Přehled ověřených výroků

Na Facebooku koluje v různých obměnách, že Michal Horáček je vítač a estébák, ať už v rámci různých skupin, nebo na jednotlivých profilech. Jedná se např. o skupiny Michal Horáček by měl zůstat v podhradí,#BanánováRepublika / Banana Republic a Welcome to Reality - Freedom for Europe.

K migraci se Michal Horáček staví střízlivě. „Mnozí vnímají přistěhovalectví jako hrozbu. A nutno říct, že plným právem, protože tento jev skutečně může být hrozbou a zkušenosti řady států to potvrzují. Ale je rovněž příležitostí. Příležitostí dostat mezi nás v ideálním případě vzdělané, ale také nápadité, pracovité, zručné a podnikavé lidi. Dokonce takové, kteří budou ochotní a schopní naučit se náš složitý jazyk. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád. Historicky se to podařilo mnohým. Mám na mysli Slovany z Ukrajiny či Balkánu, kteří k nám v 90. letech prchali před válkou na rodné půdě. Ale zvládli to i lidé z Vietnamu.“

Co se týče obvinění ze spolupráce se Stání bezpečností, zveřejnil Michal Horáček své lustrační osvědčení dokazující, že nebyl evidován jako spolupracovník StB.

Zpráva o tom, že Michal Horáček chce stavět mešity, se šířila např. na skupině Podpořme referendum o vystoupení ČR z EU konané v roce 2018. Na ilustrační fotce je Michal Horáček sice pro, nicméně fotka se nevztahuje k hlasování o mešitách, kde byli všichni proti.

Lživé informace, které by se takto šířily prostřednictvím mailů nebo v papírové podobě, Horáček zmiňoval již dřív. Jeden mail obdržela dokonce i redakce Lidových novin – ten se ovšem týkal Jiřího Drahoše. Existenci letáků se ověřit nepodařilo.

Ministr dopravy Dan Ťok spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem plánovali zavést sdílení fotografií mezi úřady v roce 2016. Podmínky pro zavedení tohoto opatření nebyly údajně připraveny, a tak sdílení fotografií bylo z připravovaného zákona vyškrtnuto. Farský na svém Facebooku v březnu 2017 popisoval, že chtěli zmíněnou úpravu po ministerstvu dopravy, to však mělo tuto změnu dva roky oddalovat. Zmíněnou komunikaci mezi lídrem STAN a resortem dopravy se nám nicméně nepodařilo dohledat.

Následně skupina poslanců zastoupená Věrou Kovářovou předložila návrh novely zákona o provozu na pozemních komunikacích v květnu 2016. Do skupiny poslanců předkládajících tuto novelu patřil i Jan Farský. Návrh novely prošel Poslaneckou sněmovnou, Senátem a byl podepsán prezidentem. Účinnosti má novela nabýt 1. června 2018.

Tato novela zákona o provozu na pozemních komunikacích zavede sdílení fotografií mezi úřady. Bude použita fotografie, kterou už veřejná správa má k dispozici (např. z občanského průkazu). Vlastní fotografii si žadatel bude muset přinést jen při vyřizování mezinárodního řidičského průkazu. Další změnou pro žadatele o řidičský průkaz bude to, že si o něj budou moci požádat v každé obci s rozšířenou působností. Doposud bylo nutné požádat o řidičský průkaz v místě trvalého bydliště (.pdf, str. 1).

Jan Farský několikrát vystoupil v Poslanecké sněmovně, aby podpořil novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. O postoupení zákona k projednání žádal už 14. září 2016 a znovu 18. října 2016, což se mu však nepodařilo. Později vystoupil během druhého a třetího čtení zákona. Při třetím čtení apeloval na poslance, aby byl podpořen jeho pozměňovací návrh, který by znamenal účinnost novely zákona od 1. července 2018.

Farského tvrzení odpovídá v tom, že ministerstvo dopravy původní avizovaný návrh neuskutečnilo i přes to, že o tom veřejně mluvilo. Ještě v dubnu 2017, kdy byl návrh projednáván, informovalamédia o tom, že se resort pokusí odložit případnou účinnost až o dva roky. Přestože tedy nemáme k dispozici samotnou komunikaci mezi Farským a ministerstvem dopravy, je faktem, že úřad sliboval změnu; reálně ji ovšem předložila skupina poslanců zastoupená Kovářovou a Farským. Ti jej také protlačili legislativním procesem – výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Zákon o daních z příjmů byl celkem 157krát novelizován, při porovnání délky původního a současného znění vychází současné znění jako 6krát delší. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Současný zákon o daních z příjmů byl schválen ještě Českou národní radou v roce 1992, účinnosti pak nabyl 1. ledna 1993. Novelizován byl podle údajů Poslanecké sněmovny 157krát, přičemž tři z novel byly zrušovací nálezy Ústavního soudu.

Co do počtu paragrafů se zákon z původních 42 zvýšil přesně o 100 na 142 paragrafů. Tento údaj však nezahrnuje počet odstavců, pododstavců a bodů, které byly v průběhu let do zákona doplněny.

Jako nejvhodnější metodu jsme tak zvolili porovnání počtu stran při tisku zákona ze stránky Zákony pro lidi. Zatímco tisk původního znění zákona vychází na 20 stran, tisk současného vychází na 124 stran.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).