Přehled ověřených výroků

Jak vyplývá z veřejných zdrojů, hnutí ANO, SPD a KSČM dvakrát neumožnily projednávání pořadu mimořádné schůze. K neschválení programu schůze došlo v aktuálním volebním období ve třech případech. Výrok přesto hodnotíme jako neověřitelný, protože Bělobrádek popisuje „hlasovací mašinu“, tedy obecný trend, kdy tři kluby mají hlasovat jednotně. Na pouhých dvou příkladech ovšem toto tvrzení nelze reálně doložit a širší zpracování, které by reflektovalo všechna hlasování, je mimo možnosti tohoto odůvodnění.

Návrh pořadu schůze, a tedy i následné diskuze všech poslanců, byl zamítnut v tomto volebním období zatím třikrát. Poprvé se tak stalo 7. března, kdy Poslanecká sněmovna měla projednávat odvolání místopředsedy Sněmovny Tomia Okamury. Pro schválení bodů byly kluby ODS, Pirátů, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů. Proti návrhu hlasovali všichni poslanci kromě Rostislava Vyzuly (ANO) a SPD. Za KSČM se většina klubu zdržela kromě poslance Zdeňka Ondráčka, který byl proti návrhu. Dodejme, že zdržení se je v tomto případě de facto, jako by poslanec hlasoval proti.

Dalším případem byla schůze 9. března, na jejímž pořadu byl bod o personálních změnách, které provádí vláda v demisi. Proti návrhu hlasovali jen čtyři poslanci – Andrej Babiš, Martin Kolovratník, Richard Brabec a Marcela Melková (všichni ANO). Přihlášení poslanci za KSČM a SPD se hlasování zdrželi. Strana ODS, Piráti, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostové hlasovali pro návrh.

Třetím a posledním případem byla schůze 27. března, na které se mělo projednávat správní řízení s ředitelem GIBS. Ač ani v tom případe nedošlo ke schválení programu schůze, jednání bylo neveřejné, a tak nelze zjistit, kdo jak hlasoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože ve volebním období 2002–2006 skutečně vládní sociální demokraté v Poslanecké sněmovně využívali většiny 111 hlasů (v jistém období a pro některé konkrétní zákony) s KSČM, zatímco vládní koalici tvořili s lidovci a unionisty.

Jiří Paroubek byl předsedou vlády od dubna 2005 do září 2006. Sociální demokraté vládli v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. V tomto období Sněmovna skutečně schválila některé zákony nikoliv hlasy vládní koalice, ale hlasy sociálních demokratů a komunistů.

Například zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích byly schváleny hlasy ČSSD a opoziční KSČM, zatímco tehdejší koaliční partner ČSSD, KDU-ČSL, hlasoval proti.

Ostatně v září 2005 se Paroubek vyjádřil na toto téma svým slavným výrokem: „Zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty. A kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat s Marťany.“

ČSSD takto v květnu 2006 společně s KSČM schválila například zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.

Jak přesně došlo ve věci vydání Nikulina k jeho extradici, není veřejně dohledatelné. Všechny aspekty této události nejsou jasné, a není tedy možné posoudit, nakolik je výrok Filipa přesný.

O tom, že k vydání Nikulina a jeho odjezdu ze země těsně před svátky skutečně došlo, svědčí vyjádření samotného ministra Pelikána. Ten pro server iROZHLAS.cz uvedl:

„Vylučujete tedy, že by načasování vydání na noc před svátky bylo účelové? Šlo skutečně o nejbližší možný termín?Byl to nejbližší možný termín. Tak to prostě vyšlo.

O vydání svého klienta se právní zástupce Sadílek podle svých slov dozvěděl až z médií. Proč jste ho předem neinformoval?
Právní zástupce pana Nikulina je skutečně právní zástupce, není to jeho opatrovník, není to někdo, koho bychom se chodili ptát před tím, než učiníme nějaké opatření, které máme právo učinit. Nevidím na tom nic divného.

