druhou stranu sama Sokolovská uhelná v poslední dostupné zprávě o hospodaření (.pdf, str. 38) uvádí, že meziročně se počet zaměstnanců společnosti snížil jen o 35 a důvodem byl především nedostatek pracovníků na trhu práce. Jedná se však s o významný propad oproti létům 2013 a 2014, kdy firma zaměstnávala (.pdf, str. 4) 3 856, respektive 3 570 lidí. Mezi léty 2013 a 2017 tak došlo k poklesu o 753 pracovníků. To je pokles o takřka pětinu.

Zaměstnanost v těžbě a zpracování uhlí na Sokolovsku klesá. Tento sektor je zatížen systémem emisních povolenek. Není ale zřejmé, jak důležitým faktorem jsou emisní povolenky a jakou roli hrají další skutečnosti, jako je např. zvyšování produktivity práce nebo vývoj cen a poptávky. Firma Sokolovská uhelná je zároveň schopna generovat zisk, který byl např. za rok 2017 (.pdf, str. 45) 526 841 000 Kč po zdanění. Tato skutečnost nenasvědčuje tomu, že by firma byla nucena propouštět. Firmy Synthomer a.s. a Lias Vintířov hledají nové zaměstnance. To je ostatně i případ Sokolovské uhelné.

Tři „menší“ firmy, které na Sokolovsku podléhají systému emisních povolenek, by tedy rády najaly více zaměstnanců. Propad počtu zaměstnanců zažil v posledních letech největší zaměstnavatel v regionu ovlivněný emisními povolenkami, Sokolovská uhelná. Sokolovská uhelná je však schopná produkovat poměrně vysoký roční zisk, není tedy zřejmé, že by propouštění bylo způsobena špatnými ekonomickými výsledky firmy, a tyto případné špatné ekonomické výsledky byly navíc důsledkem emisních povolenek.

V dlouhodobém politickém programu ČSSD (.pdf, str. 5) je uvedeno, že je potřeba osvojit si přístup, v jehož středu bude příroda sama, ne člověk. Program však zároveň deklaruje solidaritu čili sounáležitost s těmi skupinami, jež jsou tak či onak sociálně hendikepovány svými životními podmínkami a jsou proto ohroženy sociálním poklesem, chudobou, případně i sociálním vyloučením. Proto se ČSSD zavazuje (pdf. str. 6) vytvářet důstojné podmínky pro různé skupiny obyvatelstva, včetně nezaměstnaných.

Sociálně demokratická frakce se ve svém programu zavazuje bojovat proti všem nejistým formám zaměstnání. Konkrétně podporují pracovníky v průmyslu, kteří se stali oběťmi uzavírání závodů a podnikají kroky v reindustrializaci a zajištění ochrany pracovníků před zneužíváním.

Tohoto problému si je vědoma i Evropská komise. V roce 2016 místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič uvedl, že zaměstnanci mohou přijít o práci, protože Evropa přechází na zelenou ekonomiku. Podle něj je potřeba starat se o lidi, kteří jsou ztrátou zaměstnání ohroženi. Ztráta zaměstnání může podle portálu Euractiv vést u propuštěných pracovníků k extremismu.  Podle Šefčoviče v současné době pracuje v průmyslových odvětvích, které usiluje o udržitelnost a environmentální odpovědnost, přibližně 9 milionů Evropanů, přičemž do roku 2030 očekává až 18 milionů pracovníků.

V listopadu 2018 Evropská komise přijala strategickou vizi klimaticky neutrální Evropy do roku 2050, jejíž součástí jsou investice do nových technologií, rozvoj průmyslové politiky a výzkumu a zároveň sociální spravedlnost pro spravedlivý přechod k lepšímu způsobu hospodaření. Maroš Šefčovič k tomu dodal, že žádný evropský region nezůstane kvůli změně hospodářství bez pomoci.

Dalším dokumentem, kde se Komise tématu dotýká, je Směřování k udržitelné Evropě. Pojednává o jednotlivých aspektech a budoucích výzvách pro udržitelnost (zajištění udržitelné spotřeby a výroby, budování odolné infrastruktury, podpora hospodářského růstu a zaměstnanosti), přičemž je zde brán ohled nejen na ekonomickou, ale i sociání stránku.

