Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Jiří Drahoš 3. listopadu odevzdal na ministerstvu vnitra petiční archy s více než 142 tisíci podpisy. Drahoš při schůzce s novináři uvedl, že sebral více než 157 000 podpisů, část z nich jeho tým kvůli nesrovnalostem vyřadil. Kandidáti, kteří se rozhodli sesbírat povinných 50 000 podpisů občanů měli povinnost odevzdat petiční archy do 7. listopadu.

Na konci listopadu zveřejnilo ministerstvo vnitra informace o výsledku platných podpisů všech kandidátů. Jiřímu Drahošovi úředníci vnitra uznali (. pdf, str. 282) celkem 141 234 platných podpisů.

Jiří Drahoš se veřejně prezentuje jako kandidát na prezidenta, který v minulosti nikdy nebyl členem politické strany a neplánuje to ani v budoucnosti. Stejné tvrzení uvádí i na své oficiální osobní stránce, na které zároveň předkládá i lustrační osvědčení o tom, že nikdy nebyl příslušníkem StB.

Nejsou dostupné žádné informace, které by jeho opakované veřejné tvrzení, že nikdy nebyl členem politické strany, vyvrátily.

Co se týká politického skandálu, není veřejně dohledatelná žádná informace, že by byl Drahoš spojen s nějakou negativní kauzou, resp. že by se dopustil něčeho nezákonného. Na základě těchto faktů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Pokud chceme zjistit navštívená místa Michala Horáčka, nalezneme je na jeho webových stránkách v sekci Navštívená místa. Ta obsahuje pouze abecední seznam měst bez dat návštěvy, dohromady je jich 224. V Ústeckém kraji se z nich nachází pouze 29, maximálně 31, protože dvě města nebylo možné specifikovat – konkrétně se jedná o Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj) a Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj).

U daných obcí není uvedeno, zda v nich Horáček absolvoval více akcí, resp. zda v nich nebyl opakovaně. Je tedy neověřitelné, kolika akcí se v daném regionu prezidentský kandidát přesně zúčastnil.

Kompletní seznam měst v kraji, která měl Horáček navštívit:

Bílina

Brandov

Chanov

Chomutov

Citoliby

Děčín

Duchcov

Hora Svaté Kateřiny

Horní Jiřetín

Hrobce

Kadaň

Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj)

Klíny

Krabčice

Krásná Lípa

Litoměřice

Litvínov

Louny

Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj)

Most

Nová Ves v Horách

Patokryje

Roudnice nad Labem

Rumburk

Teplice

Trmice

Ústí nad Labem

Varnsdorf

Vyškov

Žalany

Žatec

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Marek Hilšer figuroval v roce 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti příklonu vlády ke spolupráci s Ruskem vedeném Vladimirem Putinem, a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Ve středu 8. října 2014 pronikli na tiskovou konferenci po jednání vlády konané na Úřadu vlády dva muži, kteří vysvlečení do půli těla a s rozvinutými vlajkami EU a NATO protestovali proti ruské politice vůči Ukrajině a vyzývali premiéra Sobotku, aby bránil svobodu a nepodporoval obchodní kontakty s „putinovským“ Ruskem.

Oba muže vyvedla bez jakéhokoliv konfliktu z tiskové konference ochranka, a následně byli legitimizováni policií a propuštěni.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Muži se na tiskovou konferenci dostali na platné novinářské průkazy časopisu Babylon, které vlastnili. K protestu Marek Hilšer pro server Novinky.cz uvedl, že: „Současné výroky premiéra Sobotky k sankcím, tzn. zpochybňování sankcí vůči Rusku, jsou jakýmsi výrazem křivení páteře a rozbourávání postoje EU k celé této ruské agresi. Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Nelson Mandela, který v letech 1994–1999 zastával funkci prezidenta JAR, svou kariéru skutečně začal jako bojovník proti apartheidu a za rovnost ras. Byl členem Afrického národního kongresu, kde bojoval proti utlačování bílé menšiny, která potlačovala práva jihoafrické černé většiny. Ve svém aktivismu se nejdříve nechal inspirovat nenásilnými cestami Gándhího, v roce 1961 pak ale například zastával pozici velitele ozbrojenéhokřídla ANK. Za svůj aktivismus byl několikrát vězněn, nejdéle pak v období 1964–1990 za sabotáže a plánování ozbrojeného převratu.

Joschka Fischer je německý politik, který byl mezi lety 1998–2005 vicekancléřem. V 60. letech se začal zabývat levicovým aktivismem v západním Německu a stal se členem militantní levicové skupiny Revolutionärer Kampf.V 70. letech však ustoupil od násilných metod a zaměřil se na nový socialismus, později založil německou stranu Zelených a za své činy se omluvil.

Bylo by vhodné zde připomenout především Václava Havla, který v době normalizace kritizoval komunistický režim, byl předním českým disidentem, spoluautoremCharty 77 a vedoucí osobností Občanského fóra, a který by se dal považovat za předního českého aktivistu. Po sametové revoluci pak zastával funkci prezidenta jak Československa, tak později nově samostatné České republiky.

Vratislav Kulhánek kandiduje na post prezidenta za stranu Občanská demokratická alliance (ODA), jejíž šéf Pavel Sehnal mu kandidaturu a členství v této straně skutečně nabídl.

Jak zaznělo v tomto videu(2:30–2:54), do politiky Vratislav Kulhánek vstupovat nechtěl, byl však přemluven na základě programových bodů ODA právě Pavlem Sehnalem. Dá se tedy hovořit o přesvědčování, nelze však zjistit, jak tento proces probíhal nebo kolikrát mu byla kandidatura nabídnuta. Výrok je tedy označen za neověřitelný.