Přehled ověřených výroků

Andrej Babiš odpovídá tímto způsobem na dotaz interpelujícího předsedy Pirátů Ivana Bartoše, který se táže, zda bude probíhat výběr nového šéfa GIBS transparentně. V kontextu této otázky má Babiš pravdu, protože historicky výběrové řízení na tento post veřejně neproběhlo.

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) funguje od 24. listopadu 2011, oficiálně pak pracuje od počátku roku 2012. Ze zákona o GIBS vyplývá, že ředitele inspekce jmenuje a odvolává premiér na návrh vlády a po projednání věci v Bezpečnostním výboru Poslanecké sněmovny. Ředitel GIBS je zároveň předsedovi vlády odpovědný.

Co se týče historie ředitelů Generální inspekce, první z nich, Ivan Bílek, byl premiérem Nečasem jmenován 25. listopadu 2011 nejprve jako prozatímní šéf, následně 30. července 2012 jako ředitel GIBS.

Bílek rezignoval na svůj post v listopadu 2015 poté, co ho k tomu vyzvali někteří členové vlády Bohuslava Sobotky (včetně premiéra samého). Na začátku prosince 2015 pak byl do čela GIBS jmenován dosavadní náměstek ředitele Michal Murín, který úřad provizorně řídil po odstoupení Bílka.

Výše popsaný postup platí pro konkrétního nominanta vlády a premiéra, nicméně Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ukládá určitá kritéria pro zájemce o volné služební místo. Pro ředitele GIBS jsou požadavky zejména alespoň 12 let ve služebním poměru u bezpečnostního sboru a minimálně magisterské vysokoškolské vzdělání. Tato kritéria splňují především vedoucí republikových bezpečnostních útvarů, popřípadě jejich náměstci.

Konkrétní praxe volby jednoho nominanta vlády není veřejně známá, nicméně podle dikce zákona by se mohlo jednat i o výběrové řízení. To znamená, že nějaké výběrové řízení skutečně proběhnout mohlo, avšak nikoli transparentně – s vědomím veřejnosti – ale například v rámci pohovorů členů vlády s jednotlivými kandidáty.

Vzhledem k zákazu retroaktivity v českém právním řádu není možné, aby byl změnou legislativy změněn obsah smluv soukromoprávní povahy, které byly uzavřeny mezi Českou republikou, církvemi a náboženskými společnostmi. Miroslav Kalousek má tedy pravdu v tom, že ke změně smluv může dojít jedině po dohodě smluvních stran.

Stát uzavřel 22. února 2013 celkem sedmnáct smluv s církvemi a nábožensk‎‎‎‎‎ý‎‎‎‎mi společnostmi (16 křesťanský‎ch církví a Federace židovský‎ch obcí v ČR) o vypořádání mezi Českou republikou a danou církví či náboženskou společností. Obsahem těchto smluv byla v‎ýše finanční náhrady, kterou se stát zavázal vyplatit ve třiceti bezprostředně po sobě následujících ročních splátkách.

Součástí každé jednotlivé smlouvy je klauzule (článek 5), která stanoví, že se účel smlouvy řídí zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (428/2012 Sb.) ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy – tedy ve znění k 1. 1. 2013 (dne účinnosti zákona).

Výrok Jaroslava Faltýnka hodnotíme jako zavádějící vzhledem k tomu, že kromě zemědělské a lesní půdy byly při výpočtu kompenzace zahrnuty i zastavěné plochy, u nichž byla použita pro výpočet finančního vypořádání cena 1106,78 Kč/m2, která výrazně přesahuje cenu zemědělské nebo lesní půdy. To Faltýnek v tomto svém výpočtu zcela opomíjí.

Při přípravě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byla již v roce 2007 ustavena Vládní komise, která měla za úkol ve spolupráci s Církevní komisí vypracovat návrh zákona o majetkovém vyrovnání. V roce 2008 byla navíc ustavena sněmovní komise, která si nechala vypracovat prověření výpočtu od společnosti Ernst & Young. Tato společnost shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální. Celý proces vyjednávání o majetkovém vyrovnání s církvemi byl završen dohodou mezi církvemi a Vládní komisí a následným přijetím zákona v roce 2012.

Co se týče samotného výpočtu finančního vypořádání za zemědělské pozemky, které nemohou být vydány, byla opravdu cena za metr čtverečný zemědělské půdy stanovena na 44,48 Kč a na 27,74 Kč u lesní půdy.

Zemědělskou, respektive lesní půdou se rozumí půda, která byla zemědělská, respektive lesní v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší půdy je dnes v intravilánech velkých měst (Praha, Brno), kde je její cena mnohem vyšší než cena půdy ve venkovských oblastech.

Z toho důvodu je výsledná průměrná cena zemědělské a lesní půdy vyšší než běžně uváděné tržní ceny půdy na venkově, kde se tato půda nejvíce prodává.

