Přehled ověřených výroků

Pokud se podíváme na největší obchodní řetězce v České republice podle jejich tržeb, je vidět, že právě řetězce s nejvyššími tržbami jsou vlastněné zahraničními subjekty. Mezi prvními osmi obchodními řetězci tak není ani jeden český. Českým řetězcem s nejvyššími tržbami je JIP Východočeská s 16,5 mld. Kč tržeb za rok (nedosahuje tak ani na třetinu tržeb největšího řetězce v ČR, německého Kauflandu).

Z tabulky 22 největších obchodních řetězců působících v ČR vyplývá, že tržby největších českých řetězců tvoří pouze necelých 14 % z celkových ročních tržeb. Zahraniční řetězce mají dohromady roční tržby ve výši 310 mld. Kč, přičemž české řetězce pouze 43 mld. Kč. (Dodáváme, že čísla odkazují k ročním tržbám v období 2016–2018, a to v různě definovaném ročním období – z tohoto důvodu je čísla potřeba brát jako přibližná.)

Je nepochybné, že zahraniční řetězce v ČR mají nasmlouvané dodavatele; jejich státní příslušnost, ani původ samotných potravin dodávaných do těchto obchodů však nelze z veřejně dostupných zdrojů objektivně posoudit.

Samotnou potravinovou soběstačnost je možné chápat buď jako nezávislost na dovozech potravin ze zahraničí, nebo jako množství a diverzitu produkce domácího zemědělství, respektive míru, ve které je tuzemské zemědělství schopné nasytit domácí poptávku. Vliv zahraničních řetězců a dovozů potravin ze zahraničí lze zvažovat pouze v případě prvního pohledu. Vzhledem k chybějícím datům o podílu zahraničních potravin v českých obchodech, respektive v obchodech zahraničních řetězců, ale nelze kvantifikovat vliv zahraničních řetězců na potravinovou soběstačnost ČR.

Pro kontext je důležité předeslat, že Ivan David zde uvádí důvody pro podporu obecného referenda, a to v reakci na otázku moderátora "Referendum o vystoupení Česka z Evropské Unie. Ano, nebo ne? A pokud ano, tak kdy a proč?"

V článku 2 Ústavy České republiky se píše následující:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Článek 67 hlavy třetí o vládě uvádí následující:

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Lid je tedy zdrojem státní moci. Tuto moc však vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vláda České republiky přitom, jakožto vrcholný orgán výkonné moci, vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci výkonné.

Ústava tedy výslovně stanoví, že lid vykonává svou moc prostřednictvím orgánů, přičemž jedním z těchto orgánů je i vláda. V tomto kontextu, kdy dle Ústavy vykonává lid moc primárně nepřímo a jen ve stanovených případech přímo (pomocí referenda), je tedy zavádějící používat výrok jako argument pro přijetí zákona o obecném referendu, v jehož kontextu byl pronesen.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015 přijaté v návaznosti na kritickou situaci s migranty v Itálii a Řecku mimo jiné uložilo členským státům povinnost přijmout určitý počet žadatelů o azyl na základě povinných kvót, dle čl. 2 písm. e) byl účel relokace pouze vyhodnocení a vyřízení žádostí o azyl přemístěných migrantů . Toto rozhodnutí bylo napadeno (.pdf, str. 3) Slovenskem, Polskem a Maďarskem u Soudního dvora EU.

Již v dubnu vzešlo z Evropského parlamentu usnesení, které „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“ (bod č. 8).

Itálie kritizovala nedostatečnou solidaritu ostatních členských států. Rovnoměrnější přerozdělování žadatelů o azyl pomocí kvót podporovalo také Německo.

Státy jižní Evropy, především Itálie a Řecko, byly během migrační krize v centru migračních cest. Podle Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex byly v letech 2014 i 2015 středozemní oblasti nejfrekventovanějším místem ilegální migrace. Podle Frontexu narůstalo v těchto oblastech také ilegální pašeráctví a obchod s lidmi. Při pokusech o překonání Středozemního moře došlo k řadě nehod.

Pokud se ale podíváme na důvody migrace, musíme konstatovat, že nešlo primárně o „pozvání“ z evropských zemí. Jak vývoj migrace, tak postojů evropských států se v čase vyvíjely. Migrace do Evropy sílila již od roku 2011 (.pdf, str. 1), kdy začal narůstat počet migrantů z Blízkého východu, Afriky a jihovýchodní Asie přicházejících do Evropy přes Středozemní moře. Za počátkem migrační krize stála řada faktorů, zejména krizová situace na Blízkém východě, konflikty v Sýrii a vzestup Islámského státu a s ním spjatá válka. Proud migrantů postupně sílil a na konci roku 2015 byl zaznamenán (.pdf, str. 2) 1 milion registrovaných příchodů do Evropy přes moře i pevninu.