Evropská komise obě témata – enviromentální i sociální – reflektuje i ve svých Deseti prioritách na období 2015–2019. Jedna z nich se týká pracovních míst, hospodářského růstu a investic. Cílem této priority je „navýšit v celé Evropě investice a posílit tak hospodářství a tvorbu pracovních míst. V rámci plánu proto budou odstraňovány překážky pro investice, poskytováno poradenství ohledně potenciálních projektů a dány k dispozici finanční prostředky“. Druhá priorita se týká Energetické unie a opatření v oblasti změny klimatu a v ní vidí Komise opatření vedoucí k ochraně klimatu spíše jako příležitost: „rozumnější spotřeba energie a boj proti změně klimatu umožní vznik nových pracovních míst a hospodářský růst a přinesou investice do budoucnosti Evropy“.

Evžen Tošenovský byl primátorem Ostravy v letech 1993 až 2001. Za jeho působení v této funkci došlo k uzavření poslední vysoké pece ve Vítkovicích a byla uzavřena smlouva mezi městem Ostrava, firmou OKD a Ostravsko-karvinskými koksovnami (OKK). Na základě této smlouvy měla být ukončena činnost ostravských koksoven. Konkrétně koksovna Jan Šverma měla ukončit činnost do konce roku 2005 a koksovna Svoboda do roku 2009. Ve stejné smlouvě bylo také zakotveno, že OKD a OKK musejí vynaložit finanční prostředky na realizaci ekologických opatření (Koksovny Šverma a Svoboda daly na ekologii obrovské částky, str. 10; Právo; 8. 12. 2000). Představitelé města tak chtěli dosáhnout zlepšení životního prostředí v Ostravě. Smlouva byla v květnu 2001 za primátora Čestmíra Vlčka zrušena.

Historická data Českého hydrometeorologického úřadu dokazují, že v letech, kdy byl Tošenovský primátorem, bylo ovzduší v Ostravě postiženo hlavně prašným aerosolem. Někde byl významný i podíl oxidů dusíku (dostupná data pro 1998, 2000, 2001).

O stavu sucha v Česku mluvil v dubnových Událostech, komentářích ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Mark Rieder: „Toto sucho se liší od těch historických ve dvou základních věcech. První je ta, že historická sucha nebyla delší než tříletá. Bude-li letošní rok suchý, pak to bude již šestý rok. Druhý velký rozdíl je v tom, že to sucho na rozdíl od historických je doprovázeno významně vyššími teplotami, než tomu bylo v minulosti. [...] Otázka je míra četnosti výskytu těchto situací, která se zvyšuje." (čas 18:30)

Vývoji sucha se věnuje také interaktivní stránka Českého rozhlasu Stopy sucha, která ukazuje postupný úbytek vody v Evropě i ve světě a nabízí předpověď na příští roky. Z map je na první pohled patrné, že do oblasti vážného sucha spadaly v roce 2000 především státy jižní Evropy, zatímco v roce 2017 se na její hranici objevila i Česká republika. Jih Evropy trpěl i lesními požáry, v 90. letech hlavně ve Španělsku a Portugalsku, dalším požárem byla stižena např. i Francie v roce 2016.

Aktuálnímu stavu sucha v Česku a předpovědi jeho budoucího vývoje se pak věnuje projekt Intersucho, který porovnává dnešní stav s obvyklým suchem z let 1961–2010.

O tom, kdo se stane lídrem evropské kandidátky České pirátské strany, se rozhodovalo 19. ledna 2019 na Celostátním fóru (CF) České Pirátské strany v Táboře. CF Pirátské strany je nejvyšším orgánem strany a podle možností se ho účastní každý z jejích členů. CF svolává předseda strany nejméně jednou za rok. Podle mluvčí Karolíny Sadílkové na jednání CF dorazila do Tábora asi polovina z 886 členů. Fyzická přítomnost členů na místě přitom nebyla nutná, hlasování probíhalo online a stejně tak byl online vysílán i průběh jednání.

Samotná volba lídra kandidátky se uskutečnila v sobotních poledních hodinách. O pozici lídra se ucházelo šest kandidátů: Marcel Kolaja, Jana Koláříková, Ondřej Kolek, Ladislav Koubek, Hynek Melichar a Mikuláš Peksa. Přestože volit mohli všichni členové, v prvním kole hlasovalo jen 465 Pirátů. „Do 2. kola postoupí ti kandidáti, kteří obdrží hlasy od nadpoloviční většiny hlasujících. Bude-li takový jen jeden, bude zvolen již v 1. kole,“ zněly podmínky volby.

