Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman skutečně podpořil prezidentského kandidáta SvobodnýchNorberta Hofera proti kandidátovi Strany zelených Van der Bellenovi. Když po svém zvolení Alexander Van der Bellen přijel na státní návštěvu do Prahy a setkal se s prezidentem Zemanem, na otázku novinářů, zda změnil naVan der Bellena názor, český prezident odpověděl:

„Nesetkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. Lidé spolu mají mluvit a myslím si, že jsme našli řadu témat, na nichž se s panem prezidentem shodneme.“

Po parlamentních volbách opravdu rakouštílidovci a Svobodní vytvořili vládní koalici pod vedením Sebastiana Kurze, rezort ministerstva zahraničí však neobsadil Norbert Hofer, ale Karin Kneisslová.

Co se týče podpory prezidentských kandidátů z ostatních států, tak Miloš Zeman během svého pětiletého mandátu podpořil současného prezidenta USADonalda Trumpa, a to již v době jeho kandidatury, jak Miloš Zeman zmiňuje vzápětí po upozornění moderátorky Witowské.

Česká republika skutečně v posledních letech zažívá hospodářský růst. Graf zachycuje čtvrtletní změnu HDP oproti stejnému období v předchozím roce. V letech 2016 můžeme pozorovat jistý pokles, změna HDP oproti stejnému období v předchozím roce je ale stále kladná. To znamená, že docházelo k hospodářskému růstu.

Růst životní úrovně můžeme poměřit například růstem příjmů, a to jak nominálních, tak především reálných. Z šetření ČSÚ (.pdf) vyplývá, že reálné příjmy vzrostly mezi lety 2014 a 2015 o 4,2 %. Reálný růst znamená, že si domácnost skutečně může koupit více spotřeby. Tento růst byl zaznamenán u domácností jak s vyšším vzděláním, tak i u domácností s nižším vzděláním.

Náklady na bydlení zůstaly na stejné úrovni, ale podíl příjmů, které domácnosti vynakládaly na bydlení se snížil na 17,1 %.

V ČR je míra ohrožení příjmovou chudobou rovna 9,7 % a zůstává podobná jako dříve.

ČR se také skutečně může pyšnit nejnižší mírou nezaměstnanosti v EU. V říjnu 2017 byla míra nezaměstnanosti v ČR 2,7 %. Nízkou nezaměstnanost můžeme sledovat také v Maltě nebo Německu. Průměr EU se pohyboval ve výši 7,4 %. Naopak nejvyšší nezaměstnanost byla na jihu Evropy – v Řecku, Španělsku nebo Itálii.

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Írán je příkladem ekonomiky, ve které stát hraje úlohu jak regulátora, tak je sám skrze ovládání klíčových sektorů i významným hráčem a vlastníkem. Anglické ministerstvo zahraničí odhadovalo, že jen 20 % podniků a firem bylo v roce 2016 ryze v soukromých rukách. Navíc většina těchto firem patří jen do úrovně malých a středních podniků a to především v sektoru služeb, zemědělství, stavebnictví a malovýroby.

Problematickou situaci soukromého sektoru ukazuje i skutečnost, že Světová banka navíc řadí Írán na 124. místo ze 190 ve vstřícnosti státu ke vzniku a fungování malého a středního podnikaní (.pdf, str. 4). Dalším velkým negativem rozvoje soukromého podnikaní v Íránu je skutečnost, že se nedostane k zahraničnímu kapitálu jako významné státem ovládané a podporované podniky.

Vzhledem k nastavení ekonomiky, kde strategické sektory a nejvýznamnější velké firmy patří či jsou kontrolovány íránským státem, je pravdou, že jednání se státními představiteli bude mít a má pro velké zakázky zásadní význam.

Církve, respektive církevní diecéze, kongregace a řády opravdu v reakci na církevní restituce hromadně podávaly (.pdf) na kraje a obce žaloby. Většina žalob na kraje byla stažena poté, co k tomu Česká biskupská konference řády a kongregace v tuzemsku působící vyzvala, a to po svém vzoru, kdy žaloby sama stáhla také. ČBK, sbor českých biskupů, se opravdu vyjádřila tak, neměla pravomoc diecézím stažení žalob nařídit, zároveň však byla ráda, že tak učinily.

Ve zprávě BIS není nikde výslovně napsáno, že zahraniční služby ovlivňovaly výsledky parlamentních voleb. Zpráva z roku 2016 ale uvádí několik údajů o hybridní válce.

