Přehled ověřených výroků

Různé agentury přisuzují TOP 09 různá procenta voličů, přičemž používají trochu odlišné metodologie. Z veřejně dostupných výzkumů nevyplývá přímo voličské jádro na úrovni 7 %. Nicméně strany si často pro své účely zadávají průzkumy, které pak nejsou publikované, nemůžeme tedy vyloučit, že Miroslav Kalousek vychází právě z nich.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb. Volební model pak odhaduje, jak by volby dopadly, kdyby se konaly v době sběru dat.

Miroslav Kalousek hovoří o volebním jádru. Volební jádro TOP 09 je podle nejnovějších dat MEDIANU 3,5 % (str. 15). To jsou tedy ti skalní příznivci strany.

Volební modely agentur pak ukazují odhad toho, jak by dopadly volby v aktuální moment, kdy jsou data sebrána. Metodologie výpočtu jednotlivých agentur se přitom liší. Podle CVVM ze září 2017 by TOP 09 dostala 4,4 %. Agentura Focus ve výzkumu publikovaném 13. 10. 2017 (.docx) uvádí, že by podle jejich volebního modelu pro TOP 09 hlasovalo 7 % voličů.

Volební model MEDIANU (.pdf) (sběr dat 26. 9.–14. 10. 2017) pak „zohledňuje odlišnou míru pravděpodobnosti účasti respondentů u voleb (dle deklarované ochoty k účasti). U rozhodnutých voličů model zahrnuje hlavní preferovanou stranu, u váhajících zahrnuje všechny zvažované strany s intenzitou, která zohledňuje sílu příklonu k jednotlivým stranám.“ Zde má TOP 09 podporu 6 % hlasů.

Tento průzkum MEDIANU se ovšem nezaměřuje pouze na volební preference, ale právě i na volební potenciál a volební jádro strany. TOP 09 zde má potenciál 12 %, tedy tento počet voličů zvažuje, že se pro stranu rozhodne.

Druhým tématem je nerozhodnost voličů před nastávajícími volbami. Podle již citovaného výzkumu MEDIANU si 49 % lidí není jisto účastí nebo tím, jakou stranu bude volit (str. 11). Mezi těmi, kteří jsou rozhodnutí jít k volbám, si 32 % není jisto výběrem strany. Pokud však data srovnáme s minulými volbami do PS v roce 2013, zjistíme, že se situace příliš nezměnila. Poslední výzkum MEDIANU před tehdejšími volbami ukazuje, že 53 % lidí si nebylo jisto, zda, popřípadě koho, půjde volit. Nad konkrétní stranou váhalo dokonce 42 % lidí (str. 7). I tento fakt poté pravděpodobně přispěl k překvapivému výsledku hnutí ANO. Trend velkého počtu nerozhodnutých voličů je tak dlouhodobější a vyskytuje se i v dalších západních zemích.

Agentury se v číslech ohledně důvěry v EU zcela neshodují, nicméně Miroslav Kalousek má pravdu, že minimálně některé z nich (Stem, Eurobarometr) udávají klesající údaje.

Agentury, které provádějí výzkumy veřejného mínění ohledně důvěry občanů v Evropskou unii (potažmo její instituce), uvádějí, že důvěra lidí, od vstupu do EU v roce 2004, klesá a stoupá. Podle agentury STEM se důvěra občanů ČR v Evropskou unii propadla z 40 % na 29 %. Dle STEMu může za propad hlavně způsob, jakým politická scéna a média nezvládla migrační krizi. Občané následně migrační krizi kladli za vinu hlavně Evropské unii a její neschopnosti reagovat na vzniklou krizi.

V jiném aktuálním průzkumu se agentura STEM ptá na určité specifikace českých a německých občanů ve vztahu k Evropské unii. V průzkumu je 43 % Čechů toho názoru, že Evropská unie je „těžkopádná, nepružná“. Ve stejném průzkumu je také vypozorováno, že si 70 % Čechů myslí, že Evropská unie má velké pravomoce a rozhoduje až o příliš mnoho věcech. Obě tyto výpovědi tak svědčí o tom, že občanům České republiky nevyhovuje způsob rozhodování a potvrzují tak data z prvního průzkumu.