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

V rámci hodnocení jsme hledali, nakolik si pirátské strany vedou ohledně zastoupení v národních parlamentech. V tomto ohledu se výrazně prosadili Piráti na Islandu a v České republice. V dalších zemích jde prozatím spíše o dílčí úspěchy sestávající v zisku europoslaneckého křesla. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pirátské strany jsou zakládány všude po světě, jejich seznam lze najít na Pirate Parties International, tedy nadnárodním sdružení pirátských stran.

Na Islandu zaznamenala tamní Pirátská strana v parlamentních volbách v roce 2016 úspěch, kdy získala 14,5% voličských hlasů a 10 křesel v Parlamentu.

Švédská Pirátská strana v roce 2009 získala jedno z křesel Švédska v Evropském parlamentu.

V Německu měla Pirátská strana vcelku nadějné pozice po úspěchu v roce 2012, avšak její popularita poté klesla.

Ve Finsku se Piráti do vyšší politiky ještě nedostali, avšak objevují se v politických funkcích na nižších úrovních.

V kontextu evropské politiky, jak shrnuje článek Evropské rady pro mezinárodní otázky, se pirátské strany mohou jevit jako rebelské hlasy úzké skupiny společnosti. Vzhledem k tomu, jakými otázkami se zabývají, a vzhledem k jejich rostoucí popularitě na různých úrovních politiky by ale neměli být opomíjeni.

V České republice získali Piráti v posledních parlamentních volbách 10,79 % hlasů, tedy 22 mandátů.

Pirátské strany většinou nehrají prim ve vyšší politice jednotlivých států, Island a Česká republika jsou prvními státy s výrazným zastoupením členů Pirátské strany v parlamentu. V ostatních zemích se Piráti zapojují spíše do regionální politiky a jejich zisky ve volbách nejsou nijak závratné.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť sliby hnutí ANO v této věci dodrženy nebyly. Doplňme drobnou výhradu k hodnocení, a to v tom, že část budoucího železničního spojení Prahy s Kladnem je brána i jako výstavba spojení na letiště a v této věci se jisté kroky podnikly. Nejde ovšem o rychlodráhu, jak bylo slibováno.

„Zasadíme se o dobudování severní varianty Pražského okruhu a rychlodráhy spojující Letiště Václava Havla s centrem metropole.“ Tento slib pochází přímo z volebního programu hnutí ANO do zastupitelstva Prahy z roku 2014.

Projekt společnosti na spojení Prahy přes tehdejší letiště Ruzyně s Kladnem se objevil již v 90. letech. Zastupitelstvo hl. m. Prahy schválilo projekt železniční rychlodráhy usnesením č. 13/21 ze dne 11. 1. 1996. Zprovoznění se v jisté fázi plánovalo na rok 2004, projekt však neměl jednoznačnou podporu a byl opakovaně odkládán na neurčito. Nyní je situace taková, že projekt spojení centra Prahy a letiště čeká na schválení všech úřadů. Zda se výstavba uskuteční, není jisté, protože není dosud hotová aktualizace studie proveditelnosti, která má ukázat, jestli je ekonomické novou trať stavět.

Výstavba železničního spojení na pražské letiště a do Kladna začala v polovině roku 2017 zahájením rekonstrukce Negrelliho viaduktu. Jde ale jen o jednu z mnoha plánovaných rekonstrukcí týkajících se spojení centra a letiště. Oprava Negrelliho viaduktu vyjde na téměř 1,5 miliardy korun - bezmála miliarda poputuje z unijních fondů. Celá rekonstrukce potrvá přes tři roky.

V pozici investora vystupuje Správa železniční dopravní cesty, státní organizace (SŽDC), která vznikla dne 1. 1. 2003 na základě zákona č. 77/2002 Sb. Jedná se tak o státní investici a nikoliv investici hlavního města Prahy.

Co se týče dobudování severní části Pražského okruhu, stále se vybírá vhodná varianta a zahájení stavebních prací se nadále odkládá.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož předseda ANO Andrej Babiš skutečně dlouhodobě a otevřeně hovoří o tom, že nejlepší variantou je menšinová vláda.

Na začátku ledna 2018 se Babiš v rozhovoru pro Právo vyjádřil o menšinové vládě následovně: „Určitě preferuji menšinovou vládu, nebudu to zastírat. Je to ta nejlepší varianta.“

V rozhovoru pro iDNES.cz na konci ledna 2018 mluvil Babiš opět o menšinové vládě jako o nejlepším řešení: „Samozřejmě je nejlepší menšinová vláda jednobarevná, protože je akční a funguje o mnoho lépe než koaliční.“

Výrok se vztahuje k tomu, zda KDU-ČSL byla ve sněmovně u toho, když se hlasovalo o církevních restitucích.

Jak ukazuje harmonogram schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (tzv. církevní restituce), Poslaneckou sněmovnou byl tento zákon schválen v červenci 2012. Návrh byl však vrácen Senátem a tak jej poslanci museli odsouhlasit ještě jednou v listopadu 2012. V dané době KDU-ČSL skutečně nebyla součástí Poslanecké sněmovny, ani součástí vlády.

Dodejme ještě, že lidovci v té době měli 6 svých zástupců v Senátu a všichni z nich církevní restituce podpořili.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“