Z evropských lídrů se pozitivně postavila k přijímání migrantů především německá kancléřka Angela Merkelová, která projevila otevřenost vůči uprchlíkům již ve své novoroční řeči 31. prosince 2014, kdy prohlásila, že Německo pomůže uprchlíkům a přijme je. V následujícím roce pak Evropa čelila doposud nejvyššímu počtu migrantů od druhé světové války.

Za „pozvání“ uprchlíků do Německa je však považováno zejména pozastavení tzv. Dublinského protokolu (který udává, že uprchlík musí žádat o azyl v první evropské zemi) v srpnu 2015. Merkelová tak nabídla azyl všem syrským uprchlíkům, nehledě na to, zda již uprchli do Turecka, či jiné tranzitní země. Kancléřka byla za svůj otevřený přístup kritizována. Maďarský miliardář George Soros dokonce veřejně obvinil Merkelovou z toho, že způsobila migrační krizi.

Samotné tvrzení o souvislosti snahy o přerozdělování uprchlíků a "pozváním" migrantů je ale zavádějící: jak bylo zmíněno, počet migrantů stoupá již od roku 2011 (.pdf, str. 1). "Pozvání" ze srpna 2015 (ukončení Dublinkského protokolu) bylo reakcí na dlouhotrvající migrační vlnu a nelze ho spojovat se snahou zavést přerozdělování uprchlíků ze září 2015 (tedy měsíc po tomto "pozvání", což je doba, během níž se změna do čísel migrantů nemohla promítnout).

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007, následně pak státy přistoupily k její ratifikaci (ústavnímu procesu schválení mezinárodní smlouvy parlamentem).

„Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále ‚SEU‘), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále ‚SES‘), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále ‚SFEU‘), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále ‚Smlouva o Euratomu‘),“ popisuje (.pdf , str. 11) publikace Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie „demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice,“ vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace Odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s Odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, kde tyto změny popisuje.

V rámci hlasování se používá systém prosté většiny, kvalifikované většiny (s možností tzv. blokační menšiny) a jednomyslná hlasování. Kvalifikovaná většina je dosažena, pokud pro návrh hlasuje alespoň 55 % členských států a návrh podporují státy, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. V systému zavedeném LS jsou rozhodující dvě kritéria: splnění počtu států a počtu obyvatel. „Zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států,“ uvádí materiál Parlamentu ČR (.pdf, str. 26).

Lisabonská smlouva skutečně rozšířila hlasování, ve kterém se užívá kvalifikované většiny o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se používá již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Nelze ale říci, že Lisabonská smlouva jako taková vedla k znevýhodnění postojů zastávaných menšími státy. Pro ochranu menších států před přehlasováním státy velkými zachovala LS tzv. blokační menšinu.

Evropský parlament v dubnu letošního roku schválil směrnici, v níž rozšiřuje definici klamavých obchodních praktik. Za takovou praktiku má být nově posuzováno „uvádění zboží na trh v jednom členském státě jako zboží totožné se stejným zbožím uváděným na trh v jiném členském státě, ačkoliv takové zboží má podstatně odlišné složení nebo znaky, pokud to není odůvodněno oprávněnými a objektivními faktory‟ (str. 45).

Jako tyto oprávněné a objektivní faktory jsou uvedeny například „dostupnost nebo sezónnost surovin, zlepšení přístupu ke zdravým a výživným potravinám či právo obchodníka nabízet na různých geografických trzích zboží stejné značky v obalech různé hmotnosti či objemu.‟

Podle schváleného textu by jednotlivé členské země měly do 2 let převést tuto směrnici do vlastní legislativy a Evropská komise do dvou let předloží zprávu o uplatňování této směrnice v praxi.

Uveďme, že pro schválení této směrnice hlasovalo 474 europoslanců, komunističtí poslanci Konečná, Kohlíček a Maštálka hlasovali proti (str. 29 - 30). Komunisté, podle slov Konečné, nesouhlasili například s tím, že ze směrnice vypadl požadavek na označování rozdílného složení potravin. Poslanec Maštálka předložil několik pozměňovacích návrhů směřujících k větší ochraně spotřebitelů před dvojí kvalitou potravin, se svými návrhy však neuspěl.

Názor, že se směrnice nevěnuje problematice dvojí kvality výrobků dostatečně, vyjádřila také řada dalších českých zástupců, například Dita Charanzová za hnutí ANO nebo Olga Sehnálová za ČSSD, která se dané problematice věnuje již od roku 2011. Naopak eurokomisařka Eva Jourová za ANO uvedla, že nyní máme jasná pravidla pro řešení otázky dvojí kvality produktů. Nicméně tuto část neověřujeme. Pravdou tak zůstává, že směrnice o dvojí kvalitě potravin byla přijata a komunističtí poslanci se domáhali změny, avšak pozměňovací návrhy neuspěly.