Agentura CVVM (.pdf), která se rovněž zabývá otázkou důvěry Čechů v Evropskou unii a její jednotlivé instituce, uvádí poměrně odlišná data, než je tomu u STEMu. Podle CVVM nebyl vývoj důvěry lidí na našem území v EU až tak jednoznačný. Důvěra podle CVVM klesala a stoupala. V roce 2013 důvěřovalo v EU 45 % dotázaných respondentů, roku 2014 respondentů bylo již 49 % a v roce 2015 dokonce 52 %. Poté začal propad, který zřejmě souvisí s migrační krizí. Důvěra spadla podle CVVM až na 37 %, ovšem pro rok 2017 podle dat CVVM důvěřovalo EU 48 % dotázaných.

Důvěru v Evropskou unii sleduje také Eurobarometr, tedy výzkumní instituce spadající přímo pod Evropskou unii. V posledním šetření (.pdf, str. 15) vyjádřilo důvěru v EU 30 % Čechů, horší vztah k EU vyjadřují už jen Řekové (22 %). Pokud se podíváme na trend (srovnání zemí i detail jednotlivých let je možné proklikat v interaktivní podobě), v roce 2004 byla důvěra na úrovni 52 %, roku 2008 dokonce 59 %. Kolem roku 2014 už se začala pohybovat okolo hranice 40 %. Můžeme tedy říci, že důvěra Čechů k EU i podle Eurobarometru klesá a je jedna z nejhorších mezi členskými zeměmi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v obou zmíněných případech sehrála velkou roli média, která informovala o dané kauze a tím vystavila zmíněné politiky veřejnému tlaku. V případě Grosse pak ve finále skutečně Kalousek jako předseda koaliční strany fakticky koalici s Grossem vypověděl a tím jej donutil k rezignaci.

Dodejme, že nehodnotíme obecně, zda v daných letech (2005–2011) média kauzy otevírala a nyní nikoli, resp. zda jsou schopna vyvinout dostatečný tlak na rezignaci politika.

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt).

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např., jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

„Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji.“

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra, kterou otevřela česká média v čele s Mladou frontou DNES.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina však ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

V dubnu 2011 pak týdeník Respekt otevřel kauzu údajného uplácení v tehdy koaliční straně Věci veřejné. Konkrétně šlo o kauzu Víta Bárty. Přinesl text, ve kterém zaznívá výpověď tehdejšího poslance Jaroslava Škárky, který popsal systém uplácení v této straně (konkrétně šlo o text Strach a úplatky nad VV). Mladá fronta DNES v té stejné době publikovala dokument, který dokládal motivaci Víta Bárty jít do politiky.

V návaznosti na tyto publikované zprávy se poslanecký klub strany začal drolit a následně samotný Bárta rezignoval.

Vedení parlamentních politických stran je obvykle rozděleno na nejužší předsednictvo a další výbory, sněmy, komise apod. Současné parlamentní strany mají obsazení předsednických postů ženami následovné: ANO 2011 má místopředsedkyni Jaroslavu Pokornou Jermanovou (členkami předsednictva jsou ještě Monika Oborná a Jana Vildumetzová). ČSSD má ve svém politickém grémiu jen jedinou ženu, a to místopředsedkyni Michaelu Marksovou, KDU-ČSL nemá v předsednictvu své strany dokonce žádnou ženu. Ve vedení KSČM pak najdeme dvě předsedkyně, a to Kateřinu Konečnou a Helenu Vrzalovou. Dvě předsedkyně má ve svém předsednictvu ODS, konkrétně první místopředsedkyni Alexandru Udženiju a místopředsedkyni Drahomíru Miklošovou. TOP 09 má ve svém předsednictvu zastoupení tří žen, z nichž má každá funkci místopředsedkyně. Konkrétně hovoříme o Jitce Chalánkové, Heleně Langšádlové a Markétě Pekarové Adamové. Hnutí SPD Tomia Okamury, který se se svou původní stranou Úsvit přímé demokracie probojoval do Poslanecké sněmovny, nemá v současném předsednictvu zastoupenu žádnou ženu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukazatel HDP na obyvatele sice v současné době na Slovensku dosahuje v porovnání s Ukrajinou přibližně osminásobné hodnoty, Kalouskův výchozí předpoklad, že v roce 2004 byly ukazatele obou zemi srovnatelné je však mylný a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Celá otázka je poměrně emotivní a stojí jen na tvrzení jednotlivých aktérů. Spory mezi tehdejším primátorem Prahy Tomášem Hudečkem a jeho prvním náměstkem a předsedou krajské organizace TOP 09 Jiřím Vávrou začaly kulminovat v době příprav kandidátek na komunální volby roku 2014. Předmětem sporu bylo nezařazení Jiřího Vávry na kandidátku TOP 09 ze strany Tomáše Hudečka, který se stal krajským volebním lídrem.

