Přehled ověřených výroků

Jan Bartošek vychází ze studie (.pdf) „Ekonomické vyhodnocení členství České republiky v EU po deseti letech,“ kterou zpracovala evropská sekce Úřadu vlády ČR. Ta pak vychází z několika dalších studií.

Ta na straně 36 uvádí: „Bez účasti na vnitřním trhu by i v konzervativním scénáři česká ekonomika přišla o 100 miliardročně a bylo by až o 75 tisíc nezaměstnaných více.“

Výrok Jana Bartoška je hodnocen jako zavádějící, protože citovaná studie uvádí ve své predikci výši 75 tisíc zaměstnaných jako mezní hodnotu a netvrdí, že o místo přijde přesně tento počet lidí.

Vyjdeme-li z dat Českého statistického úřadu, zjistíme, že první Okamurovo tvrzení, to o nejnižší nezaměstnanosti za dobu samostatné České republiky, je korektní. Míra nezaměstnanosti v roce 1996 skutečně dosáhla výše 3,9 %.

Rok199319941995199619971998199920002001Obecná míra nezaměstnanost (data: ČSÚ) 4,3 4,3 4,0 3,9 4,8 6,5 8,7 8,8 8,1

200220032004200520062007200820092010201120122013 7,3 7,8 8,3 7,9 7,1 5,4 4,4 6,7 7,3 6,7 7,0 7,0

Výrok Tomia Okamury jako celek ale hodnotíme jako zavádějící, protože dává do souvislosti výši nezaměstnanosti a vstup do EU. Je sice pravdou, že v roce 1996 (tedy 8 let před vstupem) byla tato hodnota zhruba poloviční oproti prvním dvěma letům, kdy Česká republika do EU vstoupila. Už před samotným vstupem do EU byla však za vlády Miloše Zemana míra nezaměstnanosti dokonce vyšší než po samotném vstupu.

Je tedy zjevné, že fenomén nezaměstnanosti ovlivňuje řada faktorů (výkon ekonomiky, růst okolních zemí apod.) a jeho spojení pouze se vstupem do EU je přinejmenším zavádějící.

Česká republika je v současné době závislá na exportu do zemí EU dokonce z 84%. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

V Exportní strategii ČR vytvořené MPO v roce 2012 byla stanovena opatření pro snížení závislosti na vývozu do EU. Změny se podle MPO projevily již o rok později, kdy došlo ke snížení závislosti o 2 %. Exportní závislost ČR na EU se tedy snížila na 81 % pro roky 2012 a 2013. V roce 2014 však došlo k jednoprocentnímu růstu závislosti na 82 %, jak vyplývá ze Zprávy o plnění Exportní strategie za rok 2014 (.pdf, str.9). Podle údajů ČSÚ se situace v roce 2015 opakovala a podíl exportu do zemí EU se znovu zvýšil - tentokrát na 83 %.

Aktuální informace týkající se vývozu do zemí EU vypovídají o dalším nárůstu závislosti. Jak uvedl ministr průmyslu a obchodu pro Týden.cz, do zemí EU minulý rok směřovalo 84 % českého exportu.

Podíl vývozu do zemí EU a do ostatních zemí

Zdroj: ČSÚ

Spíše pro zajímavost přikládáme i podíly jednotlivých zemí na vývozu ČR.

Zdroj: ČSÚ

Tomio Okamura ve svém výroku navazuje na svou argumentaci, že po případném vystoupení z EU neutrpí český obchod se zbývajícími členskými státy. Argumentuje, že Čína jako nečlenský stát nemá v oblasti obchodu s Unií žádný problém.

Čína není členem Evropské unie a opravdu se významně podílí na mezinárodním obchodu. Evropská komise uvádí, že Čína je druhým největším obchodním partnerem Evropské unie hned za Spojenými státy a EU je pro Čínu zcela největším obchodním partnerem.Takovýto obchod však vyžaduje mnohé politické dohody a vzájemné smlouvy jakou je například " EU-China Strategic 2020 Agenda "(.pdf).

Česká republika v současnosti těží z toho, že je součástí jednotného trhu EU, zatímco obchod s Čínou je postaven zejména na její schopnosti levnější produkce nejrůznějších artiklů. Případné vystoupení ČR z EU a tedy v jistém smyslu srovnání postavení ČR a Číny by ovšem vedlo k tomu, že by Česko ztratilo možnost být součástí jednotného trhu, mohlo by vést k uvalení cel na české výrobky a tedy k jisté ztrátě konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu je výrok hodnocen jako zavádějící, neboť případnou neúčastí na evropském projektu by ČR zhoršila svou obchodní pozici, zatímco Čína tento problém kompenzuje jinak.

Pro členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) je nutné přijmout legislativu EU v oblasti vnitřního trhu do vlastního práva. O tom, které právní předpisy EU se začleňují do EHP, přitom rozhoduje Smíšený výbor (zástupci EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska). Tvrzení, že členové EHP musí dodržovat veškerou evropskou legislativu, tak není korektní.

Další část výroku Miroslava Zámečníka je pravdivá. Členství v EHP zahrnuje čtyři svobody vnitřního trhu (zboží, osob, služeb a kapitálu).

Prostřednictvím EHP také Norsko skutečně přispívá (.pdf) společně s Islandem a Lichtenštejnskem ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v EHP a k posilování spolupráce a kontaktů se státy střední, východní a jižní Evropy.

Pravdou je i fakt, že dohodě samotné stojí, že na zemědělství a rybolov se nevztahuje. Nicméně ve skutečnosti opomíjí i jiné segmenty právního řádu EU (acquis) - jde o celní unii, společnou obchodní politiku, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, oblast spravedlnosti a vnitřních věcí a hospodářskou a měnovou unii.