V komentáři pro EurActiv se v roce 2015 vyjádřila česká europoslankyně Kateřina Konečná za KSČM k jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi EU a USA. Podle ní jednání působilo jako vylepšování obchodních pravidel ve prospěch nadnárodních korporací. Poražení by podle ní byly pracující, spotřebitelé, občané. V komentáři dále uvedla, že dohoda může představovat také hrozbu nárůstu nezaměstnanosti. Co se týkalo vyrovnávání standardů například zdravotních, potravinářsko-bezpečnostních, ochrany pracovních podmínek i životního prostředí, tak v nich by se podle ní spíše USA měly přizpůsobovat Evropě. Na závěr příspěvku však uvedla, že není proti globálnímu obchodu a obchodním dohodám EU a USA.

K jednání o TTIP mezi EU a USA se také vyjádřila v rozpravě v Evropském parlamentu, kde prezentovala své obavy, že nebude kladen důraz na ochranu práv zaměstnanců, životního prostředí a zdraví. Dále v souvislosti s TTIP uvedla, že je nutné usnadnit mezinárodní obchod, podporovat evropské podniky v přístupu na vnější trhy a hlavně přitom myslet na malé a střední podniky, nikoliv na korporace. Dále například apelovala na státy sdružení ASEAN i EU, aby pomohly Indonésii s prevencí proti požárům kvůli ochraně naší planety a kritizovala stav lidských práv v Bangladéši.

Podle programu KSČM (.doc, str. 5) k volbám do Evropského parlamentu ve vztahu k environmentální politice je prioritou strany ochrana přírody, krajiny, spotřebitelů, vodních zdrojů a venkovské krajiny v celé EU. Dále se strana zavazuje ukončit nevýhodné podmínky pro české zemědělce, podpořit dotační politiku v zemědělství apod. Podle programu (.doc, str. 4) je nutné prosazovat ekologickou a zdravotně nezávadnou spotřebu, obnovu mokřadů a rozptýlené zeleně ve městech, výstavbu ekologicky šetrného bydlení, minimalizaci spotřeby fosilních paliv. Rovněž se ochraně životního prostředí věnují i ve svém programu pro volby do Poslanecké sněmovně parlamentu v roce 2017 (.pdf, str.19 ), kde se zavazují například k nalezení společensky přijatelné a úměrné meze těžby nerostných surovin nebo k podpoře ekologické krajinotvorby.

Ve vztahu k pracovnímu právu se KSČM (.pdf, str. 7) zasazuje dopřát poctivě pracujícím lidem více volného času a zároveň vyšší mzdy a kvalitnější vzdělání. Strana také nechce další rozšiřování neplnohodnotné práce, ale kvalitní pracovní místa. Částečné úvazky nemohou byt základem dalšího rozšiřování zaměstnanosti a nahrazovat plný úvazek. Ve svém programu (.pdf, str. 12) pro volby do do Poslanecké sněmovně parlamentu v roce 2017 se také věnují otázkám práva na práci a spravedlivé odměny. KSČM se chtěla například soustředit na růst reálné úrovně mezd a platů pracujících namísto levné práce. Dále na řešení nepřiměřených rozdílů v odměňování, principu za stejnou práci stejnou odměnu a zvyšování minimální mzdy postupně až k 50 % průměrné mzdy.

KSČM ve svém programu (.doc, str. 1) prosazuje potřebu europoslanců, kteří budou prosazovat nové přístupy a „nesmlouvavě pranýřovat mimo jiné podbízení se nadnárodním korporacím." KSČM prosazuje vytvoření Evropské unie, která bude patřit svým občanům, ne nadnárodním korporacím a úzké skupině miliardářů. V programu (.pdf, str. 12) pro volby do Poslanecké sněmovně parlamentu v roce 2017 požadují spravedlivější rozdělení daňového břemene a posílení příjmů státního rozpočtu progresivním zdaněním především příjmů a kapitálu velkých korporací a spekulantů.

Lisabonská smlouva (LS) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec vstoupila v platnost až 1. prosince 2009.