Nebyla potřeba z vašeho pohledu informovat právního zástupce předem?
Absolutně ne. Zároveň je nutno říci, že z bezpečnostních důvodů bylo vhodné, aby o tom, že bude pan Nikulin transportován na letiště, vědělo co nejméně osob.“

Jak plyne z dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (které je ministr povinen respektovat), není možné, aby Pelikán o vydání rozhodl před pravomocným rozhodnutím soudu o tom, zda bude J. Nikulinovi udělena mezinárodní ochrana, či nikoliv. Pokud by tak učinil, jednalo by se o postup rozporný se zákonem a o porušení ústavně zaručených základních práv. Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, problematická k hodnocení je jak otázka mezinárodního práva, tak i fakt, že porušení práva by měl v tomto případě konstatovat nezávislý soud.

V případě hackera Nikulina byla před soudy zároveň vedena dvě řízení. První se týkalo toho, zda může být vydán do USA k trestnému stíhání, v druhém řízení soudy posuzovaly jeho žádost o udělení azylu.

O vydání Nikulina do USA byla veřejnost informována 30. března 2018. Již v květnu 2017 o přípustnosti Nikulinova vydání jak do USA, tak do Ruska rozhodl kladně Městský soud v Praze, což následně potvrdil i Pražský vrchní soud. Věcí se zabýval také Ústavní soud, který však Nikulinovu stížnost odmítl. V takové situaci přešlo finální rozhodování na ministra spravedlnosti.

Vedle tohoto vydávacího řízení však souběžně probíhalo řízení o udělení azylu. Nikulinovu žádost o azyl nejprve zamítlo ministerstvo vnitra a následně toto rozhodnutí potvrdil také Městský soud v Praze. Proti jeho rozhodnutí však podal Nikulin kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Jak na Twitteru upozornil ústavní právník a asistent soudce Ústavního soudu Martin Kopa, prakticky totožnou situací se v jiném případu již v minulosti zabýval Ústavní soud; ten rozhodl, že v případě, kdy jsou současně vedle sebe vedena řízení o vydání a řízení o udělení azylu, je povinností ministra vyčkat s rozhodnutím o vydání, až pravomocně skončí řízení o udělení azylu. Opačný postup podle Ústavního soudu vede k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv.

Pokud v případě Nikulin rozhodl ministr Pelikán o vydání před soudním rozhodnutím o udělení azylu, postupoval v rozporu se zákonem a s tímto dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu. Ústavní soud totiž navíc uvedl, že ministr spravedlnosti má ze zákona povinnost zkoumat, zda nebyl dané osobě udělen azyl nebo jestli řízení o udělení azylu před soudy stále neprobíhá.

Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že Nikulin má na udělení azylu nárok, ministru Pelikánovi by navíc jeho vydání výslovně zakazoval § 91 odst. 1 písm b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Nikulin byl do USA vydán na konci března 2018, dle ministra spravedlnosti pro větší důvodnost žádosti oproti té ruské. Vydání do USA veřejně kritizoval například prezident Zeman, i přes svůj odlišný názor však poznamenal, že respektuje právo ministra spravedlnosti rozhodnout v dané věci.

Václav Klaus mladší se opakovaně zmínil, že by koalici ODS a hnutí ANO podpořil, ačkoli několik dní po zvěřejnění výsledků voleb se v Parlamentních listech nechal slyšet, že případnou koalici ODS a ANO neschvaluje.

Přibližně o měsíc později, v rozhovoru z listopadu loňského roku pro Novinky.cz zaznělo:

„Nedávno jste napsal, že vás voliči zvolili proto, abyste měnil školství, ne proto, abyste byl profesionální kritik. Znamená to, že byste byl pro, aby ODS šla do vlády s ANO?I takhle se to dá interpretovat.“

Vzhledem k tomu, že aktuálnější z vyjádření Václava Klause ml. koalici podporuje, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jistý názorový vývoj dokládá také výsledek vyhledávání Klausova postoje k dané věci v Googlu.

Pavel Kováčik (KSČM) mluvil o této straně jako o radikálně levicové v roce 2011 v pořadu ČT Hyde Park (8:50), kdy řekl: „(...) dopouštíme se jedné věci: jsme tady jako ostře opoziční, radikálně levicová strana a to mnohým možná vadí (...)“

Dále mluvil Kováčik o KSČM jako o radikálně levicové straně v rozhovoru v lednu 2018 pro deník Haló noviny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Komunisté prostřednictvím svého předsedy navrhli 20. března na jednání Poslanecké sněmovny nový bod, který se jmenuje Nezaplacené podniky privatizované vládami ODS, ODA a KDU-ČSL v letech 1992 až 1996. Pro zařazení tohoto bodu hlasovaly kluby KSČM, hnutí ANO, Pirátů a většina přítomných z klubu SPD.