Z tohoto důvodu a dále z důvodu, že státy EHS nemusí „držet veškerou evropskou legislativu,“ (rozhodují o tom, kterou přijmou a kterou nikoli) hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Vztah Evropské unie a Švýcarska v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) je skutečně ojedinělý. EHP tvoří země EU a Evropského sdružení volného obchodu (Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko), nicméně Švýcarsko se do struktur EHP na základě výsledku referenda nezapojilo.

Miroslav Zámečník však uvádí chybný počet uzavřených smluv mezi EU a Švýcarskem. Celkem je jich uzavřeno 197. Jsou mezi nimi jistě i smlouvy týkající se volného pohybu. Jde například o dohodu o volném pohybu osob, související protokol či například dohodu o podmínkách účasti na programu Mládež v akci nebo dohodu o obchodování se zemědělskými produkty.

Z důvodu zásadní nepřesnosti v uvedeném čísle uzavřených smluv je výrok vyhodnocen jako nepravdivý.

Výrok Víta Jedličky hodnotíme samostatně. Pravdou je replika Michaely Jílkové o tom, že Velká Británie ještě není v procesu vystoupení z EU, pouze prozatím chystá referendum.

Vystoupení z EU explicitně povoluje článek 50 Smlouvy o Evropské unii (.pdf). Členský stát musí oznámit svůj záměr Evropské radě. Následují dvě alternativy. Buďto Unie sjedná s tímto státem dohodu upravující vystoupení a budoucí vztahy, následně kvalifikovanou většinou rozhodne Rada se souhlasem Evropského parlamentu. Smlouvy zavazující EU pak pro tento stát přestávají být použitelnými dnem platnosti dohody. Pokud je Rada nečinná a dohoda sjednána není, což je druhá varianta, smlouvy zavazující EU přestávají být pro stát použitelné uplynutím dvou let od oznámení úmyslu vystoupit.

Doposud žádný stát této možnosti nevyužil. Jak ale správně uvádí moderátorka Michaela Jílková, Velká Británie rozhodla o vyhlášení referenda, jehož výsledek bude směrodatný pro vystoupení či setrvání v EU. Datum doposud nebylo určeno, je však stanoveno, že k referendu dojde nejpozději 31. prosince 2017.

Michaela Jílková tedy říká pravdu, když tvrdí, že Velká Británie zatím není v procesu vystoupení z EU a teprve plánuje referendum. Oproti tomu Vít Jedlička se plete, když tvrdí, že vystoupení z EU může trvat 3 nebo 4 roky.

Evropský právní řád (acquis communautaire) je souhrn všech právních pravidel v jakékoliv formě (obecně závazných i individuálně závazných aktů) a dokonce i právně nezávazných dokumentů (deklarace, prohlášení, Bílé knihy, strategie atd.), které se vztahují k činnosti Evropské unie.

V roce 2001 odhadovala Evropská komise, že sekundární legislativa, která je součástí Evropského právního řádu, má rozsah asi 80 tisíc stran, s tím, že ročně se vytvoří zhruba 5 tisíc stran legislativy.

Podle materiálu britského parlamentu (.pdf str. 8) vyprodukovala Evropská unie do roku 2005 na 170 tisíc stránek aktivní legislativy. Ten samý materiál (How much legislation comes fromEurope? říjen 2010) předvídá, že v roce 2020 bude počet stránek více než dvojnásobný. Vítu Jedličkovi tedy dáváme zapravdu.

Evropský hospodářský prostor (EHP) rozšiřuje ustanovení EU na vnitřní trh i do zemí, které nejsou součástí EU. Pro členství v EHP je nutné přijmout právní předpisy EU v oblasti vnitřního trhu do vlastního práva, Vít Jedlička má však pravdu v tom, že nemusí přijmout všechnu legislativu. O tom, které právní předpisy EU se začleňují do EHP, rozhoduje Smíšený výbor (zástupci EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska).

Není pravdou, že Norsko může některá rozhodnutí vetovat . Norsko nemá v tomto směru aktivní normotvorné pravomoci, neboť není členem EU. Předpokládáme však, že šlo o záměnu pojmů a Vít Jedlička chtěl pouze zdůraznit, že Norsko může legislativu odmítnout, což je pravda.

V závěru uvádíme, že sice není ověřitelné, jakou část legislativy Norsko přijalo a jakou nikoli. Není to však nijak argumentačně významné, neboť samotné nepřijetí může znamenat i to, že Norsko již potřebnou úpravou disponuje a nemá tedy co implementovat.

Výrok jako celek je tedy pravdivý s výhradou k terminologické nepřesnosti stran nepřijímání a vetování.

Vít Jedlička odkazuje na dokumentEvropské komise z roku 2007 adresovaný ostatním unijním institucím. Ve zprávě nazvané „Akční program pro snižování administrativní zátěže v Evropské unii“ stojí, že administrativní náklady stojí firmy napříč EU zhruba 3,5 % HDP EU (str. 4). Komise konstatuje, že snížením této zátěže, například eliminací zbytečného podávání zpráv, budou zaměstnanci společností věnovat více času na hlavní činnosti podniku, které mohou snížit výrobní náklady a umožnit realizaci dodatečných investic a inovačních činností, což může zase zvýšit produktivitu a celkovou konkurenceschopnost. Jedná se však o administrativní náklady obecně, tyto náklady tedy zahrnují i administrativu vyplývající z národní legislativy nebo reporty v rámci firmy.

Zároveň není přesná Jedličkova interpretace toho, že tyto náklady zpomalují růst. Evropská komise konstatuje, že tyto náklady tvoří 3,5 % HDP, nikoliv tedy, že takto každoročně zpomalují růst HDP.