Získat nadpoloviční většinu se podařilo dvěma kandidátům - Marcel Kolaja obdržel 278 hlasů, Mikuláš Peksa 293 hlasů.

Volební účast ve druhém kole byla o něco nižší. Celkem bylo odevzdáno 449 hlasů. Pirátské primárky vyhrál Marcel Kolaja, který obdržel 253 z 449 hlasů, Peksu podpořilo 196 pirátů. Kolaja se tak stal lídrem kandidátky do Evropského parlamentu.

Evžen Tošenovský není zcela proti snižování emisí, ale záleží dle něj na tom, jaká pravidla a regulace se v rámci EU nastaví. Evropský parlament dle jeho názoru přijímá až příliš ambiciózní cíle. Tošenovský hlasoval proti u těchto směrnic z důvodu obav z poškození průmyslových odvětví, jako je automobilový průmysl, či možnosti ohrožení konkurenčního prostředí a ohrožení vývoje nových technologií.

Výbory, které mají na starost projednávání navržené legislativy v Evropském parlamentu, ve svých pozměňovacích návrzích uvádějí vyšší a ambicióznější čísla, než jaké původně navrhovala Evropská komise. Například u směrnice o využívání obnovitelných zdrojů Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku navrhoval (Pozměňovací návrh 109, Návrh směrnice, čl. 3 – odst. 1) podíl energie z obnovitelných zdrojů až ve výši 35 % oproti Evropské komisi, která navrhovala podíl 27 %. V přijaté směrnici byl přijat alespoň 32% podíl energie z obnovitelných zdrojů.

Při projednávání nařízení o emisních limitech pro nová těžká vozidla Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin navrhl (Pozměňovací návrh 36, Návrh nařízení, čl. 1 – odst. 1 – písm. a) navýšení hodnot snížení emisí u takových vozidel. Přijatá směrnice nakonec stanovuje hodnoty, které původně navrhla Evropská komise, a to v letech 2025–2029 snížit emise o 15 % a od roku 2030 je u těchto vozidel snížit o 30 %. V pracovním dokumentu se EK zabývá možnými dopady na automobilový průmysl, a to převážně zvýšením (.pdf, str. 2) počátečních nákladů pro výrobce nákladních vozidel. Například Evropské sdružení výrobců automobilů akceptuje limity stanovené přijatou směrnicí, domnívá se ale, že takové cíle jsou přehnané a nerespektují odlišnost nákladních automobilů od osobních automobilů.

Další cíle v oblasti životního prostředí například stanovuje směrnice (č. 1 odst. 1) o energetické účinnosti, která udává cíl pro energetickou účinnost alespoň 32,5 % do roku 2030, což je navýšení oproti původnímu (čl. 1) cíli – 20% účinnosti. V pozměňovacích návrzích ale příslušný výbor navrhoval cíl (Pozměňovací návrh 45, Návrh směrnice čl. 1 - odst. 1 - bod 1) pro energetickou účinnost v hodnotě 40 %, tedy až od 10 % více, než navrhovala Evropská komise. Tošenovský stojí proti, jelikož by to mohlo ohrozit konkurenční prostředí a vývoj nových technologií.  Negativních dopadů, tentokrát na jednotlivé průmyslové sektory, se Tošenovský obával i u návrhu směrnice o nákladově efektivních způsobech snižování emisí, a proto hlasoval proti.

V rámci návrhu nařízení o každoročním snižování emisí skleníkových plynů bylo v rámci pozměňovacích návrhů přidáno (Pozměňovací návrh 25, Návrh Nařízení, čl. 1 – odst. 1) dosažení cíle snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 30 % oproti roku 2005. S tímto cílem byla směrnice přijata.

Z pracovních dokumentů zabývající se dopady směrnic, které si nechává vypracovat Evropská komise, vyplývají jak pozitivní dopady směrnic, tak i možné negativní dopady. Vyšší úroveň energetické účinnosti (.pdf, str. 4–5) by dle EK měla mít pozitivní dopady na hospodářský růst, zaměstnanost a hospodářskou soutěž. Mimo jiné například snížení účtů za energii spojenou s nižší spotřebou energie. U snižování emisi skleníkových plynů (.pdf, str. 3) nevidí EK přímé dopady na malé a střední podniky, kdy zdůrazňuje, že možné dopady se budou odvíjet od konkrétních opatření zavedených v jednotlivých státech.