„Ruskými prioritami pro rok 2016 byly vlivové a zpravodajské operace vedené v rámci či na podporu hybridní kampaně v kontextu ukrajinské a syrské krize. Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR. V kontextu čínských aktivit se rok 2016 nesl ve znamení růstu intenzity a agresivity vlivových operací a nárůstu činnosti čínské špionáže na území ČR a proti českým zájmům a bezpečnosti… Exponenti čínských zpravodajských služeb v ČR intenzivně hledali podporu čínského stanoviska v uvedeném sporu nejen v čínské komunitě v ČR, ale především na české politické a akademické scéně. V českých médiích se objevily výrazně pro-čínské články a interview, za jejichž vydáním stála čínská ambasáda v Praze. Cílem těchto aktivit bylo ovlivnění mínění české veřejnosti, potažmo i čínské, vzhledem k faktu, že články byly překládány a publikovány na čínských zpravodajských serverech, a vytvoření dojmu, že obyvatelé i političtí představitelé ČR stojí na čínské straně.”

Ruské a čínské tajné služby na území České republiky působí a snaží se ovlivňovat veřejné mínění. Ve zprávě však není uvedeno, že by zasahovaly do českých voleb. Dále zpráva hovoří o ruské kyberneticko-špionážní kampani APT28/Sofacy.

„Ačkoliv jde o jednu z nejstarších, nejlépe popsaných a i v otevřených zdrojích identifikovaných kyberšpionážních kampaní, je její efektivita stále značná a lze předpokládat, že bude pokračovat i v budoucnu. Kampaň APT28/Sofacy necílí pouze na data jako taková, ale v poslední době se zaměřuje na krádeže osobních údajů a přihlašovacích údajů do informačních a komunikačních systémů. Zcizená data a informace mohou být využívány k nejrůznějším účelům - ať již k politickým nebo vědecko-průmyslovým, nebo například k dehonestaci určitých osob či přímo států, k dezinformacím, případně k vydírání.”

BIS ve své zprávě uvádí určité útoky cizích tajných služeb, které by mohly poškodit české zájmy, vést k dehonestaci určitých osob nebo k dezinformacím. Dehonestace vrcholných politiků či dezinformace by v takovém případě mohly způsobit ovlivnění výsledků voleb.

Na ovlivňování voleb zahraničními rozvědkami ale BIS, konkrétně její ředitel Michal Koudelka, reagovala přímo veřejným prohlášením:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Z toho vyplývá, že BIS neměla v době vydání prohlášení žádné podstatné informace o nezákonném ovlivňování voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. BIS ale nevylučuje jiné způsoby ovlivňování, jak sama dokládá na příkladu možnosti dezinformační kampaně v rámci demokratického principu svobody slova.

Jiří Drahoš zde s největší pravděpodobností mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV ČR) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Jeho poněkud silné tvrzení, že šlo o cílené likvidační tažení proti AV ČR, nelze z veřejných zdrojů nikterak objektivně doložit. Nicméně je pravdou, že zmíněné rozpočtové škrty se v rámci reformy začaly připravovat za Topolánkovy vlády.

Jednalo se o rozpočet pro vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012), za Fisherovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády 29. července 2009. S přípravou reformy však začala již Topolánkova vláda. V průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV ČR . Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV ČR měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se však nakonec nestalo.

Tomuto výroku jsme se již dříve při ověřování věnovali detailněji zde.

Petr Hannig se vyjadřuje k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady EU známému Dublin IV.

Nařízení EU je přímo použitelné a závazné v členských státech, pokud prošlo řádným legislativní procesem Evropské unie.

Účelem tzv. Dublinského systému je sjednotit a zefektivnit mechanismus řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Cílem je vypořádat se s následky migrační krize.

Návrh nařízení Dublin IV právě prochází řádným legislativním procesem. V tuto chvíli probíhá jednání na úrovni Rady a poslední jednání proběhlo 6. prosince 2017. Česká republika má své zástupce z řad ministrů v Radě Evropské unie a v Evropském parlamentu, kteří se mohou k návrhům nařízení vyjadřovat.

Senát ČR se k tomuto návrhu nařízení vyjádřil odůvodněným stanoviskem. Senát se domnívá, že toto nařízení by překračovalo působnost Evropské unie. Evropská komise Senátu odpověděla.

Podle návrhu nařízení by byli do členských států žadatelé přidělováni na základě tzv. referenčního klíče. Pokud by počet žadatelů v jednom ze států překročil limit určený na základě stanovených kritérií (např. velikosti státu, HDP, dosavadní počet žadatelů,...), pak by byli žadatelé přidělováni jiným členským státům.

Česká republika tedy má možnost se k návrhu nařízení Dublin IV vyjádřit.

Miloš Zeman v roce 2015 odmítal především povinné kvóty Evropské komise na přerozdělení uprchlíků a prosazoval také rozmístění české armády na hranicích, aby mohla bránit jejich vstupu. Zároveň ale už v srpnu 2015 v rozhovoru z Lánřekl: „Těmto lidem nejlépe pomůžeme na jejich území.“ Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.