Spor pokračoval Vávrovým obviňením Hudečka z volebního neúspěchu. Hudeček následně kritizoval Vávrovu účast na oslavě narozenin podnikatele Tomáše Hrdličky. Vrcholem pak bylo podání rezignací na členství v TOP 09 ze strany obou zúčastněných a přijmutí těchto rezignací předsednictvem strany TOP 09 15. října 2014.

Pokud jde o otázku rezignace a jejího průběhu, je možné tvrdit, že den před podaním rezignace hovořil primátor Hudeček s předsedou Schwarzenbergem o své situaci. Karel Schwarzenberg se vyjádřil v tomto smyslu:

„Já jsem mu řekl, že být na jeho místě, tak bych teď odstoupil. Poněvadž tím polemika uhasne, on si zachová svou čest, neboť byl po pravdě řečeno dobrý primátor.“ Což podporují i slova Tomáše Hudečka v rozhovoru pro LN:

„Večer jsem se potkal s předsedou strany, který mne ale požádal, zda bych druhý den na předsednictvu nenabídl já svoji rezignaci. Jsem přesvědčen o tom, že Miroslav Kalousek dal Karlu Schwarzenbergovi v noci na výběr: buď Hudečka donutíš k odstoupení, nebo končím. TOP 09 ale evidentně nehodlá měnit směr, který ji vzdaluje od původního cíle.“ Pokud jde o spory mezi Tomášem Hudečkem a Miroslavem Kalouskem, můžeme pouze potvrdit, že Tomáš Hudeček vyčítal předsednictvu jeho neochotu výrazněji se postavit proti kontaktům vrcholných představitelů s tzv kmotry, jak ukazuje toto jeho prohlášení k rezignaci:

„Osobně se nemůžu smířit s tím, že se vedení pražské organizace schází s kmotry. Jsem přesvědčen, že politická strana, která se odkazuje na konzervativní tradice a vymezuje se proti starým praktikám propojování politiky se zákulisními hráči, a pak mlčky tyto praktiky trpí u svých významných funkcionářů, zrazuje svoje základní hodnoty.“ Samotný Miroslav Kalousek ve svých prohlášeních nejeví lítost, ale upřímnou úlevu nad tím, že strana se rezignací obou opět sjednotila a zbavila rozporů. Což potvrzuje i předseda Karel Schwarzenberg, který odmítá nějaký tlak ze strany Miroslava Kalouska nad rámce hrozby pro stranu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, i přes některé neověřitelné dílčí emocionální detaily. Je totiž pravdou, že minimálně od jara 2014 byly uvnitř pražské organizace TOP 09 spory mezi jejím pražským krajským předsedou Vávrou a volebním lídrem primátorem Hudečkem, což mohlo a dle slov vrcholných představitelů i mělo vliv na obraz strany navenek. V neposlední ředě, i přes možné důvody k rezignaci oba zmiňovaní ji opravdu vedení strany nabídli a to je přijalo.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť s výhradou k použití obratu „řada představitelů“. Z principu fungování tajných služeb by bylo neobvyklé, aby o své činnosti nějak houfně informovali veřejnost. Jsou však dostupné jednak veřejné části výročních zpráv BIS, tak i vyjádření ředitele této služby. Tyto zdroje pak Kalouskovo tvrzení potvrzují.

K veřejnosti se však každoročně dostává výroční zpráva BIS, resp. její pro veřejnost určená verze. Faktem je, že se ve výroční zprávě BIS za rok 2015 píše o tom, že ČR je zahrnuta v informační a hybridní válce vedené Ruskou federací. Pro úplnost je třeba také dodat, že jediným představitelem BIS, který se k danému tématu vyjádřil jako samostatná osoba, byl ředitel BIS Michal Koudelka, který v červnu letošního roku poskytl stručný rozhovor webu hlidacipes.org.

Ve výše zmíněné výroční zprávě (v kapitole 2.3) uvádí BIS k problematice informační války, že „Ruskými prioritami pro rok 2015 byly operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize...“, a dále, že „V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické činekonvenční) války.“

V téže kapitole výroční zprávy BIS vyjmenovává, co je cílem ruského působení v českém informačním prostoru. Dle zjištění BIS mezi tyto cíle patří mimo jiné masivní produkce ruské státem řízené propagandy a dezinformací vedoucí k oslabení informačního potenciálu země, nebo relativizace pravdy a objektivity prostřednictvím zahlcení veřejnosti (dez)informacemi.