Referendum o přijetí Lisabonské smlouvy se konalo pouze v Irsku. V prvním referendu (12. června 2008) bylo proti přijetí  Lisabonské smlouvy 53,4 % Irů (pro bylo 46,6 % občanů; volební účast byla 53,1 %). Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí  Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

"Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále „SEU“), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále „SES“), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále „SFEU“), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále „Smlouva o Euratomu“)," popisuje (.pdf, str. 11) publikace odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie "demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu
a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice," vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, ve které tyto změny popisuje. Ke změně došlo zejména v těchto oblastech:

• Stálý předseda Evropské rady - Zřízení nové funkce - předseda bude volen "Evropskou radou na základě kvalifikované většiny na dobu dva a půl roku. Mandát stálého předsedy Evropské rady (ER) lze jednou, opět na dva a půl roku, prodloužit. Stálý předseda bude předsedat zasedáním Evropské rady a vést její jednání. Členský stát vykonávající předsednictví v Radě bude i nadále odpovídat za přípravu a předsedání sektorových Rad, s výjimkou Rady pro zahraniční věci." (.pdf, str. 5)

• Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku - Zřízení nové funkce, "nahrazuje a personálně slučuje dosavadní funkce vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), komisaře pro vnější vztahy a předsedy Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy, resp. její zahraničně-politické části." (.pdf, str. 5)

• Evropská rada (ER) - ER byla poprvé (společně s Centrální bankou) zařazena mezi orgány Unie. (.pdf, str. 5)

• Evropská komise a její předseda - "Kandidáta na předsedu Komise navrhuje Evropská rada tzv. velkou kvalifikovanou většinou s přihlédnutím k výsledku voleb do Evropského parlamentu a volí jej Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Ostatní členové Komise jsou navrženi na základě dohody Rady a předsedy Komise." (.pdf, str. 8)

• Generální tajemník Rady - "Nově se podle LS jedná o samostatnou funkci, o jejímž obsazení rozhoduje
  postupem podle čl. 240 odst. 2 SFEU Rada prostou většinou." (.pdf, str. 8)

• Složení Evropského parlamentu - Snížení počtu europoslanců – "Počet poslanců EP nepřekročí 751, jednu členskou zemi bude za zastupovat nanejvýš 96 poslanců, minimálně 6 poslanců." (.pdf, str. 5)

• Hlasování v Radě EU - LS "zavádí princip tzv. dvojí většiny, dosažené, pokud daný návrh podpoří minimálně 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU." (.pdf, str. 9)

• Rada pro obecné záležitosti (GAC) - "Vznikla rozštěpením současné formace Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) na dvě části: Radu pro obecné záležitosti (GAC) a Radu pro zahraniční věci (FAC). GAC má dle LS zajišťovat soudržnost práce v jednotlivých formacích Rady a ve spojení s předsedou Evropské rady a Komisí připravovat zasedání Evropské rady a zajišťovat jejich návaznost." (.pdf, str. 10)
  
• Rada pro zahraniční věci (FAC) - "Podle LS bude FAC vytvářet vnější činnost Unie podle strategických směrů vymezených Evropskou radou a zajišťovat soudržnost (vnější) činnosti Unie. V kompetenci FAC tedy bude celá vnější činnost Unie, zejména pak společná zahraniční a bezpečnostní politika, společná obchodní politika, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc." (.pdf, str. 11)

• Evropská služba pro vnější činnost (ESVA) - "ESVA bude ustanovena rozhodnutím Rady přijatým jednomyslně na návrh vysokého představitele po konzultaci s Evropským parlamentem a po obdržení souhlasu Komise. ESVA se má stát oporou vysokého představitele při plnění jeho funkcí. Má působit ve spolupráci s diplomatickými službami členských států." (.pdf, str. 11)

• Občanská iniciativa - "Jeden milión občanů většího počtu členských států bude moci vyzvat Komisi k předložení
  určitého návrhu v oblasti působení EU." (.pdf, str. 5)

Komunisté o přijetí takového zákona dlouhodobě usilují. Při jednáních o vzniku vlády ANO a ČSSD požadovala KSČM pro svoji podporu mimo jiné i záruku, že bude "usilováno o přijetí zákona o celostátním referendu". Sami poslanci KSČM v tomto volebním období také předložili svůj návrh takového zákona. Další projednávání tohoto návrhu bylo však po projednání ve výborech přerušeno.

Návrh KSČM (.pdf) ve svém článku 2 vyjmenovává situace, o kterých by lidé v referendu měli a neměli mít možnost hlasovat. Z tohoto článku plyne, že komunisté chtějí mít možnost vyhlásit referendum i v otázkách našeho členství v mezinárodních organizacích, např. v Evropské unii. Tato skutečnost ale naráží na odpor jiných politických stran. Hnutí ANO, ČSSD a Piráti se totiž dohodli, že by neměla existovat možnost vypsat referendum o členství v mezinárodní organizaci. Vzhledem k tomu, že ODS a TOP 9 odmítají podpořit zákon o obecném referendu jako takový a hnutí STAN se chce vydat spíše cestou lokálních referend než referend celostátních, podporuje komunisty v této snaze jen SPD.

Dodejme, že v Ústavě ČR je stanoveno (čl. 2, odst. 2), že: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Přijetí ústavního zákona o obecném referendu je podmíněno tím, že získá podporu 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů (čl. 39, odst. 4). Pro jeho schválení v Poslanecké sněmovně je tak třeba získat 120 poslanců.