Přehled ověřených výroků

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.