Dopady, které by mohly snížit inovační pobídky spolu s dopady na průmyslová zařízení, které se zapojují do ETS (systém EU pro obchodování s emisemi), EK vidí u směrnice na nákladově efektivní způsoby snižování emisí (.pdf, str. 5). U návrhu nařízení na podporu obnovitelných zdrojů (.pdf, str. 5) se snaží dopady na malé a střední podniky zmírnit různými výjimkami, které mají podporovat konkurenceschopnost. Kromě toho směrnice mohla mít dopady na sociální, hospodářskou oblast a životní prostředí v jednotlivých členských státech EU.

Evropská agentura pro životní prostředí uvádí sucho jako jeden z důsledků klimatické změny. Konkrétně mluví o zvyšující se extremitě počasí, která se projevuje častějšími a intenzivnějšími vlnami veder, epizodami sucha, ale i bouřemi a povodněmi. S klimatickou změnou tedy souvisí především extrémní teplotní a klimatické výkyvy a vlivem globálního oteplování zasahují Evropu pravidelné vlny veder. Změny klimatu způsobuje oteplování pevniny i oceánu, k čemuž dochází v důsledku vyšších emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Vliv globálních klimatických změn na sucho potvrzují také experti z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (.pdf, Věda a výzkum, s. 14–23).

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která má za cíl udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a snižování emisí skleníkových plynů. Česká republika smlouvu ratifikovala 5. října 2017.

Nedostatek srážek je v podmínkách České republiky primární příčinou vzniku sucha. Mluvíme o tzv. klimatickém suchu. Dlouhotrvající klimatické sucho způsobuje tzv. půdní sucho, které se vyznačuje deficitem vody v kořenové vrstvě půdy. Extrémním projevem je pak hydrologické sucho, které se projevuje nedostatkem zdrojů povrchových a podzemních vod.

Půdní sucho je základním předpokladem vzniku sucha zemědělského, které označuje vliv nedostatku srážek na zemědělskou praxi. Intenzitu a dopady zemědělského sucha ovlivňuje kromě deficitu vody v půdě také řada biologických a technických faktorů. Těmi mohou být odolnost rostlin vůči suchu, ale i způsob obdělávání půdy, využívání závlah a také vliv zemědělských strojů.

Tuzemská zemědělská krajina je podle Miroslava Trnky z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR nevhodně uspořádaná proto, aby čelila klimatické změně a intenzivnějšímu suchu. Profesor Zdeněk Žalud z Mendelovy univerzity v Brně se domnívá, že hlavní příčinou sucha je klimatická změna, ačkoliv upozorňuje také na neblahý vliv některých zemědělských praktik a činnost zemědělců a lesníků. Upozorňuje především na hospodaření s půdou, která je ohrožená erozí, a kritizuje například nadměrné pěstování řepky, která ačkoliv je protierozní, roste zhruba na 17 % zemědělské půdy. Jako jeden z problémů v boji se suchem vidí strukturu krajiny, kterou tvoří velké lány.

Miroslav Trnka zároveň tvrdí, že „nárůst frekvence období sucha není primárně důsledkem takzvaného nevhodného hospodaření, v němž je počítáno odvodnění krajiny, utužení půdy a celkové zhoršení její kvality. Nevhodné hospodaření průběh sucha nezpůsobuje, ‚jen‘ ho zhoršuje.“ Příčinou je podle Trnky měnící se klima způsobené emisemi skleníkových plynů.

Analytik Vojtěch Kotecký upozorňuje, že struktura českých zemědělských pozemků a velkopodnikový model zemědělství vážně poškozuje půdu. Velké lány orné půdy jsou náchylnější k erozi a hůř zadržují vodu, podniky navíc používají těžkou mechanizaci, která přispívá společně se syntetickými hnojivy ke ztužování půdy. Z takových polí voda odtéká a trpí nedostatkem vláhy. Podobného názoru jsou i další odborníci, kteří upozorňují na provázanost sucha a degradace půdy.

Dodejme, že nejpočetnější skupinu zemědělců v ČR představují podle dat ČSÚ malé subjekty (60 % všech zemědělských podniků), ale velké podniky (nejméně zastoupená skupina) soustředí podstatnou část zemědělské produkce, obhospodařují 66 % zemědělského půdního fondu ČR a na celkovém počtu chovaných hospodářských zvířat se podílí 76 % (.pdf, s. 1). Vlastní půdu využívají zemědělské subjekty jen z 27 %, zbývajících 73 % půdy je pronajato, přičemž podíl vlastní půdy klesá s rostoucí velikostí zemědělského subjektu (.pdf, s. 3).

Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu 2016/0280 (COD) je směrnice Evropské unie, jejíž ambicí je stanovit „pravidla umožňující přizpůsobit některé výjimky a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících digitálnímu a přeshraničnímu prostředí“ (odst. 3 preambule směrnice). Evropským parlamentem byla tato směrnice přijata 26. března 2019, jedná se tedy o nedávné schválení. Obsah směrnice po jejím publikování v úředním věstníku EU musí členské státy implementovat do svých právních řádů.

Směrnice vyvolávala v průběhu legislativního procesu řadu kontroverzí. Nejkritizovanější byly její články 11 a 13 (ve finální podobě jako čl. 15 a 17). Článek 15 (11) přiznává vydavatelům médií právo rozhodovat o tom, kde a za jakých podmínek se jejich obsah online zobrazí. To například znamená, že by vydavatelé mohli vyžadovat za zveřejnění svých textů nebo jejich částí na internetu licenční poplatky, a to od poskytovatelů služeb informační společnosti (jako jsou vyhledávače nebo sociální sítě).

Podle článku 17 (13) musí internetové platformy řešit autorské právo za vlastníky práv. Nahraný obsah (text, video apod.) musí být prověřen, zda neporušuje autorská práva. V případě porušení musí platforma (např. YouTube) přístup k dílu zablokovat.

Směrnice ve schválené podobě je výsledkem kompromisu mezi Evropským parlamentem, Komisí a Radou.

Kritizované články směrnice se věnují především vztahům mezi poskytovateli služeb informační společnosti na straně jedné (typicky Google, Facebook, Youtube) a tvůrci, resp. vlastníky obsahu na straně druhé (média, vydavatelé, umělci). Přímý dopad nové regulace z článku 15 (11) na např. běžné sdílení individuálního uživatele směrnice výslovně vylučuje: Práva stanovená v prvním pododstavci se nevztahují na soukromá nebo nekomerční užití tiskových publikací individuálními uživateli. a Ochrana poskytnutá podle prvního pododstavce se nevztahuje na vložení hypertextových odkazů.

Advokát František Korbel, bývalý dlouholetý náměstek na Ministerstvu spravedlnosti, hodnotí směrnici následovně: „I když se v Návrhu směrnice v této fázi nenacházejí ustanovení, která by přímo stanovila povinnost aktivního dohledu nad obsahem, zejména vágnost vymezení ‚snahy o znepřístupnění protiprávního obsahu‘ dává podnět k zamyšlení, zda jejím konečným cílem není právě zavedení cenzury, resp. povinnosti aktivního dohledu nad nahrávaným obsahem.“

Jako cenzura se přitom označuje kontrola a omezování sdílení informací, především vykonávána státními orgány nebo na jejich pokyn. Cenzuru zakazuje Listina základních práv a svobod v čl. 17: „Cenzura je nepřípustná.“

Samotné znepřístupnění obsahu z důvodu narušení autorských práv, např. v případě plagiátorství, se nepovažuje za cenzuru. Kritici směrnice se však obávají, že přinese plošné monitorování nahrávaného obsahu z důvodu odhalování porušení autorských práv. Směrnice plošné monitorování nenařizuje, nelze však vyloučit, že některé platformy se vydají touto cestou. Takovýto způsob realizace požadavků směrnice by bylo možné považovat za cenzorní. Plošné monitorování však však vylučuje směrnice o elektronickém obchodu 2000/31/ES, která v čl. 15 stanovuje: „Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.‟

Primárním cílem směrnice není omezení či státní dohled nad obsahem internetu. Jejím cílem je ochrana autorských práv tak, že se reguluje možnost užívat autorský obsah jiného bez souhlasu jeho autora, jehož postavení se posiluje. Kritizované články směrnice upravují a upřesňují aplikaci autorského práva, přičemž se bezprostředně dotýkají především platforem typu vyhledávačů a sociálních sítí, kterým zavádějí nové povinnosti. Nelze vyloučit, že by k cenzuře mohlo kvůli této směrnici dojít, není to ale nevyhnutelné a není to její záměr.

Reálné dopady směrnice se budou odvíjet především od způsobu implementace do národních právních řádů, rozhodovací praxe soudů a dalších orgánů veřejné moci a přístupu významných firem. Bude záležet na přístupu poskytovatelů služeb informační společnosti, jak upraví svůj software a algoritmy – tedy například zda budou automaticky pročesávat všechen nahrávaný obsah a pro jistotu zakazovat vše, co připomíná obsah chráněný autorským právem.