Ve zmíněném rozhovoru pro web hlidacipes.org ředitel Koudelka potvrdil zesílení ruského informačního vlivu v českém prostoru, který se projevuje rostoucím počtem zpravodajských webů šířících dezinformace a podporujících ruskou politiku. Koudelka však zároveň upozornil, že je třeba si uvědomit, že „...to je realita na obou stranách pomyslné barikády. Také Západ musí být schopen působit a dělá to.“

V roce 2011 vláda a posléze parlament skutečně schválili zvýšení snížené sazby DPH z 10 na 14 % přičemž základní sazba měla zůstat zachována a od 1. ledna 2013 by se obě sazby měly sjednotit na 17,5 %. Podrobnější informace s uvedenými změnami obsahuje sněmovní tisk 377/0 (.pdf, str. 10).

V roce 2012 ovšem vláda prosadila další úpravy DPH, které znamenaly zvýšení snížené sazby na 15 % a základní na 21 %. Sjednocení obou sazeb na výši 17,5 % bylo odloženo na rok 2016 (později jej zrušila současná koalice, která vytvořila i druhou sníženou sazbu).

Důvodová zpráva (str. 30) uvádí:

„Pro roky 2013 až 2015 budou zvýšeny sazby daně z přidané hodnoty (dále též ‚DPH‘)o 1 procentní bod, tj. budou zavedeny sazby 21 % a 15 %. (...) V této souvislosti je nutné upozornit, že v současné době platná právní úprava, podle které by mělo dojít s účinností od roku 2013 k sjednocení sazeb na 17,5 %, bude odložena až na rok 2016.“

Tedy skutečně vláda zvyšovala DPH nejen pro média (resp. tisk a tiskoviny), na druhou stranu není pravdou, že by mělo jít o zvýšení dočasné. Pro média (a všechny další položky zařazené do snížené sazby) šlo jednoduše o postupné zvyšování DPH z 10 na 14, 15 a ve finále na 17,5 %.

V této souvislosti připomeňme spíše zajímavost související s projednáváním změn DPH. Nečasova koaliční vláda navrhovala ve své době rovnou sjednotit obě tehdejší sazby DPH na 20 % s tím, že by (na návrh Věcí veřejných) sedm druhů potravin dostalo výjimku. Až poté se koaliční strany dohodly na jiné parametrické změně. Předcházel tomu incident mezi Miroslavem Kalouskem a šéfredaktory významných českých medií.

Šéfredaktoři osmi vlivných medií a zástupce šéfredaktora deníku Právo se sešli na schůzi, kde se radili o postupu v případě, že by došlo ke zdražení tiskovin a narušilo to tak ekonomiku jednotlivých vydavatelství.

Výsledkem schůze byl dopis, v němž šéfredaktoři apelovali na členy vlády, aby nedošlo ke zvýšení sazeb DPH u medií, neboť by to znamenalo jejich oslabení ve prospěch medií pod kontrolou státu. Takovéto oslabení by znamenalo pokřivení politické názorové soutěže.

Miroslav Kalousek den po této schůzi volal šéfredaktorovi MF DNES a sdělil mu, že disponuje nahrávkou z onoho setkání, a že ji zveřejní v pořadu Hyde Park České televize. Zástupci medií informovali premiéra Petra Nečase a další den pan Miroslav Kalousek obrátil. Tehdy prohlásil, že žádnou nahrávkou nedisponoval a ani o ní nevěděl. Mělo se jednat o mystifikaci.

Vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL se v koaliční smlouvě zavázala předložit návrh na zřízení samosprávy justice (.pdf, str. 24). Po dobu celého volebního období nebyl předložen žádný takový návrh ze strany vlády, ale ani ze strany opozice (nicméně se jedná o věc, kterou logicky předkládá spíše vláda).

V minulém volebním období byl Miroslav Kalousek se svou TOP 09 členem Nečasovy vlády (dodejme ovšem, že ministerstvo spravedlnosti měla v gesci ODS). Ta ve své koaliční smlouvě (str. 21) rovněž deklarovala kroky v dané oblasti.

„Provedeme analýzu efektivity organizace soudnictví a čtyřstupňové soudní
soustavy a navrhneme možnosti zjednodušení. Prověříme efektivitu působnosti
soudcovských rad jako orgánů soudcovské samosprávy a zvážíme možnost jejího
posílení.“

Jelikož zatím nebyly předloženy reálné návrhy na zřízení justiční samosprávy, kde by např. na hlasování šlo doložit, jaký postoj který subjekt zaujímá, chápeme prozatím výrok Kalouska jako spíše deklaratorní záležitost a hodnotíme jej jako neověřitelný.