Bod tak byl zařazen a poslanci budou diskutovat nad těmito otázkami. Nakolik samotné jednání může vést k tomu, že se reálně s některou privatizací či jejími důsledky něco stane, nehodnotíme.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože vyjádření Marie Zacharovové – ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničí – naznačuje obvinění, že se Česko spolu s dalšími zeměmi podílelo na výzkumu látky novičok. Zacharovová navíc tvrdí, že látka použitá při útoku v Anglii s velkou pravděpodobností pochází z některé z těchto zemí, a tudíž na ně částečně padá i vina za způsobení tohoto útoku. Zcela přímé obvinění z tohoto činu nám však přisouzeno nebylo, byť fakticky o obvinění jde.

Celá záležitost vznikla na základě rozhovoru ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničních věcí, Marie Zacharovové pro ruskou televizní stanici Rossiya 24. Zacharovová v něm odpovídala na otázky ohledně obvinění Ruska z použití jedu novičok k útoku na bývalého ruského vojenského zpravodajce Sergeje Skripala dne 4. března 2018 v Anglii. V rozhovoru se vyjádřila k původu jedu novičok takto:

„I want to state once more today, on live TV in your studio, that the most likely source of this compound is one of the countries that since the late 1990s have been actively studying compounds of the project 'Novichok'. As we already stated, it was developed neither by the Russian Federation, nor by the USSR. I listed these countries, but I will do so again: the UK, Slovakia, Czech Republic, Sweden, possibly the US. The data showing this are on the Internet.“

Její slova potvrdila i ruská tisková agentura TASS. Ruská obvinění z podílu na vývoji a výrobě novičoku česká strana opakovaně odmítla jako zcela lživá, nepodložená a urážlivá.

Pokud jde o přirovnání užití semtexu – plastické výbušniny – a toxických bojových látek skupiny novičok, můžeme jen připomenout, že užití plastických výbušnin není specificky omezeno žádnou mezinárodní smlouvou (na rozdíl od použití bojových plynů a látek, jako je novičok). Rusko se jako signatář Úmluvy o chemických zbraních z roku 1997 zavázalo takovéto látky nevyužívat, nevyvíjet a již vyrobené přiznat a zničit. Ruská federace i přes obvinění nikdy oficiálně nepřiznala vývoj, výrobu ani vlastnictví toxinu ze skupiny novičok.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť konkrétně do Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) jsou zcela obvykle nominováni jako zástupci politických stran jejich poslanci. To platí i pro KSČM, kterou v největší pojišťovně dlouhá léta reprezentuje Soňa Marková, donedávna poslankyně strany.

Do správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny jmenuje 10 členů vláda a 20 členů volí Poslanecká sněmovna.

Členkou správní rady VZP je stále od roku 2010 Soňa Marková, která je i členkou KSČM. Marková byla poslankyní v letech 2002–2017. Marková tedy byla sedm let souběžně poslankyní i členkou správní rady VZP.

Doplnění:

Praxe je taková, že strany do správní i dozorčí rady pojišťovny nominují a volí své zástupce podle síly v Poslanecké sněmovně. To je ošetřeno zákonem o Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Zákonem není nijak ošetřeno, že by se nemohlo jednat o poslance, je pouze na vůli stran samotných, které své zástupce navrhnou. Jak dokládáme na příkladu bývalé poslankyně Markové, je obvyklé, že v dozorčí radě VZP sedí právě poslanci. Koneckonců drtivá většina navolená Sněmovnou je tvořena právě poslanci – současnými i bývalými (kromě Markové např. Marek Ženíšek za TOP 09).

Že jde o vůli stran, koho do rad nominují, dokládá krok Pirátů – ti na místa, jenž jim díky úspěchu ve volbách připadla, vypsali výběrové řízení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.