Nacionalismus je poměrně různorodá ideologie, nicméně vztaženo k současnosti mají nacionalistické (radikálně pravicové) politické strany několik základních projevů: zdůrazňují kulturní rozdíly a unikátnost národních rysů, odmítají míchání kultur a prosazují ochranu vlastního národa. V současné době se v Evropě projevuje např. v euroskepticismu, obavách z muslimské migrace a migrace obecně. Obecně nástup nacionalistických evropských stran konstatují některé studie.

Podívejme se na několik konkrétních příkladů. Marcel Kolaja zmiňuje Francii, kde je nejsilnější nacionalistickou stranou Národní fronta vedená Marine Le Pen. Ve volbách do Národního shromáždění Francie, které se odehrály v červnu roku 2017, vyhrála strana En Marche! (Vpřed!) Emmanuela Macrona s 28,2 % v prvním kole a 43,1 % v kole druhém, zatímco strana Front National Marine Le Pen získala v prvním kole 13,2 % a v druhém kole 8,8 % (8 křesel v Národním shromáždění). Ve volbách do Národního shromáždění z roku 2012 získala Front National v prvním kole 13,6 % hlasů a v druhém kole 3,7 % hlasů a tím 2 křesla v Národním shromáždění. Ve volbách roku 2017 tedy strana získala větší podporu v druhém kole a více křesel.
Větší popularitu měla strana v 90. letech, nicméně oproti propadu kolem přelomu tisíciletí opravdu jde o nárůst.

Le Pen se též ucházela o prezidentské křeslo. Při volbě v roce 2017 získala Marine Le Pen v prvním kole 21,3 % hlasů a v druhém kole 33,9 % hlasů, prezidentské volby vyhrál Emmanuel Macron s 24 % v prvním kole a 66,1 % v druhém kole.

Zdroj: Election Resources, European Election Database

Druhým Kolajovým příkladem je Itálie. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2018 v Itálii získala nacionalistická strana Lega Nord (Liga Severu) 17,4 % hlasů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v Itálii v roce 2013 získaly strany Lega Nord 4,1 % hlasů. V roce 2018 tedy Liga Severu zaznamenala mnohem lepší volební výsledek, což vedlo také k angažmá strany v koaliční vládě Giuseppe Conteho.

Zdroj: Election Resources, European Election Database

Příklady posilování nacionalistických stran lze hledat i v jiných evropských zemích. Ve volbách do finského parlamentu 14. dubna 2019 získala nacionalistická strana Finns Party (Strana Finů) 17,5 % hlasů a 39 křesel. V roce 2015 pod jménem True Finns získali 17,7 % hlasů, v roce 2011 19,1 % hlasů, v roce 2007 4,1 % hlasů, v roce 2003 1,6 % hlasů a v roce 1999 pouze 1 % hlasů. Za deset let jde tedy o nárůst víc jak 16 %.

Ve volbách do Národní rady v Rakousku 15. října 2017 získala nacionalistická strana Freiheitliche Partei Österreichs (Svobodná strana Rakouska) 26 % hlasů a 51 křesel, což vedlo k její účasti ve vládě Sebastiana Kurze. V roce měla 2013 20,5 % hlasů, v roce 2008 17,5 % hlasů, v roce 2006 11 % hlasů, v roce 2002 10 % hlasů, v roce 1999 26,9 % hlasů a v roce 1995 21,9 % hlasů. Je tedy vidět, že její popularita je proměnlivá, nicméně od roku 2001 stoupala.

Ve Spojeného království je za nacionalistickou stranu označována United Kingdom Independence Party (Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP), která prosazovala odchod království z Evropské unie. Ve volbách do Dolní sněmovny získala 1,8 % hlasů a žádné křeslo, ovšem v roce 2015 12,6 % hlasů, v roce 2010 3,1 % hlasů, v roce 2005 2,2 % hlasů, v roce 2001 1,5 % hlasů a v roce 1997 pouze 0,3 % hlasů. Komentátoři uvádějí, že popularita UKIP klesla po vítězném hlasování o brexitu, případně za jejím propadem může být odchod Nigela Farage z čela strany.

Další příklady nacionalistických stran a jejich úspěchů přináší přehledně článek BBC.